Tam, kde v Evropě převládla reformace, přinesla spolu se světlem evangelia rozsáhlé změny v duchovním životě celé společnosti. Spasení skrze pouhou víru v Kristovo dokonané dílo vykoupení na kříži přineslo mnohé ovoce. Na praktické úrovni se změnil se přístup k bohoslužbě, důraz se přesunul na kázání Božího Slova, zavedl se i společný kongregační zpěv, zejména Žalmů. Dříve byl totiž zpěv záležitostí mnišských sborů, běžní lidé se do něj obvykle nezapojovali.

Jednou z poněkud pomíjených změn představovalo obnovení rodinné bohoslužby. Dokud si pod bohoslužbou lidé falešně představovali mši, celý koncept rodinné bohoslužby nedával smysl, protože tu si rodina doma vysluhovat přirozeně nemohla. Teprve když začali věřící na základě biblického vyučování chápat duchovní podstatu pravé bohoslužby, tedy společné setkání ke zpěvu, modlitbám, čtení a výkladu Písem, se mohla rodinná bohoslužba začít rozvíjet.

Jak řekl již Jan Kalvín, každá rodina zbožných představuje a má být malou církví. Tak je ostatně adresoval i apoštol Pavel: „Pozdravujíť vás v Pánu velice Akvila a Priscilla, s církví tou, kteráž jest v domě jejich“ (1. Kor. 16:9b). „Pozdravte bratří Laodicenských,i Nymfy, i té církve, kteráž jest v domě jeho“ (Kol. 4:15). „Pavel, vězeň Krista Ježíše, a Timoteus bratr, Filemonovi milému, a pomocníku našemu, a Apfie milé, a Archippovi spolurytíři našemu, i církvi, kteráž jest v domě tvém“ (Filem. 1-2). Jsou-li rodiny církvemi, má se v nich také odehrávat pravidelná bohoslužba.

Smutná současnost ve světle blažené minulosti

Ta je však v praxi mezi vyznávajícími věřícími značně zanedbávána. Podle jednoho průzkumu z roku 2012 pouze 2/5 evangelikálních rodin v Americe mělo denně čas modliteb – a jakkoliv je modlitba důležitou součástí rodinné bohoslužby, jde jen o její část. Společné čtení Bible uváděla asi jen 1/7. Lze se domnívat, že plnou každodenní rodinnou bohoslužbu se všemi jejími aspekty drží méně než desetina vyznávajících evangelikálních rodin. To je žalostně nízké číslo. Pokud jde o naši zemi, nelze se domnívat, že by se situace zde zásadně lišila od té americké.

Na pravidelném, živém, srdečném ctění Hospodina v domácnostech přitom do velké míry závisí duchovní zdraví církve jako celku, ať už na úrovni sborové či denominační. Jedná se o spojené nádoby. Probuzení v církvi nebo dokonce v širší společnosti se nikdy neodehraje bez oživení rodinné bohoslužby.

V minulosti si toho naši předkové velmi dobře uvědomili. Skotský kazatel James Waddel Alexander (1804-1859) připisoval mimořádné Boží působení a požehnání v jeho zemi právě rozšíření domácího ctění Pána Boha: „V žádné zemi nesvítilo světlo v domácích příbytcích jasněji než ve Skotsku. Rodinná bohoslužba, ve vší její plnosti, je v naší zemi stejně stará jako reformace. Pravděpodobně žádná země neměla tolik modlících se rodin v poměru vůči počtu obyvatel. (…) I ty nejprostší lidé v nejodlehlejších chatrčích ctili Hospodina v každodenní bohoslužbě.“

Oheň Ducha Svatého na rodinném oltáři – jak si v protestantských zemích zvykli příhodně rodinnou bohoslužbu nazývat – hořel ve Skotsku tak intenzivně i díky tomu, že vůdci tamější presbyterní církve velmi tuto povinnost věřícím kladli na srdce a vynasnažili se v tom rodiny povzbuzovat všelikými způsoby. Když v roce 1647 akceptovali Westminsterské vyznání víry – které povinnost rodinné bohoslužby výslovně uvádělo – přidali k němu ohledně také oficiální Pokyny (The Directory For Family Worship), jakýsi návod nebo vyučování, jak má takové ctění Hospodina v domácnostech podle Bible správně vypadat. Text dal dohromady zejména kazatel Robert Blair (1593-1666). Tehdejší skotská presbyterní církev brala tuto povinnost tak vážně, že při jejím neplnění uplatňovala biblickou kázeň, která mohla vést i k odepření na účasti při večeři Páně, když otec rodiny přes opakovaná napomenutí rodinný oltář neobnovil.

