Otázka vyvolení (předurčení, predestinace) věřících budí mezi kalvinisty a arminiány kontroverze již stovky let. Jediné, na čem se shodnou, je, že Pán Bůh skutečně vyvoluje. Veršů, které hovoří o tom, že Pán Bůh někoho vyvolil, nebo že jako křesťané patříme mezi vyvolené, je příliš mnoho, aby to kdokoliv rozumný mohl popírat. Strany sporu se nicméně nemohou shodnout na povaze tohoto vyvolení, zda je podmíněné či nepodmíněné, tedy jestli vyvolení záleží jen na samotném rozhodnutí Božím vyvolit konkrétní lidi nebo je-li podmíněno předzvěděním lidské víry a rozhodnutí přijmout Krista. Jinými slovy, spor spočívá v tom, zda Pán Bůh vyvolil některé lidi pro to, že se mu to bez jakýchkoliv vnějších důvodů zalíbilo, nebo zda “nahlédl do budoucnosti”, uviděl, kdo uvěří a kdo ne, a na základě toho vyvolil ty, kteří tak učiní. (Obrat “nahlédnout do budoucnosti” je samozřejmě velmi nepřesný a naprosto nevystihující, neboť věčný Hospodin není omezen lidským vnímáním času, ale jelikož se jedná o věc, kterou my lidé nemůžeme pochopit, natožpak vystihnout, nezbývá nám, než přizpůsobit terminologii našemu velmi omezenému vnímání.)

Argumentace se vede na různých rovinách, někdy spíše teologicky – tzn. že spočívá spíše na logicko-systematických argumentech, jako např. že nepodmíněné vyvolení činí z Pána Boha nespravedlivého přijímače osob, že zbavuje člověka zodpovědnosti a svobody a podobně – a jindy spíše exegeticky, tedy skrze citace a výklad různých veršů Božího Slova, které o vyvolení hovoří. Toto pojednání o nepodmíněném vyvolení půjde spíše cestou druhou, tedy se zaměří na biblické opodstatnění toho, že Hospodin vyvolil jen podle dobře libé vůle své, ve smyslu verše z Římanům, že Pán Bůh “nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje.” (Řím. 9:18)

Předzvědění jen zdánlivě jasné

Asi nejdůležitější relevantní pasáží z Bible se nachází o kapitolu předtím: “Vímeť pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, [totiž] těm, kteříž podle uložení [Jeho] povoláni jsou. Nebo kteréž předzvěděl, [ty] i předzřídil, [aby byli] připodobněni obrazu Syna jeho, aby On byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Kteréž pak předzřídil, těch i povolal, a kterýchž povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil.“ (Řím. 8:28-30) Zde je na první pohled jasný důkaz podmíněného vyvolení – Pán Bůh předzřídil, tedy předurčil, ty, které předzvěděl; vyvolení je tedy závislé na předzvědění, tudíž podmíněné. Podobně v 1. Petrově čteme o vyvolených „podle předzvědění Boha Otce.“ (1. Pt. 1:2)

Co však ono slovo ‚předzvědění‘ znamená? Opravdu chtějí tímto termínem apoštolové vyjádřit, že Pán Bůh nahlíží do budoucnosti, aby se přesvědčil o tom, zda člověk uvěří? Odpověď není zdaleka tak jednoznačná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tyto verše hovoří o předzvědění osob, zatímco podmíněné vyvolení dává důraz na to, co tyto osoby mají udělat (rozhodnout se pro Krista). Rozdíl není pouze sémantický – Duch svatý skrze Pavla v následující kapitole, když vyvolení blíže osvětluje, zdůrazňuje, že Pán Bůh vyvoluje konkrétní osoby (zde Jákoba), nespočívá to ve skutcích: „Nebo ještě před narozením [Jákoba a Ezaua], a prve nežli co dobrého nebo zlého učinili, aby uložení Boží, kteréžto jest podle vyvolení, [a tak] ne z skutků, ale z toho, jenž povolává, pevné bylo, řečeno jest jí [Rebece]: Větší sloužiti bude menšímu, jakož psáno jest: Jákoba jsem miloval, ale Ezau nenáviděl jsem.“ (Řím. 9:11-13)

