Když se to vezme do důsledku, spory ohledně platnosti Desatera pro křesťany jakožto měřítka svatého života, o který má Boží lid ve víře a z moci Ducha Svatého usilovat, se ve své podstatě vlastně týká jen oddělení jednoho dne ze sedmi – záměrně neříkám soboty – pro bohoslužbu (možná by byly spory i o druhé přikázání v kontextu obrázků Pána Ježíše, ale to již spíše jako marginálie). Když dnes někdo v církvi poukáže na přikázání nezabiješ, nesesmilníš, nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo, cti otce svého i matku svou a podobně, asi nikdo nenamítne, že nežijeme pod zákonem, ale pod milostí. Nicméně když někdo řekne, že neděli coby den Páně by křesťané měli plně oddat Hospodinu a nevěnovat se práci či svým zálibám, neuslyší patrně nic jiného než slova o zákonictví.

Málokdo si dnes asi uvědomuje, že jestliže je zachovávání dne Páně a učení o jeho trvalé (principiální) platnosti zákonictvím, pak ještě před 100, 150 lety církev překypovala samými zákoníky. Těžko tak nalézt nějakého velkého Božího muže a kazatele minulosti, který by za tímto Božím přikázáním nestál. (Je pravda, že někteří, jako např. John Bunyan nebo Richard Baxter sice učili, že starozákonní sabat z Desatera se už na křesťany nevztahuje, ale dávali velký důraz na novozákonní den Páně, takže se od ostatních v praxi nelišili.) Mistr Jan Hus, Jan Amos Komenský, Matthew Henry, George Whitefield (ten, když hovořil o tom, jaký byl před svým obrácením, zmiňoval mezi svými hříchy právě i nedodržování dne Páně), John Wesley, Jonathan Edwards, D. L. Moody, Charles Spurgeon, J. C. Ryle a další učili své posluchače, aby podle čtvrtého přikázání světili den Páně a oddělili jej k bohoslužbě.

Tyto muže a evangelisty lze jen těžko obvinit z povrchního chápaní evangelia a Božího Slova a mávnout nad nimi rukou, že byli ještě napůl v temnotě a nerozuměli vztahu Zákona a milosti. Zvlášť v dnešní době takřka všeobecné ignorance a neznalosti Písma (jak aktuálně nám zní slovo z Oz. 4:6!) by v sobě měl každý najít dost pokory, aby se aspoň zastavil a zamyslel nad tím, na základě čeho se tito muži drželi svého přesvědčení. Tento článek se tedy bude zabývat tím, jaké biblické důvody pro držení neděle, dne Páně, jako křesťanského sabatu církev má.

O jaký sabat zde jde

Abychom se od počátku vyhnuli nedorozumění, které by mohlo vyvstat, je třeba zdůraznit, že zde nejde o uvádění církve pod otrocké jho a o takové svěcení, které se vyskytlo mezi zákoníky a fariezji, jehož výsledkem bylo například ono známé počítání kroků, kolik může člověk v sobotu ujít. Svěcení dne Páně, o které zde jde, vystihuje například Westminsterský delší katechismus: „Sabat, neboli den Páně, má být svěcen skrze svaté odpočinutí po celý den, nejen od těch skutků, které jsou po vše časy hříšné, ale i od takových zemských zaměstnáních a zábav, které jsou po jiné dny povoleny, a s potěšením jej po celý čas trávení (mimo toho, co je nutné pro skutky nezbytnosti a milosrdenství) ve veřejné a soukromé bohoslužbě, pro kterýž cíl máme připravit naše srdce, a s takovou prozíravostí, pečlivostí a střídmostí si rozložit a patřičně uspořádat své zemské záležitostí, abychom byli svobodnější a připravenější pro povinnosti tohoto dne.

Hříchy zapovězené čtvrtým přikázáním jsou: všechna opomenutí vyžadovaných povinností, všechno lhostejné, nedbalé a neužitečné jich vykonávání, a unavenost a otrávenost jimi, všechno znesvěcování tohoto dne skrze zahálku a činění toho, co je samo v sobě hříšné, a skrze nepotřebnou práci, slova a myšlenky o našich zemských zaměstnáních a zábavách.“

Že Boží lid na různých místech a z jiného pozadí smýšlel v této věci stejně, dokazuje i Řád naší staré, předbělohorské Jednoty bratrské, ve kterém čteme: „Mezi svátky za nejpřednější pokládáme den sedmý, nedělní, kteréhož sobě žádný člověk ani pod zámyslem svobody křesťanské ku prácem a dílům robotným (Lv. 23:25.31; Nu. 28:31; Dt. 5:31.34) osvobozovati moci nemá. A to proto, že ho za žádné ceremonialní nařízení nemáme, ale za částku zákona Božího mravného, věčně neproměnného.

Světíme pak den Páně nedělní takto: 1. Přestáváním ode všech tělesných prací, ježdění totiž, vožení, nošení a dělání čehokoli k živnosti, řemeslu, handli náležitého; tak aby v den Páně i čeládka i hovádka podlé Božího nařízení (Ex. 20:10; Lv. 23:3; Neh. 13: 15) pokoj měli. Ovšem pak přestáváním hříchů, rozpustilosti, opilství, ožralství, tanců, her všelijakých i svadeb strojení i posvícení držení i trhů, jarmarků a jakýchkoli handlů provozování. A kde vrchnost nad řádem ruku držící jest, i to bývalo po místech, že lid náš v sobotu časně od prací přestávali a s přicházejícím večerem hned svátek začínali.

