„Všelikou modlitbou a prosbou modléce se každého času v Duchu, a v tom bedliví jsouce se vší ustavičností a prošením za všecky svaté.“ (Efezským 6:18)

Když se mluví o Božím odění nebo zbroji na základě známého oddílu z 6. kapitoly listu Efezským, někdy se zapomíná na uzavírající 18. verš, který ji spojuje s modlitbou – i když poučenější kazatelé se na to snaží pamatovat, i v našem českém kontextu, což je dobře. Vztah mezi modlitbou a Boží zbrojí velmi vzácně vystihl zbožný komentátor a teolog 19. století Charles Hodge: „Bojovníka nedělá pouhé brnění nebo zbraně; potřebuje také odvahu a sílu, a i pak často potřebuje pomoc. Jelikož křesťan nemá žádnou sílu sám v sobě a může uspět jedině s pomocí shůry, apoštol důrazně poukazuje na povinnost modlitby.“

Pavel nicméně nezdůrazňuje toliko obecně, že se máme nějak modlit – máme se modlit všelikou modlitbou a prosbou, totiž všemi druhy modliteb: nahlas i v duchu, krátkými akutními i delšími formálnějšími, soukromými i skupinovými. To je aspekt, na který se zapomíná ještě častěji než na 18. verš samotný. Důležitost modlitby nezpochybňuje nikdo, ale u důležitosti některého druhu modliteb to již smutně neplatí. Nejčastěji se asi lidé v církvi domnívají, že není třeba, aby se modlili veřejně na modlitebních chvílích, když se přeci modlí doma. Proto se smutně mnohé modlitební chvíle vyznačují dlouhými nepříjemnými pauzami.

S tím souvisí i doplnění každého času. To mluví o nastavení srdce a mysle, které jsou v každé situaci připraveny obrátit se k Pánu a prosit za vše, co situace vyžaduje. Možná – byť to patrně není centrální myšlenka – jsou zde různé druhy modlitby spojeny s každým časem i proto, že některé příležitosti vyžadují spíše určité druhy prošení, než jiné. Když Herodes zajal Petra a chtěl jej popravit, nehodilo by se zcela, kdyby si každý křesťan zalezl do svého pokojíku a modlil se za něj soukromě; nouze vyžadovala, aby se zvláštnímu času modliteb oddala celá církev společně, totiž každý, komu to okolnosti jen trochu dovolily.

Modlení se všelikou modlitbou je zkrátka nezbytnou součástí křesťanského života. Systematicky vynechávat některý druh modliteb, který máme k dispozici, je neposlušností vůči výslovnému příkazu Písma. Proto je vhodné se na rozličné druhy modliteb, jež nemáme pomíjet, detailněji zaměřit.

Modlení ne v Duchu

Příkaz o modlení všelikou modlitbou a prosbou má svou kvalifikaci – nevztahuje se na cokoliv, co modlitbou nazývá člověk. Máme se modlit v Duchu. K některým modlitbám nás Duch Boží v Jím vdechnutém Slovu nevede, a proto jejich odříkávání nelze podřadit pod ‚všelikou‘ modlitbu v našem verši.

Na prvním místě jde o prosby, které člověk neadresuje přímo Bohu Otci skrze Pána Ježíše Krista coby prostředníka, tedy modlářské volání k Marii, svatým nebo andělům, tak rozšířené zejména v římskokatolické církvi. Takto přistupovat máme pouze k Hospodinu: „Nebo psáno jest: Pánu Bohu svému budeš se klaněti, a jemu samému sloužiti“ (Lk. 4:8). Jen k Němu máme hledět pro pomoc, milost a záchranu ve všech záležitostech časnosti i věčnosti. A jedině Pán Ježíš Kristus je Prostředníkem, na Jehož přímluvy máme spoléhat.

Je pravda, že Bible nás vyzývá, abychom se na zemi přimlouvali jeden za druhého, což je mimo jiné proto, abychom byli více povzbuzeni k děkování Hospodinu za vyslyšení našich proseb. „Když i vy nám pomáhati budete modlitbami za nás, aby z daru toho, příčinou mnohých osob nám [daného,] od mnohých děkováno bylo z nás“ (2. Kor. 1:11). Římští katolíci tím omlouvají své modlitby ke svatým, jako by to bylo na stejné úrovni, když prosíme za modlitby své křesťanské přátele. Jenže když prosíme o modlitby jiné křesťany, přistupujeme k nim principiálně jako k někomu na stejné úrovni jako my, a to papeženci u Marie a svatých v žádném případě nedělají, takže zjevně nejde o obdobný případ. A dále oslavení svatí v nebesích nepotřebují žádná „dodatečná“ povzbuzení k díkům a chvále ve smyslu citovaného verše, protože jsouce dokonale zbaveni všech pozůstatků hříchu, vydává se k nim celé jejich bytí. Jejich přímluvy za nás by nepřispěly k tomu, že by Hospodinu o to více děkovali. To vše spolu s naprostou absencí jakékoliv výzvy k prosbám o přímluvy oslavených svatých v nebesích naprosto odsuzuje.