Asi největší trhlina tomuto pojetí předzvědění se nicméně nachází v 1. epištole Petrově, kde čteme, že předzvěděný byl i Kristus. Apoštol píše, že jsme vykoupeni krví Krista, „předzvěděného zajisté před ustanovením světa, zjeveného pak v časích posledních.“ (1. Pt. 1:20) Kdo by z tohoto verše dovodil, že Pán Ježíš přišel na tuto zem proto, že Bůh Otec „kdysi“ nahlédl do budoucna, viděl, jak Kristus umře na kříži a vstane z mrtvých, a tak se rozhodl Jej poslat na tuto zem? Nicméně, jestli předzvědění v 8. kapitole Římanům znamená „nahlédnutí do budoucnosti“, aby Hospodin „zjistil“, kdo uvěří, pak musíme v zájmu konzistentního výkladu stejně interpretovat i verš z 1. Petrovy. To by však z Krista, svrchovaného Boha, učinilo otrokem „budoucnosti“, otrokem kauzality; žádný učitel Písma, ať už kalvinista či arminián, by nic takového ovšem netvrdil. Kristus byl seslán na zem, protože to Bůh Otec předem naplánoval a určil (nejednalo se tedy o plán B, který musel Pán Bůh rychle vymyslet, když Adam zhřešil). Hospodin není závislý na budoucnosti, On ji sám tvoří. Bůh Otec jistě vždy věděl, že Jeho Syn bude umírat na kříži, ale nikdo by netvrdil, že toto předzvědění bylo přímou příčinou toho, že Jej poslal.

Poznání a předzvědění jako vyjádření lásky

Předzvědění Pána Ježíše, o kterém apoštol Petr hovoří, se opět vztahuje k Jeho osobě, ne k tomu, co měl učinil. Konkrétní události s Ním spojené – vzkříšení a oslavení, o kterých čteme v následujících verších, nejsou vlastně s předzvěděním vůbec dány do kontextu. Jako na všech ostatních místech které o něm hovoří, se vztahuje k osobě samotné, ne k tomu, co učinila/má učinit. Poznání v Písmu častokrát nevyjadřuje pouhou intelektuální obeznámenost, ale vystihuje blízký osobní vztah. V hebrejštině je ostatně používáno k vystižení intimního manželského soužití (např. Gn. 4:1).

Velmi osobní konotace má i Hospodinovo ujištění vůči Jeremiášovi: „Dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe.“ (Jr. 1:5) Tato slova mají být Jeremiášovi posilou a útěchou v těžké službě, která ho čekala. Hospodin zde tak nevyjadřuje pouze to, že jakožto Vševědoucí o Jeremiášovi věděl již před jeho narozením. Takto Pán Bůh ví o každém člověku, co se kdy narodil; to by nebylo nijak zvlášť potěšující ani utěšující. Zde Hospodin hovoří o tom, že již před narozením si Jeremiáše zamiloval a měl k němu zvláštní vztah; ačkoliv stejně tak dobře Hospodin věděl o falešných prorocích, se kterými se Jeremiáš potýkal, již před jejich narozením, jim by podobné slovo nikdo nemohl adresovat. Tito vzpurníci, kteří se stavěli proti Boží pravdě a soudům, s Hospodinem žádný osobní vztah neměli, ani On k nim.

