Při teologických disputacích na kontroverzní témata se praví věřící musí vždy odvolávat na Bibli, jediný závazný a neomylný zdroj pravdy Boží, bez kterého jsme zcela v temnotě, neschopní se svou moudrostí dobrat správných duchovních závěrů. „Co praví Písmo?“ je velká otázka, kterou si mají všichni klást. Boží Slovo tedy slouží jako měřítko a soudce ve všech doktrinálních otázkách. To je jeho důležitá role; neměli bychom však zapomínat, že to není primární důvod, proč nám jej Pán Bůh dal. Ten nám sděluje ono samo v kontextu nejznámějšího verše o inspiraci Bible: „Všelikéť písmo od Boha [jest] vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž [náleží] k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2. Tim. 3:16-17).

Když nás Boží Slovo nebuduje k dokonalosti – která zde neznamená bezhříšnost, ale plnost, kompletnost, stav, kdy nám, nakolik to je možné, duchovně nic neschází – neužíváme jej správně, jak bychom měli. Můžeme vést doktrinální debaty zcela neužitečné, dokonce i když argumentujeme z Bible (viz např. Řím. 14:1). Hájit pravdy Páně proti útokům falešných učitelů je samozřejmě naše povinnost, jen však když neztratíme zřetel z důvodu, proč tak máme činit – totiž aby lid Boží nebyl obloupen o přítomnost a požehnání Páně (viz např. Kol. 2:8), a aby znal vůli Boží a nešlo to s ním k horšímu (2. Tim. 3:13). Když tedy z Písma v rámci vyučování církve obhajujeme čisté doktríny Boží, nemáme pomíjet zdůrazňování, proč jsou pro nás důležité, a jaký praktický dopad to či ono v životě věřících má mít, popř., k čemu vede přijetí omylu či bludu.

Smutně se však toto ne vždy děje. Zejména u dlouhodobých teologických kontroverzí k tomu mohou mít apologeti obou stran tendenci sklouzávat. Mnohé příklady toho bychom našli i v případě sporu arminiánů a kalvinistů ohledně Boží svrchovanosti ve spáse člověka, shrnuté v 5 bodech remonstrančních a dortských. V tomto kontextu je tedy užitečné zaznamenat komentář přesvědčeného kalvinisty Arthura W. Pinka na Janovo evangelium, konkrétně té části 6. kapitoly, v níž nacházíme onen známý výrok Spasitele: „Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej“ (Jan 6:44).

Pink ortodoxně vychází k doktrín milosti, které zdůrazňují, že jednak člověk Pánu Bohu zodpovídá, jeho záhuba jen a jen z něho samého, vinit může jen sám sebe – a zároveň je jeho spása cele z Hospodina, takže veškerá sláva a veškeré zásluhy náleží jen Jemu. Nicméně je Pink především pečlivým vykladačem, takže i když tyto věci zdůrazňuje, nesnaží se je tam za každou cenu vpasovat na úkor náležitého vysvětlení významu textu v jeho kontextu, co Pán Ježíš chtěl říci a jak Jeho slova má čtenář aplikovat. Proto jeho komentář lze vřele doporučit každému studentu Písma, který se chce více poučit o těchto jistě nesnadných otázkách ohledně lidské zodpovědnosti a Boží svrchovanosti.

Jan 6:42-47

„A pravili: Zdaliž tento není Ježíš, syn Jozefův, jehož my otce i matku známe? Kterak pak dí tento: S nebe jsem sstoupil?“ (Jan 6:42). Z toho vidíme, že tito Židé chápali Kristova slova „Já jsem chléb ten, kterýž jsem s nebe sstoupil“ tak, že značí Jeho Božský původ; a v tom měli naprostou pravdu. Nikdo jiný než On nemohl toto tvrdit, aby to byla pravda. Toto Kristovo prohlášení znamenalo, že jako Osoba v existoval v nebi dříve, než se zjevil mezi lidmi – a jak dosvědčil Jeho předchůdce: „Kdožť s hůry přišel, nade všeckyť jest“ (Jan 3:31); nade všecky, protože první člověk a celá jeho rodina jsou zemští, ale „druhý člověk sám Pán s nebe“ (1. Kor. 15:47). A k tomu, aby se Pán stal člověkem, bylo zapotřebí zázraku narození z panny: nadpřirozená Jsoucnost mohla vstoupit do tohoto světa jedině nadpřirozeným způsobem. Tito Židé však byli ohledně Kristově nad-lidského původu v naprosté nevědomosti. Domnívali se, že je přirozeným synem Josefa a Marie. Říkali, že Jeho „otce a matku známe“. Ale neznali. Jeho Otce neznali a ani znát nemohli, leč by se jim On sám zjevil. A tak je tomu dodnes. Jedna věc je přijmout intelektuálně coby náboženské dogma, že Ježíš Kristus je Syn Boží, a úplně jiná věc je poznat Ho tak osobně, sám pro sebe. Tělo a krev mi to nezjeví (Mt. 16:17).