2. Obíráním se s věcmi Božími, zpíváním totiž a čtením sobě Písem svatých hned v sobotu u večer, potom pak chozením do shromáždění svatých a tam slova Božího posloucháním, rozjímáním a Pánu Bohu sloužením, ne jednou toliko a neb dvakrát za den, ale čtyrykrát neb pětkrát (Kol. 3:16), jakž prvé (pod titulem o řádu při kázání Božího slova) oznámeno. Nebo, poněvadž Pán Bůh celý ten den sobě vymínil (Ex. 20:9-10) jakožto den svatý svůj (Iz. 58:13), za nejlepší věc soudili předkové naši větší jeho díl v společném shromáždění stráviti, aby tak i zbytečným procházkám, zahálkám a marnostem jakýmkoli, kterýchž Bůh v den svatý svůj míti nechce (Iz. 58: 13), snáze vyhnuto bylo. Protož učíme lidi, aby ani s přehlídáním hospodářství neb důchodů a rejster, ani s upomínáním dluhů v ten den nezacházeli, ale všecky věci k časnému životu přináležející hned jako z mysli vypustíce, o věcech budoucího života přemyšlovali (Žd. 4:9).“

V zásadě zde tedy jde o oddělení jednoho dne ze sedmi pro soukromou a veřejnou bohoslužbu, a zdržování se toho, co by od toho mohlo odvádět, s výjimkou věcí nezbytných a skutků milosrdenství, jak bude pojednáno později s poukazem na učení Pána Ježíše. Jsou dva extrémy, kterým se vyhnout: jednak ignorovat, že něco se v den Páně dělat nemá, jak se děje dnes, a druhak z přestání od práce učinit jeho podstatu, jak to učinili zákoníci a farizeové. Podstata svěcení sabatu je celodenní oddání se bohoslužbě, chválení Hospodina a rozjímání nad Jeho Slovem a skutky; nevykonávání práce je pro to předpoklad.

Původ sabatu

Většina křesťanů, včetně mnohých konzervativních, by dnes nicméně toto pojetí odmítala s poukazem na to, že sabat byl určen jen Židům a čtvrté přikázání se na církev tedy nevztahuje. Ale proč by nemělo? Nikdo nepochybuje, že ostatních devět přikázání Desatera na křesťany aspoň v nějakém smyslu dopadá (přesné vysvětlení toho, jak a proč, by se lišilo, ale všichni by souhlasili, že křesťan nemá mít jiné bohy, nemá se klanět sochám, nemá brát Boží jméno nadarmo, nemá krást, smilnit, vraždit a podobně). Čtvrté přikázání v Desateru nemá žádné zvláštní postavení a není v něm naznačeno, že se svou podstatou od ostatních odlišuje – proč by se tedy nemělo na křesťany žádným způsobem vztahovat?

Chceme-li však jít ještě více do hloubky, musíme se ptát, kde má sabat počátek. John Owen, z jehož pojednání o sabatu tento článek významně čerpá, napsal, že má-li sabat svůj počátek od vzniku světa, bude nejspíše trvat až do jeho konce, a jestli se zrodil až později, bude jeho charakter nejspíše jen dočasný. A kdy byl sabat tedy ustanoven? Inu, při stvoření – ještě před pádem! – když Hospodin v den sedmý odpočinul ode všeho díla svého a požehnal mu a posvětil jej.

Jelikož Adam a Eva byli stvořeni už den šestý, prožili už tento sedmý den jako sabat, jako oddělený. Někteří tvrdí, že se nikde nepíše, že by Adam tento oddělený den světil, že ho Pán Bůh oddělil jen pro sebe bez vztahu k člověku. Toto pojetí však není udržitelné z několika důvodů. Za prvé, Pán Bůh, když Izraeli přikázal sabat na Sinai (což bylo minimálně 2500 let po stvoření), odvolal se na svůj příklad, viz Ex. 20:11. Dává smysl, že Pán Bůh přikazoval lidu, se kterým vstoupil ve zvláštní vztah 2500 let po stvoření, aby Jej v tomto odpočinku napodoboval, a zároveň totéž nepožadoval po Adamovi – se kterým též vstoupil ve zvláštní smluvní vztah (Gn. 2:16-17), navíc ještě nijak neovlivněný hříchem – který byl v době onoho odpočinutí přítomen? Což, když Pán Bůh odpočinul, to jest, přestal od svého díla, si Adam dál klidně v Edenu pracoval?

Boží posvěcení jednoho dne bez vztahu k člověku je ve své podstatě nesmyslné. Pán Bůh je mimo čas, nevnímá dny jako my, jeden den je u Něj jako tisíc let a tisíc let jako jeden den (2. Pt. 3:8); proč by tedy čistě jen pro sebe, bez vztahu k člověku, pro sebe odděloval jeden den ze sedmi? Hospodin je také celý svatý, naprosto svatý, a striktně vzato u Něj nemůže být jedna věc svatější než jiná, a tak je nemyslitelné, aby sám u sebe bez vztahu k člověku něco ještě zvlášť posvětil. Zvláštní posvěcení jednoho dne má smysl jen ve vztahu ke stvořeným bytostem, které tento čas mohou světit, to jest oddělit pro Pána Boha, ještě víc a příměji než jiné dny, které musí – legitimně – věnovat i svým zemským záležitostem, jako zaopatřování obživy a podobně.

