Mistr Jan Hus, u nějž jsme si před několika lety připomínali významné výročí jeho upálení, je dost možná vůbec světově nejznámějším Čechem v historii. Je pravda, že některé jiné osoby byly ve své době (alespoň v západním světe či v Evropě) známější, než býval Hus, nicméně jejich známost nepřekonala propast staletí tak, jako známost Husova. Ano, Karel IV., Václav Havel, Tomáš Gariggue Masaryk i ten Jan Amos Komenský byli ve své době známí, možná dokonce i velmi. Jenže kolik lidí ve světě je zná dnes? Karla IV. si turisté dnes možná spojí s Karlovým mostem či Karlštejnem, ale z dějepisu si ho jinak asi nepamatují. Václava Havla pořád zná na Západě dost lidí, ale jak tomu bude za 50. let? A na to, jak pomíjivá je sláva svého času světoznámých sportovců, netřeba zvlášť poukazovat. Mistr Jan Hus byl ovšem znám za našimi hranicemi v průběhu celých 600 let – byť třebas ne vždy ve stejné míře.

Neplatila-li by snad předchozí teze v rámci celé Evropy, dozajista platí pro anglosaský svět, kde byl Hus vskutku kontinuálně znám po celá staletí. Zásluhu na tom má jeden muž, John Foxe (1516-1587), a to pro svou známou Knihu mučedníků (Book of Martyrs). John Foxe se narodil v anglickém Bostonu, a od mládí prokazoval studijní nadání. Vystudoval Oxford, a od 40. let tam učil. V roce 1545 se nicméně obrátil, odvrhnul mnohé nebiblické doktríny, kterých se za dob Jindřicha VIII. anglikánská církev pořád držela, a Oxford opustil. Po nástupu zbožného a pravdě Písma mnohem oddanějšího Eduarda VI. nastalo přišlo pro pravdu evangelia lepší období. V té době se Foxe začal věnovat překládání německých reformátorů, ale též vlastnímu psaní; sepsal například historii lollardů. Za pětileté vlády krvavé Marie, která nastoupila na trůn v roce 1553, žil v emigraci ve Švýcarsku, baště reformace, čímž si dost možná zachránil život; mnoho z jeho přátel, jako například Thomas Cranmer nebo Huigh Latimer, v té době zahynulo mučednickou smrtí.

V roce 1559 se Foxe do Anglie vrátil a v průběhu několika let dokončil svou historii o významným mučednících. Ta vyšla v roce 1563 a okamžitě se stala velmi populární. Ve své Knize mučedníků popisuje život a smrt významných mužů pravé církve, od prvních křesťanů až po jeho současníky (i když ne všichni z mužů, o kterých psal – jako Wycliffe nebo Luther – byli mučedníci, zařadil je do knihy pro jejich veliký historický význam). A do toho oblaku svědků zařadil i našeho mistra Jana Husa.

Foxova kniha mučedníků byla velmi známá a rozšířená. Byly časy, kdy se v knihovnách Angličanů, měli-li nějaké, daly s jistotou nalézt tři knihy: na prvním místě samozřejmě Bible, pak Cesta poutníka Johna Bunyana, a právě Foxova Kniha mučedníků. A tak se v anglosaském světě s Janem Husem mohly seznámit generace a generace, a jeho odkaz inspiroval k věrnějšímu následování Beránka mnoho a mnoho duší. Jako zajímavost přidáváme, že součástí jednoho z vydání Foxovy Knihy Mučedníků měla být i Historie o těžkých protivenstvích církve české od Jana Amose Komenského, ale z nějakého důvodu z toho sešlo. Stalo-li by se tak, pak by byl i náš druhý duchovní velikán v Anglii jistě znám stejně, jak jeho předchůdce.

Nyní se však již začtěme do řádků, popisující poslední chvíle mistra Jana Husa, tak jak je znával celý anglicky mluvící svět. Následující popis navazuje na citaci odsuzujícího rozsudku kostnického sněmu.

