„A rci zemi Izraelské: Takto praví Hospodin: Aj, já jsem proti tobě, a vytáhnu meč svůj z pošvy jeho, a vypléním z tebe spravedlivého i bezbožného.“ (Ezechiel 21:3)

Jelikož Bible je Boží knihou, která vše líčí z nebeské perspektivy, jíž my zemští lidé přirozeně bez pomoci Ducha Božího nemůžeme postihnout, nepřekvapí, že v ní nacházíme mnohé věci, které nás naprosto přesahují. I když cesta evangelia je prostá, po níž jdoucí i nejhloupější nezbloudí, zároveň nacházíme v Písmu svatém mnoho věcí, které obtížně chápou i nejmoudřejší a nejvzdělanější. Bylo by nelogické očekávat opak; omezená mysl člověka i v tom nejlepším případě porozumí jen zlomku toho, co se dotýká nekonečného Boha.

Ovšem vedle věcí, nad kterými si lámeme hlavu pro jejich velikou hloubku a tajemnost, někdy nacházíme v Bibli i verše, které nás na první pohled překvapí zastaví. Na čistě intelektuální rovině dobře víme, co za myšlenku vyjadřují, ale je to myšlenka natolik překvapivá a kontraintuitivní, že nás zaráží. A tím nyní nemyslíme to, co zaráží neznovuzrozeného, tělesného člověka, který nechápá těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího, nebo jsou jemu bláznovství (1. Kor. 2:14). Některé věci naopak zaráží ty, kdo z Božího Slova už leccos znají, a u daných veršů si říkají – neučí snad obecně Bible přesný opak?

Mezi takové verše můžeme zařadit i slova z Ezechiele, podle kterého Hospodin ze země zaslíbené vyplení spravedlivého i bezbožného. Není zde žádný rozdíl. Ale cožpak Pán Bůh nad spravedlivými zvláštním způsobem nebdí? Cožpak u Malachiáše nečteme, že bude vidět jasný „rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo slouží Bohu, [a] tím, kdo jemu neslouží?“ (Mal. 3:18) A neprorokoval dříve sám Ezechiel zcela opačně? V 9. kapitole přeci čteme, jak viděl, že muž oděný rouchem lněným, nejspíše Pán Ježíš Kristus sám, dostal příkaz od Hospodina: „Přejdi prostředkem města, prostředkem Jeruzaléma, a znamenej znamením na čelích muže ty, kteříž vzdychají a naříkají nade všemi ohavnostmi dějícími se u prostřed něho.“ A následně ostatní hejtmané vykonávající soudy Boží slyšeli: „Projděte skrze město za ním, a bíte; neodpouštějž oko vaše, aniž se slitovávejte. Starce, mládence i pannu, maličké i ženy mordujte do vyhubení, ale ke všelikému muži, na němž by bylo znamení, nepřistupujte, a od svatyně mé počněte. Takž začali od mužů těch starších, kteříž byli před chrámem“ (v. 4-6).

Jak tedy veršům z 21. kapitole ve světle toho všeho rozumět, a jaké poučení si z nich vzít pro nás?

Kontext proroctví

Nejprve si zasaďme slova o vypléněných spravedlivých a bezbožných do širšího kontextu. Ezechiel patřil mezi vysídlence, kteří byli z judské země odvedeni v dřívějších vlnách, před konečným pádem Jeruzaléma a vypálením chrámu za krále Sedechiáše. Už dříve Babyloňané přesídlili část lidu, zejména knížat – mezi něž patřil například Daniel a jeho druhové – ale v zaslíbené zemi pořád zůstávalo poměrně dost Židů. Ti si přes své odvrácení činili naděje, že oni dopadnou na rozdíl od jejich zdánlivě nešťastnějších druhů dobře, ba, mysleli, že jistě musí být lepší než oni; Hospodin jim ovšem skrze Jeremiáše ukázal, že jsou jako fíky zlé, které nelze jísti pro trpkost, a naopak přesídleni budou Jemu příjemní jako koš fíků velmi dobrých (Jer. 24). Protože nechtěli činit pokání, přicházelo na ně ještě větší zlo, které na ně skutečně dopadlo. O něm prorokovali mnozí, včetně Ezechiele.

