V každém věku činí Pán Bůh veliké a podivuhodné skutky, které nemáme míjet. Bible sama nás vyzývá, abychom na ně pamatovali. „Rozpomínati se budu na skutky Hospodinovy, a připomínati sobě divné činy tvé, od starodávna“ (Ž. 77:12). Napomínal k tomu král David, když uložil zpěvákům ustavičně chválit Hospodina: „Rozpomínejte se na divné skutky jeho, kteréž činil, na zázraky jeho, i na soudy úst jeho“ (1. Par. 16:12). Máme si připomínat veliké skutky Boží, z nichž největší je Jeho nekonečné milosrdenství vůči nám bídným hříšníkům: „Dobrotivý Hospodin všechněm, a slitování jeho nade všecky skutky jeho“ (Ž. 145:9). S tím velmi ladí 111. Žalm: „Památku způsobil předivnými skutky svými milostivý a milosrdný Hospodin“ (Ž. 111:4). Jakými předivnými skutky sobě způsobil Hospodin? Inu, především svým slitováním, které jest nade všecky ostatní skutky Jeho.

Rozpomínání se na předivné Hospodinovy skutky slitování nás na prvním místě přirozeně vede k pamatování na ten skutek největší – vtělení Pána Ježíše za účelem našeho vykoupení. To je téma, které nelze nikdy vyčerpat, a nevyčerpá se ani na věčnosti. Nicméně vedle toho Pán činí i další předivné skutky svého slitování ve vztahu k aplikaci Kristem vydobytého spasení vůči hříšníkům – jinými slovy, skutky podivuhodného zastavení hříšníků a přivedení jich k činění pokání. I tyto skutky si zasluhují časté připomínání. Každý si má zejména připomínat skutky Božího slitování vůči němu samému, ať už se projevily v tom, že někomu dal Hospodin narodit se do věřící rodiny, kde byl odmala vyučován ve Slovu Božím, nebo že se mu zjevil jiným způsobem.

Každý příběh spásy je hoden připomínání ke slávě Boží, a i ten „nejobyčejnější“ je ve skutečnosti nesmírně předivný, když vnímáme lidskou zkaženost a pravdu Písma, že „není, kdo by hledal Boha“ – totiž sám za sebe, bez předchozího přitahování Ducha Svatého. Některé příběhy spásy však přeci jen z určitého pohledu mimořádně vyčnívají. Z Bible nám na mysli snad ihned vyvstane podivuhodné pokání nejhoršího z králů judských, Manasese nebo zvláštní Boží řízení se Saulem z Tarsu, ale příkladů bychom jistě nalezli povícero.

I neinspirovaná historie nám zaznamenává mnohá zvláštní zapůsobení Ducha Božího v srdci i těch nejhorších, třeba zhýralého námořníka Johna Newtona, který před svým obrácením převážel otroky, až začal hledat Hospodina v jedné velmi zlé bouři, když si myslel, že jistě zahyne. Nedokážeme vůbec odhadnout, kolik podobných podivuhodných případů mohlo nastat; to zjistíme až na věčnosti. Každý takový však představuje pro pravý Boží lid zvláštní potěšení a povzbuzení.

Do kategorie vskutku neobyčejných příběhů obrácení patří jistě i svědectví o spáse Pavla Tichomirova, které nedávno předložil našemu sboru bratr kazatel Miloš Šolc III. Pavel se jako dítě na začátku 20. století s rodiči a sestrou vydal z vesničky Sosnovka, ležící na východě nynějšího Běloruska, na Sibiř, aby tam obdrželi půdu, ale rodiče v průběhu cesty onemocněli a zemřeli, zanechavše děti osiřelé a bez naděje. Malý Pavel v zoufalství chtěl již skočit pod vlak, ale starší sestra jej zadržela. Po dalších peripetiích se hoch dostal do loupeživé bandy, ve které vyrostl a naučil se všem možným špatnostem. Když však mezi lupem, ukořistěném po dvou mužích, které zavraždil, našel Nový Zákon, celý jeho život se obrátil.

Nebudeme dále shrnovat strhující běh událostí, líčení si může každý přečíst sám, není přehnaně dlouhé. Kdo jej zapsal původně, nevíme; snad i Tichomirov samotný. Do češtiny se dostalo z ruského originálu přes německý a posléze anglický překlad, který zpracoval Cyrus Osterhus, vydavatel křesťanské literatury a traktátů z první poloviny 20. století. Do češtiny jej přeložil Karel Lukeš, o kterém se nám se nám nepodařilo nalézt nic mimo toho, co bylo uvedeno v předmětné knížečce, totiž že nějakou dobu působil jako misionář Křesťanské a misionářské aliance v Chile, ale za První republiky sloužil rovněž ve své domovině v souvislosti s programem American European Fellowship. Jím přeložená knížečka „Umouněnec“ byla vytištěna někdy po 2. světové válce, patrně ještě před únorovým pučem.

Život a obrácení Pavla Tichomirova se čte jako pohádka – ale cesty Boží prozřetelnosti mnohdy přesahují veškerou lidskou fantazii. Někdy jsou i klíčové události křesťanova života Hospodinem tak detailně naplánovány, že kdyby se klíčoví aktéři o minutku zpozdili nebo odchýlili, nic z navazujících věcí by se nestalo. Především však mocně svědčí o moci Slova Božího. „Zdaliž není slovo mé takové jako oheň, dí Hospodin, a jako kladivo rozrážející skálu?“ (Jer. 23:29) Ten muž neměl mimo mrtvého a formálního, na rituálech založeného pravoslaví žádnou zkušenost s vírou, Bibli znal minimálně, ale když ji začal číst, Duch Boží si své Slovo použil a skrze něj samotné v Pavlovi vypůsobil pravé pokání. Vskutku, jaké potvrzení pravdy Písma, že „tedy víra z slyšení, slyšení pak skrze Slovo Boží“! (Řím. 10:17) Ano, některým je zvěst Písma vůní smrti k smrti a jsou tak oslepeni ďáblem, že jim nic neříká, ale těm, ve kterých Duch zapůsobí, se stává vůní života k životu.

Knížečku „Umouněnec“ tak překládáme hlavně pro povzbuzení lidu Božího ohledně moci Slova Božího, které jediné působením Ducha může změnit život a otevřít srdce pro Pána Ježíše Krista. Ten, který zasáhl svým Slovem Pavla Tichomirova, se nemění, a svou mocí může stejně zasáhnout kohokoliv dnes. Snažme se tedy druhým zejména předat Slovo Boží, oddíl, verš – v tom je naděje. Lidská slova nic nezmohou, ale „živáť [jest] zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahujeť až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce“ (Žd. 4:12) – což mocně dokládá i historie z milosti spaseného Umouněnce. Amen i amen.

Umouněnec (PDF, 168 kB)