Odsouzení a upálení Jana Husa

Zatímco se četly tyto věci, Jan Hus, ač mu zakázali mluvit, je bez ohledu na to často přerušoval; a zejména když jej kárali ze zatvrzelosti, řekl mocným hlasem: „Nikdy jsem nebyl zatvrzelý, ale jako vždy až dosud, a nyní znovu, si přeji si být poučen Písmem svatým, a osvědčuji, že jsem tak žádostiv pravdy, že kdybych jedním jediným slovem podryl bludy všech kacířů, neodmítl bych vstoupit v jakékoliv ohrožení neb nebezpečí, jež by v tom koli bylo. Když odsoudili jeho knihy, řekl: „Proč jste odsoudili tyto knihy, když jste ani jediným článkem nedokázali, že jsou v rozporu s Písmem nebo s články víry? A nadto, jaké bezpráví to je, co mi činíte, že jste odsoudili tyto knihy napsané v českém jazyce, jež jste nikdy neviděli, aniž pak četli?“ A častokrát, vzhlédnuv k nebi, modlil se.

Když výrok a soud skončily, pokleknuv na kolena, řekl: „Pane Ježíši Kriste, odpusť nepřátelům mým, od nichž víš, že jsem falešně obviněn, a že proti mě užívali falešných svědectví a pomluv; odpusť jim, pravím, pro svá veliká milosrdenství.“ Této jeho modlitbě a řeči se větší část, a zejména vůdčí kněží, vysmívala a zesměšňovala.

Nakonec mu přikázalo sedm biskupů, jenž byli vybráni, aby ho zbavili jeho kněžství, aby na se vzal oděv přináležející ke kněžství, což když učinil, až dospěl k oblečení alby, připomněl si ono bílé roucho, které Herodes oblékl Pánu Ježíši Kristu, aby ho tak zesměšnil. Podobně se i ve všem ostatním utěšoval Kristovým příkladem. Když na sebe nyní oblékl všechen kněžský šat, biskupové jej nabádali, aby se ještě rozmyslel, a zachoval si čest i život. Pak, (podle způsobu onoho obřadu), vystoupiv na vrchol lešení a jsouc pln slz, mluvil lidu tímto způsobem:

„Tito páni a biskupové mě vybízejí a radí mi, abych zde tady přede všemi vámi vyznal, že jsem zbloudil, ke kteréžto věci, mohla-li být učiněna k potupě a pohanění toliko člověka, by mě snad mohli snadně přesvědčit; avšak nyní jsem vpravdě před tváří Pána Boha svého, bez Jehož velikého potupení a zdráhání vlastního svědomí nemohu nikterak učinit to, co po mně žádají. Neboť já dobře vím, že jsem nikdy neučil těch věcí, z nichž mně falešně obviňují, ale vždy jsem kázal, učil, psal a smýšlel proti nim. S jakým rozpoložením bych tedy měl hledět k nebesům? S jakou tváří bych měl hledět na ty, jenž jsem učíval, jichž je veliké množství, mělo-li by se mou vinou stát, že ty věci, které jim byly až dosud známy jako nejjistější a nejspolehlivější, se stanou nejistými? Měl-li bych tímto svým příkladem zarazit či znepokojit tolik duší, tolik svědomí, vyzbrojených nejpevnější a nejjistší známostí Písma a evangelia našeho Pána Ježíše Krista a jeho nejčištšího učení, vyzbrojených proti všem Satanovým útokům? To nikdy neučiním, aniž spáchám takové provinění, abych se zdál, že si více považuji tohoto ničemného těla, ustaveného k smrti, nežli jejich zdraví a spasení.“ V této nezbožnější promluvě byl opět nucen slyšet biskupy jednomyslně tvrdit, že činil zatvrzele a zlovolně trval ve svých zhoubných a bezbožných bludech.

