Nový Zákon nazývá Pána Ježíše na mnohých místech Beránkem – i když drtivou většinu takových zmínek nacházíme v Janových spisech a zejména ve Zjevení. To odkazovalo na rozličné starozákonní oběti, jako třeba pravidelnou ranní a večerní oběť zápalnou, a především na beránka velikonočního, jehož krev zachránila Izrael před rukou zhoubce, zabíjejícího prvorozené v Egyptě. To vše staří Židé znali odmala tak dobře, že když Jan Křtitel poukázal svým učedníkům na Krista se slovy: „Aj, Beránek Boží“ (Jan 1:36), ti ihned porozuměli, že jde o Mesiáše, poslaného Pánem Bohem k jejich vykoupení z věčné smrti, a proto Jej šli následovat.

Všechny starozákonní texty, které se zabývají zabíjením beránků a ceremoniálnímu očišťování skrze jejich krev proto v sobě skrývají evangelium – Duch Svatý je nechal zapsat, aby na jejich základě vyučoval Izrael, co má od Mesiáše očekávat, co pro jejich duše zaslíbený Prorok učiní. Mířily v jednom ohledu právě na ten jeden okamžik v celé historii národa, kdy k Němu přijde Boží Syn v těle, a měly je vést, aby učinili právě tak, jako se zvěstí Jana Křtitele naložili Ondřej s druhým učedníkem.

Kdo chce tedy dobře porozumět evangeliu ve všech jeho aspektech, bez studia Mojžíšova zákona a toho, co říkal o beráncích a jiných obětinách, se neobejde. První zmínku o oběti beránka nacházíme v 22. kapitole Genesis, kdy jej Pán Bůh připravil coby náhradu za Izáka. Jde však o historický popis; konkrétní ceremoniální pravidla o zabití beránka nacházíme až ve 12. kapitole Exodu, kdy Hospodin předložil Mojžíšovi předpis, jak mají Izraelité postupovat, chtějí-li se uchránit od anděla zhoubce při desáté egyptské ráně. Jde o známý oddíl, popisující, jak měla každý rodina beránka zabít, pomazat jeho krví veřeje svých dveří a následně jej onu noc sníst. Nejdříve tomto oddíle čteme, co měl Izrael učinit, a následně, že tak skutečně učinil, a jak to národ zachránilo.

Stejně jako vysvobození z Egypta představuje veliký předobraz a typus našeho vysvobození z moci ďábla ze světa, tak i velikonoční beránek hovoří o Kristu coby naší Náhradě, kdy On zemřel a prolil krev, abychom nemuseli zahynout my. To potvrzuje i apoštol Pavel: „Vyčisťtež tedy starý kvas, abyste byli nové zadělání, jakož jste nenakvašení. Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus. A protož hodujmež ne v kvasu starém, ani v kvasu zlosti a nešlechetnosti, ale v přesnicích upřímnosti a pravdy“ (1. Kor. 5:7-8). Čím detailněji tedy prozkoumáme biblické líčení o velikonočním beránkovi, tím lépe budeme moci rozumět evangeliu.

Výborným začátkem, kde s takovým studiem biblického textu začít, je vždycky puritánský velikán Matthew Henry, o kterém Spurgeon napsal, že je „nanejvýš zbožný a jadrný, spolehlivý a moudrý, podnětný a střízlivý, hutný a důvěryhodný… hluboce duchovní, nebeský a přínosný, najde užitečné věci v každém oddíle, ze všech vyvozuje nanejvýš praktické a uvážlivé lekce.“

Myšlenky kazatele Henryho k předmětnému oddílu jsou v jednom ohledu poměrně stručné, bodové, ke každé jednotlivosti se tolik nerozepisuje; představují hlavně základní podněty k dalšímu duchovnímu rozjímání čtenáře. Jinak by z každého šlo připravit hutné kázání. Každá věta si tak zaslouží zvláštní pozornost.