Tyto krátké, ale podnětné instrukce předkládáme pro duchovní vzdělání všem věřícím, ale zejména otcům rodin. Tehdejší muži Boží je zpracovali velmi pečlivě, s duchovní myslí, a dbali na řádnou vyváženost, aby byl Pán Bůh v rodinách řádně každodenně ctěn, ale aby si věřící zároveň zachovávali vážnost vůči veřejným nedělním službám Božím, protože rodinný oltář tato společná setkávání nenahrazuje. Totéž se týkalo zachování vážnosti Božích služebníků. Takovou vyváženost potřebujeme i dnes, kdy se některé rodinné skupinky vyhýbají tomu, mít nedělní shromáždění, programově. Platí zde totéž, co o všech ostatních prostředcích milosti – nejsou vzájemně nahraditelné, četba Písem nenahradí modlitbu ani modlitba četbu Písem; a stejně tak veřejná bohoslužba nenahradí rodinnou a rodinná veřejnou.

Jakkoliv tyto Pokyny v některých drobných detailech prozrazují dobu a odlišnou společenskou situaci, v níž byly napsány, povšechně pro svůj hutný biblický obsah a i mnohé konkrétní citace z Božího Slova představují stále nanejvýš užitečné vyučování pro církev dnes; a dokud na uvedené principy nezačnou dbát jak celé sbory, tak jednotlivé křesťanské rodiny, nečekejme v naší zemi žádný duchovní obrat.

Pokyny pro rodinnou bohoslužbu z r. 1647

Kromě veřejné bohoslužby ve shromážděních, která byla z Boží milosti v naší zemi zavedena v ryzí čistotě, je vhodné a i nutné, aby se také kladla lidem na srdce a ustavovala soukromá bohoslužba jednotlivců i rodin; aby se s reformací v národě rozvíjelo také osobní a rodinné vyznání a moc zbožnosti.

I. Na prvním místě, pokud jde o soukromou bohoslužbu, je zcela nezbytné, aby se každý samostatně věnoval modlitbě a rozjímání, jejichž nevýslovný užitek znají nejlépe ti, kdo jsou v nich nejvíce pocvičeni; jde o prostředek, jímž zvláštním způsobem navazujeme obecenství s Pánem Bohem a náležitě se připravujeme i pro všechny své ostatní povinnosti: a proto je nejen na pastýřích, aby v rámci svých zodpovědností kladli všem na srdce, aby tuto povinnost vykonávali ráno, večer i při jiných příležitostech, ale také na hlavách všech rodin, pečovat o to, aby se jí denně věnovali jak oni sami, tak všichni, za něž zodpovídají.

II. Obvyklé povinnosti, jimž se má každá rodina věnovat, když je svolána ke společné bohoslužbě, jsou následující:

• za prvé, modlitby a chvály, předkládané se zvláštním zřetelem jak na stav církve Boží a Jeho království, tak na současný stav rodiny a každého jejího člena;

• dále, čtení Písma svatého a srozumitelné vyučování, totiž katecheze, aby prostší jednotlivci mohli lépe rozumět, brát větší užitek z veřejných shromáždění a mohli lépe chápat Boží Slovo, když se čte; spolu se zbožným rozmlouváním, směřujícím ke zbudování všech v nejsvětější víře;

• a nakonec, výstrahy a napomínání, ze spravedlivých důvodů, od nositelů autority v rodině.