Kvalifikace „v Duchu“ rovněž odsuzuje opakovaná drmolení při modlitbě růžence, i kdyby člověk opakoval jen Otče náš a ne Zdrávas Maria: „Modléce se pak, nebuďtež marnomluvní jako pohané; nebo se domnívají, že pro tu svou mnohomluvnost vyslyšáni budou“ (Mt. 6:7). „Marnomluvnost“ lze přeložit i jako marná, prázdná opakování. Rovněž to silně hovoří proti modlitbám liturgickým, které k marnomluvnosti svádějí a obvykle učí lidi při jejich odříkávání vypínat mysl. Jelikož liturgii církve obvykle zavádějí, aby vynahradili vytrácející se moc zbožnosti a živoucí působení Ducha, všemu s ní spojeného je pro nás nejlepší se zdaleka vyhnout.

Všeliká modlitba podle druhů

Když jsme si tedy pro pořádek připomenuli, k jakým modlitbám Pavel opravdu nevyzýval, můžeme se zaměřit na samotné jádro, totiž na ty, které jsou nezbytné, abychom mohli státi proti útokům ďábelským, odolati v den zlý, a všecko vykonajíce, státi (viz Ef. 6:11.13).

Modlitby na začátku a konci dne. Jelikož Hospodin je Alfa i Omega, První i Poslední, měl by být zároveň Tím Prvním i Posledním, se kterým budeme každý den hovořit, pokud tomu nezabrání nějaká nevyhnutelná nezbytnost. Za starozákonních dob Židé obětovali ráno i večer oběť zápalnou, což s modlitbou spojoval už žalmista David: „Budiž příjemná modlitba má, [jako] kadění před oblíčejem Tvým, pozdvižení rukou mých, [jako] obět večerní“ (Ž. 141:2). V tom je duchovní lekce o každodenním ranním a večerním modlení i pro nás.

Tyto modlitby jsou pro naše duchovní zdraví snad nejdůležitější. Zejména promeškáme-li čas ráno, zásadně to ovlivní zbytek dne; v běžném shonu a povinnostech už to potom málokdy doženeme. Ztratit tento čas přípravy na nadcházející den znamená obvykle ztratit ten den celý, pokud jde o věci věčnosti.

S vědomím důležitosti ranních i večerních proseb – a skutečnosti, že hovoříme ke Králi králů, před kterým si zakrývají tvář i bezhříšní andělé (Iz. 6:2) – bychom k nim měli přistupovat vážněji, uctivěji a s větší přípravou, než když třeba v průběhu dne k Němu vysíláme rychlé modlitby o pomoc v konkrétní situaci: „Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé kvapné k vynášení slova před oblíčejem Božím, poněvadž Bůh [jest] na nebi, a ty na zemi“ (Kaz. 5:2) V jistém smyslu by měly být „formálnější“ – čímž nemyslíme hranější či studenější, ale naplněné větším vědomím Boží velikosti a naší maličkosti.

V rámci Biblické školy dospělých Svobodné presbyterní církve probíráme knihu puritána Henryho Scuddera The Christian’s Daily Walk, kdy jsme se mj. zaobírali částí o začínání dne s Pánem na modlitbě, v níž tento zbožný předek ve víře zdůrazňoval, jak je důležité se na tyto modlitby zvlášť připravit rozjímáním, ať už o svých hříších a potřebě jejich odpuštění, svých povinnostech a potřebě prosby za Boží posilnění, a v neposlední řadě též o Božím milosrdenství v Kristu vůči nám. Tím se podpoříme, aby naše prošení bylo srdečnější, pokornější, horlivější a doufanlivější.

