Boží Slovo dává mnohá zaslíbení těm, kteří nad ním pilně a důkladně rozjímají. Jedná se o křesťanovu duchovní povinnost i duchovní výsadu. „Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá, ale v zákoně Hospodinově [jest] líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí (Žalm 1:1-2). „Ó jak miluji zákon tvůj, tak že každého dne on jest mé přemyšlování. Nad nepřátely mé moudřejšího mne činíš přikázaními svými; nebo mám je ustavičně před sebou. Nade všecky své učitele rozumnější jsem učiněn; nebo svědectví tvá jsou má přemyšlování“ (Žalm 119:97-99). „Neodejdeť kniha zákona tohoto od úst tvých, ale přemyšlovati budeš o něm dnem i nocí, abys ostříhal [a] činil všecko podlé toho, což psáno jest v něm; nebo tehdáž šťastný budeš na cestách svých, a tehdáž opatrný budeš“ (Joz. 1:8).

Málokterý člověk v historii rozjímal nad Písmem svatým tak důkladně a požehnaně, jako puritánský kazatel a komentátor Matthew Henry, z jehož životního díla, praktického komentáře k celé Bibli, jsme zde již vícekrát duchovně čerpali. Matthew Henry v něm zanechal Božímu lidu mnoho vzácných duchovních perel, ale jeden aspekt jeho díla jsme doposud příliš nezdůraznili, a to jeho dar ona duchovní ponaučení také pro čtenáře systematicky zpracovat a roztřídit. Biblické pravdy jsou nám užitečné vždycky, ale pro naše vlastní omezení je to především tehdy, jsou-li nám předložena v nějaké uspořádané podobě, která rovněž napomáhá naší paměti a porozumění. Proto se kazatelé v rámci svých studií homiletiky (nauky o kázání) učí, jak např. zpracovat kázání do logicky navazujících bodů. Někdy se kazatelé rovněž snaží, aby např. všechny hlavní body začínaly na stejné písmeno nebo mezi sebou jiným způsobem slovně korespondovaly, opět pro lepší zapamatování.

Příkladem vzácného systematického seřazení hlavních myšlenek biblického textu je – samozřejmě vedle mnohých dalších textů – také závěr 33. kapitoly Deuteronomia, posledních přímých slov Mojžíšových k Izraeli, kde před ně poté, co každému kmenu dal jeho zvláštní požehnání, jim předkládá jejich blahoslavenství coby celého národa: „Neníť žádného, jako [Bůh] silný, ó Izraeli, kterýž se vznáší na nebesích ku pomoci tobě, a u velebnosti své na oblacích nejvyšších. Ochrana [tvá buď] Bůh věčný, a zespod ramena věčnosti, kterýž vyžene nepřátely před tebou, aneb řekne: Vyhlaď [je], aby sám bezpečně bydlil Izrael, rodina Jákobova, [a to] v zemi obilím a vínem [oplývající], jehož nebesa také i rosu vydávati budou. Blahoslavený jsi, Izraeli. Kdo jest podobný tobě, lide vysvobozený skrze Hospodina, jenž jest pavéza spomožení tvého a meč důstojnosti tvé? Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, ale ty po [všech] vyvýšenostech jejich šlapati budeš“ (v. 26-29).

Matthew Henry z toho zpracoval 8 hlavních bodů, kde z textu vysvětluje, jaké zvláštní výsady měl Izrael coby lid Boží, a jak se to duchovně vztahuje i na novozákonní církev. Už jen samo těch 8 výsad – vedle mnohého dalšího, co v Bibli máme – by nás mělo vést k touze připojit se k duchovnímu, neviditelnému lidu Božímu, pokud jeho součástí ještě nejsme, nebo k vděčnosti za to, že nás do něj Hospodin přidružil, pokud do něj již patříme.

