Z milosti Boží mi bylo dáno vyrůstat v církvi. Když jsem vyrůstal a dospíval, myslel jsem si, že pro církev – nebo aspoň pro evangelikální církev, která se hlásí k autoritě neomylného Božího Slova – je vcelku přirozené a takřka samozřejmé, že bude mít a hlásat pravé a čisté evangelium. V mé mysli to byla ta poslední věc, o kterou ji může Satan připravit. Třebas se i v něčem odchýlí od biblické praxe, hlavně když si však udrží evangelium, když hovoří o oběti a vzkříšení Pána Ježíše a odpuštění hříchů skrze Něj. A jestliže dochází k pomalému odklonu, tak se ten odklon bude týkat nejprve méně podstatných věcí a samotného evangelia se dotkne až na úplný konec, až padne všechno ostatní. Jak jsem se však mýlil!

Ďábel není žádný hlupák. „Moc a mnohá lest hrozná zbraň jeho jest,“ jak zpíváme v písni Martina Luthera. Evangelium je primární věc, na kterou útočí a kterou se snaží znečistit a převrátit, či ještě lépe vyměnit za nějakou náhražku, protože je pro něj tak nebezpečné. Často se mu to pro jeho úskočnost i daří – a nyní nehovořím o úspěchu v církvích liberálních, ale v těch, které by chtěly být evangelikálními. Následující text je jednou z nejaktuálnějších věci, které jsem na toto téma kdy četl, a je až neuvěřitelné, že byl napsán před 200 lety. Jeho autor, Thomas Scott, je jedním z význačných reků víry v onom oblaku svědků, kteří nás předešli, a bylo by velmi nemoudré jeho slova důkladně nezvažovat, neboť jen málokdo dnes disponuje podobně ostrým duchovním zrakem (jestli vůbec kdo). Tento muž byl anglickým duchovním, který se původně vydal na tuto dráhu jen pro lehčí živobytí, ale pod vlivem známého autora duchovních písní Johna Newtona se již jako kazatel vskutku obrátil a poté dlouho vodil ovečky Páně po cestě života. Je také autorem komentáře na celou Bibli. Některé věci, které píše, jsou „nesnadné k vyrozumění“ (2. Pt. 3:16), ale jejich hloubka je vždy veliká. Čtěme proto následující text s velikou pilností a důkladně vše rozvažujme.

Zanikající pohoršení kříže

Vynechte svatý charakter Boží, svatou dokonalost Jeho zákona, svaté zavržení, ke kterému jsou odsouzeni všichni přestupníci, svatou krásu charakteru Spasitele, svatou povahu vykoupení, svaté cíle a návyky, ke kterým vede Kristovo učení, svatou povahu jednání všech pravých věřících; potom převlečte a vyšňořte soustavu náboženství tohoto nesvatého druhu; vyličte lidstvo, že je v politováníhodném stavu, ale spíše nějakým neštěstím než skrze zločin a hřích; mluvte mnoho o Kristově lásce krvácející vůči nim, o Jeho mukách v zahradě Getsemanské a na kříži, to vše bez řádného poukázání na potřebu nebo podstatu zadostiučinění za hřích. Mluvte o Jeho současné slávě a soucitu k ubohým hříšníkům, o otevřenosti, se kterou udílí milost, o výsadách, kterým se zde na zemi mohou věřící těšit, a o radosti a slávě následně pro ně připravené; nezahlcujte je ničím o znovuzrození a posvěcení, či popisujte svatost nějak jinak než jako soulad se svatými vlastnostmi Pána Boha a Jeho zákonem, a vytvoříte přijatelné evangelium, uzpůsobené rozmarům pyšných, konejšící svědomí, poutající srdce a povzbuzující touhy přirozeného člověka, který nemiluje nikoho než sebe sama. A není divu, pokud takové evangelium (které v sobě nemá nic konfrontujícího, urážejícího nebo nestravitelného, ale vše je v něm naopak dokonale přizpůsobeno tělesnému nepokořenému hříšníku, pomáhá mu utišit svědomí, pustit z hlavy své strachy a podnítit své naděje) nezpůsobuje mezi neznalými lidmi, kteří nepátrají po smyslu věcí, žádný odpor, setkává se se srdečným přijetím a vytváří bezpočet domnělých obrácených, kteří žijí a umírají v domnění, že mají plnou radost a ujištění, bez jakýchkoliv strachů či vnitřních zápasů.

