Apoštol Pavel nám v listu Efezským jasně říká, že proti ďáblovi nebudeme moci ostáti, pokud se každodenně neoblékneme v celé Boží odění, totiž v Boží zbroj křesťana. Nesmíme opomenout žádnou ochranu, kterou máme k dispozici – žádnou část výstroje. Jedinou úročnou zbraní pro nás představuje meč Ducha, totiž Boží Slovo; byť nemiňme, že i meč lze užít k obraně. Pokud tedy máme v našem duchovním boji obstát, bez Písma Svatého se neobejdeme.

Náš duchovní meč ovšem nebudeme schopni efektivně použít, pokud se na něj cele nespolehneme. Když o něm jakkoliv pochybujeme, nebude nám k ničemu. Nejnebezpečnějšími pochybami, kterými nás náš Nepřítel odradí od účinného užití naší zbraně, představují pochyby o jeho Božím původu – a tedy nezbytně i o Boží autoritě. Kdo nevěří v plné vdechnutí Písem skrze Ducha Svatého, z něhož též plyne neomylnost Bible ve všech věcech, se i v tom nejlepším případě podobá někomu, kdo se vydal do bitvy s mečem prorezivělým a plným zubů.

Ale ten, kdo o verbální inspiraci Písem nepochybuje, podobá se církvi Tessalonicenských, která – ač plná samých nových věřících – dokázala obstát ve všech nástrahách a stát se dokonce příkladem ostatních sborů v Makedonni, Achaji i jinde. A kde k něčemu takovému získala sílu? V čem tkvělo její tajemství? Inu, jedním z velikých důvodů bylo, jak jim psal apoštol, že „přijavše slovo Boží, kteréž jste slyšeli od nás, přijali jste ne jako slovo lidské, ale (jakož v pravdě jest), [jako] slovo Boží, kterýž i dílo své působí v vás věřících“ (1. Tes. 2:13).

Je tedy velikým zájmem každého vyznávajícího křesťana, aby se o této doktríně ve své mysli a ve svém srdci cele ujistil. K tomu vedl věřící i ten veliký evangelikální šampion 19. století, zbožný biskup John Charles Ryle, ve svém traktátu nazvaném „Je celé Písmo inspirované?“ (Is All Scripture Inspired, dostupné např. zde). V něm tuto pravdu vysvětluje, obhajuje, odpovídá na námitky a nejasnosti a nakonec také aplikuje. Při tom všem rovněž předkládá několik nejpodstatnějších faktů, které nám plynou z obsahu Bible samotné a které její Boží původ z nebe jasně dokládají. Všichni vyznávající evangelikálové by tedy měli tyto skutečnosti důkladně studovat, pro povzbuzení a posilnění své víry, aby „již více nebyli děti, zmítající se a točící každým větrem učení v neustavičnosti lidské, v chytrosti k oklamávání lstivému“ (Ef. 4:14).

Důkazy inspirace Písma Svatého

I. Nejprve chci ukázat obecnou pravdu, totiž že Bible je Pánem Bohem přímo inspirována.

Tím míním, že se Bible absolutně liší od všech jiných knih, které kdy byly napsány, protože její autoři byli ke svému dílu zvláštně inspirováni, neboli Pánem Bohem uschopněni a vedeni. Tvrdím, že tato Kniha k nám přichází s nárokem, jaký si nemůže činit žádná jiná. Má v sobě pečeť plné autority Boží. V tomto ohledu stojí zcela osamoceně. Kázání, traktáty a rozličné teologické spisy mohou být zdravé a budující – ale jsou pouze dílem neinspirovaného člověka. Jedině Bible je Knihou Boží.

