V předchozím článku jsme si představili důkazy, o kterých měl jeden z nejvýznamnějších kazatelů 19. století J. C. Ryle za to, že nejsilněji hovoří ve prospěch biblické doktríny o verbální inspiraci, tj. plném vdechnutí Písem od Ducha Svatého. Ty představil v první části svého traktátu o tomto tématu, kde se jím zaobíral z „pozitivního“ hlediska, tj. proč je ortodoxní doktrína o Bibli pravdivá. To je však jen jeden aspekt věci, a kazatel Ryle neopominul zabývat se také „negativní“ stránkou věci, tedy tím, proč ostatní pohledy stojí i v tom nejlepším případě na vodě, a odpovědmi na některé z nejběžnějších námitek.

Hlavní problém, který s sebou přináší popření inspirace Písem a před kterým není úniku, je, že pak Bible jednoduše nemá žádnou skutečnou autoritu. Zastánci neinspirovanosti se to mohou snažit popírat nebo odvysvětlit, ale pravda je taková, že když přijde tvrdé na tvrdé a text Bible se dostane do rozporu s aktuálními pohledy a morálkou tohoto věku, pak ten, kdo nevěří na inspiraci, se přizpůsobí světu tomuto, a ne Božímu Slovu. To nám ukazuje i sama zkušenost dnes a denně – kdyby tomu tak nebylo, nemohly by se rozšířit ženy kazatelky nebo obhajoba sodomie. J. C. Ryle rozebírá dosti detailně, jakých všech aspektů se to týká.

Druhá část zabývající se rozličnými námitkami může posloužit i některým věřícím, kteří si třeba nejsou určitými otázkami ohledně inspirace jisti. Někdo může například zápasit s tím, jak porozumět slovům Pavla v 7. kapitole první Korintským, kde apoštol ohledně něčeho uvádí, že to praví on sám, a nikoliv Pán – takže zřejmě při předkládání tohoto svého soukromého (?) názoru nebyl inspirován? I na to, a na mnoho dalšího, je nám v textu níže odpovězeno, a to rozumným a pečlivým způsobem, v rámci daného omezeného prostoru.

Biskup Ryle byl však příliš pečlivým pastýřem lidských duší na to, aby se u jakéhokoliv tématu spokojil s tím, nakrmit jen intelekt. To by bylo bez aplikace, pronikající k samotnému srdci, příliš málo. Agrippa proti Pavlovým argumentům o pravdě křesťanství nemohl na rozumové úrovni nic říci, neměl žádné konkrétní námitky. Málem byl přesvědčen – rozumem snad i cele, ale nikoliv srdcem. Vše, čemu se z Bible učíme, si tedy musíme prakticky vztahovat do svých životů a do samotného nitra.

Z toho, že Bible je plně vdechnutá Duchem Božím samotným, podle dobrého biskupa plyne, že Bibli zejména (1.) nemáme zanedbávat, (2.) musíme číst s bázní a úctou, (3.) studovat ji s vroucí modlitbou a (4.) více si jí cenit. Což jsou lekce, nad kterými může každý dlouho rozjímat, co znamenají v detailu – a jaké nedostatky v tom každý z nás ještě projevuje. A ať si nikdo nemyslí, že si Písma Svatého skutečně cení a má k ní náležitou úctu, když nevěří v jeho plnou verbální inspiraci. Pokud si to vše vezmeme k srdci, pak – a jedině pak – jsme z tohoto pojednání opravdu načerpali, co jsme mohli a měli.