Nemiňme však, že toto zaslíbení se stalo lidu bojujícímu. Izrael právě vcházel do země zaslíbené, kterou si měl podmanit a vyhnat z ní pohanské národy. K tomu všemu je Mojžíš povzbuzuje Boží ochranou. Kdo však není ochoten se zapojit do duchovních bojů křesťana – ne „proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem vysoko“ (Ef. 6:12) – o podíl na těchto požehnáních přichází. A za druhé se stalo lidu oddělenému, jak Matthew Henry také poukazuje. Izrael se neměl smísit s národy, které měl vyhnat, ani se jim v čem přizpůsobit nebo se jimi jakkoliv inspirovat; stručně vystiženo, neměl mezi sebe vpustit jakoukoliv světskost. Pak bude požehnán a ostříhán nad všechny jiné národy. Když však podmínku oddělení nesplnil, přišel i o Mojžíšem popsanou ochranu Boží.

Stejné varování platí i pro církev Boží – i ona je chráněna svým Spasitelem nad kohokoliv jiného, neboť Bůh živý je sice „ochránce všech lidí,“, ale „zvláště věřících“ (1. Tm. 4:10) – nicméně pokud se neoddělí od světskosti a hříchu okolo ní, o danou výsadu přijde. Nechť jsme tím varováni.

Deuteronomium 33:26-29

Toto jsou poslední slova, která kdy Mojžíš, tento velký spisovatel, tento velký diktující muž, buď sám napsal, nebo je nechal zapsat dle toho, co diktoval; jsou proto nanejvýš zaznamenáníhodná a bezpochyby zjistíme, že je lze rovněž velmi dobře užít ke svému duchovnímu prospěchu. Mojžíš, onen muž Boží (který mohl znát obé lépe, než jakýkoliv jiný obyčejný člověk), svým posledním dechem velebí Boha Izraele i Izrael Boží. Oba v jeho očích nešlo s ničím srovnat; a jsme si jisti, že když vynášel své soudy o obém, oči jeho při tom nepošly (Dt. 34:7).

I. Není Boha jako Bůh Izraele. Žádný z bohů ostatních národů nemohl pro své ctitele učinit to, co Hospodin vykonal pro ten svůj: Neníť žádného, jako [Bůh] silný, ó Izraeli (v. 26), v originále Bůh Ješurunův. Zaznamenejme: Když chceme, aby nám Pán Bůh požehnal tím, že nám prokáže dobrodiní, musíme Jej žehnat tím, že Mu vzdáme své dobrořečení: a jedním z nejvelebnějších způsobů, jak oslavit Pána Boha, je vyznat, že nikdo není jako On. 1. Byla to čest Izraele. Každý národ se chlubil svým bohem, ale žádný neměl takového Boha, kterým by se mohl chlubit, jako měl Izrael. 2. Bylo jejich blaženstvím, že s nimi takový Bůh vstoupil ve svou smlouvu. Zaznamenává dvě věci coby důkaz nesporné absolutní přednosti Boha Ješurunova nad všemi ostatními božstvy: (1.) Jeho svrchovanou moc a panování: vznáší na nebesích, a u té největší velebnosti své na oblacích nejvyšších. Vznášení se na nebesích vyjadřuje Jeho velikost a slávu, v níž se zjevuje té svrchní, nebeské říši, a to, jak užívá vlivy nebes a dílo mraků při uskutečňování svých rad vůči tomuto dolnímu světu: řídí je a usměrňuje jako člověk koně, na kterém jede. Když chce Hospodin něco vykonat pro svůj lid, vznáší se k tomu na nebesích, neboť to učiní spěšně a důrazně: žádný nepřítel nemůže ani předvídat, ani zabránit postupu Toho, který se vznáší na nebesích. (2.) Jeho nezměrnou věčnost; on je věčným Bohem a Jeho ramena jsou ramena věčnosti (v. 27). (3.) Bohové pohanů byli vymyšleni teprve nedávno a brzy pominou, ale Bůh Ješurunův je věčný: byl před všemi světy a bude, až pomine i čas a všechny dny, viz Abakuk 1:12.