Nebudu nyní ztrácet čas dokazováním, že je Písmo pravé a autentické, že bylo skutečně napsáno lidmi, kteří to tvrdí, a že obsahuje přesně to, co napsali původně. Nebudu se tedy dotýkat toho, čemu se běžně říká vnější důkazy. Namísto toho předvolám tu Knihu samotnou a postavím před svědecký pult přímo ji. Pokusím se ukázat, že nic nemůže vysvětlit, proč je Bible tím, čím je, a proč působí to, co působí, vyjma přesvědčení, že je Slovem Božím. Předkládám povšechně a zeširoka coby postoj, který nelze zvrátit, že Bible sama, zkoumáme-li ji poctivě, nejlépe svědčí o své vlastní inspiraci. Spokojím se s tím, že o ní uvedu několik prostých faktů, jež nelze popřít ani odvysvětlit. A zaujímám přitom stanovisko, že by tato fakta by měla každého racionálního zkoumajícího jedince přesvědčit, že Bible pochází od Pána Boha, a nikoli od člověka. Jde o prostá fakta, která ke svému pochopení nevyžadují znalost hebrejštiny, řečtiny nebo latiny, a přesto tato fakta podle mého názoru přesvědčivě dokazují, že Bible má svůj původ mimo člověka, a ne od něj.

(a.) Je nepopiratelným faktem, že Bible je co do svého obsahu neobyčejně plná a bohatá. Na velké množství nejdůležitějších témat vrhá více světla než všechny ostatní knihy světa dohromady. Odvážně se zaobírá záležitostmi, které jsou mimo dosah člověka, je-li ponechán sám sobě. Pojednává o tajemných a neviditelných věcech – o duši, budoucím světě a věčnosti – o hlubinách, jež člověk nemůže proniknout a obsáhnout. Všichni, kdo se o nich pokoušeli psát bez světla Bible, nedokázali nic jiného než projevit svou vlastní ignoranci. Tápali jako slepí; spekulovali; hádali; většinou byla temnota díky nim o tom viditelnější, a přiváděli nás do oblasti nejistoty a pochybností. Jak zakalené a neurčité byly názory Sokrata, Platóna, Cicerona a Seneky! Obyčejný člověk, vzdělávaný ohledně těchto věcí v nedělní škole, zná dnes z duchovních pravd více než všichni tito mudrci dohromady.

Jedině Bible podává rozumnou zprávu o počátku a konci ZEMĚKOULE, na níž žijeme. Začíná od zrození Slunce, Měsíce, hvězd i Země v tomto jejich pořadí a ukazuje nám celé stvoření v jeho původní kolébce. Předpovídá též, jak se všechny tyto věci rozplynou, až země a všechna její díla shoří, a ukazuje nám stvoření v jeho hrobě. Líčí nám historii mládí světa a ukazuje nám i příběh jeho stáří. Podává nám obraz jeho prvních i posledních dnů. A jak rozsáhlé a důležité je takové poznání! Může být toto dílo neinspirovaného člověka? Ať na to někdo odpoví.

Jedině Bible podává pravdivou a věrnou zprávu o ČLOVĚKU. Nelichotí mu, jak to dělají novely a romány; nezakrývá jeho chyby a nepřeceňuje jeho dobrotu; vykresluje jej takového, jaký je. Popisuje ho coby padlé stvoření, přirozeně nakloněné ke zlu – stvořenou bytost, která k tomu, aby byla uschopněna vstoupit do nebe, potřebuje nejen odpuštění, ale i nové srdce. Ukazuje ho coby za všech okolností zkaženou bytost, je-li ponechána sama sobě – zkaženou po ztrátě ráje – zkaženou po potopě – zkaženou, když je ohrazena Božími zákony a přikázáními – zkaženou, když k ní sestoupil Boží Syn a navštívil ji v těle – zkaženou tváří v tvář varováním, zaslíbením, zázrakům, soudům i milosrdenství. Jedním slovem, ukazuje, že člověk je od přirozenosti vždycky hříšný. Jak důležité poznání! Může něco takového pocházet z neinspirovaných myslí? Ať na to někdo odpoví.

Jedině Bible nám poskytuje pravdivý pohled na PÁNA BOHA. Člověk o Něm ze své přirozenosti neví nic nepochybně či úplně. Všechny jeho představy o Něm jsou nízké, zemské a zkažené. Co může být degradovanějšího než bohové Kananejských a Egyptských – bohové Babylona, Řecka a Říma? Co odpornějšího než bohové hinduistů a dalších pohanů naší doby?

