Jeden z nejznámějších komentářů na evangelia, sérii anglikánského biskupa J. C. Rylea Expository Thoughts on the Gospels, jsme si již v minulosti představili spolu s některými úryvky. Ty byly ovšem doposud z hlavních statí na dané texty, v nichž biskup Ryle předložil snadno přístupným a čtivým způsobem hlavní myšlenky, které si lze z oddílu vzít. Nicméně výklady Lukáše a Jana vedle nich obsahují i výkladové poznámky ke každému verši jednotlivě, které se buď zaobírají věcmi těžšími k srozumění, poukazují na jazyková specifika či přidávají další duchovní poznámky, často z per jiných autorů. Jedná se o jedny z nejlepších věcí, ze kterých lze u obtížných věcí z těchto dvou evangelií čerpat. J. C. Ryle v nich nic nevynechává a poctivě se snaží se vším vyrovnat, nepředstírá, že obtíže neexistují a že na některé věci neumí dát zcela uspokojivou odpověď. Nicméně většinou předkládá velmi rozumné a střízlivé vysvětlení.

Tyto poznámky jsou vzácné i proto, že ukazují, jak mocný písmák starý biskup byl – vyznal se na prvním místě ve své Bibli, ale také v teologii a různých komentářích. Své závěry zjevně nečinil ukvapeně, ale po pečlivém studiu ze všech možných zdrojů. I když celý život pevně stál proti Římu, byl dobře seznámen i s římskokatolickými autory – nekritizoval slepě, ale poučeně. I proto jeho dílo představuje dobrého a bezpečného rádce; samozřejmě vedle skutečnosti, že byl podobně jako Barnabáš mužem plným víry a Ducha Svatého.

Pro příklad předkládáme biskupovy poznámky k úvodu 11. kapitoly Janova evangelia o vzkříšení Lazara. Vedle toho, že dávají obecnou představu, v jakém duchu se Ryleův poznámkový aparát nese, obsahují více perel, které by křesťané neměli minout. Nejedná se jen o rozebrání toho, kolikrát byl náš Pán pomazán, ale i poukázání na některé pravdy ohledně proroctví a otázky, proč Pán Bůh dopouští zlo. Sice lze říci, že jde o pravdy v jednom ohledu prosté, ale zároveň velmi hluboké, které by nám neměly uniknout.

Poznámky k Janovi 11:1-6

1.—[Byl pak nemocen nějaký Lazar.] Tato prostá slova udávají základní tón celé kapitoly. Vše se točí kolem nemoci jednoho neznámého Kristova učedníka. Jak mnoho v běhu našeho života závisí na maličkostech, zejména na nemoci! Nemoc je svatá věc a jedno z velkých Božích ustanovení.

Tato nemoc se odehrála mezi zimou a Velikonocemi, v době, kdy náš Pán pobýval v Betabaře za Jordánem. O její povaze se nedozvídáme, ale podle jejího rychlého průběhu není nepravděpodobné, že šlo o horečku, jaká je v Palestině běžná i dnes.

V Novém Zákoně je zde Lazar zmíněn poprvé a o jeho životě nevíme nic jistého. Někteří se dohadovali, že byl oním mladým knížetem, který přišel k našemu Pánu a ptal se Jej, co má činiti, aby obdržel život věčný,—a odešel tehdy zkormoucen, ale později se obrátil.—Někteří se domnívají, že byl oním mládencem, který následoval našeho Pána, když Jej zajali, o čemž se zmiňuje svatý Marek, a utekl nahý.—To jsou však pouhé dohady, pro které ve skutečnosti není žádný pevný základ. Že nebyl chudý, ale poměrně bohatý, se zdá být velmi pravděpodobné s ohledem na ‚hostinu‘ ve 12. kapitole Janova evangelia, z počtu přátel, kteří jej oplakávali, z alabastrové schránky se vzácnou mastí, kterou použila jeho sestra, i z hrobu vytesaného ve skále. Ale i to je pouze dohad.