Někdo by třeba namítl, že Adam před pádem byl také ještě svatý, a tak ani on nemohl nějaký den zvlášť posvětit. Jenže mezi svatostí Boží a svatostí Adamovou před pádem byl zásadní rozdíl. Pán Bůh je nejen svatý, je esencí svatosti, svatostí samou, svatost z něj přímo vyvěrá. Adam byl sice bez hříchu, ale takovou esencí svatosti sám o sobě nebyl a ze svého stavu mohl vypadnout. Adam měl svůj čas věnovat také práci, byť ještě ne v potu své tváře (Gn. 2:15), čímž Hospodina oslavoval nepřímo, a proto mohl a měl oddělit jeden den, aby od této činnosti odpočinul a celý jej věnoval přímé bohoslužbě a oslavování. Jak tedy píše John Owen: „Je marné se domnívat, že svět byl stvořen v šesti dnech, zakončených zvláštním dnem odpočinutí, bez zvláštního ohledu na poslušnost rozumných bytostí, jelikož pro Pána Boha samotného nic z toho nebylo potřeba.“

V Genesis ostatně vidíme, že lidé podle Božího vzoru drželi týden i před dáním zákona, a jestliže týden, pak tedy i sabat, bez něhož nemá týden opodstatnění. (Bylo by těžké udržet přehled o plynutí týdnů, kdyby zde nebyl něčím specifický konec týdne; měsíce se odměřovaly od měsíčních fází a roky podle ročních období, ale týden jiné vodítko než zvláštní den na jeho konci nemá.) Tak Noe, když vypouštíval krkavce a pak holubici, vždy mezi tím čekal 7 dní – týden – než ji vypustil znovu (Gn. 8:6-12). Tento záznam nemáme v Božím Slově náhodou. Proč by nám to Duch Svatý mínil takto zdůrazňovat, jednal-li by Noe naprosto náhodně? Z oněch dvou možností, tedy, že Noe pouštěl ptactvo náhodně nebo o sabatu (poté, co se s celou rodinou oddal zvláštní bohoslužbě), je jistě pravděpodobnější ta druhá.

Sabat a Mojžíšův zákon

Je jistě zajímavé, že o sabatu čteme ještě před vydáním Zákona, před vydáním Desatera, a to v souvislosti se sesláním manny, kdy dal Pán Bůh skrze Mojžíše lidu instrukce, že mají šestý den nasbírat dvakrát tolik. Někteří říkají, že sabat byl poprvé lidem zjeven a uložen právě zde. Nicméně v Ex. 16:5, kde je poprvé zmíněno, že Izraelci mají šestý den nasbírat dvakrát tolik, Pán Bůh neudává žádný důvod; kdyby ovšem Mojžíš, kterému je toto nařízení prvně adresováno, do té doby neměl o konceptu sabatu ani ponětí, je pravděpodobné, že by Pán Bůh tento důvod sdělil a sabat osvětlil. I vzhledem k předchozí části se tak lze směle domnívat, že Mojžíš o sabatu věděl již před tím – a proto, když za ním lid přišel (v. 22), jim toto vysvětlení mohl předložit. Že izraelský národ potřeboval o tomto dni zvláštní instrukce, není nic divného: když v Egyptě otročili, žádný sabat dodržovat nemohli, i kdyby chtěli. Nikdo z těchto vysvobozených otroků tedy neměl s praktickým svěcením sabatu zkušenost, a k tomu se ještě přidaly nové okolnosti, totiž seslání manny. V jistém smyslu to vše pro ně bylo nové; to, o čem zde čteme, tedy není ani tak zavedení, jako znovuzavedení sabatu pro Boží lid v nových podmínkách, po vykoupení z Egypta.

Poté byl sabat Izraeli potvrzen v Desateru. O platnosti Desatera je šířeji pojednáno jinde, proto zde budiž zmíněno jen toto: různá ceremoniální a civilní ustanovení, závazná pro starozákonní Izrael, byla vydána skrze Mojžíše jako prostředníka (zejména v knize Levicitus často čteme, že to či ono řekl Pán Bůh nejprve Mojžíšovi – někdy spolu s Aronem – a ten to pak ohlásil lidu). Jelikož naším prostředníkem není Mojžíš, ale Pán Ježíš Kristus, který Mojžíše ve všem nekonečně převyšuje (Žd. 3:1-6), ustanovení vydaná skrze něj, Mojžíše, pro nás křesťany nejsou přímo závazná (což neznamená, že by byla zcela irelevantní). Desatero nicméně vyhlásil Hospodin sám, přímo, veřejně a slyšitelně (Ex 20:1, Dt. 5:4, Neh. 9:13); jelikož Bůh, který tato přikázání vyhlásil, je pořád naším Bohem, Desatero pro nás stále představuje závaznou normou svatosti, a to včetně čtvrtého přikázání – jako ostatně pro všechno lidstvo, neboť Hospodin je Bohem nade všemi, ať už to kdo uznává a věří tomu nebo ne.

Je pravda, že sabat měl pro Izrael zvláštní význam a byl jeho zvláštní pečetí, jak Písmo osvědčuje: „Nadto i soboty své vydal jsem jim, aby byly na znamení mezi mnou a mezi nimi, aby znali, že já Hospodin jsem posvětitel jejich.“ (Ez. 20:12) Proto Izrael dostal i různá zvláštní ustanovení zejména civilního zákona, která čtvrté přikázání zkonkretizovala a přinesla aplikaci do jejich konkrétních podmínek (viz např. kamenování za sbírání dříví v sobotu, Nu. 15:32-36). To, že sabat byl zvláštním znamením smluvního vztahu mezi Hospodinem a Izraelem však nutně nevylučuje, že se jedná o příkaz, který se vztahuje – nebo měl původně vztahovat – univerzálně na všechny. Považme: zákaz smilstva (to jest, intimního soužití před nebo mimo manželství) se jistě univerzálně vztahuje na všechny lidi, ať už křesťany či nevěřící, ale bezbožnost dnešní doby dosáhla takové míry, že jej dnes budou v praxi nejspíše důsledně dodržovat jen znovuzrození křesťané, a tak se dá říci, že jde o jeden ze zvláštních znaků křesťana. Podobně, ač byl sabat původně určen pro celé lidstvo, toto přikázání v důsledku hříchu, zkažení a opuštění pravé známosti Boží upadlo v zapomnění nebo bylo hrozně překrouceno, a proto, jelikož byli Izraelci jediní, kteří jej dodržovali, jim byl dán za zvláštní pečeť. Univerzalitu sabatu ostatně potvrzuje, že jej v Izraeli měli dodržovat i všichni příchozí, nejen Židé (Ex. 20:10).

