Kniha Zjevení představuje bezpochyby jednu z nejobtížnějších částí Nového Zákona, a vedle jiných prorockých knih Starého Zákona také obecně celé Bible. Běžný čtenář se při jejím čtení jen u mála kapitol obejde bez pomoci komentářů; bez nich si většina věřících připadá zcela ztracená a nejspíš by neměla ponětí, co si o oněch zvláštních viděních myslet. (Nakolik jsou které komentáře správné, je samozřejmě další věc.)

Jeden z mála úseků, kterému věřící aspoň základně rozumí, jsou krátké listy sedmi církvím. Ostatně se z nich na rozdíl od zbytku knihy také běžně káže – to ostatní se když už tak rozebírá v rámci biblických hodin, v rámci klasického nedělního kázání jen výjimečně.

Je proto škoda, že některé komentáře, namísto coby čtenáři už tak složitý prorocký text více otevíraly, jej spíše ještě zatemňují, včetně částí, kterým by jinak křesťané obstojně rozuměli. Za jeden z přístupů, který toto činí, musíme označit také tendenci některých mužů, jinak třeba i velmi zbožných a dobrých, mysticky včítat do sedmi dopisů jednotlivým sborům celou historii křesťanské církve. Každý sbor má podle nich personifikovat jednu ze sedmi etap novozákonní církve od Letnic až po druhý příchod Páně. Jejich silné a slabé stránky prý reprezentují hlavní rysy lidu Božího v různých dobách. Období prvotní církve vystihuje sbor v Efezu, období té poslední sbor Laodicejský, a v mezidobí postupně ty mezi nimi, přesně podle svého pořadí.

V českém kontextu se s tím věřící mohli seznámit zejména v knihách kazatele Clarence Larkina (1850 – 1924), známého svými studii prorockých knih a Apokalypsy z dispenzačního pohledu, které vyšly i v češtině. Ten také zpracoval mnoho obrázkových diagramů, napomáhajících při orientaci v celém dispenzačním schématu. Ale nejedná se o zdaleka jediného proponenta teorie o etapách, natožpak prvního.

Myšlenka, že v sedmi dopisech Duch Boží zároveň zakódoval proroctví o sedmi obdobích církve je sice na první pohled lákavá, nicméně máme za to, že mylná. To neznamená, že každý, kdo s ní přišel, je bludař, od něhož bychom se měli oddělit, naopak, o mnohých včetně C. Larkina nemáme důvod pochybovat, že šlo o subjektivně upřímné, zbožné muže. To však nic nemění na tom, že v tomto se mýlili.

Nesporné aspekty

Než se zaměříme na důvody, proč tomuto přesvědčení nepřisvědčit, je vhodné zdůraznit body, o kterých v dané otázce není žádná kontroverze. Za prvé nikdo nerozporuje, že sedm dopisů andělům sborů – tj. jejich kazatelům – má na prvním místě svůj doslovný význam. Jednalo se o doslovných sedm sborů na sedmi konkrétních místech, adresovaných do konkrétní historické situace. Proponenti mystické teorie sedmi etap k tomu pouze přidávají další „prorockou“ rovinu, nad rámec tohoto primárního doslovného smyslu.

Nikdo dále netvrdí, že by sedm dopisů Apokalypsy nemělo svůj univerzální význam pro celou církev. Ten, kdo „prorockou“ rovinu odmítá, stále jasně vnímá, že tyto krátké epištoly mají co říci i dnes nám, nejen tehdy Efezským, Pergamonským nebo Sardinským. Ostatně číslo sedm má svůj jasný duchovní význam, označuje plnost, takže v jednom smyslu jsou skutečně adresovány celé církvi ve všech dobách. Ve všech dobách bychom toho nalezli dost a dost specifického, abychom jednotlivé dopisy mohli na ty dané situace duchovně vztáhnout a aplikovat.

Je to podobné, jako u ostatních „velkých“ epištol, které tvoří samostatné knihy Nového Zákona. Původně je Pavel a další adresovali konkrétním lidem ve své době do konkrétní situace, ale pro jejich plné vdechnutí Duchem Svatým byly vždy pro církev relevantní. Jenom nelze říci, že epištola Římanům zvláštním způsobem mysticky vystihuje nejranější období církve, listy Korinstkým nějakou následující etapu, list Efezským dobu v 5. století apod.