Jméno ‚Lazar‘ je nepochybně pořečtěná podoba hebrejského jména ‚Eleazar‘. Stojí za povšimnutí, že dodnes přežívá v moderním názvu Betánie, ‚El-Azarizeh‘. (Viz Smithův biblický slovník.)

[Z Betany, z městečka Marie a Marty, sestry její.] Slovo ‚městečko‘ v této větě by bylo lépe přeložit jako ‚vesnice‘, tak jako bylo přeloženo na dalších šestnácti místech Nového Zákona. Betany byla ve skutečnosti jen malá vesnice, dvě míle východně od Jeruzaléma, a její poloha je dnes přesně známá. Leží na východním svahu hory Olivetské na cestě do Jericha. Ve Starém Zákoně není zmíněna ani jednou, a za svou proslulost vděčí tomu, že zde byl vzkříšen Lazar, — že zde náš Pán odpočinul tu noc těsně před svým ukřižování — že odtud zahájil svůj triumfální vjezd do Jeruzaléma — že odtud nakonec vstoupil do nebe (Lk. 24:10), — že zde bydlely Marie a Marta.

Všimněme si, že v Božích očích činí města a země slavnými přítomnost Božích vyvolených dětí. V Novém Zákoně je zaznamenána vesnice Marty a Marie, zatímco Memfis a Théby nikoliv. Chaloupka, kde vládne Boží milost, je v očích Hospodinových libější než město s katedrálou, kde žádná nevládne.

Zaznamenejme, že tento verš poskytuje vnitřní důkaz, že evangelium svatého Jana bylo napsáno dlouho po ostatních historických částech Nového Zákona. Mluví o Martě a Marii jako o osobách, jejichž jména a historie by měly být všem křesťanským čtenářům známy.

Tento verš má v řečtině jednu zvláštnost, která je v našem překladu jen stěží zachycena. Doslovně by se dalo přeložit: „Lazar z [from] Betany, od [out of] městečka Marie“ atd. Že slovo ‚z‘ Betany znamená přesně to, jak jej překládáme, je zřejmé ze Skutků apoštolských 17:13 nebo Židům 13:24. Proč se zde však říká „od vesničky nebo nebo městečka Marie,“ není zcela zřejmé. Někteří se domnívají, že to znamená „Lazar byl nyní obyvatelem Betany, ale původně byl z městečka Marie a Marty“, tedy z nějakého jiného místa. To se však nezdá pravděpodobné.—Webster navrhuje možnost, že druhé slovo ‚z‘ je přidáno jako důraz, aby se ukázalo, že Lazar tam nejen žil, ale že se tam také narodil. Greswell říká v podstatě totéž. Je pozoruhodné, že Jan 1:44 obsahuje přesně stejný způsob vyjádření o Filipovi a Betsaidě.

Je pozoruhodné, že Marie je jmenována před Martou, ačkoli Marta byla zjevně starší a figurovala jako hlava domu. Předpokládám, že důvodem je to, že Mariino jméno a charakter byly známější.

Chemnitius se domnívá, že je možné, že celá Betany Martě a Marii patřila a že to vysvětluje vážnost, kterou vůči nim lidé chovali, i počet truchlících atd. Je třeba si uvědomit, že Betany byla velmi malá. Nicméně Betsaida je nazývána ‚městem Ondřejovým a Petrovým‘ (Jan 1:44), přičemž zjevně tomto dvěma chudým rybářům nepatřila.

2.—[To byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí, a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejíž bratr Lazar byl nemocen.] Tento verš předkládá vysvětlení jakoby v závorce, kterou svatý Jan po svém způsobu vložil, aby bylo jasné, o jaké Marii mluví, totiž o Lazarově sestře. Křesťané věděli, že za dob našeho Pána byly ne méně než čtyři Marie: (1) matka našeho Pána, (2) Kleofášova manželka, (3) Marie Magdaléna, (4) Marie, sestra Marty. Aby tedy nedošlo k omylu, Jan říká: „To byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí, a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejíž bratr Lazar byl nemocen“ (Jan 11:2).