Předmětné učení Pána Ježíše

V evangeliích se s učením a praxí Pána Ježíše v souvislosti se sabatem setkáváme často, ponejvíce v kontextu sporů se zákoníky a farizeji. Kristus se dozajista stavěl proti tělesnému pojetí židovských učitelů té doby, kteří ignorovali, že Zákon je duchovní (Řím. 7:14), nicméně proti Božímu přikázání samotnému nikdy nevystoupil a nikdy jej nesnižoval, jen jej osvobodil od mylných výkladů a očistil od lidských přídavků, které zatemňovaly jeho smysl. Spory se tak netýkaly sabatu jako takového, ale toho, zda jsou v tento den povoleny výše zmíněné skutky nezbytnosti a milosrdenství.

„Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk. 2:27 – na okraj si povšimněme, že zde Kristus neříká, že sabat je učiněn pro Židy, ale pro člověka.) To je jeden z úhelných kamenů správného pohledu na čtvrté přikázání. Člověk zde byl dřív než sabat a sabat byl určen pro jeho požehnání a prospěch, jak fyzický, tak duchovní (a ten především). Výklad, který by vedl k tomu, že by svěcení sabatu pro člověka znamenalo fyzickou újmu, proto nemůže být správný – pak by se člověk z tohoto dne nemohl v Pánu radovat tak, jak Stvořitel zamýšlel. Když tedy učedníci šli s Pánem Ježíšem v sobotu polem – nejspíše na bohoslužbu – a mnuli klasy, aby se posilnili, šlo o skutek nezbytnosti, zejména, pokud toho dne ještě nejedli. Nejednalo se o svévolné oddávání se práci, neodvádělo to od hlavního účelu sabatu, a co je nejdůležitější, učedníci tak činili se srozuměním Pána soboty, proto zde čtvrté přikázání nepřestoupili. (Na okraj – jelikož je Pán Ježíš také Pánem nad sabatem, máme jako Jeho služebníci o to větší důvod tento den Jemu plně oddělit.)

Stejný princip se vztahuje na skutky milosrdenství, pomoc bližním, kterou nejde odložit vůbec nebo u které by odložení pro dotyčného znamenalo zbytečné trápení. To Pán Ježíš ilustroval tím, že spadne-li v den odpočinku ovce do studny, nikdo by ji v ní nenechal a jelikož je člověk mnohem cennější než ovce, není uzdravování porušením čtvrtého přikázání, ba právě naopak, jeho naplněním. „Sluší-li v sobotu dobře činiti? duši zachovati, čili zatratiti?“ (Lk. 6:9) Farizeové a zákoníci však ve své zaslepenosti vůči pravdě a zatvrzelosti vůči Pánu Ježíši ignorovali pravý význam a účel sabatu, a to až do absurdnosti, jako například tehdy, když jeden z nich začal uzdraveným vyčítat: „Šest dní jest, v nichž náleží dělati; protož v těch dnech přicházejíce, buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.“ Ten muž pro něj velmi příhodně ignoroval, že se stal zázrak, a jednal, jako by zde šlo o něco obyčejného, jako kdyby Kristus provozoval nějakou běžnou lékařskou praxi. Pán Ježíš mu proto odpověděl: „Pokrytče, zdali jeden každý z vás v den sváteční a neodvazuje vola svého nebo osla od jeslí, a nevodí napájeti? Tato pak dcera Abrahamova, kterouž byl svázal satan již osmnácte let, což neměla býti rozvázána od svazku v den sváteční?“ (Lk. 13:14-16)

Stejně jako v případě zbytku Desatera i ve vztahu ke čtvrtému přikázání tak Pán Ježíš nepřišel stanovit nové normy a nová pravidla, ale uvést je na pravou míru a ukázat na původní zamýšlený smysl. Příkaz ustat od své práce nezakazuje veškerou činnost; povaha našich životů to vylučuje. Proto ne nutně každá práce je pro křesťana v neděli zapovězená. Pracuje-li kdo například u záchranné služby, jistě nenechá trpět nebo dokonce zemřít nějakého nešťastníka, co měl nehodu, jen proto, že se mu přihodila ve špatný den. Jelikož se nehody dějí i v neděli, nezbývá, aby v tento den záchranáři pracovali, jinak by se jednalo o odepření jak skutku nezbytnosti, tak milosrdenství. Tolik pro příklad; nelze vytvořit vyčerpávající závazný list toho, co dělat a co ne, to je otázka svědomí každého jednotlivce. Pokud by to však někdo chtěl využít jen jako záminku pro to, aby se mohl vyhnout nepohodlnému přikázání, nechť zví, že Pána Boha, který zpytuje srdce, nikdo neoklame.