(Na okraj však k textu J. C. Rylea musíme však nicméně poukázat, že ani ti nejlepší lidé nejsou neomylní a nikoho nemůžeme následovat zcela bezvýhradně – což je ostatně pozice, kterou zastával dobrý biskup samotný. Náš autor v části týkající se námitek pod bodem b) uvádí, že na argumentu ohledně údajných vědeckých chyb v Bibli by něco mohlo být, kdyby se v ní tvrdilo, že „neexistovala v žádném stavu před Adamem a Evou“. Je trochu otázka, co přesně tím míní, ale zdá se, že by to mohl být odkaz na tzv. teorii mezery, učení, že mezi 1. a 2. veršem 1. kapitoly Genesis měla být dlouhá historická „mezera“, kdy již existovalo předchozí stvoření a kdy proběhly všechny evolucionistické miliony let geologického vývoje s fosiliemi, načež vše zničil satanův pád a jeho údajná „Luciferova potopa“. Šest dní stvoření pak mělo podle toho představovat jen obnovu původního stvoření. Detaily ohledně této teorie, včetně její nebibličnosti, rozebírá i kreacionistický institut Answers in Genesis, samozřejmě anglicky. V 19. století se však žel jednalo o vcelku populární únik věřících před Darwinovými teoriemi. Pokud J. C. Ryle naráží na toto, byl by to jediný nedostatek v jeho pojednání a velká slabost v tomto bodě. Ve všem ostatním si však jeho argumenty zaslouží to nejdůkladnější zvážení.)

Obhajoba inspirace Písma Svatého

Názor, který zastávám, totiž že každé slovo Bible je přímo vdechnuté, mnoho dobrých křesťanů nepřijímá a v mnoha kruzích se proti němu ostře vystupuje. Proto chci uvést několik DŮVODŮ, proč mám za to, že jde o jediný bezpečný a udržitelný pohled, který lze přijmout, a jediný, který je prost nesčetných námitek. Mýlím-li se, když jej zastávám, v každém případě mne utěšuje, že se mýlím v dobré společnosti. Držím se pouze stejného přesvědčení, které měli téměř všichni církevní otcové, které již dávno zastávali biskup Jewell, Hooker a Owen a jen v moderní době zdatně hájili Chalmers, Robert Haldane, Gaussen, biskup Wordsworth, M’Caul, Burgon a arciděkan Lee z irské episkopální církve. Vím však, že lidé mají různě nastavené mysle. Argumenty a důvody, které se někomu zdají závažné, nemají pro jiného váhu žádnou. Spokojím se s tím, že předložím důvody, které přijdou přesvědčivé mně samotnému.

(a) Za prvé mi není jasné, jak by mohla být Bible dokonalým pravidlem víry a praxe, není-li plně vdechnutá a obsahuje-li nějaké chyby a nedokonalosti. Je-li Bible vůbec něčím, pak zákoníkem království Božího – kodexem norem a předpisů, dle nichž mají poddaní tohoto království žít – závaznou listinou podmínek, podle kterých mohou mít pokoj zde na zemi a potom později i slávu v nebesích. Nuže, máme se snad domnívat, že bude taková kniha bude sepsána nedbale a nedokonale, podle jiného standardu, než se mají sepisovat právní akty zde na zemi? Každý právník potvrdí, že v právních dokumentech a zákonech je důležité každé slovo a že i na tom jediném slově může často záviset majetek, život nebo i smrt. Představte si zmatek, který by nastal, kdyby závěti, dohody, převody, partnerské smlouvy, nájemní smlouvy, dohody a zákony nebyly pečlivě sepsány a pečlivě vykládány a kdyby každé slovo nemělo svou váhu.

K čemu by byly takové dokumenty, kdyby jejich jednotlivá slova za nic nestála a každý by si k nim mohl legitimně přidávat či ubírat, měnit je, popírat jejich platnost nebo je mazat podle vlastního uvážení? To bychom mohli klidně všechny naše právní dokumenty rovnou odložit stranou. Jistě máme právo očekávat, že v knize, která obsahuje náš právní titul k věčnosti, bude inspirované každé slovo a nebude dovoleno, aby se do ní vloudilo cokoliv nedokonalého. Není-li samotný zákoník Boží vdechnutý a nemá-li každé jeho slovo přímou Boží autoritu, pak zůstávají všichni Boží poddaní ve vskutku žalostném stavu. V mých očích jde o velmi závažnou námitku.