Jakkoli se tato slova zdají jednoduchá, názory na to, kdo byla tato Marie, sestra Marty a Lazara, a kolikrát byl náš Pán pomazán, se neobyčejně liší.

(a) Někteří, jako Jan Zlatoústý (Chrysostom), Origenes a Chemnitius, tvrdí, že k pomazání došlo třikrát: jednou (v Lk. 7. kapitole) v domě Šimona farizeje, jednou v Betany v domě Šimona malomocného a jednou v Betany v domě Marty a Marie. Jiní jako Ferus sice souhlasí se Zlatoústým, že náš Pán byl pomazán třikrát, ale domnívají se, že Marie to udělala dvakrát.

(b) Někteří tvrdí, že náš Pán byl pomazán dvakrát: jednou ve farizeově domě (v Lk. 7 kapitole) a jednou v Betany v domě Šimona Malomocného, kde z nějakého důvodu, který neznáme, žili Marta, Marie a Lazar.

(c) Někteří jako Augustin, Beda, Toletus, Lightfoot, Maldonatus, Cornelius à Lapidus a Hengstenberg tvrdí, že náš Pán byl pomazán pouze jednou,—že líčení v 7. kapitole Lukáše bylo vloženo mimo chronologické pořadí,—že Šimon Farizeus a Šimon Malomocný byla tatáž osoba a že toto jediné pomazání se odehrálo v Betany. Hengstenberg svou teorii velmi důmyslně dokládá a odvážně naznačuje, že Šimon Farizeus, který se jmenoval také Šimon Malomocný, byl manželem Marty a nebyl Kristu přátelsky nakloněn:—že to vysvětluje, proč byla Marta v Lk. 10:41 ‚pečlivá a rmoutila se‘ víc než Marie a proč byli při vzkříšení Lazara přítomni nepřátelští farizeové; že Marie Magdaléna byla tatáž jako Marie z Betany a že Marie z Betany byla ona ‚hříšnice‘ v Lukáši 7.

Toletus otevřeně přiznává, že římská církev zastává názor, že došlo pouze k jednomu pomazání jednou osobou, jak to jasně deklaruje jedna z jejích sbírek: viz Breviář.

Já sám se rozhodně stavím proti poslednímu z těchto názorů. Domnívám se, že došlo přinejmenším ke dvěma pomazáním,—jednomu relativně na počátku služby Páně a druhému na jeho konci,—jednomu v domě nepřátelského farizeje Šimona a druhému v domě Šimona Malomocného v Betánii,—jednomu, jež vykonala žena, jež byla zvláště hříšná, a druhému, jež učinila Marie, sestra Marty, proti jejíž mravnosti nic nesvědčí.— Proč se dům Marty a Marie v Betany nazývá domem Šimona malomocného, přiznávám, nedokážu vysvětlit. Mohu se jen domnívat, že mezi nimi existoval nějaký vztah, o němž nic nevíme. Ale tato obtíž není v mých očích ničím ve srovnání s obtíží, kterou s sebou nese domněnka Augustina a jeho následovníků, že se událost popsaná v 7. kapitole Lukášova evangelia odehrála na konci služby našeho Pána. Podle mého soudu existují silné vnitřní důkazy, že tomu tak nebylo. Na konci služby našeho Pána by jistě lidé s údivem neřekli: „Kdo jest tento, kterýž i hříchy odpouští?“ A jistě by se o Marii nemluvilo jako o proslulé ‚hříšnici‘.