Farizeové bezpochyby v otázce sabatu zbloudili a čtvrté přikázání velmi překroutili. Proto proti nim v této oblasti Pán Ježíš tak vystupoval. Jak však již před 150 lety varoval ve svých komentářích k evangeliím J. C. Ryle, křesťané většinou nemívají stejné tendence: „Farizeové předstírali, že přidávají k svatosti tohoto dne. Křesťané jsou ovšem až příliš často nakloněni ubírat z této svatosti a světit jej zahálčivým, znesvěcujícím a neuctivým způsobem. V dnešní době hrozí jen málo, že by byl den Páně dodržován příliš striktně. Mnohem větší nebezpečí spočívá v tom, že bude znesvěcen a naprosto zapomenut. Usilujme tedy o jeho zachování mezi námi v jeho celistvosti.“ Psal-li tento zbožný muž taková slova již tak dávno, co by asi říkal dnes?

Den Páně v novozákonní církvi

Židovská sobota pro apoštoly, kterým Duch zjevil, že judaistické ceremonie v Pánu Ježíši, který byl naplněním všech jejich předobrazů, pominuly (Žd. 8:13 apod.), neměla význam sama o sobě, byla jen příležitostí pro zvěstování evangelia Židům, kteří se jí ještě stále samozřejmě drželi. Proto často čteme, že apoštol Pavel šel v sobotu do školy, to jest, do synagogy. Církev samotná se však na své bohoslužby scházela první den v týdnu, to jest v neděli, v den, kdy Pán Ježíš vstal z mrtvých. Apoštolové pro to měli vzor od samotného vzkříšeného Mistra, který se sice jednotlivcům ukazoval různé dny, ale učedníkům jako celku, jako shromáždění, se osobně zjevil právě onen první den (Jan 20:19), tedy až celý týden po vzkříšení. A nevěřícímu Tomášovi, který s nimi nebyl, se ukázal zas až po dalším týdnu. Tak Kristus svým vlastním příkladem poctil neděli, den vzkříšení, když čekal na tento den, aby se ukázal shromáždění svých následovníků, a to dokonce i za cenu toho, že je – Tomáše zejména – v onom mezidobí ještě nechával v pochybnostech a nejistotě.

Zvláštní pečetí tohoto dne je i to, že v něm byl seslán Duch svatý. Boží dílo, vykonané v neděli, tak krásným a hlubokým způsobem vystihuje píseň V den Páně, v ten den klidu:

Aj, v tom dni při stvoření Bůh světlo světu dal,
a v něm též ku spasení nám Kristus z hrobu vstal,
Pán v den ten Církvi svojí dal Ducha svatého,
a tak v něm světlo trojí je světu zjeveno.

Apoštol Jan tento den nazývá dnem Páně (Zj. 1:10). Je proto pošetilé se domnívat, že svěcení neděle je výmyslem Konstantinovým nebo snad římskokatolickým, jak tvrdí adventisté. Naopak, je to den, který Hospodin učinil (viz Ž. 118:24, kde si povšimněme úzké souvislosti mezi tímto dnem a dílem Kristovým, pečetěným skrze vzkříšení, tedy dílem onoho Kamene, kteréhož zavrhli stavitelé, ale jenž byl učiněn hlavou úhlu), a církev se v něm scházela ke svým vlastním bohoslužbám, mimo ony příležitostí, kdy apoštolové hlásali evangelium v sobotu po synagogách. V ten den měli křesťané v Korintu pravidelně schraňovat a možná i vybírat peníze na sbírku na pomoc bratřím v Judsku (1. Kor. 16:1-2). V ten den se scházeli k památce večeře Páně a kázání Božího Slova (Ef. 20:7). Shromáždění v této 20. kapitole bylo sice poněkud specifické, neboť bylo spojeno s rozloučením s apoštolem, a tak Pavel mluvil přeci jen nezvykle dlouho, do půlnoci, a vlastně až do rána (verš 11). Nicméně skutečnost, že jej Efezští – s výjimkou mladého Eutycha, který usnul a vypadl z okna – vydrželi poslouchat, ukazuje, že na poslouchání byli zvyklí; můžeme se proto domnívat, že jejich bohoslužebná shromáždění se neskládala z půl hodiny chval, deseti minut modliteb a dvacetiminutového kázání, ale trvala déle, ráno i odpoledne, byť jistě většinou ne takto do noci.

Věc nedůležitá nebo i škodlivá?

Někteří poukazují na verše z Římanům 14. kapitoly, kde se píše o tom, že některý Pánu šetří dny a jiný ne, nebo dokonce na list Koloským, kde čteme, že křesťany nikdo nemá soudit „z strany svátku, neb novuměsíce, aneb sobot“ (Kol. 2:16) a list Galatským, kteří byli napomenuti, že šetří dnů, a měsíců a času i let, pro což se apoštol i bál, aby mezi nimi nepracoval nadarmo (Gal. 4:10-1), a dovozují z toho, že důraz na den Páně je přinejlepším věc osobního přesvědčení, nebo hůře, zákonické svazování křesťanů pod jho.

Tyto verše se nicméně nevztahují obecně na den bohoslužby (kterým pro křesťany nebyla sobota), ale na mojžíšovské ceremonie. Pro Židy nebyl sabat jen každotýdenní den odpočinku, ale také každý den, který měl nějaký vztah k přikázaným svátkům. Kupříkladu hod beránka byl sabatem, ať už vyšel na kterýkoli den. Je tak třeba rozlišovat, když Slovo Boží mluví o sabatu (jednotné číslo) a o sabatech (množné číslo), kdy první hovoří o jednom dni ze sedmi a druhé právě o sabatech jako dnech zvláštních svátků. Dodržování těchto židovských ceremonií apoštol v případě Židů, ve kterých bylo jejich slavení odmala zakořeněno, toleroval, ale pokud na nich chtěli stavět křesťané z pohanů svoje přijetí Pánem Bohem, byli tvrdě napomínáni. Podle stejného principu Pavel nechal obřezat Timotea, který byl napůl Žid (Sk. 16:3), ale u Řeka Tita to kategoricky odmítl (Gal. 2:3). V tom smyslu je nutno chápat, že někdo šetří Pánu dny a někdo nešetří. Někteří Židé podle starých tradic stále dbali na ceremoniální svátky – například hod beránka – a světili je se zvláštním důrazem na jejich naplnění v Pánu Ježíši, a jiní, ať už Židé či pohané, vědouce, že tyto svátky představovaly jen stín věcí a byly naplněny v Kristu, je nesvětili, čímž Pánu vyjadřovali vděčnost, že již přišla samotná skutečnost v Kristu a nemusí se tedy upínat k pouhým předobrazům a typům.