Náš verš se nachází v následujícím širším oddíle: „I stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Synu člověčí, obrať tvář svou k straně polední, a vypusť jako rosu na poledne, a prorokuj proti lesu toho pole, kteréž jest na poledne. A rci lesu polednímu: Slyš slovo Hospodinovo: Takto praví Panovník Hospodin: Aj, já zanítím v tobě oheň, kterýž sežere v tobě každé dřevo zelené i každé dřevo suché; nezhasneť plamen přeprudký, a budou jím opáleny všecky tváře od poledne [až] na půlnoci. I uzří všeliké tělo, že jsem já Hospodin zapálil jej; nezhasneť. I řekl jsem: Ach, Panovníče Hospodine, oni mi říkají: Však tento v přísloví nám toliko mluví.

Opět stalo se slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Synu člověčí, obrať tvář svou k Jeruzalému, a vypusť jako rosu proti místům svatým, a prorokuj proti zemi Izraelské. A rci zemi Izraelské: Takto praví Hospodin: Aj, já jsem proti tobě, a vytáhnu meč svůj z pošvy jeho, a vypléním z tebe spravedlivého i bezbožného. Proto, abych vyplénil z tebe spravedlivého i bezbožného, proto vyjde meč můj z pošvy své proti všelikému tělu, od poledne [až] na půlnoci. I zvíť všeliké tělo, že jsem já Hospodin vytáhl meč svůj z pošvy jeho; nenavrátíť se zase více“ (Ez. 20:45-21:5)

Z kontextu je zřejmé, že hlavním sdělením tohoto Ezechielova proroctví je naprosté zpuštění země pro její hřích, že v ní prakticky nikdo nezůstane. To se také stalo. Většinu zbývajícího lidu, který nezahynul hladem a mečem, zavedl Nebuzaradan do Babylona, ponechal jen nejchatrnějšího lidu, který nic neměl (Jer. 39:10), a i z těch nakonec mnoho po vraždě hejtmana Godoliáše ze strachu před pomstou – a proti výslovnému Jeremiášovu varování – odešlo do Egypta a násilím vzalo proroka s sebou. Různými způsoby tak skutečně došlo k vyplénění v podstatě celé země, a to nejen bezbožníků, ale i spravedlivých. Ti ostatně tvořili jen zlomek všeho lidu; jakýkoliv zvláštní Boží zásah v jejich prospěch by proto ze širokého, všeobecného pohledu by nebyl příliš rozeznatelný, a proto není v této kapitole ani zvlášť vypíchnut.

(Je pravda, že někteří komentátoři zmiňují variantu výkladu, podle které se ‚spravedlivými‘ zde rozumí jen ti, kteří se zdáli navenek spravedliví, co si na rozdíl od jiných zachovali formu zbožnosti, i když v srdci zůstali stejní – a Hospodin, který zkušuje srdce se tím nenechá oklamat a vylije svůj hněv i na ně; taková interpretace však není nezbytná ani se pro ní nezdá být dostatek důvodů.)

Všeobecný dopad všeobecného hříchu

Hlavním duchovním poučením z našeho proroctví o takřka totálním vyplénění Judstva je přirozeně varování před hříchem. Jedině ten vše způsobil. Jednalo se o zemi zaslíbenou, kterou Hospodin darovat svému izraelskému lidu, se kterým měl mít zvláštní obecenství a smluvní vztah. Kdyby její obyvatelé nežili v ustavičné vzpouře proti svému Bohu a neignorovali mnohá varování před přicházejícím soudem – na což si Ezechiel také stěžoval, „oni mi říkají: Však tento v přísloví nám toliko mluví“ – nemuselo by znít proroctví proti této zemi, proti místům svatým.