III. Úkol a úřad vykládání Písma svatého přináleží k povolání kazatele, které by si neměl osobovat nikdy nikdo (ať už by byl jakkoli kvalifikovaný), kdo k tomu nebyl řádně povolán Pánem Bohem a ordinován církví. Podobně i v každé rodině je to její Hospodinem ustanovená hlava, kdo má obecně Písmo svaté rodině předčítat; a je velmi vhodné, aby o něm poté tito rozmlouvali, aby všichni mohli náležitě aplikovat, co bylo přečteno a vyslechnuto. Například, pokud čtené Slovo kárá nějaký hřích, lze toho využít k napomenutí celé rodiny, aby se před ním měla na pozoru a vystříhala se ho; nebo je-li v přečtené části Písma vyhlášen či zmíněn nějaký Boží soud, lze vést rodinu k bázni, aby je nepotkalo stejné nebo horší odsouzení, nebudou-li se mít na pozoru před hříchem, který ho přivodil: a nakonec, vyžaduje-li od nás plnění nějaké povinnosti nebo předkládá útěchu v nějakém zaslíbení, mohou se podnítit, aby šli ke Krisu pro sílu, jež by je uschopnila k oné přikázané povinnosti a aby vůči sobě vztáhli onu nabízenou útěchu. V tom všem má mít hlavní slovo hlava rodiny; každý člen rodiny však může vznést otázku nebo předložit nějakou svou pochybnost k vyřešení.

IV. Hlava rodiny má dbát na to, aby se rodinné bohoslužby účastnili všichni její členové; a protože standardní vykonávání všech částí rodinné bohoslužby správně náleží právě hlavě rodiny, má k ní kazatel podněcovat všechny otce, kteří jsou v tom leniví, a vést ty, jež jsou v tom slabí, aby byli k těmto službám způsobilí. Ti pak, kteří jsou vyšší hodnosti, mohou k vedení rodinných bohoslužeb využít někoho, kdo k tomu byl schválen presbyterií. A v těch rodinách, kde je k tomu hlava rodiny nezpůsobilá, může být v této službě zaměstnán někdo jiný z rodiny, nebo kdo v domácnosti trvale bydlí, když jej schválil kazatel a staršovstvo, kteří za ně odpovídají celé presbyterii. A pokud někdy, jak dá Boží prozřetelnost, rodinu navštěvuje kazatel, je nezbytné, aby k bohoslužbě svolal celou rodinu, s výjimkou ojedinělých případů týkajících se konkrétních jednotlivců, kdy se něco (s ohledem na křesťanskou opatrnost) nemá nebo nemusí sdělovat ostatním.

V. Vést bohoslužby v rodinách se nemá dovolit žádnému zahaleči, kterému schází řádné duchovní povolání, nebo nějakému tulákovi, který ho pouze předstírá; neboť lidé, kteří jsou nakažení bludy či chtějí zasévat rozkol, mohou takový způsob snadno využít, aby se vloudili do domácností a jímali pošetilé a nestálé duše.

VI. Při rodinných bohoslužbách je třeba zvlášť dbát na to, aby se každá rodina jednotlivě držela pospolu; a obecně vzato k ní nemají vyžadovat, zvát ani připouštět osoby z jiných rodin, ledaže by u nich přímo bydleli, nebo byli zrovna na návštěvě nebo při jiné legitimní výjimečné příležitosti.

VII. Ať už byly účinky a plody setkávání osob z různých rodin v dobách úpadku či pronásledování jakékoliv (v takových časech lze doporučit mnoho věcí, které jinak nemají být tolerovány), přesto, když nám nyní Pán Bůh požehnal časy pokoje a čistého kázání evangelia, je od takových setkání (mimo případy uvedené v těchto Pokynech) nutno odrazovat, protože obvykle překážejí vykonávání svatých povinností v rámci rodin samotných, snižují vážnost veřejných bohoslužeb, rozdělují rodiny v jednotlivých sborech a (postupem času) i sbor jako takový. Kromě mnoha pohoršení, která z toho mohou plynout, vedou k zatvrzení srdcí tělesných lidí a ke zkormoucení těch pobožných.

