Když bychom dělali seznam nejoblíbenějších biblických komentářů (aspoň v anglosaských zemích), v žádném případě bychom nemohli opomenout obsáhlý komentář anglického presbyterního kazatele Matthewa Henryho (1662-1714), který je s velikým užitkem používán zástupem kazatelů i ostatních křesťanů z různých denominací již po 300 let. Chci v tomto článku čtenářům předložit jednu z mnoha výtečných pasáží, která mě velmi oslovila, aby mohlo více lidí rozvažovat a čerpat z myšlenek tohoto velikána víry i dnes, v České republice. Jak Pán dá, mohly by se Perly Matthewa Henryho na těchto stránkách objevovat pravidelněji.

O Matthew Henrym a jeho komentáři bych mohl psát dlouho, nechám však raději mluvit Charlese H. Spurgeona, který se zabýval různými komentáři ve svém pojednání Komentování a komentáře: „[Matthew Henry] je nanejvýš zbožný a jadrný, spolehlivý a moudrý, podnětný a střízlivý, hutný a důvěryhodný. Zjistíte, že se skví metaforami, je bohatý v analogiích, přetéká názornými příklady a je nadmíru bohatý v přemítání a aplikacích. Libuje si v přístavcích [tzn. přívlastcích vyjadřujících dodatečně samostatnou myšlenku] a aliteraci [tzn. slovních spojeních začínajících na stejné písmeno], je obvykle prostý, poutavý a plný hlubokých myšlenek; přímo prohlédne text;… je hluboce duchovní, nebeský a přínosný, najde užitečné věci v každém oddíle, ze všech vyvozuje nanejvýš praktické a uvážlivé lekce.

Možná jste si vědomi, že druhá část Nového zákona byla dokončena jinýma rukama, neboť onen dobrý člověk šel cestou všelikého těla. Oněch pánů bylo 15, všichni nonkonformní kazatelé. Svou práci vykonali velmi dobře, zpracovali mnoho materiálu, který Matthew Henry nashromáždil, a udělali, co jen mohli, aby následovali jeho metody, ale plod jejich společné práce je přesto nižší kvality, než dílo Matthewa Henryho samotného, a každý čtenář brzy rozpozná rozdíl.“

Spurgeon dále vyzývá: „Každý kazatel by si měl úplně a pečlivě přečíst celého Matthewa Henryho minimálně jednou.“ (Například významný kazatel George Whitefield jej přečetl 4x, naposledy na kolenou.) Když k něčemu vyzývá Charles Spurgeon, kterému říkali kníže kazatelů, neměli by nad tím dnešní kazatelé jen tak mávnout rukou.

V některých křesťanských kruzích dnes panuje vůči komentářům nedůvěra, kdy lidé argumentují, že nám mohou nahradit Písmo nebo že kvůli nim nebudou křesťané nad Biblí už přemýšlet. Spurgeon jednou řekl, že ten, kdo nevyužívá myšlenek mozků jiných lidí, dokazuje, že sám žádný nemá. Na tyto námitky však odpovídá také konkrétně a přímo: „Byla-li by zde nějaká obava, že výklady Matthewa Henryho, Johna Gilla, Thomase Scotta a jiných by byly povýšeny na nějaký křesťanský Targúm, připojili bychom se ke sboru odpůrců, ale o existenci nebo blížení se takového nebezpečí nemáme podezření. Pokušení naší doby leží spíše v marných aspiracích na novoty v názorech než na otrockém následování prověřených rádců.“ Bylo-li tomu tak už tenkrát, oč víc jsou jeho slova aktuální dnes.

Nyní se však již pečlivě a s rozvažováním začtěme do závěru komentáře Matthewa Henryho na oddíl Genesis 3:16-19, který se zabývá Božím trestem a následky hříchu Adama a Evy:

Nemůžeme odejít od tohoto ortele nad našimi prvními rodiči, který se nás všech tak úzce dotýká a až dodnes nás zasahuje, dokud nezvážíme dvě věci:

1. Jak příhodně byly smutné následky hříchu pro Adamovou duši a celé jeho hříšné pokolení tímto ortelem vystiženy a typizovány, a možná to tak bylo zamýšleno ještě více, než jsme si vědomi. I když je zmíněna pouze bída týkající se těla, přesto to byl vzor duchovního utrpení, onoho prokletí, které vešlo do duše. (1.) Bolesti rodičky představují hrůzu a soužení špatného svědomí, probuzeného vědomím hříchu; od početí žádosti se tyto bolesti velmi rozmnožují, a dříve či později na hříšníka dopadnou jako bolesti na rodičku, kterým se nelze vyhnout. (2.) Stav podřízenosti, do kterého byla žena snížena, představuje ztrátu duchovní svobody a svobodné vůle, což je důsledek hříchu. Panství hříchu v duši je přirovnáno k panství manžela (Řím. 7:1-5), touha hříšníka k němu směřuje (to jest, k hříchu), neboť miluje své otroctví, a hřích nad ním vládne. (3.) Prokletí neplodnosti, která přišla na zemi, a její nové plody, trní a bodláčí, vhodně znázorňují neplodnost zkažené a hříšné duše v tom, co je dobré, a její plodnost ve zlu. Je celá zarostlá trním a kopřivy pokrývají její tvář, a proto je blízká zlořečení, Žd. 6:8 8. (4.) Dřina a pot hovoří o obtížích, se kterými se pro slabost těla lidé namáhají ve službě Pánu Bohu a v díle náboženství, neboť vejít do království nebeského je nyní tak obtížné. Požehnán buď Bůh, že to není nemožné. (5.) Ztrpčení jeho pokrmu vypovídá o tom, že se duši již nedostává útěchy Boží náklonnosti, což jest život a chléb života. (6.) Duše se, stejně jako tělo, navrací do prachu tohoto světa; její sklony jdou tímto směrem; má v sobě zemskou skvrnu, Jan 3:31.

2. Jak obdivuhodně ono zadostiučinění, které náš Pán Ježíš realizoval svou smrtí a utrpením, odpovídá na ortel, který byl vyřknut nad našimi prvními rodiči. (1.) Přišly s hříchem porodní bolesti a námaha? Čteme o práci Kristovy duše (Iz. 53:11); a bolesti smrti, v jejichž byl držení, jsou nazvány ὠδίναὶ (Sk. 2:24), tedy bolesti ženy, když rodí. (2.) Přišla s hříchem podřízenost? Kristus byl učiněn pod Zákonem [tedy Zákonu podřízený], Gal. 4:4. (3.) Přišlo s hříchem prokletí? Kristus učiněn byv pro nás zlořečenstvím, zemřel zlořečenou, proklatou smrtí, Gal. 3:13. (4.) Přišlo s hříchem trní? On byl pro nás trním korunován. (5.) Přišel s hříchem pot? On se pro nás potil potem, který byl jako krůpěje krve tekoucí na zem. (6.) Přišel s hříchem zármutek? On byl Mužem bolestí, Jeho duše byla ve svém zarmoucení smutná až k smrti. (7.) Přišla s hříchem smrt? On byl učiněn poslušným až do smrti. Obvaz je tak stejně velký jako rána. Požehnán buď Bůh pro Pána Ježíše Krista!

Amen i amen.