Jen z Bible víme, že Pán Bůh nenávidí hřích. Zničení starého světa potopou, vypálení Sodomy a Gomory, utopení faraona s Egypťany v Rudém moři, vyhlazení kananejských národů, zničení Jeruzaléma a chrámu, rozptýlení Židů – to vše o tom neklamně svědčí.

Z Bible víme, že Pán Bůh miluje hříšníky. Jeho milostiplné zaslíbení v den pádu Adamova; Jeho dlouhotrvající shovívání v době Noemově; Jeho vysvobození Izraele ze zajetí egyptského; Jeho dar Zákona na hoře Sinai; Jeho uvedení dvanácti pokolení do země zaslíbené; Jeho dlouhé shovívání za dnů soudců i králů; Jeho opakovaná varování skrze ústa proroků; Jeho obnovení Izraele po zajetí babylonském; Jeho seslání svého jednorozeného Syna na svět, aby byl v čas určený ukřižován; Jeho příkaz kázat evangelium pohanům – to vše o tom hovoří více než výmluvně.

Z Bible se dozvídáme, že Pán Bůh ví všechno. Vidíme v ní, jak předpovídá události i stovky a tisíce let předtím, než se stanou, a jak to, co předpovídá, se také stane. Předpověděl, že rod Chamův bude služebníkem služebníků – že se Týr stane skalou pro sušení sítí – že Ninive zpustne a Babylon se stane pouští – že Egypt bude nejponíženějšm ze všech království – že Edom bude opuštěn a zůstane neobydlen – a že Židé nebudou počítáni mezi ostatní národy. Všechno to bylo ve své době naprosto nepravděpodobné. Přesto se to naplnilo. Znovu zdůrazňuji, jak dalekosáhlé a důležité je všechno toto poznání! Může být tato Kniha dílem neinspirovaného člověka? Ať na někdo odpoví.

Pouze Bible nás učí, že Pán Bůh úplně, dokonale a naprosto zaopatřil vše ke spáse padlého člověka. Vypráví o vykoupení, učiněném za hřích světa, a to skrze oběť a smrt vlastního, jednorozeného Syna Božího na kříži. Říká nám, že On svou smrtí za hříšníky coby jejich Zástupce obdržel věčné vykoupení pro všechny, kdo v Něj věří. Nároky překročeného zákona Božího již byly uspokojeny. Kristus trpěl za hřích, spravedlivý za nespravedlivé. Pán Bůh nyní může být spravedlivý, a přitom ospravedlňující bezbožné. Říká nám, že již máme k dispozici úplný lék a nápravu na vinu hříchu – totiž drahocennou krev Kristovu; a že je pokoj a mír ve svědomí pro všechny, kdo v Něj věří. „Aby každý, kdo věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ Říká nám, že existuje úplný lék na moc hříchu – ona všemohoucí milost Ducha Kristova. Ukazuje nám, že Duch Svatý oživuje věřící, čině z nich nová stvoření. Zaslibuje nové srdce a novou přirozenost všem, kdo uslyší hlas Kristův, aby Jej následovali. Opět pravím: jak důležité je toto poznání! Co bychom o všech těchto utěšujících pravdách věděli bez Bible? Může být tato Kniha dílem neinspirovaných lidí? Ať na to někdo odpoví.

Jedině Bible vysvětluje stav všeho, co vidíme ve světě okolo nás. Na zemi je mnoho věcí, které přirozený člověk nedokáže vysvětlit. Udivující nerovnost životních podmínek – chudoba a nouze – útlak a pronásledování – otřesy a rozličná srocení – selhání státníků a zákonodárců – neustálá existence neléčeného zla a zneužívání moci – všechno to je pro něj mnohdy záhadou. Vidí – ale nerozumí. Bible však všechno objasňuje. Jedině ona mu může říci, že celý svět ve zlém leží – že kníže světa tohoto, totiž ďábel, je všude – a že je marné hledat v současném uspořádání věcí dokonalost. Bible mu řekne, že ani zákony, ani výchova nikdy nemohou změnit lidská srdce, a že jako nikdy nikomu nebude žádný stroj dobře fungovat, pokud nevezme v úvahu vliv tření, stejně tak ani nikdo nevykoná ve světě příliš mnoho dobrého, nebude-li mít stále na paměti, že lidská přirozenost je padlá a že svět, ve kterém se namáhá, je plný hříchu.