VIII. V den Páně, poté, co všichni jednotlivě i společně hledali Pána a volali k Němu (neboť jen On připravuje lidská srdce), aby je duchovně vystrojil k veřejné bohoslužbě a požehnal jim ji, by se měla hlava rodiny postarat o to, aby se ti, které má na starosti, na tu veřejnou bohoslužbu také dostavili a aby se všichni společně mohli připojit k ostatním členům shromáždění. Když veřejná bohoslužba skončí, by měl také s modlitbou zkontrolovat, jak naslouchali, a zbývající volný čas by měli společně věnovat katechezi a duchovnímu rozmlouvání o Slově Božím; nebo, když se rozejdou, by se měli věnovat četbě, rozjímání a soukromé modlitbě, aby upevnili a prohloubili své obecenství s Hospodinem, aby tím mohli užitek, který obdrželi skrze veřejné shromáždění, pěstovat a podněcovat, a více se tak zbudovat pro život věčný.

IX. Boží dar modlitby by měli využívat všichni, kteří jsou dostatečně staří, aby se dokázali modlit. Prostší a slabší jedinci mohou začít s určitými naučenými modlitbami; avšak jen tak, aby se tím nepodporovali v duchovní lenosti a neodradili od rozněcování se (s ohledem na jejich každodenní potřeby) v duchu modlitby , který je v nějaké míře dán všem dětem Božím. Proto by se měli často a horlivě sami modlit k Pánu k Bohu, aby jim dal schopnost přijít v srdci na vhodné prosby k Němu za jejich rodinu, a také je vyjádřit jazykem. A mezitím mohou pro své větší povzbuzení přemýšlet a užívat tyto modlitební předměty, jež jsou uvedeny níže:

• Ať vyznávají před Pánem Bohem svou nehodnost přicházet do Jeho přítomnosti a svou neschopnost vyvyšovat a ctít Jeho Majestát; a ať Jej s ohledem na to tedy vroucně prosí o ducha modlitby.

• Ať vyznávají hříchy své vlastní i své rodiny; ať se z nich obviňují, soudí i odsuzují, dokud své duše nepřivedou aspoň do určité míry k pravému sebepokoření.

• Ať své duše vylévají k Pánu Bohu ve jménu Kristovu a skrze Ducha, aby jim odpustil hříchy a dal milost činit pokání, věřit a poté žít střízlivě, spravedlivě a pobožně; a aby Mu mohli sloužit s radostí a potěšením, chodíce před Ním.

• Ať Hospodinu vzdávají díky za Jeho nesčetná milosrdenství k Jeho lidu i k nim samým, a zvláště za Jeho lásku v Kristu a za světlo evangelia.

• Ať se modlí za ta konkrétní duchovní a časná dobrodiní, jež zrovna potřebují (ať už je ráno nebo večer) – jsou-li zdraví či nemocní, či se jim zrovna daří či nedaří.

• Ať se modlí za Kristovu církev všeobecně, za všechny věrné reformované sbory a za svůj sbor obzvláště, jakož i za všechny, kdo trpí pro jméno Kristovo; za všechny, pod jejichž autoritou se nacházíme, zejména za v moci postavené, za kazatele i všechny členy sboru, do něhož patří, a stejně tak za své sousedy, ať už jsou na cestách nebo doma.

Modlitba se má uzavírat s vroucí touhou, aby byl Pán Bůh oslaven v příchodu království svého Syna a v našem činění Jeho vůle, spolu s ujištěním, že jsme Jím přijati a že Pán učiní vše, oč jsme prosili v souladu s Jeho vůlí.

X. Vše výše uvedené by mělo být činěno s pravou upřímností, bez otálení a měly by se při tom odložit všechny ostatní zaměstnání a světské záležitosti, ať už se tomu ateisté a bezbožníci budou jakkoliv posmívat; je to nezbytné jak pro veliké milosrdenství, které Pán Bůh naší zemi prokázal, i pro přísnou kázeň, v níž nás v poslední době cvičil. Proto by všichni vysoce postavení (jakož i všichni starší církve) měli nejen podnítit sebe a své rodiny, aby v tom všem byli nanejvýš pilní a důslední, ale také účinně spolupracovat, aby výše zmíněné služby byly konány i ve všech ostatních rodinách, nad nimiž mají moc a odpovědnost.