Na druhou stranu, zastáváme-li názor, že byl náš Pán byl pomazán pouze dvakrát, jednou v domě farizeje Šimona a jednou v Betany, musíme upřímně přiznat, že je zde velmi vážný problém, který je třeba překonat. Tato obtíž spočívá v tom, že podle svatého Marka žena pomazala našeho Pána ‚dva dny‘ před velikonocemi a vylila Mu mast na ‚hlavu‘, zatímco Jan říká, že byl pomazán ‚šestý den před velikonocí‘ a mast byla vylita na Jeho ‚nohy‘—nevidím, jak lze tuto obtíž překonat. Pokud však stojíme za tím, že náš Pán byl v posledním týdnu před svým ukřižováním pomazán dvakrát, jednou ‚šestý den‘ před ním a jednou ‚dva dny‘ předtím, a pokaždé ženou, je celá věc jasná. Že by se taková věc v oněch dnech stala více než jednou, mi nepřipadá jako žádná námitka, uvážíme-li zvyklosti té doby. Ano, je poněkud pozoruhodné, že náš Pán odpověděl na obranu té ženy při obou příležitostech stejně. To je však jen drobný problém. Celkově se tedy, mám-li vyjádřit svůj názor, přikláním k názoru Zlatoústého, že pomazání byla tři. Domnívám se rovněž, že je něco na Ferově názoru, že Marie, sestra Lazarova, pomazala našeho Pána dvakrát, jednou šest dní před velikonocemi a podruhé dva dny před nimi.

Použití minulého příčestí ve verši před námi se mi nezdá být nějakou obtíží. Je samozřejmě pravda, že v této době nemoci Lazara Marie našeho Pána ještě nepomazala. Neméně pravdou však je, že to Jan zjevně zmiňuje s předstihem, coby dávno proběhlou historickou skutečnost, která byla v době, kdy psal své evangelium, v církvi dobře známá a které jeho čtenáři rozuměli. „To byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí.“

Nemiňme v tomto verši, že dobré skutky všech Kristových svatých se pečlivě zaznamenávají v Boží pamětní knize. Lidé jsou zapomnětliví a nevděční, ale nic z toho, co bylo vykonáno pro Krista, není nikdy zapomenuto.

Všimněme si, že nemoc přichází na lid Kristův stejně jako na bezbožné a světáky. Milost v srdci nás nezprošťuje zkoušek. Naopak, nemoc je jedním z nejužitečnějších Božích nástrojů pro posvěcení Jeho svatých, aby nesli ovoce trpělivosti a ukázali světu, že Mu Jeho lid neslouží jen pro tělesné pohodlí a komfort v tomto životě. „Zdaliž se Job darmo bojí Boha?“ dobíral si jej ďábel v dobách, kdy se Jobovi dařilo. „Lazar a jeho sestry ze své víry dobře profitují,“—to by šlo říci, kdyby je nepotkaly žádné zkoušky.

Brentius poznamenává: „Pán Bůh neodchází, když odchází tělesné zdraví. Kristus se nevzdaluje, když se vzdaluje život.“

3. [Tedy poslaly k němu ty sestry, řkouce: ] Zde máme příklad toho, co by měli činit v nesnázích všichni křesťané. Stejně jako Marie a Marta bychom to měli nejprve sdělit Kristu. V modlitbě to můžeme udělat stejně opravdově jako ony. Právě to udělal Job ve svém soužení: nejprve ‚poklonu učinil‘ a poté řekl: „Buď požehnáno buď jméno Hospodinovo.“ To je, co Aza neučinil: „V nemoci své nehledal Boha, ale [jen] lékařů“ (Job 1:20; 2. Par. 15:12).

Z výrazu v následujícím verši „uslyšav“ se zdá, že ono poselství bylo ústní, a nikoli písemné.

[Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest.] To je velmi dojemná a krásná krátká zpráva. Její pokorná a uctivá důvěra je pozoruhodná: „Ten, kteréhož miluješ, nemocen jest.“ Sestry neřekly: „Učiň něco“, „uzdrav ho“ nebo „ hned přijď.“ Jednoduše předložily před Pána celý případ a nechaly Jej, aby učinil, co uzná za nejmoudřejší a nejlepší. Je to podobné, jako když Ezechiáš rozvinul před Pánem Bohem Senacheribův dopis. (2. Kr. 19:14)—Označení, které daly Lazarovi, je zaznamenáníhodné: neřekly „náš bratr“, „Tvůj učedník“, nebo dokonce „ten, který Tě miluje“, ale jednoduše „ten, kteréhož miluješ“, ten, s nímž se Ti zalíbilo zacházet laskavě a vlídně coby s milovaným přítelem. Kristova láska k nám, a ne naše láska ke Kristu, je tou blahoslavenou pravdou, kterou bychom měli mít neustále na mysli. Jeho láska se nikdy nemění: ta naše je kolísavá a nejistá.