Poté mu přikázali, aby sestoupil k vykonání svého rozsudku, a jak scházel dolů, jeden ze sedmi biskupů, na to předpřipravený, od něj nejprve vzal kalicha, jenž držel v ruce, řka: „Ó, prokletý Jidáši, pročež jsi opustil rady a cest pokoje, a radil ses s Židy? Bereme od tě tohoto kalicha spásy.“ Ale Jan Hus přijal to prokletí tímto způsobem: „Ale já věřím Bohu Otci všemocnému, a mém Pánu Ježíši Kristu, pro Nějž trpím tyto věci, že On neodejme ode mne kalicha svého vykoupení, ale mám stálou a pevnou naději, že tento den jej budu píti v Jeho království.“ Pak popořadě následovali ostatní biskupové, z nichž každý od něj vzal roucha, které naň dali, a každý jednotlivě ho proklel. Na což Jan Hus odpověděl, že ochotně přijal a slyšel ta rouhání pro jméno našeho Pána Ježíše Krista. Nakonec přistoupili k odnětí jeho tonzury. Ale než k tomu biskupové přikročili, nastal mezi nimi velký spor, jakého nástroje by měli užít, zdali břitvy nebo nůžek.

Mezitím Jan Hus, obrátiv se k císaři, řekl: „Divím se, že, ježto jsou všichni stejně kruté mysli a stejně otrlí, se přesto nemohou dohodnout na konkrétním druhu krutosti.“ Nicméně nakonec se domluvili ostříhat tonzuru jeho hlavy nůžkami. A když to učinili, dodali tato slova: „Nyní od něj církev odňala všechny své okrasy a výsady. Teď již nezbývá ničeho, než aby byl vydán moci světské.“ Ale dříve, než to učinili, zbýval ještě jeden způsob potupy; neboť nechali udělat takovou papírovou korunu, téměř loket vysokou, na kterou byli namalováni tři ďáblové neobyčejně ohavné podoby, a tento titul napsaný nad jejich hlavami, Heresiarcha, tedy Arcikacíř.Což když viděl, řekl: „Můj Pán Ježíš Kristus kvůli mně nosil trnovou korunu; proč bych tedy já neměl pro Něj znovu nést tuto lehkou korunu, byť nebyla nikdy tak potupná? Vskutku tak učiním, a to dobrovolně.“ Když to bylo vsazeno na jeho hlavu, biskupové řekli: „Teď jsme vydali tvou duši ďáblu.“ „Ale já,“ řekl Jan Hus (pozdvihnuv očí k nebi,) „poroučím svého ducha v ruce Tvé. Ó, Pane Ježíši Kriste, Tobě poroučím ducha svého, kteréhož jsi vykoupil.“ Když tak tyto nestoudné hanebnosti skončily, biskupové, otočivše se směrem k císaři, řekli: „Tento nejsvatější sněm kostnický vydává nyní Jana Husa, kterýž již nemá více úřadu, nebo vůbec co do činění v církvi Boží, světskému rozsudku a moci.“ Pak císař přikázal Ludvíkovi, vévodovi bavorskému, který před ním stál ve svém rouchu, držíc zlaté jablko s křížem v ruce, aby převzal Jana Husa od biskupů, a vydal ho těm, kteří jej měli popravit. Když jím byl veden na místo popravy, před kostelními dveřmi viděl hořet své knihy, nad čímž se usmál. A všechny, které míjel, nabádal, aby si nemysleli, že by měl zemřít za nějaký blud nebo kacířství, ale jen pro nenávist a zlou vůli svých protivníků, jenž je obvinili z nanejvýš falešných a nespravedlivých zločinů. Celé město jej odhodlaně následovalo.