(b) Za další, není-li Bible plně vdechnutá a obsahuje-li nedokonalosti, nedokážu pochopit slova a jazyk, které se o ní v jejích vlastních stránkách často užívají. Výrazy jako „zákon Boží“ (v angl. „the oracles of God“, orákula, pozn. překl.); „tak praví Hospodin“; „Duch svatý skrze proroka Izaiáše mluvil“; „Duch svatý praví“; „dnes, uslyšíte-li hlas Jeho“ by mi přišly nevysvětlitelné a extrémně marnivé, měly-li by se vztahovat na knihu obsahující občasné vady, nedostatky a chyby. (K tomu viz např. Skutky 7:8, Římanům 3:2, Židům 5:12, 1. Petrova 4:11, Efezským 4:8 a 11, Židům 1:8, Skutky 28:25, Židům 3:7 a 10:15 nebo Římanům 9:25). Připustíme-li však, že každé slovo Písma je inspirované a přímo vdechnuté, tu ihned vidím, jak je daný jazyk obdivuhodně přiléhavý. Nedokážu pochopit, jak by „Duch Svatý“ udělal chybu nebo jak by „orákulum“ mohlo obsahovalo něco chybného. Pokud někdo odpoví, že Duch Svatý nemluvil skrze Izaiáše pokaždé, ale jen někdy, pak se ptám, kdo rozhodne, kdy skrze něj mluvil a kdy ne? I toto je v mých očích závažná námitka.

(c) Teorie, že Bible nebyla dána skrze Boží vdechnutí, se mi zdá být v naprostém rozporu s rozličnými citáty ze Starého Zákona, jak je nacházím v Novém Zákoně. Mám na mysli na ty citáty, v nichž celý důraz oddílu stojí na jednom jedinému slovu, a v jednom případě dokonce na užití jednotného čísla místo množného. Zvažme například takové citáty jako „Řekl Pán Pánu mému“ (Mt. 22:44). „Já jsem řekl: Bohové jste“ (Jan 10:34). „ Abrahamovi pak učiněna jsou zaslíbení, i semeni jeho. Nedí: A semenům, jako o mnohých, ale jako o jednom: A semenu tvému, jenž jest Kristus“ (Gal. 3:16). „Pro kteroužto příčinu nestydí se jich nazývati bratřími, řka: Zvěstovati budu jméno tvé bratřím svým, u prostřed shromáždění prozpěvovati budu tobě“ (Žd. 2:11b-12). – V každém z těchto případů leží celá pointa citátu na jediném slově.* Ovšem je-li tomu tak, pak je těžké pochopit, na základě jakého principu bychom mohli popírat inspiraci veškerých slov Písma. Každopádně ti, kdo popírají verbální inspiraci, nám budou jen těžko moci sdělit, která slova jsou inspirovaná a která ne. Kdo stanoví tu hranici – a kde se má udělat čára? I toto je v mých očích závažná námitka.

* K tomuto bodu by bylo snadné přidávat další a další důkazní texty. Zmíním jen následující – Žd. 2:8, 3:7-19, 4:2-11 a 12:27.

(d) Za další, nejsou-li všechna slova Písma inspirovaná, je tím značně snížena, ne-li zcela vymazána hodnota Bible coby zbraně při duchovních polemikách. Je někdo, kdo neví, že při sporech se Židy, ariány nebo sociniány častokrát spočívá celý smysl textů, jež proti nim citujeme, v jednom jediném slově? Co máme odpovědět, když nám bude protivník tvrdit, že ono konkrétní slovo určitého textu, o něž svůj argument opíráme, je pisatelův omyl a nemá tedy žádnou autoritu? Mám za to, že taková námitka by byla fatální. Je marné citovat texty, připustíme-li, že nemusela být vdechnuta všechna slova, která obsahují. Neexistuje-li žádné jisté měřítko, na které bychom se mohli odvolávat, můžeme rovnou mlčet. Je zbytečné argumentovat, pokud lze naše ústa zastavit odseknutím: „Ten text ale není inspirovaný.“ I toto je v mých očích závažná námitka.

(e) Za další, kdybychom se vzdali se učení o verbální inspiraci, mám za to, že by to zničilo prospěšnost Bible coby nástroje pro veřejné kázání a vyučování. K čemu je dobré vybrat si nějaký text a rozebírat jej z kazatelny, nevěříme-li, že je v něm každé slovo vdechnuté? Jakmile naši posluchači jednou vezmou za svou myšlenku, že se autoři Bible mohli ve výběru konkrétních jimi užitých slov nějak zmýlit, budou se jen pramálo zajímat o jakékoli výtky, napomenutí nebo výzvy, které jsou na těch slovech založeny. „Jak víte,“ mohli by se nás zeptat, “že toto slovo, na které jste včera dával takový důraz, pochází z Ducha Svatého? Jak víte, že se Pavel, Petr nebo Jan nezmýlili a nepoužili nějaký špatný výraz? Že se mohli v některých slovech splést, přeci sám připouštíte.“ Nevím, co si o tom myslí ostatní, ale sám za sebe bych na to nedokázal odpovědět. I to je v mých očích závažná námitka.