Domněnka některých, že zaslání zprávy Kristu bylo známkou slabé víry obou sester, jako by svědčilo o jejich pochybnostech o Kristově vševědoucnosti, je absurdní. To bychom se snad nikdy neměli modlit a mohli bychom říci, že to přeci není třeba, protože Pán Bůh ví všechno!

Zdá se, že slovo „aj“ buď vyjadřuje něco ‚náhlého‘ na Lazarově nemoci, podobně jako Mk. 2:21, a je použito příslovečně, nebo to musíme chápat jako rozkazovací způsob slovesa. „Aj, pozři na případ velkého soužení, hleď a viz: ten, kteréhož miluješ, nemocen jest“. Pak by to bylo podobné jako v Ezechiášově modlitbě: „Otevři, Hospodine, oči své a pohleď“ (2. Kr. 19:16). Sotva můžeme předpokládat, že by takové učednice jako Marta s Marií měly za něco zvláštního nebo překvapivého, že je Kristův učedník je nemocen; přesto je možné, že tomu tak bylo. Theofylaktus a Ferus se domnívají, že slovo „aj“ naznačuje jistý stupeň údivu a překvapení.

Rupertus zaznamenává, že zpráva neobsahuje žádnou žádost: „Milujícímu příteli zcela stačilo oznámit, že Lazar je nemocný.“ Srdeční přátelé nebývají ve svých popisech mnohomluvní ani rozvláční.

Brentius poznamenává, že ono poselství bylo jako každá pravá modlitba, která nespočívá v dlouhém mluvení a vybraných dlouhých souvětích.

Musculus i Chemnitius oba poznamenávají, že když někomu spadne dítě do studny nebo do jámy, stačí milujícímu otci tu prostou skutečnost co nejstručněji sdělit, aniž by bylo třeba o tom hovořit mnohomluvně a rétoricky.

Rollock si všímá, jak je užitečné mít modlící se sestry.

Zaznamenejme, že Kristovi přátelé mohou být nemocní a choří stejně jako ostatní lidé. Nedokazuje to, že že nejsou milováni a že je Pán Bůh zvlášť nechrání a nepečuje o ně. „Kohož miluje Pán, [tohoť] tresce.“ Nejčistší zlato je nejvíce v ohni; nejužitečnější nástroje bývají nejčastěji broušeny. Epafroditus i Timoteus měli chabé zdraví a Pavel s tím nemohl nic dělat.

4. [A uslyšav to Ježíš, řekl:] Tento verš zřejmě obsahuje odpověď, kterou náš Pán dal poslu. Pravděpodobně právě jemu, i když v doslechu všech svých učedníků, adresoval slova, která následují. Jako by řekl: „Jdi, vrať se ke své paní a řekni jí následující.“ A tak se stalo.

[Nemoc ta není k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni.] Tato věta očividně nebyla míněna zcela doslovně. Náš Pán tím nechtěl vyjádřit, že Lazar nezemře v žádném smyslu slova. Spíše jako by říkal: „Konec této nemoci není Lazarova smrt a úplné opuštění tohoto světa, ale obecně sláva Boží a zvláště oslava Mne, Jeho Syna, skrze to, že jej znovu vzkřísím.“ Dočasné vítězství smrti nad námi není úplné, dokud naše těla nezahynou a nenavrátí se v prach. To v případě Lazara nebylo dovoleno, a proto nad ním smrt neměla celou vládu, byť přestal dýchat a pozbyl vědomí.

