Je smutnou skutečností, že i vyznávající křesťané, kteří se hlásí k evangelikalismu a deklarují svou víru v neomylnost plně vdechnutého Slova Božího, k některým jeho částem přistupují s určitým despektem. Málo je čtou a z určitých poznámek lze vysledovat, že je nevnímají jako příliš relevantní. Nesouvisí to samo o sobě s jejich obtížností, protože kupříkladu některé prorocké knihy či Zjevení Janovo nepochybně rovněž patří mezi složité pasáže, ale u nich věřící vnímají svoji omezenost a pokud jim nerozumí a neumí je aplikovat, správně to přičítají sami sobě a své neznalosti.

Žel, stejný postoj si moderní křesťané začasté nezachovávají vůči rodokmenům a nezřídka ani vůči knize Leviticus (či obecně částem Pentateuchu obsahující ceremoniální a civilní ustanovení Zákona). Jelikož ví, že dané příkazy nejsou pro novozákonní církev přímo závazné, dovozují z toho, že jim nemají co říci. Detailní popisy různých obětí měly význam pro Izraelce, kteří je kdysi museli fyzicky provádět, ale co s nimi my dnes? Takový přístup se v naší době velmi rozšířil, a aspoň na podvědomé úrovni ovládá mnohé, i ty, kteří jej nehlásají navenek. Lze se obávat, že celá řada křesťanů knihu Leviticus proto ani nikdy celou nepřečetla.

Evangelikálové tak zapomínají důsledně aplikovat verš, na který tak často v jiných kontextech poukazují proti odpadlictví liberalismu: „Všelikéť písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti“ (2. Tim. 3:16). Pro náš duchovní život je užitečná každá část Písma. Ano, nebudeme přirozeně všechny citovat se stejnou frekvenci jako třeba Jan 3:16 či nejznámější verše z listu Římanům, ale něco nám má co říci každá z nich. To platí i o 3. Mojžíšově, a mnohem více, než lidé vůbec tuší.

Samozřejmě, že tato kniha není knihou snadnou. Dostat se k jejímu duchovnímu jádru a načerpat z hlubin jeho bohatství vyžaduje mnohé studium. Nový křesťan si s ní na první přečtení sám jistě nebude vědět rady, a to je v pořádku. Bible je Boží kniha, a i když základní věci evangelia může pochopit i malé dítě, zároveň obsahuje mnohé hluibiny, v nichž se ztrácejí i největší učenci Písem (hovoříme přitom nyní o těch zbožných, znovuzrozených). U Knihy, která se zabývá nekonečným Bohem, to přirozeně nemůže býti jinak. Pečlivé zkoumání a rozjímání nad Božím Slovem však vždy stojí za to, i u pasáží, s nimiž si nevíme hned rady. O Leviticu to platí dvojnásobně, neboť obsahuje více přímé řeči Boží než jakákoliv jiná kniha (míněno přímé řeči Boží v literárním smyslu – čímž nechceme jakkoliv snižovat inspirovanost řeči nepřímé).

Dobrým pomocníkem pro studium tak představují komentáře zbožných učenců Bible. V případě 3. Mojžíšovy je pak klasickým dílem komentář kazatele presbyteriánské Skotské svobodné církve Andrewa A. Bonara (1810-1892), nejmladšího bratra dalšího známého kazatele a skladatele duchovních písní Horatia Bonara. Andrew od 50. let 19. století sloužil ve sboru Finniestown Church v Glasgowěm a v roce 1878 jej jeho denominace zvolila coby moderátora (obdoba předsedy denominace u nás).

V mládí byl Bonar – který se obrátil ke Kristu ve 20 letech – jedním z přátel významného muže Božího Roberta Murrayho M’Cheyna. V roce 1839 s ním také navštívil Palestinu, aby společně prozkoumali situaci tamních Židů a možnost misie mezi nimi. Po M’Cheynově smrti napsal také jeho biografii, která představuje základní zdroj informací o jeho životě. Dobře se znal také s evangelistou Dwightem L. Moodym, na jednom z jehož setkání také hovořil.

Komentář k Leviticu (v originále dostupný zde) Andrew Bonar napsal nejprve jako poznámky pro svou vlastní potřebu, ale přátelé jej přesvědčili, aby je publikoval. To se stalo v roce 1861. Další motivací pro něj bylo posloužit druhým evangeliem, neboť, jak sám uvedl, „v Leviticu lze nalézt pravé evangelium milosti Boží i se vším, co z něj plyne. Tím tato kniha slavně přitahuje každého čtenáře, který vnímá, že je hříšník.“ Vysvětluje v ní, jak všechny oběti i další ustanovení tvoří na prvním místě předobrazy a typusy Pána Ježíše Krista samotného, a vedle toho poukazují i na jiné duchovní pravdy o člověku, hříchu i svatosti.

Jeho díla si jiní kazatelé Boží velmi cenili. Charles Spurgeon o něm napsal, že „pan Bonar má na předobrazy a typusy dobré oko, ale vždy drží svou představivost na uzdě, a proto jej lze bezpečně následovat. Je vskutku mistr v Izraeli.“ Lepší doporučení lze sotva dát.

Pro duchovní vyučení a zbudování z knihy kazatele Bonara předkládáme jeho výklad 13. kapitoly Leviticu, která se zabývá malomocenstvím – jeho znaky a pravidly, podle kterých měl židovský velekněz posuzovat všechny případy. Jelikož malomocenství představuje obraz a typus hříchu a hříšné přirozenosti, porozumění toho, co nás na něm Pán o nich vyučuje, je nesmírně důležité pro všechny křesťany dnes stejně jako pro Izraelity před 3 500 lety.

Leviticus 13 (PDF, 151 kB)