Co však musíme zdůraznit, jak tato vzácná stať předkládá celé evangelium, se všemi jeho aspekty i povinnostmi. Poukazuje nám na krev Kristovu, Boží milost, veliké vysvobození z běd hřícha, pokoj, jenž z toho plyne; ale nepomíjí ani potřebu víry, vážný přístup k evangeliu, abychom jej jakkoliv nepošlapali, i svatý život, který ze Spasitelova vykoupení nutně plyne – jinak člověk prokáže, že ve skutečnosti pravého spasení nikdy nedošel. Stejně jako Izraelité museli sníst celého Beránka, i my musíme přijmout celého Krista, nejenom Krista Velekněze, který se za nás obětoval, ale i Krista Proroka, který nám závazně zjevuje vůli Boží pro naší spásu, i Krista Krále, který si nás podmaňuje, aby nad námi panoval a zlomil moc hříchu v našich každodenních životech.

Kdyby lidé těmto evangelijním pravdám v jejich celosti dobře rozuměli, nemohl by panovat bídný antinomianismus, ani vyvstávat zbytečné kontroverze jako tzv. Lordship Salvation, debata mezi americkými dispenzacionalisty, zda musí každý, kdo uvěřil v Krista, Jej také přijmout za svého Vládce. Bible však říká, že pro své spasení musíme přijmout Pána Ježíše, což nezbytně zahrnuje, přijmout Jej celého. Ne přijmutí třetiny Krista nás spasí, ale prostě Krista; nelze Jej kouskovat, a proto si ani nemůžeme vybrat, zda se Mu poddáme coby Králi.

To je jeden aspekt věci, který nám Matthew Henry zdůrazňuje – vedle souvisejícího svátku přesnic, nekvašených chlebů, hovořícího o povinnosti vykoupených vyčistit a vyčišťovat hřích ze svých životů. To vše je součástí evangelia, kterou nesmíme pomíjet – ne snad něco, čím si musíme naší spásu třeba i dostatečně ještě zasloužit, to v žádném případě, neboť spása je z pouhé milosti; jde o práci a působení Ducha Svatého, něco, po čem máme toužit stejně jako po uniknutí peklu a vstupu do nebe. I o tom nás vyučuje oddíl o velikonočním beránku, jak nám puritánský kazatel v krátkosti vysvětluje.

Exodus 12:1-20

Mojžíš a Áron zde přijímají od Pána to, co měli později vydat lidu ohledně ustanovení pesachu, velikonočního beránka, k čemuž je připojen příkaz, aby mezi měsíci dodržovali nový letopočet (2. Mojžíšova 12:1-2): Tento měsíc počátek měsíců vám bude. Doposud jim rok začínal od poloviny září, ale napříště jej již měli začínat od poloviny března, alespoň co se týče církevního počítání. Zaznamenejme: Je dobré s Pánem Bohem začínat den i rok, a obzvláště své životy. V tomto novém počítání začínal rok na jaře, které obnovuje tvář země, a bylo použito coby předobraz příchodu Krista (Píseň písní 2:11-12). Můžeme se domnívat, že zatímco Mojžíš sesílal na Egyptské oněch deset ran, zároveň vedl Izraelity, aby se připravili na okamžitý odchod. Pravděpodobně je postupně shromáždil z jejich rozptýlení, neboť jsou zde nazýváni shromážděním Izraelským (2. Mojžíšova 12:), a přikázání k nim přišlo coby ke kongregaci. Jejich údiv a spěch byly s největší pravděpodobností značné; nyní se však musí k Boží cti přičinit, aby plnili svaté ustanovení a obřad. Zaznamenejme, že i když máme hlavu plnou starostí a ruce plné práce, přesto nesmíme opomíjet naši víru ani dopustit, abychom se jakkoliv omezili v činění skutků zbožnosti.