Bible mu řekne, že s naprostou jistotou přijde „vzácný čas“ – a to možná dříve, než lidé čekají – totiž čas dokonalého poznání, dokonalé spravedlnosti, dokonalé blaženosti a dokonalého pokoje. Bible mu však rovněž řekne, že takový čas nepřinese žádná jiná moc než moc Kristova, když znovu přijde na tuto zem. A Bible vede člověka, aby se na tento druhý příchod Kristův připravil. Ještě jednou říkám: jak důležité je všechno toto poznání!

Všechno to lidé nemohli najít nikde jinde než v Písmu. Pravděpodobně ani netušíme, jak málo bychom o tom znali, kdybychom neměli Bibli. Sotva si uvědomujeme, jakou cenu má vzduch, který dýcháme, a slunce, jež na nás svítí, protože jsme nikdy nepoznali, jaké to je být bez nich. Nevážíme si pravd, kterými jsme se právě zabývali, protože si neuvědomujeme temnotu lidí, jimž nikdy nebyly zjeveny. Žádný jazyk nedokáže plně vypovědět hodnotu oněch pokladů, jež obsahuje tento pouhý jeden svazek. Uložte si to do mysli a nezapomínejte na to. Neobyčejný obsah Bible je velikým faktem skutečností, který lze vysvětlit pouze tím, že připustíme její plnou inspirovanost. Dobře zaznamenejte, co pravím. Je to prostá a široká skutečnost. Skutečnost, že pokud jde o obsah, stojí Bible zcela osamoceně, je prostá, ale zcela jasná – a u žádné jiné knihy se nehodí, aby se vedle Bible vůbec jmenovala. Kdo se odváží tvrdit, že Bible není inspirovaná, ať to vše rozumně vysvětlí, dokáže-li to.

(b.) Další skutečností je, že co do obsahu je Bible neobyčejná JEDNOTNÁ a HARMONICKÁ, v míře, která člověka zcela přesahuje. Všichni víme, jak je obtížné je zajistit, aby příběh, který vypráví libovolní tři lidé, jenž spolu nežijí, v sobě neobsahoval nějaké rozpory a nesrovnalosti. Je-li příběh dlouhý a zahrnuje-li mnoho podrobností, zdá se, že dosáhnout jednoty mezi nimi je běžným lidským chodem téměř nemožné. Ovšem u Bible tomu tak ale není. Máme v ní jedinou dlouhou knihu, napsanou ne méně než třiceti různými jednotlivci. Jejími autory byli lidé všech společenských vrstev a postavení. Jeden z nich byl zákonodárce. Jeden válečnický král. Jeden mírumilovný král. Jeden pastevec. Jeden byl vychován jako celník – jiný jako lékař – další jako učený farizeus – dva jako rybáři – několik jako kněží. Žili v různých obdobích v rozmezí 1500 let a většina z nich se nikdy tváří v tvář nesetkala. A přesto mezi všemi těmito autory panuje dokonalý soulad! Všichni píší jako pod identickým diktováním. Styl a rukopis se mohou lišit, ale mysl, která je protkaná celým jejich dílem, je vždy jedna a tatáž. Všichni vypráví stejný příběh. Všichni podávají totožnou zprávu o člověku – totožnou zprávu o Pánu Bohu – totožnou zprávu o cestě spasení – totožnou zprávu o lidském srdci. Když procházíte jejich spisy, vidíte, jak se pod jejich rukama pravda postupně rozvíjí – ale nikdy v nich neodhalíte žádný skutečný rozpor nebo nesoulad názorů.