II. Žádný lid není jako Boží Izrael. Poté, co vyslovil blahoslavenství jednotlivých kmenů, na závěr tak učinil o všech dohromady – jsou velmi blahoslavení, tak blahoslavení ve všech ohledech, že se jim nevyrovnal žádný národ pod sluncem (v. 29): Blahoslavený jsi, Izraeli, lide, jehož Bohem jest Hospodin; právě z toho důvodu jsi skutečně blažený a nikdo se ti nevyrovná. Jestliže bude Izrael ctít Hospodina coby Boha, kterému není žádný podoben, On jim prokáže takovou přízeň, že z něj učiní národ, kterému není žádný podoben, budící závist u všech jeho sousedů a radost u všech, kdo mu žádají dobro. Kdo jest podobný tobě, lide? Aj, [jak] jsi ty krásná, přítelkyně má, říká Kristus o své choti, na což ona vzápětí odpovídá: Aj, jak jsi ty krásný, milý můj. Kdo tedy jest jako lid tvůj, jako Izrael, který národ na zemi? Ba, ani všechny národy dohromady (2. Samuelova 7:23). To, co je zde řečeno o izraelské církvi a jejích poctách a výsadách, lze bezpochyby vztáhnout i na církev prvorozených, kteříž zapsáni jsou v nebesích. Křesťanská církev je lid Boží Izraelský, jak ji nazývá apoštol (Galatským 6:16), na níž bude spočívat pokoj a která je v důstojnosti vyvýšena nad všechna společenství na světě, stejně jako byl Izrael.

1. Žádný lid nebyl nikdy tak výborně usazen a ukryt (v. 27): Ochrana tvá Bůh věčný. Nebo, jak toto slovo také vyjadřuje, „tvůj příbytek či sídlo, v němž jsi v bezpečí, klidu a v míru jako bývá člověk ve svém domě.“ Každý Izraelitský vskutku má svůj domov v Pánu Bohu; duše se k Němu navrací a spočívá v Něm coby ve svém odpočinutí či útočišti (Žalm 116:7) a ve své skrýši (Žalm 32:7). A všichni, kdo z Něj učiní svůj příbytek, v Něm budou mít i veškeré pohodlí a užitek, který z příbytku plyne (viz Žalm 91:1.9). Mojžíš hleděl k Pánu Bohu coby k příbytku Izraele, když putovali na poušti: Pane, ty jsi býval příbytek náš od národu do pronárodu (Žalm 90:1). A nyní, když se již měli usídlit v Kanánu, nesměli svůj příbytek měnit; stále budou potřebovat a stále budou mít věčného Boha za svůj příbytek; bez Něj by i sám Kanaán byl pouhou pouští a temnou zemí.

2. Žádný lid nebyl nikdy tak výborně podporován a nesen: A zespod ramena věčnosti; to znamená, že neomezená moc Boží na sebe vzala to, aby ochraňovala a utěšovala všechny, kdož v Něj doufají, v jejich největších nesnázích a souženích, i pod těmi nejtěžšími břemeny. Ramena věčnosti podpírají: (1.) církev obecně, aby se nepotopila a nepadla; pod církví je ona Skála věků, na níž církev stojí a kterou brány pekelné nikdy nepřemohou (Matouš 16:18). (2.) Duše jednotlivých věřících, aby – jakkoliv mohou být svíráni – je žádné soužení nepřemohlo. Ať už bude kdy Boží lid jakkoliv snížen, jsou pod ním ramena věčná, držící je, aby jejich duch neklesl, neumdléval a víra neochabovala, i když je dotyčný nad míru přetížen. Věčná smlouva a věčné utěšení, které z ní plynou, jsou vskutku ramena věčná, jimiž jsou věřící předivně zachováváni a radostně potěšováni i v nejhorších dobách; dosti mají na Boží milosti (2. Korintským 12:9).