Předzvědění tak hovoří o zvláštním vztahu, zvláštní lásce, kterou Pán Bůh měl k některým lidem ještě před stvořením světa. Pán Bůh dozajista miluje všechny lidi onou obecnou láskou, kterou chová ke všemu svému stvoření. Nicméně ne všichni jsou objekty oné zvláštní lásky, zvláštního vztahu, zvláštního přijetí a uznání, které Bible vystihuje slovem „poznání“. [Písmo slovo poznání používá ovšem i v pouhém intelektuálním smyslu, v jakém jej používáme běžně dnes – např. v 1. Kor. 9:1-2 – takže jeho význam v Bibli nakonec záleží i na kontextu.] Tento vztah vystihuje třeba i první Žalm: „Neboť zná Hospodin cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných zahyne.“ (Žalm 1:6) Cesta spravedlivých se vyznačuje tím, že ji Hospodin zná; to však nemůže znamenat pouhé vědomí o ní, neboť Pán Bůh ví o stezce bezbožných naprosto stejným způsobem; nad cestou spravedlivých však On bdí, má ji zvláštním způsobem v péči a zalíbilo se Mu v ní, což se o cestě bezbožných rozhodně říci nedá.

To, že byl předzvěděný i Kristus, tedy vyjadřuje, že Bohu Otci se v Něm – to jest, v Kristu jako vtěleném Mesiáši, který má vykoupit Jeho lid z viny a hříchu – zalíbilo již před založením světa a již před založením světa měl Syn člověka Jeho uznání, přízeň a náklonnost, a již před založením světa Jej jako Bohočlověka shledal být více než přijatelnou a dostatečnou Obětí, takovou, kterou bude moci přijmout a která uspokojí Jeho spravedlnost. Podobně předzvědění v souvislosti s vyvolenými ukazuje na to, že již před založením světa si je Hospodin zamiloval, byť – na rozdíl od Pána Ježíše – ne pro to, co se nacházelo v nich, ne pro jejich dobrotu a milováníhodnost, ale podle pouhé dobře libé vůle své.

Vztah předzvědění a předurčení

Při letničním kázání zdůraznil apoštol Petr, že smrt Kristova nebyla žádná náhoda, ale výsledek Božího určení a plánu: „Toho [Ježíše] vydaného, z uložené rady a předzvědění Božího vzavše [a] skrze ruce nešlechetných ukřižovavše, zamordovali jste.“ (Sk. 2:23 – na okraj můžeme poznamenat, že se přesto nebál posluchače z Jeho ukřižování obvinit, viz také verš 36; Boží předurčení se tedy nijak nevylučuje s lidskou zodpovědností.) Uložená rada a předzvědění jsou zde položeny vedle sebe, a to dokonce takovým způsobem, že z řecké gramatiky vyplývá, že odkazují na stejnou věc (souvisí to s tzv. pravidlem Granvilla Sharpa).

Jednoduše řečeno tedy můžeme říci, že předzvědění souvisí s Božím plánem, a ne s nahodilými událostmi, o kterých Pán Bůh viděl, se „v budoucnu“ stanou. Základ pro Boží předzvědění je předuložení. I v Římanům 8. kapitole uložení předchází poznání: „Vímeť pak, že milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému, [totiž] těm, kteříž podle uložení [Jeho] povoláni jsou. Nebo kteréž předzvěděl, [ty] i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna Jeho.“ (Řím. 8:28-29) Ani 2. verš 1. kapitoly 1. listu Petrova („vyvoleným podle předzvědění Boha Otce, v posvěcení Ducha [svatého], ku poslušenství a skropení krví Ježíše Krista“) při důkladném čtení nepodporuje myšlenku, že základem vyvolení je to, že Pán Bůh předem věděl, že někteří uvěří, a proto je vyvolil. Apoštol Petr píše věřícím, že Pán Bůh je vyvolil podle předzvědění ku poslušenství a očištění krví, tedy aby byli poslušní a očištění. Jelikož poslušnost je zde dána hned vedle (a dokonce před) očištění krví, je zřejmé, že se jedná o onu poslušnost příkazu ‚čiňte pokání a věřte evangelium‘: „A totoť jest to přikázání jeho, abychom věřili jménu Syna jeho Jezukrista.“ (1. Jan 3:23 – viz také 1. Pt. 1:22)