Tuto skutečnost si složme v paměti a důkladně o ní rozvažujme. Neříkejte nám, že by taková jednota mohla být výsledkem náhody. Tomu by mohl uvěřit jen nesmírně naivní člověk. Existuje pouze jedno uspokojivé vysvětlení faktu, jejž máme před sebou. Bible nepochází od člověka, ale od Pána Boha.

(c.) Dalším faktem je, že Bible má neobyčejně moudrý, vznešený a MAJESTÁTNÍ styl, který člověka zcela převyšuje. Jakkoli to bylo zvláštní a nepravděpodobné, autoři Písma vytvořili knihu, která i dnes naprosto nemá konkurenci. Při všech našich úspěších ve vědě, umění a vzdělanosti, jimiž se chlubíme, neumíme vytvořit nic, co by šlo s Biblí srovnat. Dokonce i nyní, v roce 1877, stojí tato kniha zcela osamoceně. Cítíme v ní směřování, styl a tón myšlenek, které ji odlišují od všech ostatních spisů. Nejsou v ní žádná slabá místa, poskvrny, nedostatky ani vady. Nenachází se v ní žádná směs slabostí a nedokonalostí, jež lze nalézt v dílech i těch nejlepších křesťanů. Zdá se, jako by měla v každé stránce vepsáno: „Svatá, svatá, svatá!“ Srovnávat Bibli s jinými takzvanými „posvátnými knihami“, jako je Korán, indické šastry nebo Kniha Mormon, je vysloveně absurdní. Stejně tak byste mohli srovnávat slunce se svíčkou nebo Alpy s krtincem. Snad Pán Bůh dopustil, aby vznikla i tato předstíraná zjevení, aby tím dokázal nezměrnou nadřazenost svého vlastního Slova. Hovořit o inspiraci Bible jako o něčem co se liší od spisů, jako jsou díla Homéra, Platóna, Shakespeara, Danta a Miltona, pouze co do stupně, je jednoduše rouhavé bláznovství. Každý poctivý a nepředpojatý čtenář musí vidět, že mezi Biblí a jakoukoli jinou knihou je propast, kterou nikdo nedokáže vystihnout. Když se od Písma obracíte k jiným dílům, cítíte, jako byste se dostali do jiného, podřadnějšího ovzduší. Cítíte se jako někdo, kdo vyměnil zlato za obyčejný kov a nebesa za zemi. A jak tento veliký rozdíl vysvětlit? Lidé, kteří sepsali Bibli, neměli žádné zvláštní výsady. Žili v odlehlém koutě civilizovaného světa. Většinou měli málo volného času, málo knih a žádné vzdělání – totiž to, co se za vzdělání považuje v tomto světě. Přesto je ta Kniha, kterou vytvořili, nedostižná. Tuto skutečnost lze vysvětlit jediným způsobem. Psali ji pod přímou inspirací a vdechnutím Božím.

(Skotský spisovatel a historik Thomas Carlyle hodnotí Korán následovně: „Je to únavná, neuspořádaná změť, hrubá, nejasná, přetékající nekonečnými opakováními, rozvláčností, zamotaností, nesnesitelnou hloupostí. Zkrátka, jakéhokoliv Evropana by přes Korán s jeho nečitelnou hromadou balastu nedokázalo přenést nic než smysl pro povinnosti.“)

(d.) Další skutečností je, že ve faktech a tvrzeních Bible je mimořádná PŘESNOST, která člověka přesahuje. Máme zde Knihu, hotovou a předloženou světu již téměř před 1800 lety. Oněch 1800 let bylo tím nejrušnějším a nejproměnlivějším obdobím, jaké kdy svět zažil. Došlo během nich k největším objevům ve vědě, k největším změnám v tom, jak společnost funguje a jaké má zvyky, i k největšímu pokroku co se týče životních návyků a spotřebě. Mohli bychom vyjmenovat stovky věcí, s nimiž byli naši předci spokojeni a těšili se z nich, jež jsme mezitím již dávno odložili coby zastaralé, neužitečné a staromódní. Zákony, komunikace, vzdělání, domy, nábytek, oděvy, zbraně, stroje, doprava – každé následující století je oproti těm předešlým neustále zdokonalovalo. Sotva v čem nebyly objeveny nějaké chyby a slabá místa. Snad neexistuje instituce, která by neprošla procesem tříbení, čištění, zdokonalování, zjednodušování, reformování, doplňování a změn.