I. Pán Bůh určil, aby v noci, kdy měli vyjít z Egypta, každá rodina zabila beránka, nebo, pokud by byly malé, aby se k jednomu beránku spojily rodiny dvě nebo tři. Beránek měl být vybrán již čtyři dny předem a onoho odpoledne jej měli zabít (2. Mojžíšova 12:6) coby oběť; ne sice oběť v striktním smyslu, protože nebyl obětován na oltáři, ale coby náboženský obřad, v němž měli vyznat Boží dobrotu, že je nejen zachoval před ranami seslanými na Egypt, ale že je skrze ty rány od Egyptských také vysvobodil. Vizme, jak starobylá je rodinná pobožnost, a jak je vhodné k takové bohoslužbě spojovat malé rodiny, aby mohla být slavnostnější.

II. Takto zabitého beránka měli jíst pečeného (můžeme se domnívat, že rozděleného na několik kusů) s přesnými, nekvašenými chleby a hořkými bylinami, protože jej měli jíst s chvátáním, ve spěchu (2. Mojžíšova 12:11) a nic z něj neponechat do rána; Pán Bůh chtěl, aby na Něj spoléhali pro svůj denní chléb a nepečovali o zítřek. Ten, který je vedl, je bude také živit.

III. Předtím, než jedli maso beránka, měli pokropit krví veřeje svých dveří (2. Mojžíšova 12:7). Tím měli své domy odlišit od domů Egyptských, aby jejich prvorození byli uchráněni před mečem anděla zhoubce (2. Mojžíšova 12:12-13). Oné noci mělo být v Egyptě vykonáno hrozivé dílo; všechno prvorozené z lidí i zvířat mělo být pobito a nad egyptskými božstvy měl být vykonán soud. Mojžíš v této kapitole neuvádí, jak se to naplnilo, ale zmiňuje to ve 4. Mojžíšově 33:4. Je velmi pravděpodobné, že modly, jež Egyptští uctívali, byly zničeny – ty z kovu roztaveny, ty ze dřeva pohlceny a ty z kamene rozbity na kusy, z čehož Jetro vyvozuje (2. Mojžíšova 18:11), že „větší jest Hospodin nade všecky bohy“. Tentýž anděl, jenž zahubil jejich prvorozené, zničil i jejich modly, jim neméně drahé.

Aby se Izrael uchránil této rány, bylo jim nařízeno, aby krví beránka pokropili veřeje dveří, což bylo vzato coby projev jejich víry v Boží varování a také poslušnosti Jeho přikázání. Zaznamenejme: 1. Pokud Pán Bůh v dobách všeobecné bídy ochrání svůj lid a vloží na něj své znamení, pak ten lid bude ukryt buď v nebi, nebo pod nebem, a bude uchráněn buď před tím, aby na ně dopadla rána toho soudu, nebo alespoň jeho osten. 2. Pokropení krví pro ně představuje jistotu v dobách všeobecné pohromy; zapečeťuje je a zaznamenává pro Pána Boha, dává pokoj v svědomí a svatou smělost, aby přistoupili ke trůnu milosti; a tím se stává zdí ochrannou vůkol kolem nich, a hradbou dělící na různo mezi nimi a dětmi tohoto světa.

IV. Toto vše měli každoročně slavit coby svátek Hospodinův po rodech svých, ve všech svých pokoleních, k čemuž byl připojen i svátek přesnic, tedy nekvašených chlebů, během něhož po sedm dní nesměli jíst jiný chléb než přesný, nekvašený, na památku toho, že po vyjití z Egypta byli z nezbytnosti po mnoho dní odkázáni právě na takový chléb (2. Mojžíšova 12:14-20). Toto ustanovení je jim přikázáno, aby byli lépe vedeni, aby se ohledně této věci nemýlili a aby probudilo ty, kteří snad v Egyptě mezitím povšechně propadli hlouposti a nedbalosti ve věcech víry, k pečlivému dodržování tohoto ustanovení. Bezpochyby se v tomto skrývalo mnoho z evangelia; v Novém Zákoně se na něj často odkazuje a v něm evangelium „i nám zvěstováno jest“, a ne toliko oněmno, kteří nemohli patřit „k cíli té věci“ (Židům 4:2 a 2. Korintským 3:13).