(f) V neposlední řadě se mi zdá, že popírání verbální inspirace do značné míry ničí užitek Bible coby zdroje útěchy a poučení v soukromé četbě. Který pravý křesťanský student Bible neví, že jsou to právě slova, konkrétní slova, jež mu poskytují podstatnou část užitku, který ze své každodenní četby bere? Nebo jak moc závisí význam mnoha ceněných textů na určitém jednotlivém výrazu, na jednotném či množném čísle některého podstatného jména či na čase slovesa? Běda! Tomu všemu by byl konec, kdybychom byť na chvilku připustili, že všechna slova nemusí být vdechnuta a že – nakolik můžeme říci – ono tolik oblíbené podstatné jméno, sloveso, zájmeno, příslovce nebo přídavné jméno pochází z omylu apoštola a je slovem lidským, nikoliv Božím! Co si o tom myslí jiní, nevím. Sám za sebe bych byl v pokušení se zoufáním Bibli odložit a stát se nejbídnějším ze všech lidí. Také to je v mých očích závažná námitka.

———————

Připouštím, že mnoho význačných křesťanů se domnívá, že proti mému názoru lze vznášet vážné námitky. Na tom, že obecně vzato Bible pochází z Božího vdechnutí, pevně trvají. Ale zdráhají se tvrdit, že se tato inspirace vztahuje i na každé jednotlivé slovo Písma. Lituji, že se s těmito ctihodnými lidmi rozcházím. Ale v jejich námitkách nevidím žádnou váhu a sílu. Když je spravedlivě a poctivě zvážím, nijak mne nepřesvědčují.

(a) Někteří namítají, že v Bibli jsou občas výroky, které jsou v rozporu s historickými fakty. Jsou všechna tato tvrzení verbálně vdechnutá? Na to říkám, že něco takového je mnohem snazší tvrdit než prokázat. O ničem nemáme tak málo hodnověrných pozůstatků jako o pradávných dějinách, a když se na první pohled jeví, že se dávné neinspirované dějiny s biblickými dějinami rozcházejí, je obecně bezpečnější a moudřejší věřit, že pravdu má biblická historie a mýlí se ta sekulární. V každém případě je však zvláštní skutečností, že všechny nedávné výzkumy prováděné v Asýrii, Babylonu, Palestině a Egyptě povšechně mimořádně potvrzují dokonalou přesnost Slova Božího. Objevy pana Smithe v Babylonu jsou pozoruhodným dokladem toho, co mám na mysli. Některé důkazy Pán Bůh zatím zřejmě nechává pohřbené, aby je měl v záloze pro tyto poslední dny. Pokud se zatím v něčem nedaří sladit biblickou a ostatní historii, nejbezpečnější je počkat.

(b) Někteří namítají, že v Bibli se občas objevují výroky, které jsou v rozporu s přírodovědeckými fakty. Jsou inspirována i všechna tato tvrzení? Na to opět odpovídám, že je mnohem snazší to tvrdit než dokázat. Bible nebyla sepsána, aby primárně učila systému geologie, botaniky či astronomie nebo historii ptáků, hmyzu a zvířat – a když se těchto témat dotýká, moudře užívá běžný jazyk, srozumitelný obyčejným lidem. Nikoho by ani nenapadlo tvrdit, že nějaký astronom popírá vědu, když mluví o „východu a západu Slunce“. Kdyby Bible někde říkala, že Země je plochá – nebo že je to nehybná koule, okolo níž se otáčí Slunce – nebo že nikdy neexistovala v žádném stavu před Adamem a Evou, možná by na takové námitce mohlo něco být. To však nikde netvrdí. O vědeckých předmětech hovoří tak, jak se jeví na první pohled. Nikdy však není s pravou vědou v příkrém rozporu .