Poslušná víra prvnímu příkazu evangelia je tedy zcela jasně důsledkem, cílem vyvolení. Učiníme-li předzvědění této poslušnosti základem vyvolení, vytvoříme nesmyslný paradox, že křesťané byli vyvoleni, aby poslušně uvěřili, a zároveň byli vyvoleni proto, že Pán Bůh viděl, jak poslušně uvěří. Při důkladném přemýšlení a výkladu tedy musíme dojít k závěru, že i v 1. Petrově tedy předzvědění hovoří o oné zvláštní lásce, kterou se Hospodin rozhodl chovat k těm, které si bez jakýchkoliv jejich zásluh vyvolil podle dobře libé vůle své.

Proč ovšem je předzvědění tak v souvislosti s vyvolením zmiňováno tak často, když není jeho základem? Inu, termín předzvědění v sobě (také) zahrnuje naprostou jistotu předzvěděných věcí, jak píše teolog Albert Barnes. To tedy podtrhuje naprostou nepohnutelnost Božích úradku, plánů a toho, co On uložil. Když Pán Bůh uložil, že někteří budou povoláni, zároveň také předzvěděl, že budou povolání. O onom povolání si tak nesmíme myslet, že v jakémkoliv smyslu podléhá náhodě nebo to třeba nakonec ještě nemusí vyjít. Hospodin tak na rozdíl od nás o svých výnosech s naprostou jistotou ví, že budou vykonány a stanou se. My lidé můžeme také někoho k něčemu vyvolit, ale nevíme, zda se to skutečně realizuje; nespočet věcí nám naše plány může zhatit. U Pána Boha tomu tak není – a také o tom nás Slovo Boží poučuje, když dává předzvědění do souvislosti s Jeho vyvolením.

Užitek doktríny o vyvolení

Když se zabýváme touto otázkou, je vhodné se zaměřit také na aspekt, který se v této kontroverzi mezi kalvinisty a arminiány příliš nezmiňuje, a to je praktický dopad této doktríny. Doktríny Písma nám nejsou zjeveny jen tak bezúčelně. Když apoštol Pavel hovoří o Božském původu Písem (inspiraci), nezapomíná to dodat: „Všeliké [zajisté] Písmo od Boha [jest] vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový.“ (2. Tim. 3:16-17) Hospodin nám nezjevuje své pravdy jen tak, abychom se dozvěděli, jak co je, ale má k tomu vždy i svůj praktický důvod, abychom správně přistupovali k Němu a k věcem našeho života.

Pán Ježíš je nám tak zjeven jako Bůh (např. 1. Tim. 3:16, Žd. 1:8) nejenom proto, abychom to věděli, ale abychom tak k Němu přistupovali s patřičnou bázní, abychom Ho podle toho řádně uctívali, ale také abychom mohli být plně ujištěni svou spásou (John Newton vyjádřil ve své Písni Jak smýšlíš o Kristu, že on, tak bídný hříšník, by si netroufal se spoléhat na Kristovou oběť, nebyl-li by si jist, že je Bohem, protože mu bylo jasné, že omezená bytost by nemohla smířit nekonečný hněv Boží). Popření trojičního učení proto zasazuje smrtelnou ránu správnému přístupu ke Kristu i možnosti (natožpak jistoty) lidské spásy.

Podobně je to i s vyvolením; Boží Slovo o něm nehovoří jenom proto, abychom si mohli vytvořit pět bodů a diskutovat o nich. Jako všechno ostatní v Písmu, i toto učení má přispívat ke správnému přístupu k Pánu Bohu a řádnému křesťanskému životu – a zde se nachází možná největší slabina arminiánského pojetí vyvolení podle předzvědění. To možná funguje jako lidem přijatelné vysvětlení obtížného tématu, které mnohé znepokojuje, ale jinak je to poněkud prázdný koncept, který vlastně nic důležitého nezjevuje. Pokud je celé vyvolení o tom, že Pán Bůh předem viděl, jak uvěřím, proč vlastně potřebuji vědět, že jako křesťan patřím mezi vyvolené? Vyvolení k předzvědění přistupuje jako něco navíc; pro praktický křesťanský život je vlastně jedno, zda-li vím, že o mojí víře Pán Bůh předem věděl, nebo že o mojí víře Pán Bůh předem věděl a k tomu mě na základě toho taky vyvolil. Podstata té doktríny se přidáním vyvolení nijak nezmění.