„Tedy odpověděl Ježíš a řekl jim: Nerepcete vespolek. Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej; a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější“ (Jan 6:43-44). Toto velmi vážné slovo přichází právě v tomto okamžiku a je třeba pečlivě zaznamenat přesně jeho návaznost. Je to slovo, které zároveň odhaluje morální stav a vysvětluje příčinu „reptání“ těchto Židů. Musíme si velmi pozorně všímat, co Kristus neřekl a co přesně řekl. Neřekl: „Žádný nemůž přijít ke mně, leč by mi jej Otec dal,“ jakkoliv je to jistě pravda. On zde však hovořil ve vztahu k jejich lidské odpovědností.

Nebylo to zamýšleno jako slovo, které má odradit, ale pokořit. Nezavíralo jim dveře před nosem, ale ukazovalo, jak jedině lze do těchto dveří vstoupit. Nemělo naznačovat, že pro ně není žádná myslitelná naděje, ale ukazovalo směr, kde se naděje skrývá. Kdyby byl tehdy mezi těmi, kdo slyšeli tato Kristova zpytující slova, Saul z Tarsu, vztahovala by se na jeho případ a stav v plné síle, a přesto by se následně ukázalo, že byl nádobou milosti, danou Otcem Synu před ustanovením světa. A je docela dobře možné, že někteří z oněch tehdy reptajících Židů byli mezi těmi, které Otec přitáhl k víře v Syna o Letnicích. Pán k tomu zvolil svůj jazyk velmi pečlivě a ponechal pro to prostor. Jan 7:5 nám říká, že vlastní bratři Páně (podle těla) v Něj zprvu nevěřili, a přesto se později zařadili mezi jeho učedníky, jak vyplývá ze Sk. 1:14. Dávejme si tedy pozor, abychom zde do 44. verše nevčítali něco, co v něm není.

„Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej“ (Jan 6:44). Tato Kristova slova zjevují hloubku lidské zkaženosti. Odhalují zarputilou tvrdošíjnost lidské vůle. Vysvětlují „reptání“ těchto Židů. Že jim Spasitel takto odpověděl, očividně mínil takto: Svým reptáním jasně ukazujete, že jste ke Mně nepřišli, že nejste ochotni ke Mně přijít a ve své stávající samospravedlnosti ke Mně nikdy nepřijdete. Než ke Mně přijdete, musíte se obrátit a stát se jako malé dítky. A než se tak stane, musí na vás Pán Bůh zapůsobit.

Stačí se zamyslet nad stavem přirozeného člověka, abychom viděli nezvratnou pravdu tohoto tvrzení. Spasení je, jak to jen lze, uzpůsobeno potřebám hříšníka, ale není ani v nejmenším přizpůsobeno jeho přirozeným sklonům. Evangelium je pro jeho tělesnou mysl příliš duchovní: pro jeho pýchu příliš pokořující: pro jeho vzpurnou vůli toho vyžaduje příliš mnoho: pro jeho zatemněný rozum je příliš vznešené: pro jeho světské touhy příliš svaté.

„Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej.“ Jak může někdo, kdo má vysoké mínění o sobě a svých náboženských skutcích, připustit, že všechny jeho spravedlnosti jsou jako roucho ohyzdné? Jak si může někdo, kdo se pyšní svou mravností a náboženskostí, připustit, že je zbloudilý, ztracený a spravedlivě odsouzený? Jak může někdo, kdo na sobě vidí pramálo špatného, kdo je zaslepený vůči skutečnosti, že od zpodku nohy až do vrchu hlavy není na něm místa celého (Iz. 1:6), usilovně hledat toho velikého Lékaře? Žádný člověk s nezměněným srdcem a myslí se nikdy nechopí Boží spásy. Ona neschopnost zde je tedy neschopnost morální. Přesně jako když Kristus řekl: „Kterakž byste mohli dobré věci mluviti, jsouce zlí?“ (Mt. 12:34) A opět: „Kterak vy můžete věřiti, chvály jedni od druhých hledajíce?“ (Jan 5,44) A zase: „Toho Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti“ (Jan 14:17).