„Jazyk Písma je nutně uzpůsoben obecnému stavu intelektuálního vývoje člověka, u něhož se nepředpokládá, že by vědu ovládal. Proto Písmo používá i výrazy, které věda člověka brzy naučí chápat jako nepřesné. Přesto kvůli tomu nejsou pro svůj účel o nic méně vhodné, neboť kdyby užity nějaké výrazy přizpůsobené pokročilejšímu stavu poznání, zůstaly by být nesrozumitelné těm, jimž bylo Písmo adresováno poprvé.“ (Whewellova Filosofie induktivní vědy).

(c) Někteří namítají, že v Bibli se občas objevují výroky, které jsou nehorázné, absurdní a neuvěřitelné. Opravdu musí věřit, že Evu pokoušel ďábel v podobě hada – že byl Noe zachráněn v arše – že Izraelité přešli skrze Rudé moře obklopeni vodou jako dvěma stěnami – že Balámův osel opravdu promluvil – a že Jonáš skutečně skončil v břiše velryby? Jsou všechny tyto výroky inspirované? Moje odpověď zní: Kristovi apoštolové o nich mluví coby o historických skutečnostech, a je pravděpodobnější, že ohledně nich mají pravdu oni spíše než my. Koneckonců, věříme na zázraky, nebo ne? Věříme, že sám Kristus vstal z mrtvých? Držme se nejprve tohoto jednoho velkého zázraku a vyvraťme ho, dokážeme-li to. Pokud však věříme v něj, je bláznivé namítat proti čemukoliv proto, že je to zázračné.

(d) Někteří namítají, že v Bibli jsou občas zmiňovány věci, které jsou příliš malicherné na to, aby byly hodny být nazývány inspirovanými. Poukazují na Pavlova slova ohledně jeho plášti, knihách a pergamenech a ptají se, zda se opravdu domníváme, že apoštol psal o takových maličkostech pod přímou Boží inspirací? Odpovídám, že ani ty nejmenší věci týkající se kteréhokoli z dětí Božích, nejsou příliš bezvýznamné a nehodné pozornosti Toho, v jehož počtu jsou i „vlasové hlavy naší všickni“. I z verše o plášti a pergamenech si můžeme vzít vzácné a poučné lekce,jak velmi přesvědčivě ukázal Robert Haldane ve svém díle o důkazech Božího zjevení. Koneckonců, člověk ví jen velmi málo o tom, co je v Božích očích velké a co malé. Dějiny Nimroda, „silného lovce“, jsou vypořádány ve třech verších knihy Genesis, zatímco dějiny jednoho stany obývajícího Syřana zvaného Abraham zaobírají ne méně než čtrnáct kapitol. Když zaměříme mikroskop na knihu přírody, může nám ukázat ruku Boží i v tom nejmenším lišejníku – stejně jako v libánském cedru. I to, co nám v Písmu připadá jako nejbezvýznamnější maličkost, se může ukázat jako to nejvýraznější potvrzení její pravdy. Paley to obdivuhodně ukázal ve svých „Horae Paulinae“ a profesor Blunt ve svém díle „Neplánované shody okolností“.

(e) Někteří namítají, že v některých biblických popisech historie, zejména ve čtyřech evangeliích, jsou vážné rozpory, které nelze zharmonizovat a uvést do souladu. Ptají se, zda jsou všechna slova vdechnuta i v těchto případech? Nedopustili se v nich pisatelé nějakých chyb? Na to odpovídám, že počet těchto nesrovnalostí se značně přehnaný a že v mnoha případech jde o nesrovnalosti toliko zdánlivé, které ihned zmizí, když je jen zběžně prozkoumá zdravý rozum. I v těch nejobtížnějších případech bychom měli v rámci obecné spravedlnosti pamatovat na to, že jsou nám velmi pravděpodobně pouze skryty určité okolnosti, které by vše zcela srovnaly, kdybychom je jen znali. I dnes se velmi často stává, že dva poctiví a pravdomluvní lidé líčí každý samostatně určitý delší příběh, a jejich výpovědi se přesto zcela neshodují, protože jeden se zaměřil na určité aspekty a části a jiný na části jiné. Všichni dobře informovaní studenti historie vědí, že přesný den, kdy Karel I. vztyčil svou standartu v Nottinghamu za anglické občanské války, není dodnes s jistotou určen.