Vztáhnout takový princip na den bohoslužby je však absurdní. Kdyby bylo jedno, zda někdo oddá celý den (zejména) veřejné bohoslužbě a jiný si ve stejný den dělá, co chce a co se mu zrovna hodí, k čemu by pak bylo napomenutí z listu Židům „[neopouštějte] společného shromáždění svého, jako někteří obyčej mají?“ (Žd. 10:25) Není tedy patřičné vztáhnout text z Římanům na neděli (cožpak může někdo Pánu ignorovat ustanovený den bohoslužby?); případnější současná aplikace by se týkala spíše různých křesťanských svátků jako Vánoce, Velikonoce, Svatodušní svátky a podobně. Stejně tak by se apoštol v případě Koloských a Galatských asi těžko uchýlil k tak silným slovům, kdyby u nich šlo jen o to, že chtěli oddělit jeden celý den pro uctívání Pána Boha a čtení a slyšení Božího Slova a nenechat se od toho rozptylovat všedními záležitostmi. Pokud se slovo ‚soboty‘ v Koloským vůbec vztahuje na týdenní sabat, pak jen ve vztahu k jeho specificky židovskému obsahu (ve spojení s výše zmíněnými přídavnými ustanoveními), nikoli k morálnímu ustanovení, které za ním stálo. V tom případě bychom tento verš mohli vztáhnout na adventisty, kteří usilují o návrat k židovské sobotě.

Někteří tvrdí, že nám má být každý den jakoby sabatem, dnem plně odděleným Hospodinu. Zní to pěkně, ale není to možné. Sice máme dozajista všechno činit ke slávě Boží, ale to neznamená, že všechny činnosti jsou si ve své oslavě Pána Boha rovny. Křesťan sice může ke slávě Boží hrát třeba fotbal, ale tuto činnost, která oslavuje Pána nepřímo, nelze dávat do jedné řady a srovnávat s bohoslužbou, kdy Boží lid oslavuje Hospodina přímo. Křesťan oslavuje Pána skrze svoji práci, ale když ji vykonává, nemůže se na Něj soustředit stejně, jako když se ve shromáždění modlí, zpívá Mu duchovní písně a poslouchá Boží Slovo – svou většinovou pozornost zkrátka musí věnovat té pracovní činnosti. Není na tom nic špatného nebo nelegitimního; jenom to nelze míchat dohromady s přímou bohoslužbou, jako by se jednalo o něco vzájemně zaměnitelného. Bohoslužba je něco zvláštního, a proto už jen samotná skutečnost, že na ni některý den máme jít, vylučuje, aby nám byl naprosto každý den jako den.

Odpočinek pro Boží lid

Písma znalejší někdy argumentují, že čtvrté přikázání není v Novém Zákoně zopakováno, a tedy se na křesťany nevztahuje. (Na okraj – je zajímavé, že v Novém Zákoně se nikde neopakuje starozákonní výzva k hraní na hudební nástroje, ale to nikomu nebrání hájit moderní chvály s poukazem na Žalm 150; a většina křesťanů by asi považovala za pošetilé používat tento argument absence novozákonního příkazu proti užívání hudebních nástrojů v církvi. Nicméně v otázce dne Páně a čtvrtého přikázání, které se dnes lidem nehodí, je to argument oblíbený.) Není to nicméně pravda; o jeho trvalosti svědčí Žd. 4:9, kde čteme, že „zůstává svátek lidu Božímu.“ Slovo, které Kraličtí překládají jako svátek, σαββατισμὸς [sabbatismos], se nikde jinde v Novém zákoně nevyskytuje a doslova znamená držení sabatu, i když přeneseně se mu dá rozumět jako odpočinku. Jak tomu tedy rozumět?

V předmětné pasáži se apoštol zabývá vstupem do odpočinku Božího. Ve 3. kapitole varuje čtenáře, aby zůstávali v Kristu, aby se varovali nevíry a neposlušnosti, a dává příklad Izraelitů, kteří sice vyšli z Egypta, ale pro nevěru nikdy do Kanánu nevstoupili. Pán Bůh sice dal zaslíbení, které nemůže zklamat, ale to nijak neprospěje těm, kdo mu neuvěřili (verš 2). Do Božího odpočinutí totiž vchází jen ten, kdo věří, jak dokazuje Boží přísaha o Izraelitech, že v Jeho odpočinutí nevejdou, a z kontextu vyplývá, že se tato přísaha konkrétně vztahovala na neuvěřivší (viz Žd. 3:19). Do Božího odpočinku nakonec vždycky někdo vejde (verš 6), ale jelikož to budou jen o věřící, apoštol tímto způsobem napomíná k víře. Nemá však na mysli odpočinutí v souvislosti s požehnáním sedmého dne při stvoření (verš 5) ani odpočinutí, kterého se Izraelitům dostalo při vstupu do Kanánu skrze Jozue, jak dokazuje z Žalmu 95, ve kterém David napomíná, aby se věřící nezatvrzovali a neminuli vstup do Božího odpočinutí dnes – a to napsal mnoho let po vstupu do Kanánu, natožpak po stvoření. Proto tedy zde musí být ještě nějaké jiné odpočinutí, které je před námi a do kterého se mají křesťané snažit vstoupit (verš 11).