Jak hrozné pro kohokoliv slyšet, že Hospodin je proti němu! Nejhroznější ovšem pro ty, kteří Jej dříve mívali na své straně, protože Mu patřili a On si je dříve oddělil; je rozdíl něco nikdy nemít a ztratit to. Když je Pán Bůh s námi, kdo proti nám? Ale když je Pán Bůh proti nám, kdo s námi? Veškerá pomoc a všechna doufání pak selžou. Hřešícím Židům nepomohli Egypťané, nepomohli si oni sami, nepomohl jim nikdo. Když se naše jediná pomoc, a nadto pomoc nekonečně silnější než všechny ostatní pomoci, obrátí proti nám, nemáme žádnou naději, a tak je tomu s každým člověkem a každou církví, kteří proti sobě Hospodina popudí svými hříchy. Proti takovým bude Jeho meč. Když se hřích v národě rozšíří takřka neomezeně, i zkáza takového národa bude nakonec takřka neomezená, s velkou pravděpodobností i v časnosti, a s jistotou na věčnosti.

Důsledky nedopadnou výhradně na bezbožné, ale i na spravedlivé, kteří se v takovém prostředí budou nacházet. Ano, z některých svazků se křesťané nemohou zcela vyvázat, neboť kdybychom se měli oddělit od všech hříšných v tomto světě, museli bychom z něj vyjít (1. Kor. 5:10), což zjevně nelze. Ale z některých se oddělit můžeme a máme, a Písmo nás k tomu vyzývá: „A protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán všemohoucí“ (2. Kor. 6:17-18). Mnohým dopadům bezbožnosti se v určitém ohledu nevyhneme, pokud se kvůli ní hroutí celá společnost, jako v naší době, ale u některých to lze, pokud budeme dbát na biblické oddělení.

Z našeho textu bychom neměli minout poučení, které vyplyne ze srovnání s jiným textem Slova Božího, konkrétně o Sodomě. Ta přitom představuje typus, předobraz nebo příklad Božího soudu nad hříšníky: „Jako Sodoma a Gomora, a okolní města, když podobným způsobem, jako i tito, v smilstvo se vydali, a odešli po těle cizím, předložena jsou za příklad, pokutu věčného ohně snášejíce“ (Ju. 7). Nicméně na základě přímluv Abrahama by i toto morálně nejzkaženější místo zůstalo stát, kdyby se v něm nalezlo pouhých 10 spravedlivých (Gn. 18:32). Totéž by platilo, kdyby v něm činěni byli divové ti, kteříž byli činěni v Kafarnaum (Mt. 11:23).

Nicméně judskou zemi nic z toho před soudem a univerzálním vypléněním nezachránilo. Nepomohly by jim přímluvy ani takových svatých modlitebníků, jako Noe, Daniel a Job (Ez. 14), a meč Hospodinův neodvrátil žádný ostatek spravedlivých, jichž se – nakolik lze doufat – v zemi přes všechnu duchovní bídu nacházelo více než 10. Hříchy a nekajicnost vyznávajícího lidu Božího je v očích Páně ohavnější než u otevřených hříšníků.

Různé podoby vyplénění

Dobře tedy, na obecné rovině oddílu rozumíme. Ovšem pořád se nad námi vznáší otázka, co si počít s tím, že do všeobecného vyplénění proroctví zahrnuje i spravedlivé, kteří by přeci měli být pod zvláštní ochranou Boží. Ne, není s ní v rozporu, naopak nám o této ochraně něco odhaluje.

Musíme si uvědomit, že text ve svém jádru popisuje výsledek – Hospodin vylije na židovský národ svůj hněv, pro který zůstane země skoro liduprázdná. K tomu ale nedojde nutně uniformním způsobem; někteří zemřou hladem, mečem nebo nemocemi, a jiní budou odvedeni do cizí země. A tak se můžeme s ohledem na Boží zaslíbení rozumně domnívat, že mezi první patřili z velké části bezbožní, a ostatek spravedlivých naopak mezi druhé – i když samozřejmě nemůžeme jít tak daleko, abychom tvrdili, že se do zajetí nedostal nikdo mimo spravedlivé; naopak, i v druhé skupině větší části jistě tvořili vzpurníci, už jen proto, že spravedlivých v té době nezůstalo mnoho.