Jeho úspěch možná může způsobit, že bude prohlašováno jako „jediný účelný, užitečný a fungující způsob kázání“, zatímco všechny rozpravy o bytí, autoritě a dokonalostí Boží, o Zákonu, zlu hřícha a o souvisejících povinnostech jsou považovány za něco, co jen překáží „užitečnosti, účelnosti a funkčnosti“, a jen ti jsou považováni za ty, kteří káží evangelium v prostotě, kteří by kázali tímto způsobem. Jaký div, jestli, když jsou odstraněny všechny pohoršující složky, nebude evangelium pohoršovat? Jaký div jestli, když je učiněno vyhovujícím tělesné mysli, jej tělesné mysle budou milovat? Jaký div, jestli, když je zjevně vykonstruované pro naplnění neznovuzrozené mysli falešnou důvěrou a radostí, že má tento účinek? Jaký div, jestli, když je pravý charakter Boží neznámý a jeho klamný charakter je sestaven skrze výplody fantazie – Bůh veškeré lásky a žádné spravedlnosti, mající zálibu v právě takových věřících jako ve svých oblíbencích – mají k Němu velmi vřelé city? Jaký div, jestli, když jsou tyto osoby jedné mysli a jeden druhého obdivují a vychvalují jako jediné oblíbence nebes, se tito zdají k sobě být navzájem plní lásky? Není to Kristův svatý obraz v nich, který milují, ale jejich vlastní obraz, a znovu pozoruji, že Similis simili gaudet (podobný miluje podobného).

Doktríny evangelia by tak neurážely nikoho kromě několika hlubokých myslitelů, nebýt toho, že – jsou-li řádně předloženy – předkládají urážlivou pravdu, že každý člověk si pro hřích proti svatému Bohu a překročení spravedlivého zákona právem zaslouží věčné zatracení, jakkoliv může být ve společnosti jeho charakter mravný a slušný, a že jsme všichni poškvrnění a zavrženíhodní, odporující Pánu Bohu a ohavní skrze hřích. Potlačte toto vylíčení, a v žádné zbývající doktríně už nebude nic potupného nebo vůči komukoliv urážlivého, kromě uvažujícího člověka, který – vidíce toho tolik učiněného bez úměrného důvodu – by posměšně volal, Cui bono? (Nač to vše vlastně přináší odpověď?) – Větší část lidstva však nepatří k uvažující třídě a bude vždy připravena přijmout jakékoli postoje, které bude jejich učitel hlásat, pokud nebudou burcovat jejich obavy, urážet jejich pýchu, či je volat k umrtvování žádostí: tím spíše, pokud budou jejich obavy tišit, jejich pýše lichotit, jejich zkaženost ponechávat nedotčenou a nacházet jim omluvy pro jejich nepotlačování. Ačkoliv je vnější náprava obecně nezbytná, přece, v zájmu klidného svědomí, živé naděje a sebeuspokojení, všichni víme, kam jen mohou tímto směrem lidé zajít.

Nedával bych zbytečná pohoršení. Nechť je tato záležitost zvážena podle své důležitosti. Nechť je Boží Slovo zkoumáno nestranně. Nemohu než přiznat své obavy, že Satan mnoho tohoto falešného náboženství již rozšířil mezi různé velmi rozdílné skupiny náboženských vyznavačů; a v očích zástupů, kteří berou za zlato vše, co se třpytí, to září tak jasně, že se zdá – leč by tento blud byl kde odhalen – že je to na mnoha místech převažující náboženství.—Nakolik to dovedu posoudit, nikdo v celém světě nevyjadřuje větší rozhořčenost vůči takovému typu náboženství, které zbavuje hříšníka veškeré obhajoby, zanechávajíc ho sebeodsuzujícího a sebeošklivícího se jako přestupníka spravedlivého zákona, a jako vzpurníka vůči svatému Bohu na stolici svrchované milosti, které ukazuje hříšníku naprostou nezbytnost, která zde byla pro smrt Kristovu, skutečnou povahu zadostiučinění, potřebu celkové změny srdce a života, a které ukazuje, že všichni praví obrácení milují svatý charakter a zákon Boží, a jsou upřímně svatí ve všech způsobech obcování, nikdo, říkám, není smrtelnějším nenávistníkem a odhodlanějším odpůrcem těchto pohledů na náboženství, než ti, kteří jsou tak plní oněch jiných citů a toho výše popsaného druhu náboženství, což až příliš jasně ukazuje, jak to s nimi je.

Text Thomase Scotta v originále (PDF, 67 kB)