Základ tohoto vstupu do odpočinutí dává verš 10: „Nebo kdožkoli všel do v odpočinutí jeho, takéť i on odpočinul od skutků svých, jako i Bůh od svých.“ Lepší překlad první části verše by byl: „Ten, kdo vešel do odpočinutí svého, také i on odpočinul od skutků svých.“ Nehovoří se zde totiž o věřícím, ale o Pánu Ježíši Kristu. Když apoštol v oddíle předtím hovořil o věřících, vždy používal množné číslo, ať už v první nebo třetí osobě. Očekávali bychom tedy, že chtěl-li by zde vyjádřit myšlenku, že věřící vcházejí do odpočinku od svých skutků, psal by i zde v množném čísle. Ještě zásadnější je však paralela mezi odpočinutím osoby, o které se píše, a odpočinutím Božím. Jak odpočinul Pán Bůh od svého díla? Inu, nejprve v 6 dnech učinil všechno dobré, dokonalé, svaté a bez sebemenšího nedostatku, a pak od této stvořitelské činnosti ustal.

Může toto o sobě tvrdit nějaký (pouhý) člověk? Cožpak křesťané zde na zemi všechno učiní naprosto dokonale, svaté a bez chyby, aby pak v nebi ustali od své práce? Tomu se zdaleka neblíží ani ten nejdokonalejší svatý. Nicméně o Pánu Ježíši to platí naprosto. Jeho dílo spásy bylo naprosto dokonalé a nic mu nescházelo, je hotové a nemusí se opakovat. Když se za nás jednou provždy obětoval, vstal z mrtvých a tak odpočinul – přestal – od skutků svých, a to stejně jako Hospodin od svých. Protože je toto dílo hotovo, mohou křesťané v Pánu Ježíši Kristu vejít do odpočinutí Božího, pokud v Něj věří a spoléhají se na toto Jeho dokončené dílo, které je základem onoho vstupu.

Svátek Božímu lidu zůstávající

Jak s tím tedy souvisí onen sabat, když text hovoří o vstupu do Božího odpočinutí v nebi na základě dokončeného díla Pána Ježíše Krista, a to skrze víru? Klíč spočívá opět v řečtině, jak již bylo naznačeno. Když apoštol hovoří o vstupu do odpočinutí, používá většinou slovo κατάπαυσις, katapausis, ale ve verši 9. naopak ono výše zmíněné zvláštní slovo sabbatismos. Vstup do odpočinutí je jistě hlavní myšlenkou oddílu. Nicméně kdyby bylo jedinou myšlenkou, není žádný důvod, proč najednou použít slovo, které by mohlo zavádět. Linie argumentace byla nebyla ničím narušena, kdyby bylo ve verši 9 napsáno, že ještě zůstává pro Boží lid katapausis, odpočinek, do kterého má vstoupit.

Adresáti této epištoly byli Židé, kteří uvěřili v Pána Ježíše a museli proto snášet veliké těžkosti od bývalých souvěrců, kteří je obviňovali, že opustili víru otců. Epištola si klade za cíl tyto věřící povzbudit, ale i napomenout v Pánu, a zabývá se tím, že křesťanství je ve všem lepší než judaismus, protože stojí na Kristu, který neskonale převyšuje Mojžíše, Jozue, velekněží a oběti. Při výkladu listu Židům je to třeba mít na paměti. Pro Židy byla otázka soboty velmi důležitá a mnozí se jistě ptali, jak to je s ní teď, když přišel Mesiáš. A v tomto kontextu jim apoštol píše, že zůstává svátek Božímu lidu (jak překládají kraličtí), a užívá slovo, které je vychází z řecké transliterace jim velmi dobře známého hebrejského slova sabat [nebo šabat]. Což by to tito Židé přirozeně nepochopili tak, že sabat je pořád platný? A nechtěl-li by apoštol toto vyjádřit, proč by toto (jinak vysoce zavádějící) slovo použil, když v kontextu oddílu by bohatě postačilo běžné slovo pro odpočinek, které je užito všude jinde?

Nejpřirozenější vysvětlení je, že když apoštol píše o vstupu do Božího odpočinku, zároveň adresátům – jakoby mimochodem – sděluje, že pro znovuzrozený Boží lid sabat stále zůstává, a to na základě díla Pána Ježíše. Mnoho věcí ze Starého zákona již pominulo, jako například oběti, ale svěcení sabatu zůstává. To je význam toho, že „zůstává svátek lidu Božímu.“ A bude zůstávat do té doby, než přijde plné odpočinutí v nebi, jehož je sabat typusem. Jak píší Jamieson, Fausset a Brown, typus, předobraz, pokračuje, dokud jej jeho naplnění nenahradí – jako pokračovaly oběti, které byly typusem a předobrazem oběti Pána Ježíše, dokud On vskutku nepřišel a onen typus nenaplnil skrze smrt na kříži. Podobně se nyní křesťané ještě namáhají, nyní ještě usilují vstoupit do onoho dokonalého nebeského sabatu (verš 11), a bude to tak, dokud Kristus podruhé nepřijde. Do té doby pro ně tedy zůstává platný typus týdenního sabatu, který jim to připomíná a směřuje k tomu pravidelně jejich mysl.