Ani zastánci druhé prorocké úrovně sedmi listů netvrdí, že by se tyto dopisy aspoň v nějaké rovině nevztahovaly na všechny doby. Pouze že každý jeden z nich vystihuje to „své“ období zvláštním způsobem, že popisuje, co je pro danou etapu pro církev nejtypičtější, ne že věci z jiných listů pro ni vůbec neplatí. Takže když třeba v údajném čtvrtém období, „thyatirském“, měl největší a převládající problém církve spočívat v tolerování svůdců, kteří podporovali smilstvo a modlářství, neznamená to podle těchto vykladačů, že by se v této době nevyskytovalo např. žádné vychladnutí lásky, které jinak převládalo v prvním „efezském“ období. Jen to nebyl ve čtvrté etapě ten hlavní problém.

Na druhou stranu ani ti, kdo „prorockou“ teorii o sedmi listech odmítají, nepopírají, že v určitých dobách budou některé z nich relevantnější než v jiných. V časech vnější prosperity se častěji vyskytne laodicejská vlažnost, zatímco v časech probuzení a z toho plynoucího pronásledování bude moci církev více čerpat potěchu z povzbuzení pro církev ve Smyrně a Filadelfii. Jde však o to, že zde chybí nějaká historická chronologie. To, který list bude pro které církve nejrelevantnější, je čistě individuální, podle konkrétní situace v daném místě a čase. Zpohodlněná církev na Západě by měla dbát více na jiné se sedmi dopisů, než pronásledovaná církev v Číně, jakkoliv vedle sebe žijí ve stejné době. Chybí zde jakékoliv prorocky stanovené pořadí, které listy budou zrovna nejrelevantnější.

Hlavní problém

Na primární nedostatek teorie o prorocké etapizaci sedmi dopisů není obtížné přijít. Aby církvi taková interpretace mohla přinést užitek, musíme si ty dané etapy bezpečně identifikovat. Pokud Duch Svatý zde zakódoval, čím se bude vyznačovat církev v různých dobách, zejména co jí bude scházet, sotva by to čemu prospělo, když lidé nebudou nikdy vědět, ve kterém období se právě nachází. Potřebují si odpozorovat, že jejich doba nejvíce odpovídá té a té církvi, dle toho se soustředit na klíčový aspekt, který ji definuje – a reagovat na to v praxi, podle toho, oč zrovna jde.

Tento aspekt věci v realitě zcela selhal. Těch, kteří nezávisle na sobě s teorií o sedmi etapách přišli, bylo docela dost, ale pokud na sebe vysloveně a přímo nenavazovali, rozdělili jednotlivé doby značně rozdílně, leckdy i o stovky let. Jedni z prvních, františkánští spirituálové – což samo o sobě něco o tomto přístupu napovídá – ve 13. a 14. století rozdělovali období přirozeně úplně jinak, než dispenzacionalisté jako Clarence Larkin ve století předminulém. A třeba holandský teolog z přelomu 17. a 18. století Campegius Vitringa měl také svoje odlišné schéma.

Jednu shodu mezi tak odlišnými vykladači přeci jen nacházíme – každý z nich svoji vlastní dobu hodnotil jako poslední, laodicejské období. Což v jednom ohledu dává naprostý smysl. Náš Pán Ježíš Kristus vedl k tomu, abychom bedlivě a s bděním očekávali na Jeho druhý příchod, přičemž důrazně varoval před duchovní ospalostí, plynoucí z domněnky, že určitě ještě dlouho nepřijde (viz Mt. 24:42-51). Proto přirozeně nikdo svoji dobu nevnímal jako třetí, čtvrtou či pátou etapu. Z toho by plynulo, že nás ještě několik etap čeká, a tak Pán přijde nejspíše až za stovky let. To si nikdo netroufal zastávat. Zároveň však nikdo rozumný nebude tvrdit, že vlastně měli pravdu všichni. Laodicejské období bude sotva trvat již 700-800 let, když šest předchozích trvalo 12-13 století dohromady. A mezi 13. a 21. století viditelná církev prošla mnohem většími distinktními změnami, než za stejně dlouhé období předtím, tj. mezi 6. až 13. stoletím.