Ale v Bibli za celou tu dobu lidé neobjevili jediné slabé místo nebo chybu. Nevěřící na ni marně útočili. Tak stojí – dokonalá, stále svěží a úplná, stejně jako před osmnácti stoletími. Postup intelektu ji nikdy nepředstihl. Moudrost moudrých ji nikdy nepřekoná. Nauky filosofů nikdy neprokážou, že se mýlí. Objevy cestovatelů ji nikdy neusvědčí z omylu. Odhalili jsme vzdálené ostrovy v Tichém oceánu? Nenašlo se tím nic, co by byť v nejmenším odporovalo biblickému popisu lidského srdce. Prosmýčili jsme a prozkoumali ruiny Ninive a Egypta? Nenašlo se nic, co by vyvrátilo jedinou část biblických historických výpovědí. Jak si to máme vysvětlit? Kdo by si pomyslel, že je možné, aby tak rozsáhlá kniha, zabývající se tak širokou škálou témat, bude po 1800 letech shledána tak prostá mylných tvrzení? Tuto skutečnost lze vysvětlit pouze jediným způsobem. Bible byla napsána pod plnou Boží inspirací.

(e.) Další skutečností je, že Bible dokonale vyhovuje duchovním potřebám celého lidstva. Přesně odpovídá srdci člověka každého postavení či třídy, v každé zemi a podnebí, v každém věku a období života. Je to jediná existující Kniha, která nikdy není nepříhodná nebo zastaralá. Ty ostatní po čase zastarávají a vychází z módy – ale Bible nikdy. Jiné knihy se hodí jen pro určitou zemi či národ, ale pro jiné nikoliv – ale Bible se hodí pro všechny. Je to kniha lidí chudých a nevzdělaných, stejně jako bohatých a filozofů. Dokáže sytit mysl dělníka v jeho chaloupce i uspokojit nesmírný intelekt Newtona, Chalmerse, Brewstera a Faradaye. Jsou jí plně zavázáni i lord Macaulay, John Bright i autoři brilantních článků v Timesech. Stejně si ji cení znovuzrozený Novozélanďan na jižní polokouli, indián od Červené řeky na chladném severu Ameriky i Ind pod tropickým sluncem.

Navíc je to jediná kniha, která se zdá být stále svěží, stále zelená a nová. Po osmnáct století ji studovaly a modlily se nad ní miliony křesťanů v soukromí a vykládaly, vysvětlovaly a kázaly nám ji tisíce kazatelů. Církevní otcové, scholastici, reformátoři, puritáni a současní teologové se neustále nořili do hlubin Písma, a přesto jej nikdy nevyčerpali. Je to nikdy nevysychající studna a stále úrodné pole. Odpovídá potřebám srdcí, myslí i svědomí křesťanů v devatenáctém století stejně plně, jak to činila Řekům a Římanům v době, kdy byla napsána. Je vhodná pro anglického šlechtice stejně jako pro obráceného Afričana. Stále je to ta první kniha, která se hodí k mysli dítěte, když se začíná učit pravému náboženství, i ta poslední, k níž se upíná stařec, když opouští tento svět. Zkrátka, hodí se pro všechny věkové kategorie, hodnosti, podnebí, mysle a okolnosti. Je to jediná kniha vhodná pro celý svět.