V poselství našeho Pána bylo nesporně něco tajemného a záhadného. Mohl samozřejmě otevřeně říci: „Lazar zemře a já ho pak vzkřísím.“ Přesto je zvláštní podobnost mezi stylem tohoto jeho poselství a mnohými nenaplněnými proroctvími. Řekl toho dost, aby probudil naději a povzbudil víru, trpělivost a modlitbu, ale ne dost na to, aby se Marie a Marta mohly přestat modlit a hledat Hospodina. A není přesně to, jak bychom měli hledět na mnohá z oněch nenaplněných proroctví o věcech budoucích? Lidé si stěžují, že proroctví nejsou naplněna tak doslova, aby to vyloučilo všechny pochybnosti a nejistotu. Zapomínají však, že Pán Bůh moudře dovoluje, aby v nich zůstávala jistá míra nejistoty, abychom zůstávali bdělí a na modlitbách. Totéž učinil u Marty a Marie.

Pamatujme, co je konečným cílem každé nemoci, která přijde na nás a naše rodiny: totiž aby v nás byl Pán Bůh a Kristus oslaven. Ano, nemůžeme říci: „Neskončí to smrtí,“ ale můžeme říci: „S Boží pomocí to bude ke slávě Boží.“

Zlatoústý zaznamenává: „Výraz ‚aby‘ v této pasáži nevyjadřuje příčinu, ale následek. Nemoc nastala z jiných příčin. Kristus ji užil ke slávě Boží.“

Kalvín poznamenává, že Pán Bůh chce být poctěn tím, že bude oslaven Kristus. „Kdo nectí Syna, nectí ani Otce“ (Jan 5:23).

5. [Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara.] Tento verš nám ukazuje, že všichni členové rodiny z Betany byli učedníky Pána Ježíše, které miloval, bratra stejně jako sestry, a jednu sestru jako druhou. Byla to blahoslavená rodina, poznamenává Lampe, v níž byli všichni předmětem zvláštní lásky Kristovy.

Nevíme, kde byl Lazar v době, kdy se Pán Ježíš zastavil v Martině domě v 10,. kapitole Lukáše; možná se v té době ještě neobrátil. To je však pouze domněnka.

Obecně máme sklon podceňovat působení milosti v srdci Marty a nadhodnocovat působení milosti v srdci Marie pro to, co se stalo, když byl Pán Ježíš u Marty doma předtím. O matkách a paních domu se někdy lehkovážně říká mnoho pošetilých věcí, že jsou Marty, ‚pečlivé a rmoutí se při mnohých věcech‘. Lidé by však měli pamatovat, že v různých situacích se projevují různé stránky charakteru. V 10. kapitole Lukášova evangelia září Marie jistě jasněji než Marta; je však vážnou otázkou, zda ji Marta nezastínila v 11. kapitole evangelia Janova. Aktivně založení křesťané vyniknou lépe za určitých okolností, tiše založení křesťané za jiných. Náš Pán nás zde učí, že miluje všechny, kdo mají milost v srdci, jakkoliv se jejich temperament liší. Učme se nesoudit druhé neuváženě a nevytvářet si o křesťanech ukvapené závěry, dokud jsme je neviděli za všech okolností, v zimě jako v létě, ve dnech temnosti i světla.

Nemiňme, že řecké slovo, přeložené zde jako ‚miloval‘, není stejné jako to, jako které přeloženo jako ‚miluješ‘ ve 3. verši. Slovo popisující lásku Pána Ježíše k oné rodině v tomto verši vyjadřuje vysoký, hluboký, vznešený a ušlechtilý cit. Je stejné jako u Marka 10:21 a Jana 3:16.—Slovo užité ve zprávě od sester je „nižší“, jaké se užívá k vyjádření náklonnosti mezi rodičem a dítětem nebo manželem a manželkou. Je to slovo, užité pro Jidášovo ‚políbení‘ v Mt. 26:48; Mk. 14:44; a Lk. 22:47. Je velmi nápadné, že tomu slovu se 5. verš pečlivě vyhýbá, když se zmiňují obě sestry. Duch Svatý inspirovaně vedl Jana, aby se zdržel i jen tvárnosti zlého. Jaké poučení pro nás!