Modlitby před jídlem. Ty zmiňujeme spíš pro pořádek, doufáme, že jsou pro křesťany naprosto samozřejmé. Jestliže prosíme, aby nám Hospodin dával náš chléb každého dne, máme za něj také každého dne děkovat, při každé příležitosti, po vzoru našeho Pána: „A vzav těch sedm chlebů a ty ryby, učiniv díky, lámal a dal učedlníkům svým, učedlníci pak zástupu“ (Mat. 15:36).

Ustavičné modlitby v průběhu dne – totiž vždy, když se naskytne příležitost. Platí to i o modlitbách žádostí i modlitbách díků. Dostaneme-li se do situace, kdy vnímáme potřebu Boží pomoci – zejména v pokušení, ale i ve věcech časných – máme se ihned obrátit v mysli k Pánu, a to nejen ve velkých věcech, ale i v maličkostech. „Beze mne nic nemůžete učiniti“ (Jan 15:6), pravil Pán, a nic znamená opravdu nic. Stejně tak máme ihned Pánu poděkovat za každou obdrženou milost; už jen třeba to, že v bezpečí dorazíme domů nebo do práce. Kéž bychom obojí vnímali intenzivněji a častěji.

Velikým příkladem této modlitby je pro nás Nehemiáš, který se rychle modlil před králem, když jej požádal, aby před ním předložil své přání.: „Opět mi řekl král: Čeho žádáš? Mezi tím modlil jsem se Bohu nebeskému“ (Neh. 2:4). Ten již předtím za svůj národ a zničený Jeruzalém usilovně volal, ale nyní ve zlomku vteřinky vyslal ještě znovu rychlý „šíp modlitby“, jak takovou krátkou prosbu nazývali naši předkové ve víře. Pán sám má zalíbení, když šípů modliteb vysíláme co nejvíce, a spolu s Elizeem se hněvá, když po vzoru krále Joase příliš rychle přestáváme a vypustíme jich z toulce svého srdce příliš málo (2. Kr. 13:19).

Rodinná modlitba u rodinného oltáře. Uctívat Hospodina nemáme pouze osobně a v církvi, ale také společně ve svých rodinách. Ty ostatně mají být malými církvemi pod vedením otců. „Pavel, vězeň Krista Ježíše, a Timoteus bratr, Filemonovi milému, a pomocníku našemu, a Apfie milé, a Archippovi spolurytíři našemu, i církvi, kteráž jest v domě tvém“ (Fm. 1-2). Kdo si společně se svými dětmi nečte z Bible, nevykládá jim ji a nemodlí se s nimi, nemůže očekávat, že Pán Bůh bude v jeho rodině působit, a tím pádem ani to, že to s jeho rodinou dobře dopadne. V minulosti se tato povinnost brala tak samozřejmě, že pojem „rodinný oltář“, krásná to metafora společného rodinného času s Pánem, byl všem důvěrně známý a dobře srozumitelný. Hodně o současné církvi vypovídá, že v ní již zcela vymizel z užívání.

Modlitba soukromá i s manželem/manželkou. To je ještě něco jiného než výše uvedený modlitební čas celé rodiny. Rodiče se mají modlit s dětmi, ale také za děti, přičemž z různých důvodů nemusí být vhodné, aby se v přítomnosti dětí modlili stejným způsobem nebo se stejnou otevřeností jako v soukromí – například když mají dětí více, s většími věkovými rozdíly a chtějí předkládat Hospodinu prosby určité záležitosti například těch dospívajících. Soukromé prosby manželé vedle toho přirozeně potřebují i kvůli svému vlastnímu vztahu.

Měli bychom zaznamenat, za jak automatické bere apoštol společné modlení manželů v 1. Petrově 3:7: „Též podobně i muži spolu [s nimi] bydlíce podlé umění, jakožto mdlejšímu osudí ženskému udělujíce cti, jakožto i spoludědičkám života milosti, aby modlitby vaše neměly překážky.“ Věřící muž a žena se v jeho očích oddávají společným prosbám zcela samozřejmě, jen si musí dávat pozor na vše, co by tomu kladlo překážky. Mnohé problémy v křesťanských manželstvích dnes, které daly vyvstat nespočetnému množství populárních rádoby křesťanských „příruček“ v této oblasti, by se asi daly vystopovat k tomu, že se manželé spolu málo modlili, nebo málo živě. Společný čas na kolenou, kdy v obou spojených srdcích pravě působí Duch Svatý a lká v nich lkáním nevypravitelným, hojí mnohé rány a nedostatky obou.

