Hlas synů Izacharových

“Protož království přijímajíce nepohnutelné, mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a uctivostí. Neboť Bůh náš jest oheň spalující“ (Žd. 12:28-29) Již v minulosti jsme vícekrát poukázali na skutečnost, že kdybychom se mohli vrátit v čase a navštívit náhodné typické bohoslužby pravých evangelikálních věřících minulosti, a zároveň nevěděli, kam přesně jsme vešli, mohli bychom mít snadno problém rozpoznat, k jakému proudu se daní věřící hlásí, zda k metodistům,…

Obrození světského křesťanství Nový kalvinismus je hnutí, které zaplavuje sbory v USA i ve Spojeném království, jakož i dalších zemích po celém světě. Bylo popisováno jako obrození reformovaného učení Jana Kalvína a takových významných osobností jako Jonathan Edwards. Bylo nazváno „rostoucí perspektivou v rámci konzervativního evangelikalismu, která přijímá principy kalvinismu 16. století, zatímco se také snaží být relevantní v dnešním světě“. [1] Jelikož je vedeno v evangelikálním světě dobře známými…

Když se prorok Eliáš zvláštním způsobem setkal na Orébě s Hospodinem, který k němu nepřišel ani ve větru, ani v zemětřesení, ani v ohni, ale v hlasu tichém a jemném, uložil mu jeho Bůh pomazat Hazaele za krále nad Syrií, Jéhu syna Namsi za krále nad Izraelem a Elizea syna Safatova za proroka místo sebe. To vše Eliáš zajistil, ať už osobně v případě Elizea, nebo zprostředkovaně skrze Elizea –…

Hospodin ve svém Slově osvědčuje, že není jako člověk a že neposuzuje věci jako my: „Nejsouť zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin, ale jakož vyšší jsou nebes a než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše, a myšlení má myšlení vaše“ (Iz. 55:8-9). Je vzácné, že to říká především v kontextu Jeho ochoty odpustit těm, jenž činí pokání; ta slova však vyjadřují…

Vztahem Božího lidu ke kultuře okolo něj a toho, nakolik může přejímat kulturu – totiž kulturu v užším pojetí, zejména hudbu – vytvořenou lidmi ze světa, jsme se zabývali již ve dvou článcích, které odpovídaly na rozšířený podpůrný argument pro toto přejímání, totiž že když se přebírá jenom kultura, tak to nevadí, protože kultura je v jádru neutrální. Jeden článek se tímto argumentem zabýval obecněji, druhý konkrétněji se zvláštním zaměřením…

Učení o oddělení od bludu, falešných učitelů a zkompromisovaných bratří není už dlouho v církvi populární (bylo-li kdy vůbec). Mnozí by dnes i popírali jeho pravdivost. Boží Slovo o oddělení však jasně hovoří: „A netáhněte jha s nevěřícími. Nebo jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícímu s nevěřícím? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami?…

Tento podzím tomu již bude šest let, co světlo světa spatřila Manhattanská deklarace. Jedná se o společné prohlášení jednotlivců z řad katolíků, pravoslavných a evangelikálů, které učinili na obranu lidského života, institutce manželství coby trvalého svazku (pouze) mezi mužem a ženou, a náboženské svobody, to vše coby základní kameny – nebo jedny ze základních kamenů – spravedlnosti a obecného dobra. V Deklaraci signatáři dále vyhlašují, že tyto hodnoty budou jednotně…

„Toto pak věz, že v posledních dnech nastanou časové nebezpeční.“ (2.Tim. 3:1)  Druhou epištolu Timoteovi psal svatý apoštol nejspíše nedlouho před svou mučednickou smrtí. Můžeme ji tedy vnímat jako jakousi závěť, poslední slova; při takových příležitostech si lidé dávají obzvláštní pozor, co říci, co sdělit, co odkázat druhým a nač jim poukázat. Pavel tedy svého syna u víře zvláštním způsobem napomíná a povzbuzuje, aby jej věrně následoval v jeho zápasu…

Když jsem byl ještě čerstvě spasený mladík, zdálo se, že hlavním cílem všech horlivých křesťanů – ať už kalvinistů či arminiánů – bylo posvěcení. Kázání, knihy a konference to zdůrazňovaly v duchu Římanům 12:1-2, kde apoštol úpěnlivě vyzývá věřící, aby vydávali těla svá v oběť živou a nepřipodobňovali se světu tomuto. Srdce byla konfrontována a pohnuta. Kristus měl být Pánem lidského života, a lidské JÁ se muselo odevzdat na oltář…

Poslední léta se zejména v paracírkevních organizacích – a to i v Čechách – velmi rozmáhá způsob vedení a vyučování nově obrácených skrze pyramidální strukturu. Tím je myšleno, že v zásadě každý zainteresovaný má na starosti jednoho či více křesťanů, kteří jsou „mladší ve víře“, smíme-li to tak říci; když jeho svěřenec, „učedník“, nějakým způsobem vyspěje, dostane na starosti sám někoho nově obráceného, a jeho původní učitel si vezme pod…