To, že Kristus odpočinul od svého díla vykoupení, tak tvoří základ křesťanského dne odpočinku (ve verši 9. a 10. čteme, že zůstává svěcení sabatu Božímu lidu, neboť Ten – to jest, Kristus – který vešel v odpočinutí své, odpočinul od svých skutků, tedy od skutků spásy a vykoupení). Jak píše John Owen, vždy, když Pán Bůh dokončil své dílo a vstoupil do smlouvy s člověkem, připojil k tomu vždy zvláštním způsobem svůj sabat. Když dokonal své dílo stvoření a vstoupil s Adamem ve smlouvu, v níž ho zavázal k poslušnosti (Gn. 2:16-17), připojil k tomu pro něj sabat, když požehnal sedmému dni, tomu dni, v němž odpočinul od svých skutků. Po mnoha stovkách let, když dokonal dílo vysvobození Izraele z Egypta a vstoupil s potomky Abrahamovými v novou, zvláštní smlouvu skrze Mojžíše, zase k tomu připojil svůj sabat, s určitými změnami či doplněním, a s dalším, novým, druhým důvodem pro jeho svěcení: „A pamatuj, že jsi byl služebníkem v zemi Egyptské, a vyvedl tě Hospodin Bůh tvůj odtud v ruce silné, a v rameni vztaženém. Protož přikázal tobě Hospodin Bůh tvůj, abys světil den sváteční.“ (Dt. 5:15)

Stejný princip platí i pro onu novou smlouvu v Pánu Ježíši Kristu. Je zde nový skutek Boží, dílo vykoupení, učiněné Božím Synem, druhou osobou Trojice, nová (obnovená) smlouva, které je On prostředníkem, a tak k ní stejně jako předtím Pán Bůh přidal sabat s určitými změnami – změnou konkrétního dne, ze soboty na neděli, jak ukazuje apoštolská praxe – a s novým, dalším důvodem pro jeho svěcení, tedy připomínání si vzkříšení, které je pečetí našeho vykoupení. Z toho také vidíme, jak adventisté bloudí, když trvají na židovské sobotě. Kdyby totiž nedošlo k oné změně sabatu, píše John Owen, znamenalo by to, že do Božího odpočinku musí křesťané vcházet stále stejným způsobem jako dřív, ve všemožných mojžíšovských ceremoniích a skrze smlouvu učiněnou s Mojžíšem. To by však nikdo netvrdil a neučil. Je-li však nová cesta a nová smlouva, je i nový sabat. Proto vidíme, že svěcení neděle jakožto dne Páně nestojí na tradici římskokatolické církve nebo příkazu Konstantinově, ale že pevně stojí na pravdě a učení Písma.

Závěr

Každé Boží přikázání a pravidlo je důležité, a jeho ignorování nemůže být bez následků. Když církev zavrhla Boží ustanovení o dni Páně, není divu, že pro onu neposlušnost také vychladla její láska ke svému Pánu. Kolik sborů má dnes v neděli bohoslužbu nejen ráno, ale i odpoledne (popřípadě večer)? A aby měl v neděli kdo ještě více než 2 shromáždění, jak bylo zvykem za dob Jednoty, by už nikoho ani nenapadlo. S opuštěním čtvrtého přikázání došlo k většinovému poklesu zájmu o Boží věci a kázání Jeho Slova. Je pravda, že zde mohou být nějaké výjimky, tedy sbory, kde se nedrží historického biblického pohledu našich předků na neděli, ale stále si ponechávají původní praxi – ale jsou to skutečně jen výjimky; převládající trend, kdy se ze dne Páně udělalo přinejlepším dopoledne Páně, je zřejmý. A to má další důsledky.

Při dvou shromážděních za den bývalo dobrým zvykem, že jedno bylo více zaměřeno na zvěst evangelia, případně na praktické výzvy pro křesťany, a druhé více na vyučování (což stále doplňovaly biblické a modlitební hodiny uprostřed týdne). Byl zde tak dostatečný prostor pro všechno, co církev potřebuje, a nemuselo se balancovat k „vyváženosti“, při které žádné z těchto důležitých věcí nedostává patřičného prostoru. Křesťané na tom proto nebyli tak bídně s biblickou gramotností a obeznámeností s celou radou Boží, jako dnes, a jednoduchá, prostá zvěst evangelia zněla z kazatelen mnohem častěji.

Pán Bůh ví nejlépe, proč po nás něco chce, a vše, co požaduje, je k našemu dobrému; a z neposlušnosti a ignorování Božích norem ještě nikdy nic dobrého nepošlo. Hospodin pro sebe zvláštním způsobem oddělil (minimálně) jednu sedminu času svého lidu, a to ve všech dobách. Oddat Mu tento čas, tento jeden den, něco stojí, něčeho se pro to musíme vzdát, ale nakonec přinese to požehnání. Účast na bohoslužbě a u Božího Slova nikdy není ztraceným časem, ale naopak, časem radosti a pokojného spočinutí v Pánu. Svěcení neděle (nejen dopoledne, ale po celý čas) proto není prázdným zákonictvím, ale něčím, v čem má Boží lid nacházet největší potěšení. Církev se tedy potřebuje navrátit ke stezkám starým, a konkrétně ke čtvrtému přikázání. Každý si může být jist, že tím nic neztratí, ale naopak mnoho získá. „Jestliže odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš-li sobotu rozkoší, a svatou Hospodinu slavnou, a budeš-li ji slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil slova: Tehdy rozkoš míti budeš v Hospodinu, a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba otce svého; nebo ústa Hospodinova mluvila.“ (Iz. 59:13-14) Amen i amen.