Místo určené pro popravu bylo před branou Gotlebian, mezi zahradami a branami předměstí. Když tam Jan Hus přišel, kleknuv si na kolena a zvednuv oči k nebesům, modlil se a citoval některé žalmy, a zejména 50. a 31. A ti, jenž bez pohnutí stáli opodál, jej slyšeli častokrát ve své modlitbě s radostným a šťastným výrazem opakovat tento verš, „v ruce Tvé, Pane, poroučím svého ducha.“. Kteroužto věc, když spatřili prostí lidé, kteří stáli hned u něj, řekli, Co předtím spáchal, nevíme, ale nyní vidíme a slyšíme, že mluví a modlí se velmi oddaně a zbožně. Někteří další vyjádřili přání, aby se mu dostalo zpovědníka. Byl tam jistý kněz, sedící na koni v zelených šatech, potažených červeným hedvábím, který řekl, že by se mu nemělo naslouchat, protože je to bludař. Nicméně bez ohledu na to, když jej věznili, u zpovědi byl, a jistý doktor, mnich, mu též udělil rozhřešení, jak Hus sám vyznal v jistém dopise, který z vězení napsal svým přátelům. Tak Kristus kraluje světem nepoznán, a to i uprostřed svých nepřátel. Mezitím, zatímco se modlil, jak zaklonil krk, aby pohleděl vzhůru k nebesům, mu papírová koruna spadla z hlavy na zem. Jeden z vojáků, znovu ji vzav, řekl: „Dejme mu ji znovu na hlavu, aby mohl shořet se svými pány ďábly, kterým sloužil.“

Když z rozkazu svých trýznitelů povstal od modlitby, hlasitě řekl: „Pane Ježíši Kriste, přispěj a pomoz mi, abych se stálou a trpělivou myslí, pro Tvou nejmilostivější pomoc, mohl snést a vytrpět tuto krutou a potupnou smrt, k níž jsem odsouzen pro kázání tvého nejsvětějšího evangelia a slova.“ Pak, stejně jako předtím, osvědčoval lidu, jaká byla skutečná příčina jeho smrti. Mezitím jej kat svlékl z jeho roucha a dav mu ruce za záda, pevně jej svázal ke kůlu mokrými provazy. A jelikož byl náhodou obrácen k východu, někdo vykřikl, že by neměl hledět směrem na východ, protože byl kacíř; byl tedy byl otočen k západu. Poté byl jeho krk připoután řetězem až ke kůlu, kterýžto řetěz když spatřil, s úsměvem řekl, že ochotně ten řetěz přijme pro Ježíše Krista, který, jak věděl, byl spoután daleko horšími řetězy. Pod nohama mu položili dvě otepi, smíchané se slámou, a stejně byl od nohou až k bradě obklopen dřevem. Ale dříve, než bylo dřevo zapáleno, Ludvík, vévoda bavorský, a další pán s ním, jenž byl synem Klementovým, přišil a vyzývali Jana Husa, aby ještě dbal své záchrany a odvolal své bludy. Kterýmž řekl: „Který blud bych měl odvolat, když o sobě nevím, že bych nějakým byl vinen? Neboť o těch věcech, ze kterých mně falešně obvinili, vím, že mi ani jednou na mysl nepřišly, natožpak, abych je kázat. Neboť to byl hlavní cíl a účel mého učení, abych mohl všechen lid vést ku pokání na odpuštění hříchů podle pravdy evangelia Ježíše Krista a výkladu svatých doktorů; pročež jsem zde s veselou myslí a odvahou připraven vytrpět smrt.“ Když promluvil tato slova, opustili jej a gratulujíce si, společně odešli.

Pak byl oheň zapálen a Jan Hus začal zpívat mocným hlasem, „Ježíši Kriste, Synu Boha živého, smiluj se nade mnou.“ A když začal říkat totéž potřetí, vítr vehnal plamen do jeho tváře, až jej udusil. Přesto se ještě chvíli poté hýbal, a to po dobu, po kterou by člověk mohl říci téměř třikrát modlitbu Páně. Když všechno dřevo shořelo a byl stráveno, horní část těla byla ponechána visoucí v řetězech a poté ji shodili s kůlem a vším, a zapálivše nový oheň, spálili jej, a hlavu předtím rozdrtili na malé kousky, aby mohla dříve shořet na popel. Srdce, které nalezli v útrobách, byvše důkladně roztlučeno holemi a palicemi, bylo nakonec nabodnuto na ostrou hůl a rozpraženo na ohni, dokud nebylo zcela stráveno. Poté s velikou pečlivostí nahromadivše všechen popel, uvrhli jej do řeky Rýn, aby nebyl ponechán zemi ani ten nejmenší zbyteček popela toho člověka, jehož památku bez ohledu na to nemůže z myslí zbožných vymazat ani oheň, ani voda, ani žádné jiné mučení.