„Zvažte onen velký fakt historie, že tato Kniha byla po tři staletí vetkána do životů všeho, co je v anglických dějinách nejlepší a nejušlechtilejší – že se stala národním eposem Británie a znají ji stejně dobře vznešení i prostí – že je napsána tou nejlepší a nejčistší angličtinou a už jen co do své literární formy oplývá nejznamenitějšími krásami. Studiem jaké jiné knihy by se děti mohly tak lidsky pozdvihnout a pocítit, že každá postava v tom převelikém procesí historie vyplňuje stejně jako ony samy pouze chvilkový prostor mezi dvěma věčnostmi a vydobývá si požehnání nebo prokletí všech časů dle toho, nakolik usiluje činit dobro a nenávidět zlo, a to stejně, jako si i ony získávají odměnu za svou práci?“ (Huxleyho Kritiky a eseje).

Jak si tedy vysvětlíme tuto výjimečnou skutečnost? Jak to můžeme uspokojivě objasnit? Existuje jen jedno vysvětlení. Bible byla napsána z přímé Boží inspirace a vdechnutí. Je to Kniha světa, protože ji vdechl Ten, který stvořil svět – který učinil z jedné krve všechny národy – a dokonale zná lidskou přirozenost, všem společnou. Je to Kniha pro každé srdce, protože ji nadiktoval Ten, který jediný zná všechna srdce a ví, co každé potřebuje. Je to Kniha Boží.

(f.) V neposlední řadě je velkou skutečností, že Bible měla zcela mimořádný vliv na stav těch národů, v nichž byla známa, vyučována a čtena.

Vyzývám každého poctivého čtenáře, aby pohleděl na mapu světa a zřel, jaký příběh tato mapa vypráví. Ve kterých zemích je v dané chvíli nejvíce modlářství, krutosti, tyranie, nečistoty, špatné vlády nebo neúcty k životu, svobodě a pravdě? Přesně ty země, kde Bibli neznají. Ve kterých zemích se dnes nachází největší množství ignorance, pověr a zkaženosti? V zemích, kde je Bible buď zakázána, nebo zanedbávána – totiž v zemích jako Španělsko a latinskoamerické státy. Ve kterých zemích však svoboda s veřejnou i soukromou mravností dosáhly nejvyššího stupně? Inu, v zemích, kde je Bible všem volně přístupná, jako Anglie, Skotsko, Německo a Spojené státy. Vskutku, když víte, jak který národ zachází s Biblí, můžete z toho povšechně seznat, co je ten národ zač.

To však není vše. Zaměřme se na něco, co se nás více dotýká. Která světová velkoměsta potřebují k udržení pořádku nejméně vojáků a policistů? Londýn, Manchester, Liverpool, New York, Filadelfie – města, kde se Bible vyskytuje nejvíc. Ve kterých evropských zemích je nejméně vražd a mimomanželských dětí? V protestantských zemích, kde se Bible volně čte. Které církve a náboženské organizace na celé zemi mají největší úspěch se šířením světla a rozptylováním temnoty? Ty, které dávají důraz na Bibli a učí ji a kážou coby Slovo Boží. Římští katolíci, zastánci racionalistické neologie, sociniáni, deisté, skeptici nebo proponenti pouhého světského vzdělání nám ještě nikdy neukázali jedinou Sierru Leone, jediný Nový Zéland nebo jediné místo podobné indickému Tirunelvéli coby produkt svých principů. To můžeme udělat jen my, kteří ctíme Bibli a máme ji ve vážnosti coby Slovo Boží. Mějme na paměti i tuto skutečnost. Kdo popírá Boží inspiraci Bible, ať tuto skutečnost vysvětlí, může-li.

„Bible je pramenem veškerého pravého vlastenectví a loajality v jakémkoliv státě – je zdrojem veškeré pravé moudrosti, zdravé politiky a spravedlnosti v senátech, místních úřadech i soudních síních – je pramenem veškeré pravé kázně a poslušnosti i veškeré statečnosti a dvornosti v pozemních armádách i námořnictvu, na bitevních polích i na širém moři – je zdrojem veškeré pravdy a poctivosti při obchodním styku a provozování živností, na trzích a v obchodech, v bankách a na burzách, na veřejnosti i ve skrytém tichu srdce. Je čistým, neposkvrněným zřídlem všeliké lásky a míru, štěstí, pokoje a radosti v rodinách i v domácnostech. Všude tam, kde se jí náležitě dbá, působí to, že ‚poušť bude plésati a zkvetne jako růže‘.“ – Wordsworth.

