Bratří pak hned v noci vypustili i Pavla i Sílu do Berie. Kteřížto přišedše tam, vešli do školy Židovské. A ti byli udatnější nežli Tessalonitští, kteřížto přijali slovo Boží se vší chtivostí, na každý den rozvažujíce Písma, tak-li by ty věci byly, a tak mnozí z nich uvěřili. (Sk. 17:10-12)

Berejští Židé, o kterých čteme ve Skutcích svatých apoštolů, jsou krásným příkladem Písma, jak zodpovědně přistupovat ke kázání. Bibličtí křesťané a konzervativní evangelikálové tento příklad často zmiňují a zdůrazňují, že po vzoru Berejských i křesťané dnes mají vše zkoumat a nad vším, co kazatel říká, rozvažovat a srovnávat to s Písmy svatými, zdali jim to odpovídá či nikoliv. To je aplikace jistě patřičná a zásadní. Nicméně tento oddíl Skutků apoštolských v sobě obsahuje nejspíše více, než si i upřímní, Bibli milující křesťané často uvědomují; i mě plný (nebo plnější) význam a dosah této pasáže dlouhá léta unikal, neboť příklad těchto Židů je ještě o něčem víc než o „pouhém“ zkoumání – je o také o horlivosti a úsilí. Je smutné, jak málo je těch, kteří by skutečně rozvažovali Písma, nicméně pravých Berejských, kteří by ono zkoumání spojili se zanícením a opravdovou chtivostí, je ještě méně.

Zkoumání berejské a farizejské

Slova „kteřížto přijali slovo Boží se vší chtivostí“ nám mají v oddíle někdy tendenci uniknout, přitom jsou však velmi důležitá a ukazují, proč byli Berejští udatnější – nebo vznešenější – než Tesaloničtí. Slovo προθυμία (prothymia), které kraličtí překládají jako chtivost, znamená jednak horlivost, dychtivost a chtění, a jednak náklonnost nebo připravenost mysli. Berejští viděli, že jim apoštol Pavel přináší ve svém kázání něco zásadního, něco, co stojí za to získat, a proto si se vší horlivostí a připraveností ustavili v srdci hledat v Písmu, dokud se z něj o tom sami nepřesvědčí.

O této horlivosti je toto zamyšlení. Zkoumání a potvrzení si učení z Písma je velmi důležité a naprosto zásadní. Není cílem článku toto jakkoliv snížit nebo znevážit. Jen jde o to, že v případě Berejských jde ještě o něco víc, i o ono zapálení. Nezapomeňme, že ke zkoumání vyzývali i farizeové Nikodéma: „Zdali i ty Galilejský jsi? Ptej se [nebo: zkoumej], žeť žádný prorok od Galilee nepovstal.“ (Jan 7:52) I zde čteme o výzvě zkoumání. Nicméně nikdo by nemohl být příkladu Berejských vzdálenější, než tito farizeové. Jak studená srdce měli a jak pramalý zájem opravdově hledat projevili! Slova o zkoumání pro ně byla spíše jen záminkou, aby mohli Krista odmítnout a nezabývat se tím, co říkal.

Jejich argument byl, že jednak z Galilee žádný prorok nepovstal (což ostatně nebyla pravda, neboť odtud byli Jonáš a Nahum), a hlavně, že odtamtud určitě nepovstane Mesiáš, onen Prorok, o kterém jim zvěstoval Mojžíš (Dt. 18:18-19), neboť ten se měl narodit v Betlémě. Věděli, že Pán Ježíš k nim přišel z Nazareta a nedali si sebemenší práci, aby se o Jeho původu lépe informovali. Je pravda, že přídomek Nazaretský mohl mást. Nicméně farizeové měli řádně rozvažovat v srdci Jeho skutky a slova, které společně dokazovaly Jeho nebeský původ i poslání, a uložit si vyzkoumat, jak to, že tento muž, který se zdá vskutku být Mesiášem, pochází z Galileje. Kdyby si tu práci dali, zjistili by, že se vskutku podle proroctví narodil v městě Davidově, a problém by byl snadno vyřešen.