3. Žádný lid nebyl nikdy tak výborně veden do boje: „Kterýž vyžene nepřátely před tebou skrze svou všemohoucnost, která ti uprostraní, a skrze to uložení, které tě tím vším pronese, řekne: Vyhlaď je.“ Nyní vstupovali do země, kterou držel lid silný a hrozivý, jehož příslušníci se coby její prvotní osadníci považoval za její právoplatné vlastníky; jak Izrael ospravedlní a jak dosáhne toho, že je vyžene? (1.) Pán Bůh je vyhlazením Kananejských pověří, což je v tom plně ospravedlní a provede navzdory celému světu. Ten, který je svrchovaným Pánem nade všemi životy i všemi zeměmi, nejenže dovolil a umožnil, ale také výslovně přikázal a určil synům Izraele, aby se zmocnili země kananejské a vyhladili mečem kananejský lid. Když byl Izrael takto zplnomocněn, mohli to učinit nejen legitimně, ale i se ctí, aniž by tím na sebe přivodili i to nejmenší poskvrnění nebo obvinění z krádeže prvého nebo z vraždy těch druhých. (2.) Pán Bůh jim k tomu, aby je vyhladili, dá moc a zdatnost; ba, dokonce jim vše v podstatě přímo od Něj spadne do rukou: vyžene nepřátely před tebou, neboť je zažene na útěk pouhý strach z Izraele. Tys sám rukou svou vyhnal pohany (Žalm 44:2). Stejně tak jsou věřící více než vítězové nad svými duchovními nepřáteli skrze Krista, kterýž je zamiloval. Kapitán a Vůdce spasení našeho vyhnal nepřátele před námi, když na kříži přemohl svět a obloupil knížatstva a moci, a Jeho příkaz k nám z ní: „Vyhladťe je, stíhejte vítězství a rozdělíte si kořist.“

4. Žádný lid nebyl nikdy tak výborně zabezpečen a chráněn (v. 28): Aby sám bezpečně bydlil Izrael. Ti, kdo přebývají v Bohu a učiní z Jeho jména svou věž pevnou (Přísloví 18:10), budou bezpečně bydlit; takovému jsou hradové na skalách útočiště jeho (Izaiáš 33:16). Budou bezpečně bydliti (1.) i když jsou sami. Byť neuzavřou žádné spojenectví se svými sousedy, ani nemají žádný důvod od kohokoli z nich očekávat pomoc nebo podporu, přesto budou bydliti bezpečně; jednak skutečně budou v bezpečí, a budou to i subjektivně vnímat. (2.) Protože jsou sami. Budou bydliti bezpečně, dokud zůstanou neznečištěni a nesmíšeni s pohany, coby zvláštní a oddělený lid. Jejich odlišnost od všech ostatních národů je sice učinila podobnými ptáku dravému (Jeremiáš 12:9) a vystavovala je nepřátelství těch kolem nich, ale ve skutečnosti je chránila před zlem, které jim přáli jejich sousedé, neboť je držela pod Boží ochranou. Všichni, kdo se drží v Boží blízkosti, Jím budou bezpečně chráněni. Je zaslíbeno, že v Kristově království Izrael bydliti bude bezpečně (Jeremiáš 23:6).