(f) Někteří namítají, že Jobovi přátelé ve svých dlouhých promluvách řekli mnoho slabých a bláznivých věcí. Byla všechna jejich slova inspirovaná? Taková námitka plyne z nelogické a zmatené představy o tom, co biblická inspirace znamená. Kniha Job obsahuje historické vylíčení podivuhodné části života tohoto starého patriarchy a záznam řečí jeho samého i jeho přátel. Nikde se nám však netvrdí, že by vše, co řekli Job, Elifaz nebo jeho společníci, pravili z vdechnutí Duchem svatým. Pisatel knihy Job byl neomylně veden a inspirován, aby přesně zaznamenal vše, co pravili. To, zda hovořili správně nebo špatně, musíme však posoudit na základě obecného učení Písma. Nikdo by neřekl, že byl apoštol Petr inspirován, když v paláci velekněze řekl: „Neznám toho člověka“. Ale pisatel evangelia byl inspirován, když to sepsal pro naše poučení. Dopis Klaudia Lyziáše ze Skutků apoštolských jistě nebyl napsán z vnuknutí, a ani Gamaliel, onen městský úředník z Efezu nebo řečník Tertullus nebyli inspirováni, když pronášeli své řeči. Ale právě tak jistotně platí, že Lukáš byl inspirován, když je zapsal a zaznamenal ve své knize.

(g) Někteří namítají, že apoštol Pavel v 7. kapitole 1. listu Korintským, když dává určité rady korintské církvi, někdy říká „ne já, ale Pán“, a jindy „já, a ne Pán“. A ptají se tedy: „Což to nesvědčí o tom, že u části svých doporučení nebyl inspirován?“ Na to odpovídám: Ani v nejmenším. Pečlivé studium kapitoly ukazuje, že když apoštol říká „ne já, ale Pán“, předkládá určité principy, o kterých Pán již předtím hovořil; a když říká „já, a ne Pán“, dává radu ohledně něčeho, o čem dosud nebylo žádné zjevení dáno. Neexistuje však sebemenší důkaz, že by přitom po celou dobu nepsal pod přímým Božím vdechnutím.

(h) Někteří namítají, že existuje mnoho různých čtení slov Písma, a tedy si nemůžeme být ani jisti, že máme k dispozici to původní inspirované Boží Slovo. Na to říkám, že při spravedlivém zkoumání se ukáže, že počet a význam rozdílných čtení se značně nafukuje. Dr. Kennicott, Bengel a další to prokázali již dávno. Možná jsme ztratili několik původních slov. Nemáme právo očekávat neomylnost těch, kdo knihy Bible přepisovali a opisovali před vynálezem knihtisku. V Písmu však není jediné učení, které by bylo ovlivněno nebo změněno, kdyby byla připustila všechna různá čtení a vypustila všechna sporná nebo pochybná slova. Ostatně uvážíme-li, kolika rukama prošla Bible před vynálezem knihtisku a kdo byli přepisovatelé, je podivuhodné, že různých čtení je tak málo! Skutečnost, že o naprosté, obrovské většině slov ve původních hebrejských a řeckých Písmech nepanují vůbec žádné pochybnosti, je bezmála zázrak, za nějž bychom měli Pánu Bohu velmi děkovat. Jedno je však zcela jisté. Neexistuje žádná jiná starověká kniha, která by nám byla předána s tak zachovaným textem a s tak malým počtem různých čtení jako Bible.