Modlitba veřejná ve shromáždění církve. Ta je mnohými pomíjená a její zařazení mezi povinnosti křesťana by dnes bylo patrně nejkontroverznější. Ano, modlit se musíme, ale přeci se každý nemusí hned modlit nahlas; někteří se třeba příliš stydí a tak volají jen u sebe v duchu. To pak často vede k tomu, že některé křesťany nelze slyšet se nahlas modlit, jak je rok dlouhý, i celé dekády. To rozhodně není v pořádku. Modlit se máme všelikou modlitbou, a pokud pod „všelikou“ nezahrneme modlitby veřejné, pak to slovo nemá žádný význam.

To neznamená, že při každé jednotlivé příležitosti k modlitbám se musí veřejně pomodlit každý jednotlivý účastník; to není realistické zejména ve větších sborech. Ale obecně v průběhu delšího období má být zřejmé, že se společných proseb veřejně účastní všichni. Vyznávající křesťan nemá omluvu, když při nich dlouhodobě zůstává němý, ostych neostych, mládí nemládí. Pocity studu a nedostatečnosti můžeme a máme překonávat ve víře a spoléhání se na Pána. Přitom nejde o to, aby každý předložil desetiminutovou vytříbenou prosbu; naše veřejné modlení může být i krátké a prosté, a někdy je to i lepší. Když někdo nesmělý ve dvou třech větách poděkuje za slyšené Slovo Boží a poprosí za pomoc při jeho činění, postačí to. Když tak s Boží pomocí učiní, nejspíše ostatně brzy zjistí, že Pán mu dá v prosbách růst a že pro něj bude veřejné prošení snazší a přirozenější. Vůbec se nemodlit nahlas, protože neumíme prosit jako jiní zralí křesťané, je zakopávat svou jednu hřivnu, protože s ní nemůžeme učinit tolik jako ti, co jich mají pět. Co onen služebník z podobenství slyšel, snad každý dobře ví.

Veřejné modlení není přitom jen prázdnou povinností, aby se modlitební chvíle nevyznačovaly trapnými pauzami ticha. Jde i o slávu Boží a společné sjednocení lidu Božího. Mnoho se mluví o jednotě církve, ale když nejsou všichni zapojeni do společného modlitebního zápasu, jsou to jen prázdná slova. A když nemůžeme nikdy říci Amen k modlitbám bratra, protože je nikdy nevyřkne nahlas, naše jednota se neposílí. I apoštol Pavel měl za velmi důležité, abychom se navzájem ke svým prosbám mohli se svým Amen připojit, byť to uvedl v kontextu modlitby v jazycích (která nemá nic společného s moderními charismatickými jazyky): „Nebo kdybys dobrořečil duchem, kterakž ten, kterýž prostý člověk jest, k tvému díků činění řekne Amen, poněvadž neví, co pravíš?“ (1. Kor. 14:16) Jde zde i o to, aby – jak jsme uvedli výše – „od mnohých děkováno bylo z nás“ Pánu Bohu. Když slyšíme živé modlitby všech ze sboru, budeme mít typicky i více předmětů k díkům, jednak díkům za působení Ducha Božího v jejich srdci, že nejsou vlažní, ale hledají Hospodina, a dále za vyslyšení proseb nejen našich, ale i jejich. Kde se na modlitebních chvílích hodně mlčí, tam se hodně málo rozmáhají díkůčinění.

Vedle toho dodejme, že při společných modlitbách se samozřejmě máme mnoho modlit v duchu, a sami pro sebe se v srdci připojovat k hlasitým prosbám a díkům bratří. Společné modlitby mají být zápasem, který si neodbudeme tím, že pár minut promluvíme k Pánu nahlas a máme hotovo. Musíme se do něj v srdci zapojovat po celou dobu, i když mluví ostatní. Ale to platí vedle výše uvedeného, nikoliv namísto něj.

Všelikých prostředků milosti užívajíce…

Modlitba patří mezi prostředky milosti, se kterými se Pánu v Jeho svrchovanosti zalíbilo spojit svoje působení milosti. Ne, že bychom si jimi cokoliv vysluhovali, ale kdo je zanedbává, nemůže ve svém životě a srdci očekávat práci Ducha Božího, a ve svém duchovním životě neporoste, ba, bude upadat.