Jenže farizeové nic takového nechtěli činit. O opravdové hledání ze srdce jim nešlo a také se mu neoddali. Zkoumání pro ně bylo jen pláštíkem pro odložení celé věci na později, aby se jí nemuseli zabývat teď a tady a aby se mohli zakopat na svých pozicích. Ano, zkoumání všeho ve světle Božího Slova je velmi důležité, ale nesmí se stát výmluvou pro odkládání věcí na později (jak tragické, když se tak stane!), musí být spojeno s onou chtivostí a připraveností mysle.

Ten, kdo se studeným srdcem na výzvy zvěsti Božích mužů dlouhé měsíce nebo dokonce i roky říká, že je to třeba zkoumat, proto není pravým Berejským, ale má blíže výše zmíněným farizejům. Není sice jisté, jak dlouho v Bereji apoštol Pavel byl, nicméně moc dlouho asi ne, neboť zaujatí tessalonicenští Židé jej tam jistě nenechali kázat dlouho, nanejvýš několik týdnů. I za tak krátkou dobu si ovšem Berejští dokázali z Písem udělat o Pavlově učení jasno a mnoho jich uvěřilo. Tomu, kdo si chce o nějakém učení udělat jasno a horlivě zkoumá v duchu Berejských, to nebude trvat závratně dlouho. „Nebo každý… kdož hledá, nalézá.“ (Mt. 7:8)

Náchylnost ke zvěsti apoštola Pavla

Historik novozákonní církve Lukáš dává v 17. kapitole Berejské do kontrastu vůči Tessalonicenským, kteří se Pavlovi velmi protivili a jeho zvěst o vzkříšeném Ježíši z Nazareta nesnesli. Spalovala je závist, zloba a byli vůči pravdě nanejvýš zatvrzelí. Berejští však byli ušlechtilejší než oni – to jest, ušlechtilejšího ducha. Byli ochotni naslouchat, přemýšlet, ale i přijmout; proto jim Boží Slovo vydává tak dobré svědectví a Pán Bůh jim to velice požehnal, když se nad mnohými smiloval a dal jim vpravdě uvěřit.

Z čeho tento postoj Berejských vyplýval, proč projevili takovou horlivou ochotu být apoštolem vedeni ve věcech Božích? Na prvním místě to bylo samozřejmě dílo Boží milosti v jejich srdcích. Nicméně co se týče druhotných příčin, je velmi pravděpodobné, že viděli, že tento Benjamínec, který počal kázat v jejich synagogách, je vskutku Božím mužem. Museli uznat, že učí v takové moci a autoritě, s jakou se ještě nesetkali, že hovoří bez bázně a přesvědčeně a zároveň je pevně zakotven v Písmu, že nestojí jen na pár veršících, ale vykládá jej srozumitelně a konzistentně. Mohli též pozorovat jeho obcování mezi nimi a dobré ovoce, které nesl – zbožnost, lásku, tichost, oddanost pravdě, neohroženost, pravý pokoj a radost i v souženích. Učení, které dokáže vyprodukovat všechny tyto věci, stálo za prozkoumání, ale nejen to – stálo za to, získat totéž sama pro sebe.

Berejští se tak znovu pohroužili do Zákona a Proroků, aby zjistili, zda-li to, co apoštol hlásal, z nich skutečně vyplývá či nikoliv. A činili tak nejen při bohoslužbě a kázání, ale dennodenně – pravým Berejským tak není ten, kdo si v neděli s kazatelem poctivě vyhledává ve své Bibli všechny odkazy, které kazatel zmíní, ale ten, který rozvažováním a přemýšlením nad kázáním tráví i zbytek týdne. V tuto dobu se těmto duchovně ušlechtilým Židům Písma nepochybně otvírala tak, jako nikdy předtím, a mnoho oddílů začali chápat nově, kristocentricky – tedy s ohledem na osobu a dílo Mesiáše.

Není jednoduché přenastavit svou mysl a podívat se na věci Boží z jiné perspektivy, než v jaké jsme byli od mala vyučeni. Není jednoduché připustit, že jsme měli mysl dlouhá léta zaslepenou vůči pravdě. Berejští však projevili velikou pokoru, neboť si to byli ochotni přiznat, a to nejen pomalu a s nechutí, ale naopak, s velikou dychtivostí a horlivostí vůči pravdě, která pro ně byla v mnohých ohledech nová. Byli ochotni uznat, že svatý apoštol zřejmě Božím tajemstvím porozuměl lépe než oni, a vynaložili veškerou snahu, aby dosáhli téhož.