Voda nepoteče do kopce, a tak ani přirozený člověk nebude jednat v rozporu se svou zkaženou přirozeností. Zlý strom nemůže ovoce dobrého vynášeti a stejně tak není možné, aby srdce, jež miluje temnotu, si zamilovalo i světlo. Zkaženost člověka je – pokud jde o lidskou stránku věci – to jediné, co může vysvětlit všeobecné odmítání evangelia. Je jediná uspokojivá odpověď na otázky: Proč Krista nepřijímají srdečně všichni, jimž je předložen? Proč Jím většina lidí pohrdá a odmítá Ho? Člověk je padlý tvor, zkažená bytost, jenž miluje hřích a nenávidí svatost. Stejně tak lze dát jen jedinou uspokojivou odpověď na otázky: Proč evangelium vůbec někdo srdečně přijímá? Proč ho všichni zatvrzele neodmítají? U těch, kdo věří, Pán Bůh svým nadpřirozeným působení činí navzdory lidské zkaženosti; jinými slovy, Otec „přitrhuje“ k Synu.

Stav přirozeného člověka je mimo možnosti lidské nápravy. Mluvit o uplatňování vůle znamená ignorovat stav člověka, který stojí za jeho vůlí. Vůle člověka se neunikla onomu naprostému ztroskotání jeho přirozenosti. Když člověk padl, byla tím zasažena každá část jeho bytí. Stejně, jako se srdce hříšníka Pánu Bohu a jeho porozumění zatemnilo, i jeho vůle propadla otroctví hříchu. Hlásat svobodu vůle znamená popírat, že je člověk naprosto zkažený. Tvrdit, že člověk sám v sobě může Krista buď odmítnout, nebo přijmout, znamená odmítnout fakt, že je ďáblovým zajatcem.

Znamená to říci, že na naší tělesnosti zůstala alespoň jedna dobrá věc. Znamená to přímo popřít ona slova Syna Božího – „Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej.“ Jediná naděje pro člověka leží mimo něj, v pomoci shůry. A právě to jsme měli na mysli výše, když jsme řekli, že toto Kristovo slovo nemělo zavírat dveře naděje, ale ukázat směr, kde naděje spočívá. Je-li pravda, že nemohu utéci sám sobě; je-li pravda, že vše ve mně je zkažené a tudíž nepřítelkyní Bohu; je-li pravda, že jsem bezmocný, abych napravil sklon své přirozenosti, co tedy mohu dělat?

Inu, uznat svou bezmocnost a volat o pomoc. Co má dělat ten, kdo upadne a zlomí si kyčel? Nemůže se zvednout: má tedy zůstat ležet ve své bídě a zahynout? Ne, má-li jakou touhu po pomoci. Pozvedne hlas a přivolá si pomoc. Kdyby tito reptající Židé uvěřili tomu, co jim Kristus řekl o jejich bezmocnosti, učinili by právě to. A kdyby někdo nespasený v naší době uvěřil Pánu Bohu, když říká, že je coby hříšník ztracen, i on by prosil o Vysvoboditele. Nemohu-li přijít ke Kristu, leč by mně Otec „přitrhl“, pak je na mé odpovědnosti prosit Otce, aby mne „přitrhl“.

V čem, můžeme se ptát, spočívá toto „přitrhnutí“? Jistě mluví o něčem více než jen o pozvání evangelia. Zde užité slovo je velmi důrazné a vyjadřuje nasazení síly a přinucení uchopeného předmětu k odpovědi. Stejné slovo nalézáme v Janovi 18:10 a 21:6.11. Pokud čtenář tyto pasáže prozkoumá, zjistí, že znamená mnohem více než „vábit“. Plnou sílu zde v Janovi 6:44 by mu snad dalo „pohánět“ nebo „donutit“. Jak bylo řečeno výše, neznovuzrozený hříšník je tak zkažený, že se svým neproměněným srdcem a myslí ke Kristu nikdy nepřijde. A onu naprosto nezbytnou změnu může vypůsobit jedině Pán Bůh. Ke Kristu proto všichni přicházíme pro Boží „přitržení“. Co je tedy to „přitržení“? Odpovídáme: Je to moc Ducha svatého, která přemáhá hříšníkovu samospravedlnost a usvědčuje jej z jeho ztraceného stavu. Je to Duch svatý probouzející v něm vnímání své potřeby. Je to moc Ducha svatého přemáhající pýchu přirozeného člověka, aby byl hotov přijít ke Kristu coby žebrák s prázdnýma rukama. Je to Duch svatý dávající mu hlad po chlebu života.

„Psáno jest v prorocích: A budou všickni učeni od Boha“ (Jan 6:45). Náš Pán potvrzuje, co právě řekl, odvoláním se na Písma. Odkazuje se na Izaiáše 54:13: „Synové pak tvoji všickni vyučení budou od Hospodina.“ To aspoň částečně vysvětluje významu slova „přitrhnout“. Přitrhováni jsou ti, kdo jsou „učeni od Boha“. A kdo jsou tito, tak vysoce poctění? Citát z Izaiáše 54 nám říká: jsou to Boží „děti“; Jeho vlastní, Jeho vyvolení.