Prostředky milosti přitom nejsou obecně vzájemně nahraditelné, nestačí užívat jen některý či některé a vynechávat ostatní. Můžeme se intenzivně modlit, ale bez sycení se Slovem Božím, ať už skrze četbu Písma nebo účast na kázání – což oboje opět není vzájemně nahraditelné! – budou naše prosby mdlé, bez moci a povšechně neúčinné. Nebo můžeme studovat Bibli od rána až do večera, ale bez modlitby o Boží požehnání jí buď nebudeme rozumět, nebo si naplníme hlavu prázdnou a neužitečnou známostí, o které mluví apoštol Jakub v 1. kapitole své epištoly. A podobných příkladů bychom mohli dát mnoho.

Ano, v některých případech bez našeho zavinění k určitým prostředkům milosti nemusíme mít přístup, zejména pokud jde o účast na bohoslužbách, když křesťané například onemocní či je v době pronásledování zavřou do vězení a podobně. V takových případech, kdy neužívání prostředků milosti neplyne ze zanedbání nebo neochoty vynaložit dostatek úsilí, i většího úsilí, Pán Bůh dává zvláštní milost a ochranu před duchovním úpadkem, který by jinak nastal. Ale většinou to nevynahrazuje do té míry, abychom aspoň v něčem nevnímali ztrátu z absence tohoto duchovního prostředku. I v nezaviněných případech budeme nejspíš pociťovat, že nám účast na bohoslužbě citelně schází, i když nás Pán zvláštním způsobem zachovává, protože na ni objektivně nemůžeme.

Když se David nacházel na poušti vzdálen od stánku Božího, Hospodin jej po celou dobu provázel a držel, ale David po příbytku Božím, kterého byl zbaven, zároveň velmi lkal: „Bože, Bůh silný můj ty jsi, tebeť hned v jitře hledám, tebe žízní duše má, po tobě touží tělo mé, v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody, abych tě v svatyni tvé spatřoval, a viděl sílu tvou a slávu tvou“ (Ž. 63:2-3). A tak obvykle činí i s námi – zachová nás, ale ne tak, abychom nepociťovali duchovní žízeň, aspoň nějakou, do určité míry. Mimo jiné to potřebujeme, abychom si na neúčast nezvykli a nezačali ji zanedbávat, až se příležitost k účasti opět otevře.

Stejně vzájemně nenahraditelné jsou různé druhy modlitby. Proto se nemáme jenom „nějak“ modlit, ale modlit se všelikou modlitbou a prosbou. „Některou modlitbou a prosbou“ nestačí. I když si ráno a večer vyhradíme i delší čas na soustředěnější modlení, stále potřebujeme přes den vysílat k Pánu šípy krátkých modliteb a díků, podle toho, jak potřebujeme a jak přijímáme různá požehnání a Boží pomoc. A naopak, pokud si na počátku a konci dne soustředěný čas nevymezíme, nemůžeme si myslet, že si to vynahradíme krátkými modlitbami přes den, když bude kázat nutnost. Když někdo nemá srdce, aby oddal čas pro ranní a večerní obecenství s Pánem, proč by jej měl On vyslyšet, když si na Něj dotčný člověk vyvzpomněl až v nouzi?

Obdobně nezastupitelné jsou modlitby soukromé a společné. Marně chodíme na modlitební chvíle, když se nemodlíme sami u sebe; a tiché modlení v komůrce nám před Pánem nevynahradí, když při veřejných modlitbách mlčíme jako hrob, jak jen je rok dlouhý. Rodinné prošení nevynahradí osobní, a osobní nevynahradí rodinné. Ať už křesťané pomíjí jakýkoliv druh modliteb, který mají k dispozici, bude jim to vždy k duchovní újmě. Ne vždy má každý k dispozici všechny druhy proseb, například kdo žije sám, se přirozeně nemůže modlit s rodinou, ať by chtěl sebevíc, ale aspoň k některým se může a má uchylovat vždy. A pokud některé ignoruje, neomluví ho, že se modlil jinými.

Závěr

Modlitba představuje nevyčerpatelné téma, ke kterému se budeme moci a muset vždy znovu vracet, obvykle abychom si připomněli důležité pravdy, které o ní v teorii již známe; Pán nám nicméně dává učit se o ní i nové věci. O potřebě modlit se pořád a ustavičně se mluví v církvi mnoho, což je jistě samo o sobě dobré a nezbytné, protože každý musí vyznat před Pánem, že v tom má veliké rezervy. Ale nezbytnost modlit se všelikou modlitbou, všemi jejími druhy, se již zdaleka tak nezdůrazňuje, což je škoda. Apoštol Pavel obojí klade vedle sebe, a zjevně to tedy má rovnocennou důležitost.