Povolná moudrost

Jakub ve své epištole píše o moudrosti shůry, že je (mimo jiné) povolná – to znamená poddajná, v jistém smyslu otevřená, moudrost svolná nechat se přesvědčit. Jinými slovy, není tvrdohlavá a neústupná; moudrý člověk se nedrží svého pohledu za každou cenu i proti zcela zjevně lepším argumentům druhého jenom proto, že je jeho. Když vidí, že druhý má svůj názor nejspíše lépe zakotvený v Božím Slově a že přesvědčení druhého nese lepší ovoce života, než ovoce jeho, je ochoten se ptát a studovat. Má srdce Mistra Jana Husa, který si u čtení Wycliffových spisů učinil zásadu, že kdekoli pozná mínění správnější, ihned upustí od svého méně správného a pokorně a radostně přijme názor lépe odůvodněný – a takoví byli i Berejští.

Tuto povolnost nelze samozřejmě uplatňovat vůči všemu a všem; to by učinilo zbytečným všechna varování Božímu lidu, aby se pilně varoval falešných proroků a učitelů. Pán Ježíš učedníky poučil: „Po ovocích jejich poznáte je. Zdaliž sbírají z trní hrozny, aneb z bodláčí fíky?“ (Mt. 7:16) Jak píše Matthew Henry, jde o ovoce jich osobně, kterým jsou jejich slova, činy a celkové obcování, ale i o ovoce jejich učení – tedy to, co jejich doktrína vyprodukovala v těch, kteří ji přijali. Je-li to které učení z Pána Boha, povede k opravdové a vážné zbožnosti, pokoře, lásce, svatosti a dalším produktům milosti; jestliže však podporuje spíše pýchu, světskost a svárlivost, jestliže vede k nevázanému a nedbalému způsobu života, jestliže činí lidi nespravedlivými, nemilosrdnými nebo vzpurnými, jestliže dává průchod tělesné svobodě, která je jen záminkou pro povolování tělu, a jestliže odrazuje jednotlivce i rodiny od náležitého sebeovládání a chození onou úzkou cestou, pak „není ta rada z Toho, kterýž vás povolává.“

Jen blázen by byl povolný takovým učitelům a nechal se jimi ochotně přesvědčit, či lépe řečeno, jen člověk, o kterém je nanejvýš pochybné, zda je znovuzrozený; to není ta pravá moudrost shůry. Stejně tak by bylo ovšem nemoudré nenaslouchat kazateli, který – spolu se svou rodinou a sborem – prokazuje ve svém životě všechny výše uvedené dobré vlastnosti. Jistě, zbožnost nezakládá neomylnost – i názory toho nejzbožnějšího je třeba podrobit testu Písem. To ostatně činili i Berejští; viděli sice Pavlovo dobré obcování a byli nakloněni jeho zvěst přijmout, ale ne jen tak, ne, dokud se nemohli postavit také na přepevnou řeč prorockou svých Biblí. Tak spojili náležitou horlivost s patřičnou opatrností a stali se nám příkladem vyváženého přístupu.

Závěr

Pochopil-li kdo v článku rozebraný princip, už nezbývá než jen vědět, jak a na koho jej aplikovat. To nicméně není věc, na kterou by bylo možno dát jinému autoritativní odpověď. Každý má zodpovědnost sám za sebe a každý musí tyto věci před Pánem vážně rozvažovat sám. Nikdo nemůže panovat nad svědomím druhých, aby jim přikazoval, komu mají v čem naslouchat. Doporučení dát lze, avšak nutit to druhým nelze. Každý křesťan tedy má povinnost vážit a rozsuzovat ovoce učitelů a jejich doktrín; shledá-li je dobrým, měl by vynaložit veškerou snahu a horlivost jej ochotně prozkoumat ve světle Písem jako učinili Berejští v případě Božího apoštola, a shledá-li je shnilým, měl by se jich varovat jak to jen jde.

Kéž nám Ten, který stvořil světlo i oko, dá duchovní zrak a osvítí mysl, abychom skrze stejně důkladné a horlivé zkoumání Písma, které bylo k nalezení u Berejských, abychom se mohli dobrat ještě plnější pravdy, která má moc, je-li jí v pravdě uvěřeno, osvobodit. Amen i amen.