XI. Kromě běžných duchovních povinností, jež jsme zmínili výše, mají všechny rodiny pečlivě konat i jiné, zvláštní povinnosti sebepokoření i díkůvzdání, když je k nim Pán při mimořádných příležitostech (soukromých i veřejných) povolá.

XII. Boží Slovo přikazuje, abychom se navzájem milovali, rozněcujíce se k lásce a dobrým skutkům. Na to je třeba dbát vždycky, a zvláště dnes, kdy se tak rozmohla rouhavá neuctivost a mnohým posměvačům, chodícím po svých žádostech, se to zdá cosi nového býti, že s nimi jiní už neběhají k takovému vydávání se v rozpustilost. Každý člen sboru by tedy měl sebe i druhé povzbuzovat k povinnosti vzájemného budování se skrze vyučování, napomínání i kárání. Dále by se všichni měli vzájemně napomínat, aby prokazovali působení milosti Boží ve svém životě tím, že se odřeknou bezbožnosti a světských žádostí, a budou žít střízlivě, spravedlivě a pobožně na tomto světě; jakož i těšit choulostivé a modlit se spolu a za druhé. To se má činit zejména při zvláštních příležitostech, které přináší Boží Prozřetelnost, například, vyhledává-li se při nějakém neštěstí, kříži nebo těžkostech rady či útěchy, nebo je-li třeba napravit někoho, kdo se něčím provinil, soukromým napomenutím, a nepomůže-li to, pak i spolu s jedním či dvěma dalšími podle slov Kristových, aby v ústech dvou nebo tří svědků stálo každé slovo.

XIII. Protože ne každému je dáno, aby dovedl příhodně mluvit slova k ustalému nebo ke ztrápenému svědomí, je vhodné, aby v takovém případě člověk, který nenalezne úlevu, ani když užívá běžných soukromých i veřejných prostředků, se obrátil na svého pastora nebo nějakého zkušeného křesťana. Když je však ona osoba, kterou trápí svědomí, takového stavu nebo pohlaví, že diskrétnost, cudnost nebo obava z dání příčiny pohoršení vyžadují, aby byl při řešení té situace přítomen zbožný, vážný a tajný přítel, je vhodné, aby takový přítel byl přítomen.

XIV. Když Boží Prozřetelnost dá, že se společně sejdou lidé z různých rodin, protože se nacházejí mimo bydliště s ohledem na jejich zaměstnání nebo při jiných nezbytných příležitostech, pak – toužíce mít Pána s sebou, kamkoliv jdou – měli by s Ním i tehdy kráčet a nezanedbávat svou povinnosti modlit se vzdát Mu své díky. V takovém případě by měli dbát, aby bohoslužbu vedl ten, koho daná společnost uzná za nejvhodnějšího. A všichni se musí ostříhat, aby z jejich úst nevycházela žádná mrzutá řeč, ale pouze dobrá k vzdělání užitečnému, aby dala milost posluchačům.

Smyslem a cílem všech těchto Pokynů není nic jiného, než (1.) aby se na jedné straně mezi všemi kazateli i členy církve podle jejich postavení a jednotlivých povolání pěstovaly a rozvíjely moc a praktikování zbožnosti a potlačila se veškerá bezbožnost a posměch vůči duchovním povinnostem; a (2.) aby se na druhé straně ve jménu a pod záminkou těchto duchovních povinnosti nedával prostor žádným setkáváním nebo činnostem, které by mohly plodit bludy, pohoršení, rozkol, pohrdání nebo nedbání na veřejné bohoslužby a kazatele, či zanedbávání povinností, které se vztahují k jednotlivým povoláním, nebo jiné zlo, které nepochází z Ducha, ale z těla, a staví se proti pravdě a pokoji.