Předkládám před čtenáře těchto šest faktů o Bibli a žádám je, aby je dobře zvážili. Vezměte si je všechny dohromady – přistupte k nim spravedlivě a zvažte je poctivě. Podle mne je nelze vysvětlit na základě jakéhokoli jiného principu než toho, že pochází z přímé inspirace Boží. Máme zde Knihu, postupně napsanou skupinou Židů v malém koutě světa, která však stojí zcela osamoceně. Nejenže byli její autoři byli od ostatních národů izolováni a zvláštním způsobem odděleni – ale patřili k národu, který kromě Bible žádnou jinou významnou knihu nikdy nevytvořil! Neexistuje sebemenší důkaz, že kdyby zůstali bez pomoci a ponecháni sami sobě, tak by dokázali napsat cokoliv hodného pozornosti, jako třeba Řekové a Římané. Přesto tito lidé dali světu dílo, které co do hloubky, jednoty, vznešenosti, přesnosti, vhodnosti pro lidské potřeby a moci zapůsobit na čtenáře nemá konkurenci. Jak to lze vysvětlit? Podle mého názoru existuje jediná odpověď. Autoři Bible ke svému dílu, které vykonali, obdrželi Boží pomoc a uschopnění. Kniha, kterou nám předali, byla napsána z přímé inspirace a vdechnutí Božího.

„Malá archa židovské literatury se stále vznáší nad náporem času, zatímco z trosek archivů obrovských orientálních říší i menších království, která obklopovala Judsko, se na naše vzdálené břehy jen tu a tam vyplavují pouhé úlomky.“ – Rogers o nadlidském původu Bible.

Co se mne týče, domnívám se, že křesťané při jednání se skeptiky, nevěřícími a nepřáteli Bible mají přílišný sklon stát pouze v defenzivě. Příliš často se spokojí s tím, že dají odpověď na tu či onu drobnou námitku nebo rozebírají tu či onu drobnou obtíž, kterou jim někdo vytrhne z Písma a předhodí. Domnívám se, že bychom měli mnohem více, než většinou činíme, stát více k útoku a naléhat na odpůrce inspirace, jak obrovské obtíže přináší jejich vlastní pozice. Máme právo se jich ptát, jak by vysvětlili původ a charakter Bible, nechtějí-li připustit, že k nám přišla z autority Boží? Máme právo říci: „Zde je Kniha, která nejenže vzbuzuje zájem, ale přímo vyžaduje prozkoumání. Vyzýváme vás, abyste nám objasnili, jak byla tato kniha napsána.“

Jak mohou vysvětlit, že tato Kniha stojí tak zcela osamoceně a že nikdy nebylo napsáno nic, co by se jí vyrovnalo, co by se jí podobalo, blížilo nebo s ní šlo byť jen na chvíli srovnávat? Vyzývám je, aby na základě svých vlastních principů předložili nějakou rozumnou odpověď. My na základě svých principů můžeme. Tvrdit nám, že Bibli mohla napsat lidská mysl bez jakékoliv pomoci, je prostě směšné. Ba, více než směšné – je to vrchol naivity. Stručně řečeno, „obtíže nevíry“ jsou mnohem větší než „obtíže víry“. Není pochyb o tom, že když přijmeme Písmo coby Slovo Boží, zůstanou nám věci „nesnadné k vyrozumění“ (3. Pt. 3:16). Ale ty koneckonců nejsou ničím ve srovnání s obtížemi, které které nám vyvstanou a které si vyžadují řešení, pokud její inspiraci popřeme. Jiná možnost neexistuje. Člověk musí buď uvěřit něčemu, co je krajně nepravděpodobné, nebo musí přijmout velkou všeobecnou pravdu, že Bible je inspirované a vdechnuté Slovo Boží.