1. Velikonoční beránek představoval duchovní typus, předobraz. Kristus je Beránek náš velikonoční (1. Korintským 5:7). (1.) Měl to být beránek; a Kristus je Beránek Boží (Jan 1:29), který je často Beránkem nazýván v knize Zjevení; tichý a nevinný jako beránek, němý před těmi, kdo Jej střihou, před řezníky. (2.) Měl to být samec roční (2. Mojžíšova 12:5), v nejlepších letech; Kristus se obětoval uprostřed svých dnů, ne v dětství s nemluvňátky betlémskými. Poukazuje to na sílu a dostatečnost Pána Ježíše, v Němž spočívá naše pomoc. (3.) Měl být bez vady (2. Mojžíšova 12:5), což poukazuje na čistotu Pána Ježíše, Beránka nepoškvrněného, 1. Petrova 1:19. I soudce, jenž Jej odsoudil (jako by se Jeho soudní proces toliko podobal oné kontrole, prováděné na obětech, zda jsou bez vady, či nikoli), Ho prohlásil za nevinného. (4.) Měl být oddělen čtyři dny předem (2. Mojžíšova 12:3.6), což značí ustanovení Pána Ježíše za Spasitele, a to jak v záměru, tak v zaslíbení. Je vskutku pozoruhodné, že stejně tak, jako byl Kristus ukřižován o velikonocích, tak i slavnostně vjel do Jeruzaléma čtyři dny předtím, právě v den oddělení velikonočního beránka. (5.) Měl být zabit a pečen ohněm (2. Mojžíšova 12:6-9), což poukazovalo na nesmírné utrpení Pána Ježíše až k smrti, totiž smrti na kříži. Hněv Boží je jako oheň, a Kristus učiněn byl pro nás zlořečenstvím. (6.) Mělo Jej zabít všecko množství shromáždění Izraelského k večerou, mezi dvěma večery, to jest, mezi třetí a šestou hodinou. Kristus trpěl při skonání věků (Židům 9:26) skrze ruce Židů, všeho množství jejich (Lukáš 23:18), a to pro dobro celého svého duchovního Izraele. (7.) Nesměla se z něj zlámat ani jedna kost (2. Mojžíšova 12:46), o čemž je nám výslovně řečeno, že se v Kristu naplnilo (Jan 19:33-36), což poukazuje na Jeho nezlomenou moc.

2. Duchovní typus představovalo i pokropení krví. (1.) Nestačilo, aby se krev beránka prolila, ale musela být také pomazána či pokropena, což ukazovalo na osobní aplikaci zásluh Kristovy smrti vůči našim duším; musíme dojít a přijmout smíření, Římanům 5:11. (2.) Měla být pomazána svazečkem yzopu (2. Mojžíšova 12:22) omočeným v krvi v medenici, míse. Věčná smlouva, stejně jako ona medenice, pro nás zachovává onu krev, jsou v ní pro nás schovány všechny její užitky a výsady, které ta krev koupila; a víra je oním svazečkem yzopu, kterým vztahujeme zaslíbení a užitky Kristovy krve v nich uložené osobně vůči nám samým. (3.) Měly jí být pomazány veřeje dveří, což značí otevřené vyznání víry v Krista a poslušnosti vůči Němu, jež máme učinit jako ti, kdo se nestydí uznat svou závislost na Něm. Znamení šelmy se může přijmout jak na čele, tak na pravé ruce, ale pečeť a znamení Beránkovo se nachází vždy pouze na čele, Zjevení 7:3. Do pekla vede i zadní cestička, ale žádná taková zadní cesta nevede do nebe; jedinou cestou tam je hlavní silnice, Izaiáš 35:8. (4.) Měly jí být pomazány a pokropeny obě boční veřeje a část nade dveřmi u domů, nikoliv však práh (2. Mojžíšova 12:7), což nás varuje, abychom se střežili pošlapat krev smlouvy, Židům 10:29. Je to drahá krev a v drahém vážení ji musíme mít i my. (5.) Takto pomazaná a pokropená krev byla prostředkem záchrany Izraelitů před andělem zhoubcem, který neměl co do činění s místem, kde byla krev. Pokropí-li krev Kristova na naše svědomí, bude nás chránit před Božím hněvem, zlořečením Zákona i zatracením pekla (Římanům 8:1).