Dříve, v 9. kapitole, poukázal Ezechiel, že bude rozdíl mezi věrnými a hříšnými, a nyní na to, že navenek se bude zdát jen malý, vypléněni ze země budou tak či onak v podstatě všichni. To ukazuje, že ten veliký rozdíl mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo Jemu neslouží, na povrchu nemusí být moc vidět. Jak píše Matthew Henry, Boží milost a vnitřní utěšení činí veliké rozdíly tam, kde se zdá, že Prozřetelnost nečiní žádné.

Boží soudy někdy v určitém ohledu zasáhnou i spravedlivé, jako když Eliášovi pro zavřená nebesa vyschnul potok Karit nebo když Jeremiáš musel snášet těžkosti plynoucí z obléhání Jeruzaléma. Ovšem, byť se to na první pohled nezdálo, Pán Bůh zůstával s nimi a byť byli sníženi a potrápeni, nezanechal je a v posledku je zachoval. Podobné to bylo s těmi spravedlivými, které měli Babylonští vyplénit ze země tím, že je vystěhují do zajetí. Jak píšou ve svém komentáři Jamieson, Fausset a Brown, „zbožní byli zaznamenáni znamením ne pro vnější vynětí z obecné bídy, ale pro skrytý zásah Prozřetelnosti, která si ji užije pro jejich dobro. V Kazateli čteme, že ‚všecko [se děje] jednostejně při všech; jedna a táž případnost jest spravedlivého jako bezbožného, dobrého a čistého jako nečistého, obětujícího jako toho, kterýž neobětuje, tak dobrého jako hříšníka, přisahajícího jako toho, kterýž se přísahy bojí‘ (Kaz. 9:2), ale jde právě jen o vnější aspekt věci.“

Stejné, leč rozdílné

Často se říká, že když dva dělají totéž, není to totéž, a obdobně platí, že když se dvěma stane totéž, není to totéž. Spravedlivým se podle Ezechielova proroctví mělo vnějšně přihodit totéž, co mnohým bezbožným, ale ani v nejmenším to nebylo totéž. Jak uvádí puritán John Trapp, zemědělec seče pšenici i plevel, ale pro jiný cíl a záměr, a stejně činí Pán s věřícími i nevěřícími. On soudí všeliké tělo, ale my, Jeho děti, na rozdíl od, „když býváme souzeni, ode Pána býváme poučováni, abychom s světem nebyli potupeni“ (1. Kor. 11:32).

Vystěhování pro vzpurné Izraelce představovalo soud, pro věrné buď kázeň nebo zkoušku, která je měla přitáhnout blíže k Hospodinu. Vnějšně totožná skutečnost byla pro jedny prokletím a pro druhé požehnáním. Pro jedny signalizovalo Boží zavržení, pro druhé skrz ně Pán potvrdil svou milost v jejich životě. Jedněm zplodilo smrt a zoufalství, druhým rozkošné ovoce spravedlnosti.

Když Babylonští zajali Daniele a Jeho druhy, jistě to pro mládence bylo nesmírně těžké, možná nepochopitelné, ale přidrželi se svého Boha a On při nich věrně stál za všech okolností. Tak Jej poznali více, než by Jej nejspíše kdy poznali, kdyby zůstali v Jeruzalémě. A jen Pán ví, jestli by třeba Daniel, který dokázal obstát v Babyloně, nějak nepadl, kdyby žil celý život v Jeruzalémě (David, podobně vzácný muž, dokázal obstát na poušti před Saulem, ale ne v paláci před Betsabé). Někteří, kteří se dokáží uchránit svodů světa, se již nevyvarují svodů uprostřed světské církve. Nechceme to o tomto zbožném muži přirozeně automaticky předpokládat; i kdyby přímo toto Danielovi nehrozilo, v každém případě se můžeme spolehnout, že nebeský Otec dobře věděl, že zajetí, ač nepochybně těžké, bylo pro Jeho služebníka to nejlepší.