5. Žádný lid nebyl nikdy tak výborně zaopatřen: (v. 28) rodina Jákobova, v originále doslovně pramen Jákobův (to jest, současné pokolení onoho lidu, které je jako pramen, z něhož později budou vytékat a pramenit všechny další rozvětvené potůčky potomních generací) bude v tom čase upevněn v dobré zemi. Oko Jákobovo (jak by to také šlo číst, neboť totéž slovo označuje pramen i oko) jest na zemi obilím a vínem oplývající, to znamená, že tam, kde nyní táboří, již mají Kanán na očích, přímo před svou tváří, na druhé straně řeky, a brzy ji budou mít i v rukách a pod nohama. Ona země, na níž upřeli svůj zrak, byla požehnaná jak tučností zemskou, tak rosou nebeskou; byla to země obilím a vínem oplývající, země výživných a užitečných plodin: nadto jeho nebesa (jako by nebesa byla obzvláště určena, aby přinášela požehnání právě této zemi) také i rosu vydávati budou, bez níž – jakkoliv je zde dobrá půda – by obilí a víno brzy zchřadly. Každý právě Izraelitský má své oko, totiž oko víry, upřené na onu lepší zemi, nebeský Kanán, který oplývá lepšími věcmi než obilím a vínem.

6. Žádnému lidu nebylo nikdy tak výborně spomáháno. Když budou v jakékoliv tísni, sám Pán Bůh se vznáší na nebesích ku pomoci jim (v. 26). A byli též lidem vysvobozeným skrze Hospodina (v. 29). Pokud jim hrozila jakákoliv újma či scházelo cokoliv dobrého, měli věčného Boha, ke kterému se mohli obrátit, všemohoucnost samu, na níž se mohli spolehnout; nic nemohlo ublížit těm, jimž spomáhal Pán Bůh, ani nebylo možné, aby zahynul lid, který byl vysvobozen skrze Hospodina. K pravému, evangelijnímu Izraeli, jsou vždy přidání ti, kteříž by spaseni byli. (Skutky 2:47).

7. Žádný lid nebyl nikdy tak výborně vyzbrojen. Sám Bůh byl pavézou spomožení jejich, jíž byli vyzbrojeni k obraně a dostatečně chráněni proti všem útočníkům; a byl rovněž mečem důstojnosti jejich, jímž byli vyzbrojeni k útoku a díky němuž byli hrozbou pro své nepřátele a měli i úspěch ve všech svých bojích. Pán Bůh je nazýván mečem důstojnosti jejich, neboť tím, že za ně bojoval, způsobil, aby vynikli nad ostatní národy; a nebo proto, že při všem, co pro ně činil, měl na zřeteli svou svatyni, která dlela mezi nimi a která je nazývána slávou Jákobovou (Žalm 47:4, Ezechiel 24:21, Amos 6:8). Ti, v jejichž srdci je okrasa svatosti, mají za pavézu a meč samotného Boha – chrání je celé odění Boží; Jeho Slovo je jejich mečem a víra v ono Slovo je jejich štítem (Efezským 6:16-17).

8. Žádný lid nebyl nikdy tak výborně ujištěn vítězstvím nad svými nepřáteli: (v. 29) Tvoji zajisté nepřátelé poníženi budou, v originále „budou nalezeni lháři tobě“, to jest, budou se ti muset podřídit proti své vůli, takže to bude podřízení toliko falešné; přesto však dosáhneš svého, neboť „ty po krku jejich šlapati budeš“ (tak Septuaginta), o čemž čteme v Jozue 10:24, že se skutečně stalo. Šlapati budeš po všech vyvýšenostech jejich, po všech jejich pevnostech, ať jsou sebevyšší, a pošlapeš jejich paláce a chrámy, ať už je mají za jakkoliv posvátné. „Budou-li vůči tobě tví nepřátelé shledáni lháři“ (tak to čtou někteří), „po vyvýšenostech jejich šlapati budeš“; tj., „nebudou-li se dodržovat dohody a smlouvy, budou zlomeni válečnou silou“. Stejně tak „Bůh pokoje potře satana pod nohy vaše,“ a učiní tak brzo (Římanům 16:20).

Zvažte to vše společně a jistě řeknete: Blahoslavený jsi, Izraeli! Kdo jest podobný, tobě, ó lide! Třikrát blahoslavený ten lid, jehož Bohem jest Hospodin.