Není náhodou, že o vyvolení se v arminiánských kruzích mimo kontext kontroverze s reformovaným učením vlastně nemluví. Za 20 let života v arminiánském sboru jsem neslyšel snad jediné kázání o vyvolení a nedivím se tomu, protože by z něj nebyla žádná praktická aplikace. Mimo nějakého vysvětlení biblických pasáží, se kterými by si lidé jinak třeba nevěděli rady, nemá arminiánské učení o vyvolení co dát. Biblická reformovaná (tzn. kalvinistická) doktrína o nepodmíněném vyvolení však praktický efekt má. Za prvé nás lidi, tak náchylné k pýše a k příliš vysokému smýšlení o sobě samotných, pokořuje (ó, jak to nezbytně všichni potřebujeme!); ukazuje, že závisíme na Hospodinu, ne jen v tom smyslu, že Pán Bůh zařídil většinu a nám už toho zbývá jen málo, co by na nás záviselo, ale že jsme ně Něm závislí plně a naprosto ve všem.

Žalmista toto vědomí pokládal za velmi důležité, proto napomíná Boží lid: „Vězte, že Hospodin jest Bůh; on učinil nás, a ne my sami sebe, abychom byli lid jeho, a ovce pastvy jeho.“ (Ž. 100:3) Tento verš nehovoří o stvoření ve smyslu prvních kapitol Genesis, ale o tom, že Hospodin nás učinil Božím lidem. Církev není náhodně poskládaná skupina lidí, kteří se rozhodli uvěřit v Pána Boha, ale skupina lidí, kterou se Pán Bůh od počátku rozhodl učinit svým lidem a také je jím učinil, zcela ve smyslu nepodmíněného vyvolení. To ovšem nemá vést k fatalismu, ale k tomu, aby lidé odvrhli veškeré, byť sebemenší doufání sama v sebe, a padli na kolena před trůn milosti, vědouce, že jakožto bídní hříšníci jsou svatému Bohu vydáni naprosto ve všem na milost a nemilost, a prosili o milost, to vše ve spoléhání se na zaslíbení Písma, že Hospodin je „lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě.“ (Ex. 33:6)

Druhý účinek, který má doktrína o nepodmíněném vyvolení vzbuzovat, je ujištění o spasení. I ten nejsilnější a nejlepší svatý, měl-li by v něčem hledět sám na sebe (např. na své rozhodnutí), by nemohl než se o svou spásu neustále třást, věda, jak je pro svou – sice umrtvovanou, ale stále hrozivě přítomnou – hříšnou přirozenost, náchylný k hříchu a k pádu: „V mnohém zajisté klesáme všickni.“ (Jk. 3:2) Slova apoštola, že „vyvolil vás Bůh od počátku k spasení, v posvěcení Ducha a u víře pravdy“ (2. Tes. 2:13) tak přináší vzácné utěšení, když nás vede nehledět sami na sebe, ale k Hospodinu, který má naši spásu pevně v rukou od A po Z. Nepodmíněné vyvolení je jisté vyvolení, nemůže selhat, což přináší do života věřících pokoj a ještě pevnější doufání v Něj.