Zaznamenejme pozorně, jak náš Pán citoval Izaiáše 54:13. Jednoduše řekl: „A budou všickni učeni od Boha.“ To nám pomáhá při vymezení „všechněch“ i v dalších pasážích, jako je Jan 12:32: „Já budu-liť povýšen od země, všecky potáhnu k sobě.“ „Všickni“ neznamená celé lidstvo, ale všechny děti Boží, všechny Jeho vyvolené.

„Protož každý, kdož slyšel od Otce a naučil se, jdeť ke mně“ (Jan 6:45). To rovněž vrhá světlo na „přitrhování“ z předchozího verše. Přitrhováni jsou ti, kdo „slyšeli“ a „naučili se“ od Otce. To znamená, že jim Pán Bůh dal uši ke slyšení a srdce k vnímání. Shodně s tím se píše v 1. Korintským 1:23-24: „Myť pak kážeme Krista ukřižovaného, Židům zajisté pohoršení, a Řekům bláznovství, ale povolaným i Židům i Řekům Krista, Boží moc a Boží moudrost.“ „Povolaný“ zde odkazuje na účinné a neodolatelné povolání Boží. Je to povolání, které je slyšeno vnitřním sluchem; povolání puzené mocí Boží mocí, přitrhující dotyčného ke Kristu samému.

„Ne že by kdo viděl Otce, jediné ten, kterýž jest od Boha, tenť viděl Otce“ (Jan 6:46). Toto je velmi důležité. Chrání to před falešným závěrem. Pán to řekl, aby se Jeho posluchači (a my s nimi) nedomnívali, že před tím, než může hříšník dojít spásy, potřebuje nějaké přímé zjevení od Otce. Kristus právě osvědčil, že k Němu přicházejí jen ti, kdo slyšeli a učili se od Otce. To však neznamená, že takoví vnímají Jeho slyšitelný hlas nebo že k nim přímo promlouvá. V bezprostředním spojení s Otcem byl [a je] pouze Spasitel. Od Otce slyšíme a učíme se pouze skrze Jeho psané Slovo! Tolik tedy k primárnímu významu tohoto verše ve vztahu k danému místu a času. Je v něm však mnohem víc, než co jsme se právě snažili přiblížit.

„Ne že by někdo viděl Otce, jediné ten, kterýž jst od Boha, tenť viděl Otce.“ Ó, jak to zjevuje slávu Kristovu, ukazujíc na onen nekonečný rozdíl mezi vtěleným Synem a všemi lidmi na zemi! Nikdo z lidí neviděl Otce, ale Ten, který mluví, Jej viděl, neboť „jest z (nikoli „Otce“, ale) Boha“. Je součástí Božství, sám je přímo Bohem z Boha.

A protože „viděl Otce“, je plně způsobilý o Něm hovořit, zjevit Ho – viz Jan 1:18. A kdo jiný by mohl „vypravit“ Otce? Jak jinak by mohlo světlo Otcovy lásky a milosti zazářit do našich srdcí než skrze Krista, Jeho Syna?

„Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, máť život věčný“ (Jan 6:47). Kristus stále pokračuje v lince pravdy, kterou započal ve 44. verši. Sedmačtyřicátý verš není výzvou hříšníkům, ale doktrinálním prohlášením ohledně svatých. Ve 44. verši uvedl, co je zásadní z Boží strany, má-li hříšník přijít ke Kristu: musí být „přitrhován“ Otcem. Ve 45. verši částečně vymezil, v čem ono „přitrhování“ spočívá: je to slyšení a učení se od Otce. Poté, co Spasitel zamezil falešným vývodům z Jeho slov ve 45. verši, nyní říká: „Kdož věří ve mne, má život věčný.“

Víra není příčinou toho, že hříšník získává život shůry, je naopak důsledkem toho. Skutečnost, že člověk věří, dokazuje, že v sobě již Boží život má. Je pravda, že hříšník má věřit. Je to jeho povinnost. A při obracení se k hříšníkům je z hlediska lidské odpovědnosti zcela na místě říci: „Kdož věří v Krista, nezahyne, ale má život věčný.“ Nicméně faktem zůstává, že žádný neznovuzrozený hříšník nikdy neuvěřil a neuvěří. Neobrácený hříšník má milovat Pána Boha, a milovat Jej celým srdcem svým. Tak se mu přikazuje. Ale nečiní tak a činit nebude, dokud mu milost Boží nedá nové srdce. Stejně tak má věřit, ale neuvěří, dokud nebude obživen k novému životu. Proto říkáme, že když někdo uvěří, pokud shledáme, že věří, je to jistý důkaz, že mu již náleží život věčný. „Kdož věří ve mne, má (již má) život věčný“: srov. Jan 3:36; 5:24; 1. Jan 5:1 atd.