To, že Hospodin ze země skrze zavedení do zajetí vyplénil i spravedlivé, ovšem v jednom smyslu bylo milostí nejen pro ně, ale i pro bezbožníky, jenž s nimi sdíleli jejich úděl. Zbožní jim byli ke svědectví, aby se zastavili na své cestě a snad aspoň nyní začali hledat Hospodina. Jak píše Adam Clarke: „Pokud by Pán Bůh nedovolil, aby byli do zajetí odvedení i jiní mimo bezbožníků, jejich situace by byla zcela beznadějná, neboť by neměli nikoho, kdo by jim mohl být za příklad, kdo by jim kázal o pokání, poukázal na jejich hřích nebo zvěstoval Boží ochotu odpustit hříšníkům. Ale Hospodin ve svém milosrdenství dovolil, aby mnozí spravedliví byli odvedeni rovněž, aby bezbožní nezůstali zcela ponecháni nebo mimo prostředky, které by je vedly ke spáse. Proto jak Ezechiel, tak Daniel a i další proroci a spravedliví, byli vypléněni ze země a odvedeni do zajetí.“

Tito muži i ženy měli rovněž oslavit Hospodina a prokázat Jeho moc, milosrdenství a péči tím, že pokorně a poslušně nesli kříž, který jim Pán připravil. Ostatní mohli sledovat jejich životy, jejich stálost, jejich věrnost, jejich pokoj přes všechny těžkostí – a mohli se ptát, čím to? Jak si dokázali udržet dobrou mysl, když je potkala taková nesmírná tragédie? A pokud se zeptali, uslyšeli slova o milosrdenství Božím, že On je věrný a je s tím, kdo se Jej přidrží za všech okolností. Taková slova musela být dvojnásobnou váhu, protože byla potvrzena životy, a to tak, jak nemohla být potvrzena předtím, dokud věci zůstávaly aspoň navenek obstojné, totiž dokud si judské království zachovávalo jakous takous nezávislost a všichni setrvávali v zemi zaslíbené. Ti, co nechtěli slyšet varující i milostiplná slova proroků předtím, snad byli ochotnější je slyšet v zajetí, když mohli pozorovat příklady víry, která z moci Boží poddaně snáší i tu nejtěžší situaci.

Závěr

Boží Slovo křesťanům nic nezastírá a upozorňuje je, že „musíme skrze mnohá ssoužení vjíti do království Božího“ (Sk. 14:22). Větší část těch soužení jistě spadá do kategorie protivenství, které lid Boží snáší pro evangelium, podobně jako je snášel náš Mistr. Část ale lze podřadit pod trápení, které dopadají na svět pro jeho odvrácení se od cest Božích, a v určitém ohledu se jejich důsledky nevyhýbají ani věřícím. Ale i to se děje – či to tak má být, pokud reagujeme správně – ku prospěchu evangelia. Když se nám ve všeobecném zmaru daří objektivně lépe než sousedům, ti si to nejspíše vysvětlí, že jsme měli štěstí, a nebudou nakloněni slyšet, že nás Pán Bůh zvláštně ochraňuje. Budou hledat přirozené vysvětlení.

Pokud se však ve vnějším ohledu naše situace neliší, ale bude se lišit náš postoj – že si přes všechnu nejistotu a špatnou situaci zachováme pokoj a naději v Hospodinu – přirozená vysvětlení padají. To nedává žádný smysl. Pán tak připravuje půdu pro (snad) naše efektivnější působení na lidská srdce. Když tedy vidíme, jak se situace okolo nás zhoršuje, mají se křesťané posilnit ve svých myslích v Pánu. To vše vždy tak či onak činí či dovoluje Pán Bůh: „Zdaž když se má státi v městě co zlého, Hospodin toho nečiní?“ (Am. 3:1) Ale má to svůj hluboký smysl, jak nás učí i náš verš z Ezechiele – hluboký smysl pro náš vlastní duchovní život i pro službu druhým.