Některé námitky

Někteří namítají, že takové učení vede křesťany k tělesné jistotě, ba, k setrvávání a oddávání se hříchu v postoji „jsem vyvolen, tak už se nemusím o nic starat a klidně si můžu hřešit“. Žádného pravého křesťana doktrína o vyvolení ovšem k tělesné jistotě nevede. Pavel přeci zdůrazňoval, že vyvolení ke spasení je nerozlučně spojeno s posvěcením Ducha a vírou pravdy. Z Bible ovšem vidíme, že hypotetická zneužití nejsou důkazem neplatnosti nějakého biblického učení. Člověk totiž dokáže převrátit naprosto všechno, i to nejlepší a nejsvatější. Cožpak nelze stejným způsobem zneužít i biblickou doktrínu o ospravedlnění pouhou vírou bez skutků (viz Řím. 6:1)? A máme ji snad proto zavrhnout? Lepší otázka by proto byla, zda-li k něčemu takovému dochází v reformovaných kruzích pravidelně nebo zda-li se toto nebezpečí mezi kalvinisty ignoruje a na takové špatné pochopení se neupozorňuje, jako by to bylo zcela nedůležité – to ovšem nikdo nemůže říci. Všichni velcí Boží mužové minulosti i současnosti, kazatelé, evangelisté i teologové kalvinistického přesvědčení dávali na zbožné a posvěcené obcování v tomto světě veliký důraz. Nepodmíněné vyvolení vskutku k oddávání se hříchu nevede o nic víc, než jiné pravdy evangelia.

Další výhradou bývá, že nepodmíněné vyvolení je vůči nevyvoleným nespravedlivé a že z Pána Boha činí přijímače osob. Příjímání osob však v biblickém kontextu vždy označuje neopodstatněné přihlížení a jednání s lidmi na základě jejich postavení, původu, bohatství (a podobně). Pán Bůh by přijímal osoby, kdyby vyvolil jen samé bohaté, jen samé bělochy, jen lidi z křesťanských rodin a podobně. Mezi Božími vyvolenými se však nachází lidé všech ras, národností, postavení, a všech odlišností, které si jen umíme představit. Nejedná se také o skupinu těch nejlepších, těch s největším potenciálem. Vyvolení jsou ve své přirozenosti naprosto stejně hříšní a zvrácení jako nevyvolení – Pán Bůh, svrchovaný Hrnčíř, udělal nádoby ke cti i nádoby k odsouzení z jednostejného truple, z jedné hromady (Řím. 9:21). Spojení vyvolení a přijímání osob nemá biblicky žádné opodstatnění.

Hovoříme-li o nevyvolených, nesmíme ignorovat biblický popis neznovuzrozeného člověka. Arminiáni se někdy ve své argumentaci snaží vylíčit nevyvolené jako nešťasníky, kteří by třeba i chtěli dosáhnout spásy, ale mají smůlu, protože je Hospodin nevyvolil, z čehož všeho vyvozují, že nepodmíněné vyvolení nemůže platit. Neberou přitom ovšem v úvahu to, co říká žalmista (a co cituje apoštol Pavel): „Není spravedlivého ani jednoho. Není rozumného, není, kdo by hledal Boha. Všickni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ (Řím. 3:10-12) Nikdo se nebude moci na Pána kvůli své záhubě vymlouvat, jak osvědčuje prorok Ozeáš: „Z tebeť jest zhouba tvá, ó Izraeli, ješto ve mně všecka pomoc tvá.“ (Oz. 13:9) Člověk je hříšník, a proto spravedlivě nezasluhuje nic jiného, než Boží trest a zatracení v pekle. Pravda je tak taková, že hříšník nemá nejen žádnou naději na Boží spásu, ani sebemenší touhu po ní – ledaže se nad ním Hospodin smiluje, a to ve všech ohledech.

Není ovšem od Hospodina nespravedlivé, že se stejná milost nedostane všem, že „nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje“? (Řím. 9:18) Měli bychom se spokojit s apoštolským poukazem na Boží svrchovanost: „Ale ó člověče, kdo jsi ty, že [tak] odpovídáš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal?“ (Řím. 9:20) Nicméně zde uveďme jednu ilustraci. Guvernéři většiny amerických států mají pravomoc udílet milosti odsouzeným vězňům (obdobně jako český prezident; je ovšem třeba rozlišovat mezi milostmi, udílenými konkrétním lidem, a všeobecnější amnestií, udělovanou obecně vymezené skupině lidí), včetně těch odsouzených k smrti. Některým odsouzeným ji udělí, jiným neudělí, a přesto je – aspoň obecně – nepovažuje nikdo za nespravedlivé, protože všichni rozumí principu guvernérské milosti (nemusí ji dostat každý) a jsou si dobře vědomi charakteru a postavení oněch usvědčených zločinců, kteří guvernérskou milost neobdrželi, že si svůj trest naprosto zaslouží.