Nesmíme v tomto kontextu zapomenout na již výše uvedený nikým nerozporovaný fakt, že každý ze sedmi dopisů má aspoň nějakou relevanci pro všechny doby. (Byť ne pro všechny sbory a denominace: těm zkompromisovaným nezní pochvala pro Filadelfitské či Smyrnenské, ovšem v každé době, i té nejhorší, byl ostatek věrných, jež z těch povzbuzení mohli oprávněně čerpat.) Proto není tak těžké rozdělit jednotlivé prorocké etapy a ke každé přiřadit příslušnou klíčovou vlastnost.

Zvlášť snadno to lze právě u posledního dopisu Laodicejským, které charakterizovala vlažnost. Ta je přitom – nenacházíme-li se zrovna uprostřed nějaké velkého probuzení – obecně nejtypičtějším rysem větší části členů církve. Sbory obvykle táhne duchovně i prakticky kupředu menšina zapálenějších; zbytek se spíše veze, či přispívá tak napůl. Priorita je osobní život, a pro dílo Boží se dává pouze čas a energie, co zbudou. Ostatně už apoštol Pavel naříkal, že „všickni zajisté svých věcí hledají, a ne těch, kteréž jsou Krista Ježíše“ (Fp. 2:21). Jediného, kdo by stejně horlivě jako on dbal o církev Páně, měl u sebe Timotea.

Platilo-li to už v době Pavlově, vskutku nepřekvapí, že tento charakter převládá ve většině dob. Proto mohli všichni proponenti teorie o prorocké etapizaci sedmi dopisů Apokalypsy snadno ke své době přiřadit právě Laodiceu. Varovat své současníky před vlažností se sice vždycky velmi hodí, ale kvůli tomu nemusíme do Písma včítat mystické sentimenty, které Duch Boží nezamýšlel.

Praktické díry ve schématu

Když se detailněji zaměříme na v našem kontextu nejznámější rozdělení Clarence Larkina, ihned nám vyvstanou některé podivnosti, ke kterým se málokdo z jeho zastánců staví dostatečně poctivě a hlavně konzistentně. Musíme konstatovat, že na sebe navazující historická období církve do svého prorockého schématu tento muž leckdy tlačí na sílu. Některá období by asi nikdo daným způsobem nehodnotil, kdyby to nebylo potřebí, aby se teorie nesesypala.

Už jen u prvních dvou etap si musí člověk škrábat hlavu. Efezský sbor podle této teorie zjevně reprezentuje první církev, tu apoštolskou, a Smyrna nějaké navazující období; nehraje přitom moc roli, kde přesně položíme hranici mezi nimi. Podstatné je, že Smyrnenský sbor Pán hodnotí lépe, než ten Efezský, který sice měl, zač být pochválen, ale ne bezvýhradně, na rozdíl od toho druhého. Efezu scházela první láska, Smyrna zůstávala věrná ve všem. Totéž by tedy muselo platit i o historických obdobích, druhé bylo lepší, než první.

První církev ovšem – přes všechny nedostatky, o kterých Nový Zákon neomylně svědčí – hodnotíme jako jedno z vrcholných období, vzor, k němuž se chtějí všichni navrátit. Podle prorocké teorie bychom však spíš měli hledět k církvi postapoštolské. Jak to však, že bez apoštolů na tom byla církev lépe, než za nich? Podle Larkina ji pročistila mnohá římská pronásledování, ale ta se vyskytovala již za života učedníků, přičemž to Neronovo a Diokleciánovo byly jedny z největších.

Vedle toho Clarence Larkin uvádí, že ona soužení v druhém až čtvrtém století přišla na církev právě pro opuštění první lásky z „efezského“ období, coby Boží káznění a volání k sobě zpět. Ovšem na té doslovné, fyzické rovině bychom nikdy nedovodili, že ten historický sbor ve Smyrně v 1. století zakoušel pronásledování coby trestání pro nějaké své nedostatky. A mezi historickým sborem a prorockým obdobím, které by měl reprezentovat, by z hlediska hermeneutiky měla platit ekvivalence. Pokud něco neplatí pro historický sbor, pak to vztahovat na prorocké období by byla eisegeze, tedy vkládání do textu, a ne exegeze, čili jeho výklad.

Doba Říma a doba reformace

Nejproblematičtější část Larkinova rozdělení údajných prorockých období je však to tyatirské a sardinské, které mají reprezentovat středověkou církev předreformační, respektive tu reformační a poreformační. Pokud by v tomto měl mít pravdu, mělo by to naprosto zásadní teologické i praktické důsledky, které se však on i jeho následníci zcela pomíjejí.