Zaznamenejme, že zde máme příklad onoho velikého rozdílu, který by měl být kladen mezi Kristovou obecnou soucitnou láskou, jíž chová ke všem lidem, a Jeho zvláštní láskou plynoucí z vyvolení, kterou má k svým údům svého těla, totiž neviditelné církvi. On miloval všechny hříšníky, kterým přišel zvěstovat evangelium, a dal se v nářek nad nevěřícím Jeruzalémem. Ovšem zvláště miloval ty, kteří v Něho uvěřili.

6.-[A jakž uslyšel, že by nemocen byl, tedy pozůstal za dva dni na tom místě, kdež byl.] Nelze minout záměrnou a velmi poučnou souvislost mezi tímto veršem a veršem předchozím. Náš Pán miloval rodinu v Betany, všechny tři, a přesto, když uslyšel, že je Lazar je nemocen, místo aby ihned spěchal do Betany Jej uzdravit, tiše zůstal v Betabaře dva dny, aniž by se vydal na cestu.

Nemůžeme pochybovat, že toto zdržení bylo úmyslné a za určitým účelem, což vrhá veliké světlo na mnohá jednání Boží prozřetelnosti s Jeho lidem. Víme, že toto zpoždění způsobilo Martě s Marií nesmírnou bolest a utrpení duše, a Lazar kvůli němu musel projít všemi mukami smrti a smutku z odchodu z tohoto světa. Snadno si dokážeme představit, v jakém zármutku, napětí a nejistotě se musela domácnost v Betany nacházet po ty čtyři dny, kdy jejich milující Mistr nepřicházel; a víme, že náš Pán tomu všemu mohl zabránit, ale neudělal to. Víme ovšem též, že kdyby byl ihned přispěchal do Betany a Lazara uzdravil, nebo kdyby byl přikázal jeho uzdravení slovem na dálku jako v Janovi 4:50, nikdy by nedošlo k onomu zázračnému vzkříšení a nikdo by neslyšel ty podivuhodné výroky, které řekl v Betany. Jednoduše, Pán dopustil bolest několika ku prospěchu celé církve Kristovy.

Zde máme to nejprostší a nejlepší vysvětlení, proč je dopuštěno zlo a utrpení. Pán Bůh mu mohl zabránit. Hospodin nemá zalíbení v tom, když Jeho stvoření trpí. On však dobře ví, že některým lekcím by se lidstvo nemohlo naučit, kdyby zlo nebylo dopuštěno; proto je tedy Pán Bůh dopouští. Utrpení jedněch vede k prospěchu mnohých. „Kdo věří, nebude kvapiti.“ V poslední den uvidíme, že vše bylo učiněno dobře. Ba, i prodlevy a dlouhé přestávky, které nás v Božím jednání matou, jsou uspořádané moudře a slouží k dobrému. Stejně jako děti jsme špatnými soudci nehotového díla.

Zlatoústý říká: „Kristus meškal, aby nikdo nemohl tvrdit, že Lazarovi dal vstát, když ještě nezemřel, říkaje, že to byla strnulost, mdloba nebo záchvat, ale ne smrt. Proto se zdržel tak dlouho, až započal rozklad.“

Kalvín k tomu poznamenává: „Nechť se věřící naučí odložit své touhy, nevztáhne-li Pán Bůh svou ruku k pomoci tak rychle, jak si myslíme, že vyžaduje nutnost. Ať už prodlévá jakkoliv, On nikdy nespí a na svůj lid nezapomíná.“

Quesnel podotýká: „Pán Bůh dopouští zlo, aby při obrácení hříšníka více vynikla moc Jeho milosti a velikost Jeho lásky.“

Poole poznamenává: „Nesmíme soudit Kristovu lásku k nám podle pouhých vnějších projevů Jeho prozřetelnosti, ani se domnívat, že nás nemiluje, protože nám nepřichází na pomoc v čase, který bychom chtěli, a způsoby a metodami, které by se nám zdály srozumitelné.“