Tento příklad není jistě zdaleka dokonalý, a měl-li by se aplikovat na Pána Boha ve všech detailech a rozvádět do všech možných hypotetických situací, našlo by se mnoho toho, co nepasuje a nedá se na Boží vyvolení vztáhnout. Stačí si z něj vzít toto: jestliže nepovažujeme americké guvernéry, kteří jsou pouhými hříšníky, náchylnými k činění mnohé nespravedlnosti, za nespravedlivé, když neomilostní všechny na smrt odsouzené zločince, nemáme sebemenší důvod z nespravedlnosti nařknout svatého a dokonale spravedlivého Hospodina, když ve své svrchovanosti nevyvolil a neudělil stejnou spásnou milost všem hříšníkům.

Závěr

Zabývá-li se kdo tak obtížným tématem jako je vyvolení a předurčení, nezbývá mu než vyznat, že „divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati.“ (Jb. 42:3) Zde na zemi toto téma ani zdaleka neobsáhneme a naše pochopení nebude než velmi omezené, a kdo ví, zda jej na věčnosti pochopíme nějak zásadně lépe. I tento článek se jistě jen dotýká povrchu tohoto tématu. Nicméně jelikož nám Duch Svatý tuto pravdu v Božím Slově zjevil, nelze ji ignorovat; On sám ví nejlépe, co a v jaké míře potřebujeme vědět, abychom podle toho činili a žili. Křesťané se tak musí vynasnažit poznat a pochopit, co nám Písmo o vyvolení zjevuje; Hospodin to tak zamýšlel, jinak by svým Duchem nepudil pisatele Bible (a zejména apoštoly), aby o něm psali.

Praktická aplikace není tak složitá a paradoxní, jak by se mohlo zdát. Učení o vyvolení nemá vést k apatii či fatalismu, ale k odhlížení od sama sebe a ještě většímu upření očí na Hospodina a Jeho dílo, v pokoře a důvěře. Sám Pán Ježíš ukázal, co činiti: „Všecko, což mi dává Otec, ke mně přijde, a toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven.“ (Jan 6:39) Je zde vzácné zaslíbení, že ten, kdo přijde ke Kristu ve víře a se zkroušeným duchem, nebude zajisté odmítnut. Jestliže je tedy kdo zoufalý ze svého hříchu a beznadějné situace a vyhlíží po záchraně z pekla, kam jinak nutně musí přijít, nuže, Pán Ježíš takovému dává jasné instrukce: Přijď ke Mně a já tě spasím, očistím! Nikdo nemá zkoumat, zda je vyvoleným či nikoli; ne, má přijít ke vzkříšenému Spasiteli. Pokud však tak kdo z milosti Boží učiní, zní mu další slova Páně, aby správně vnímal prvotní příčinu: „Žádný nemůž přijíti ke Mně, jediné leč Otec Můj, kterýž Mne poslal, přitrhl by jej.“ (Jan 6:44)

Biblická doktrína o vyvolení tak křesťanu zjevuje, že Boží milosti dluží všechno – že mu nepřipravila jen možnost spásy, ale vskutku jej spasila, od A po Z, bez lidských zásluh, bez lidského podílu. Ó, jak veliká je ona nezasloužená Boží milost! Pokořmež se tedy pod mocnou ruku Boží a v pokoře žasněme a chvalme Jej pro ono dílo milosti, které započalo ještě před stvořením světa. Amen i amen.