Na jednu stranu nutno uznat, že ztotožnění tyatirského období s dobou vlády Říma před vystoupením Luthera a ostatních reformátorů má určitou logiku – jakkoliv to neznamená, že je pravdivé. Hlavní problém sboru v Tyatirách představovalo tolerování falešné prorokyně Jezábel, která učila a v blud uvodila věřící, aby smilnili a jedli modlám obětované – tedy měli podíl na modloslužbě. Jelikož římskokatolická církev je s modloslužbou takřka synonymní a prorocké schéma si žádá, abychom v historii církve nalezli období, kdy sloužení modlám tvořilo nejvýraznější problém církve, dává z tohoto pohledu smysl jej identifikovat právě jako dobu předreformační, kdy měl Řím největší moc a nejvíce provozoval svoje duchovní smilství. Pak tedy už vcelku automaticky vychází „sardinské“ období na reformaci.

Nemusíme jít ani příliš do hloubky, aby nám tato teorie přišla silně podezřelá. Za prvé, podle ní bychom antikristovský systém papeženství museli podřadit stále pod lid Kristův, jakkoliv padlý. Ten však nemá s církví Pána Ježíše společného vůbec nic; v době univerzální nadvlády papežské temnosti pravou církev Boží reprezentovaly pronásledované okrajové skupiny, jako pauliciáni, albigenští nebo valdenští, které bychom měli – když už s něčím – ztotožnit spíše s malými, ale věrnými sbory v Pergamonu a Smyrně.

Za druhé, přes všechny nedostatky doby reformace – které sami reformátoři vnímali, třeba v nedostatečném praktikování kázně – by ji obecně se sardinskou mrtvostí asi identifikoval málokdo, nenutila-li by jej k tomu snaha vše vecpat do údajného prorockého pořadí. Ostatně, reformace byla vlastně obdobím mimořádného probuzení, a ty obyčejně necharakterizuje mrtvost. Podle Larkina reformační církev do tohoto stavu přivedly hádky o doktríny, ale toto vysvětlení je slabé. Když už bychom chtěli hledět na negativa, pak by více její stav mohl vystihovat první sbor v Efezu, který zachoval čisté učení a odmítl falešné apoštoly – což by dobře sedělo na odmítnutí papeže, údajného pokračovatele Petrova apoštolství – ale scházela mu první láska. Jenže to samozřejmě nesedí do žádané „prorocké“ posloupnosti.

Jako nejpodstatnější nedostatek ovšem musíme poukázat na fakt, že historický sbor v Tyatirech Hospodin hodnotlil lépe, než ten v Sardis. V Sardis zní pochvala jen několika málo jedincům, u Tyatir celému sboru: „Známť skutky tvé, i lásku, i přisluhování,, i věrnost, i trpělivost tvou, a skutky tvé, i ty poslední větší nežli první“ (Zj. 2:19). Clarence Larkin to hodnotí jako skrytý poukaz na římskokatolické skutkaření, snahu si vysloužit spasení, ale v tomto kontextu jde zjevně o pozitivní vlastnosti, nikoliv o samospravedlivé zákonictví. Mluví se zde o lásce i o věrnosti, což lze v originále přeložit také jako ‚víru‘.

Když Boží Slovo mluví o skutcích ve spojení s láskou, nikdy to nevyjadřuje něco negativního, pouhou lidskou snahu, ale vždy nezbytné projevy nového života z Ducha Svatého, k nimž je znovuzrozený lid povzbuzován a vyzýván. „Ješto konec přikázaní jest láska z srdce čistého, a z svědomí dobrého a z víry neošemetné“ (1. Tm. 1:5). „Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši, a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a [ještě] sloužíce“ (Žd. 6:10). „Díky činíme Bohu vždycky ze všech vás, zmínku činíce o vás na modlitbách svých, bez přestání pamatujíce na skutek víry vaší a na práci lásky, a na trpělivost naděje Pána našeho Jezukrista, před Bohem a Otcem naším“ (1. Tes. 1:2-3). O tomtéž mluví Zjevení 2:19.

Vedle toho nemiňme, že problém tyatirského sboru Pán Bůh uvádí jako malou věc: „Ale málo mámť proti tobě, že necháváš ženy Jezábel“. To nás nepochybně zaráží, ale možná to tak Pán říká proto, že duchovnímu smilnění s touto samozvanou prorokyní v praxi propadla jen malá část Tyatirských, a také nás to vyučuje, jak se s nimi náš Spasitel nechce nesnadniti a nemá se k nám ani zdaleka tak přísně, jak bychom si zasloužili. Lásky a skutků víry si všímá více než našich přemnohých nedostatků.