3. Slavnostní jedení beránka bylo typem naší evangelijní povinnosti vůči Kristu. (1.) Velikonoční beránek byl zabit ne, abychom na něj hleděli, ale abychom se jím sytili; stejně tak si musíme vírou Krista přivlastnit, jako činíme s tím, co jíme, a přijímat od Něj všechnu duchovní sílu a výživu jako od svého pokrmu; a dále z Něj mít své potěšení a uspokojení, jako máme z jídla a pití, když nás trápí hlad či žízeň: viz Jan 6:53-55. (2.) Měl se jíst celý; ti, kdo se vírou sytí Kristem, se musí sytit Kristem celým; musí přijmout Krista a Jeho jho, Krista a Jeho kříž, chtějí-li Krista a Jeho korunu. Rozdělen-liž jest Kristus? Těm, kdo mají mnoho z Krista, z Něj nebude nic přebývat. (3.) Mělo se jíst ihned, a neodkládat na ráno (2. Mojžíšova 12:10). Kristus se nám nabízí dnes, a musí být přijat, dokudž se dnes jmenuje, než usneme spánkem smrti. (4.) Měl se jíst s bylinami hořkými (2. Mojžíšova 12:8) na památku hořkosti jejich otroctví v Egyptě. Kristem se musíme sytit se zármutkem a zlomeným srdcem, pamatujíce na náš hřích; to dodá našemu velikonočnímu beránku zvláštní chuť. Kristus nám bude sladký, bude-li nám hřích hořký. (5.) Měl se jíst v postoji připraveném k odchodu (2. Mojžíšova 12:11); když se skrze víru sytíme Kristem, musíme zcela zanechat nadvládu hříchem nad námi, setřást jho faraonovo; nesmíme dbát na svět a nic, co je v něm, opustíce to pro Krista, a nemáme to považovat to za špatný obchod, Židům 13:13-14.

4. Svátek přesných, nekvašených chlebů byl typem křesťanova života (1. Korintským 5:7-8). Když jsme přijali Ježíše Krista coby Pána, tak (1.) musíme světit ten svátek ve svaté radosti, neustále se těšit z Pána Ježíše Krista; žádného díla nebude děláno (2. Mojžíšova 12:16), to znamená, že se nesmí připustit nebo vyhovět jakékoliv péči, která by byla s touto svatou radostí neslučitelná nebo jí podkopávala: nemají-li praví věřící neustálý svátek, mohou si za to sami. (2.) Musí to být svátek přesnic, nekvašených chlebů, zachovávaný v lásce, bez kvasu zlosti a nešlechetnosti, bez kvasu pokrytectví a neupřímnosti. Zákon ohledně velikonočních svátků byl velmi přísný a Židé k němu podle toho přistupovali, takže nebylo nalezeno kvasu v domích jejich (2. Mojžíšova 12:19). Chceme-li slavit svátek svatého života ke cti Kristově, musíme od sebe odvrhnout všechen starý kvas hříchu, s tou největší péči a ošklivením si jej. (3.) Bylo to právem věčným (2. Mojžíšova 12:17); dokud žijeme, musíme se sytit Kristem, radovat se z Něj a stále si s vděčností připomínat ony veliké věci, jež pro nás učinil.