(i) Někteří nakonec namítají, že některé části Bible jsou vzaty, opsány a čerpány ze spisů neinspirovaných lidí, jako například historických kronik, rodokmenů a seznamů jmen. Mají být považovány za vdechnuté všechny tyto texty? Odpovídám, že není žádný důvod, proč by Duch Svatý nevedl pisatele Bible, aby použili materiály, které měli k dispozici, stejně jako fakta, která sami viděli, a tím, že je takto řídil, dodal slovům, jež užili, Boží autoritu. Když Pavel citoval verše pohanských básníků, nemínil tím, že máme tyto pohanské básníky považovat za inspirované. Pán Bůh jej však učil, aby své myšlenky vyjádřil slovy, které použili tito poetové, a tím velmi pravděpodobně u mnohých vzbudil větší zájem. A když čteme takové citáty, nebo seznamy jmen převzaté z židovských kronik a matrik, nemusíme pochybovat o tom, že byli bibličtí autoři vedeni, aby takové materiály použili, z přímé Boží inspirace.

Námitky proti verbální inspiraci na tomto místě nechávám být a nebudu jimi čtenáře dále zatěžovat. Nepopírám, že toto téma má své obtíže, jež pravděpodobně nebudou nikdy zcela vyřešeny. Některé konkrétní obtíže, jako například zmínku o „proroku Jeremiášovi“ v 27. kapitole Matoušova evangelia, sladění třetí a šesté hodiny v Janově a Markově líčení ukřižování, či vysvětlení Štěpánova líčení Jákobova pohřbu v sedmé kapitole Skutků apoštolských, asi nedokážu k plné spokojenosti objasnit. Nepochybuji však, že tyto obtíže lze vysvětlit, a možná se tak jednou stane. Nic z toho mnou nepohne. U tak hluboké a nadpřirozené záležitosti, jako je inspirace, očekávám obtíže, které sám nedokážu vyřešit. Spokojím s tím, čekat. Farady jednou moudře řekl, že „u mnoha otázek je tím nejosvícenějším principem udržovat svou mysl ve stavu rozvážného vyčkávání“. Měli bychom se pevně a nepohnutelně ustavit na tom, že se nikdy nevzdáme velkého principu, jehož jsme se ho chopili, jen kvůli určitým obtížím. Čas mnohdy vyjasní i to, co zpočátku vypadalo tajemně. Podle mého názoru však nejméně obtíží s sebou přináší ten pohled na inspiraci, podle kterého jsou za vdechnuté považovány nejen všechny myšlenky, ale přímo každé slovo Písma svatého. Za tím si stojím.

Zapamatujte si, co jsem právě řekl. Nikdy se nevzdávejte hlavních teologických principů kvůli určitým obtížím. Když trpělivě vyčkáte, ty všechny obtíže se mohou snadno rozplynout. Mějte tento axiom stále na mysli. Dovolte mi, abych to, co tím míním, názorně ilustroval. Ti, co se vyznají v astronomii, dobře vědí, že před objevením planety Neptun vyvstávaly potíže, které velmi znepokojovaly většinu vědců – týkaly se určitých aberací planety Uran [aberace je odchýlení světelného paprsku přicházejícího od pozorovaného tělesa k pozorovateli, pozn. překl.]. Ty všechny astronomy velmi mátly a někteří se i domnívali, že možná prokazují mylnost celého newtonovského systému. V té doby však známý francouzský astronom Leverrier přednesl před pařížskou Akademií věd referát, v němž předložil tento velký axiom – že se vědec nevzdává hlavního principu pouze kvůli obtížím, které zdánlivě nelze vysvětlit. V podstatě řekl: „Aberace Uranu nyní vysvětlit nedokážeme, ale můžeme se spolehnout, že dříve či později se newtonovský systém prokáže jako správný. Jednoho dne se může vypátrat něco, co prokáže, že tyto aberace lze vysvětlit, a newtonovský systém přitom zůstane pravdivý a neotřesený.“ O pár let později nedočkaví astronomové odhalili poslední velkou planetu, Neptun. Ukázalo se, že ta je pravou příčinou všech aberací Uranu; a to, co francouzský astronom předložil jako vědecký princip, se ukázalo jako moudré a pravdivé. Aplikace tohoto příklad je zjevná. Dávejme si pozor, abychom se v teologii nevzdali jakéhokoli hlavní principu. Neopouštějme ten velký princip plné verbální inspirace kvůli zdánlivým obtížím. Může přijít den, kdy budou všechny vyřešeny. Do té doby si můžeme být jisti, že obtíže, které obklopují jakoukoli jinou teorii inspirace, jsou desetkrát větší než obtíže, které obklopují tu naši.