V každém případě poctivý čtenář Písma musí uznat, že historický tyatriský sbor se nacházel pořád v lepším duchovním stavu, než ten sardinský. Kdybychom se museli přidat k některému z nich a neměli bychom na výběr, jistě bychom si zvolili ten první; lépe dlít tam, kde Pán chválí mnohou lásku, víru a skutky a vytýká jednu malou věc, než tam, kde obecně převládá mrtvost a jen několik málo jedinců si uchovalo svá roucha neposkvrněná. A to, co platí o jednotlivých historických sborech Apokalypsy, musí platit i o prorockých obdobích, které mají údajně představovat

Myšlenku, že předreformační Řím na tom byl přes svoje modlářství v podstatě lépe, než církev reformační, že měl více lásky, víry i skutků – což z Larkinova schématu nepochybně plyne, ať chce nebo ne – nelze označit jinak než za zcela absurdní. A kdyby ji snad někdo z evangelikálních dispenzacionalistů chtěl hájit s poukazem, že Hospodin nehodnotí věci jako my, nezbývá mu než zcela přehodnotit svůj postoj k římskému katolicismu a protestantství. Stejně, jako by bylo pořád lépe navazovat na lepší sbor v Tyatirech než na mrtvý sbor v Sardis, musí být podle toho pořád lépe navazovat na „nedokonalou“ středověkou církev římskokatolickou, než na zcela „mrtvý“ reformační protestantismus. Pokud však toto učinit nechceme, musíme odmítnout myšlenku prorockých období skrytých v sedmi epištolách Zjevení. Jiné vnitřně konzistentní možnosti nám nezůstávají.

Závěr

Omyl Clarence Larkina při výkladu sedmi dopisů lze vidět ještě v jednom aspektu, totiž že do toho šestého včítá i nesprávné učení o pretribulačním vytržení, totiž že Pán si svou církev vezme k sobě 7 let před svým druhým viditelným příchodem. Spatřuje jej ve verši 3:10, v němž se Filadelfitské církvi zaslibuje, že „poněvadž jsi ostříhal slova trpělivosti mé, i jáť tebe ostříhati budu od hodiny pokušení, kteráž přijíti má na všecken svět, aby zkušeni byli obyvatelé země.“ Tou zkouškou má být Velké soužení po vytržení, kterým bude muset projít nevěrná, nevytržená církev laodicejská a zbytek světa s ní. Slovo „ostříhat“ zde však neznamená „vzít z“, ale „zachovat, ochraňovat, dávat pozor“. Historický sbor ve Filadelfii prvního století nebyl v době všeobecného soužení vzat ze světa, musel tím obdobím projít, ale byl v něm mocí Boží nějak zvláštně zachován, bezpečně proveden. A ve stejném smyslu by totéž muselo platit i pro jeho budoucí prorocký protějšek. Čili žádné vytržení předem, i kdyby teorie o navazujících prorockých etapách platila, což stejně neplatí.

Omyl o druhotném smyslu listů ze Zjevení coby předpovědi o 7 etapách církve jistě nepatří mezi ty fatální, totiž takové, které by vážným způsobem ohrožovaly čistotu a duchovní zdraví církve. Zastávali jej i jinak osobně zbožní muži, v osobních životech příkladní, které rozhodně nemůžeme označit za svůdce a hubitele lidu Božího. Nicméně zcela pominut být nemá, jako žádný jiný omyl.

Za prvé není moudré se ho držet, protože podporuje spíše včítání do Bible, než skutečný výklad jejího textu, čehož bychom se měli vyvarovávat vždy. A za druhé zejména v podání moderního dispenzacionalismu vede k závažným logickým důsledkům ohledně římského katolicismu a protestantismu, které sice nikdo v daném hnutí neaplikuje v praxi, ale jimiž se nelze konzistentně vyhnout. Vyučování Božího Slova má vždy přinášet praktický užitek, vést ke změně postojů a napravování svých nedostatků. Pokud by ovšem náš výklad vedl ke zjevně absurdní a nepřijatelné praktické aplikaci, sotva bude správný. A i v tom nás tento příklad poučuje a varuje, abychom vše promýšleli do důsledků a korigovali dle toho svoje omyly.