Hlas synů Izacharových

Na otázku, který jednotlivec nejvíce ovlivnil angličtinu, by většina lidí odpověděla, že William Shakespeare. Odpověď to není vůbec špatná, protože Shakespeare byl vpravdě mistrem svého jazyka a počátky moderní angličtiny se skutečně kladou do jeho období. Slavný básník a dramatik má však v této věci zdatnou konkurenci v muži o několik generací starším – Williamu Tyndalovi (1494-1536). Co se týče rozsahem díla, Tyndale se s Shakespearem srovnávat nemůže, ale pokud…

I když to tak protestanté často nevnímají, reformaci lze považovat za jedno z nejvýznamnějších, ne-li vůbec nejvýznamnější probuzení v dějinách církve. O probuzení spíše uvažujeme v poněkud modernějších kontextech, počínaje od Prvního velkého probuzení v Americe přes Druhé velké probuzení v 19. století až po různá menší či větší probuzení ve 20. století (přičemž musíme podotknout, že některá tak zvaná probuzení smutně nebyla pravými probuzeními z Ducha Svatého, ale něco…

Ve středověké Evropě se konaly v průběhu let mnohé teologické disputace, často v rámci koncilů, kterých se účastnila i řada mnichů z různých řádů, kteří se často na probíraných otázkách nemohli shodnout, protože jejich řády byly založeny na různých vizích a měly jiné důrazy. Je však zajímavé že možná ten nejdůležitější mnišský spor k žádné ústní disputaci mezi jeho aktéry nevedl. Máme na mysli samozřejmě spor o odpustcích mezi (tehdy)…

V rámci blížícího se výročí počátku reformace jsme si připomněli dnes již nepopulární pravdu o tom, že reformátoři a po další tři staletí i jejich následovníci vnímali římskokatolickou církev jako nevěstku babylonskou, království Antikristovo, a že reformaci považovali za vyjítí z něj a osvobození se z pout ďábelské lži, vedoucí miliony do pekla. Zdůraznili jsme rovněž, že to nebyl pohled jen jednoho či dvou nejvýznamnějších představitelů reformace, ale naprosto všech, bez ohledu…

Tento rok se bude svět i církev v rámci pětistého výročí reformace touto nanejvýš významnou kapitolou církevních dějin zaobírat ze všech možných úhlů pohledu. Připomene si její příčiny a důsledky, významné osobnosti i jejich zápasy. Krize středověké společnosti, Tetzelova mise s odpustky, přibití 95 tezí, učené disputace, spálení papežské buly, sněm ve Wormsu, slavná Lutherova slova „zde stojím a nemohu jinak,“ sepsání Augspurské konfese, vydání Institucí, Kalvínovo působení v Ženevě,…

Čím více se bude blížit 31. října, tím více bude v církvi – ale i ve světě – skloňována reformace ve všech pádech. Pětisté výročí počátku hnutí, které změnilo západní civilizaci a koneckonců i celý svět, nelze dost dobře ignorovat. Protestantské církve mají samozřejmě zvláštní důvod ohlížet se zpět s vděčností za to, co Pán Bůh v té době učinil, či bychom mohli říci, začal činit. Nebo by aspoň měly,…

Při příležitosti připomínání si 499. výročí začátku reformace, totiž dne, kdy Martin Luther vyvěsil na dveře wittenbergského kostela svých 95 tezí, navštívil papež František Švédsko, aby se s tamními luterány účastnil oslav tohoto jubilea. Tato Františkova aktivita má za cíl předejít tomu, aby si ekumeničtí protestanté příští rok snad nevzpomněli na svou historii, na důvody, proč se jejich předkové před půl tisíciletím od Říma oddělili, a nezačali přemýšlet, jestli byl…

Na podporu moderní „křesťanské“ hudby, která za poslední desetiletí zaplavila církve všech směrů a vyznání, která se tak intenzivně inspirovala světskými hudebními styly, popem, rockem i všemožnými jinými žánry, se používají různé argumenty, od odvolávání se na to, že spory o formy uctívání jsou vlastně jen otázka kultury nebo osobního vkusu, přes poukazování na údajné bubny v Žalmích (když se jimi ve skutečnosti míní spíše tamburíny, než moderní bubnové soupravy)…

Česká větev reformace, která měla svůj základ už u Mistra Jana Husa, ne-li ještě před ním (mohli bychom poukázat na jeho předchůdce, například Matěje z Janova nebo Jana Milíče z Kroměříže, který při své cestě do Říma napsal na dveře jednoho z kardinálů „Antikrist již přišel a v církvi sedí“). U těchto mužů šlo samozřejmě jen o počátek reformních snah, a Pán Bůh jim ve své svrchovaní prozřetelnosti nedal prohlédnout…

Je smutnou skutečností, že doby, kdy byl onen zásadní rozdíl mezi protestantstvím a římským katolicismem jasný všem vyznávajícím evangelikálním křesťanům, již pominuly. Ekumenické hnutí obrousilo mysle mnohých, takže již nedokážou prohlédnout pod vnější slupku a dobrat se jádra věci. „Všichni přeci věříme v Pána Ježíše.“ „Oni katolíci to říkají jinak, ale myslí to vlastně stejně.“ „I katolíci uznávají, že Bible je pravda, že musíme mít víru a že jsme spaseni…