V dobách všeobecného či aspoň masivně rozšířeného úpadku církve a jejího odklonu od Božích pravd se těžko nachází oblast, která by zůstávala nezasažená a v níž by si denominace běžně držely aspoň základně biblický standard. A v jednom ohledu se těžko určuje, který konkrétní odklon přináší nejzávažnější následky, protože každé nahrazení Božích řádů těmi lidskými má své negativní důsledky.

Jak jsme si však již dříve poukázali, z Bible můžeme vidět, že když vůdčí pozice v církvi obsadí lidé, kteří nesplňují podmínky, které na ně Písmo k tomu úřadu klade, zabředává tím lid Boží do problému fatálního a nezřídka vysloveně neřešitelného. Když Jeroboám v rozporu s příkazem daným Mojžíšovi „ustanovil kněží z lidu obecného, kteříž nebyli z synů Léví“ (1. Kr. 12:31), přivodil tím na severoizraelské království zlořečení, ze kterého se již nikdy nevzpamatovalo. I když za doby Eliáše a Elizea Hospodin mezi 10 kmeny určitým způsobem pracoval, týkalo se to jen menšiny. Země jako taková nezažila žádné veliké probuzení celého národa, které dal Hospodin aspoň za některých judských králů Jeruzalému. O každém izraelském králi – včetně částečného reformátora Jéhu – čteme, že neodstoupil od hříchů Jeroboáma, syna Nebatova.

V naší době představuje obdobu „ustanovení kněží z lidu obecného“, když církev ordinuje do úřadu kazatele či staršího někoho, kdo nesplňuje Písmem dané požadavky. Nejde jen o to, že musí být muž, a nikoliv žena, ale např. že má mít jen jednu manželku, tj. nebýt rozvedený (viz 1. Tim. 3:2). Ale je ještě jeden aspekt, na který musíme dbát: musí jít o člověka, kterého Pán do té služby osobně povolal. Kde na kazatelně působí nepovolaní muži, tam církev nemůže nikdy duchovně prosperovat. Tomuto tématu se však dnes již málo rozumí – potřeba tohoto povolání se dnes buď vůbec nevnímá, nebo se jí nerozumí a řádně se neaplikuje. Podle toho sbory také vypadají.

Kvalifikace pro službu všeobecná a osobní

Ohledně povolání do služby lze upadnout do dvou extrémů – jednak na něj vůbec nedbat a nezkoumat jej, nebo je sice zkoumat, ale akceptovat coby pravé povolání každé tvrzení o něm. Tím druhým se ospravedlňuje ordinace žen kazatelek, sodomitů nebo rozvedených jedinců – když říkají, že „prožili povolání“, v praxi to v liberálních církvích trumfne vše ostatní, protože to tak přeci „vede Duch Svatý“, což má přednost. Ovšem Duch Svatý také vdechl epištoly, které stanovují základní kritéria pro služebníky Boží, a On není nekonzistentním Bohem, aby skrze své Slovo řekl ‚ne‘ a poté vedl církev opačně. Jeho Slovo a skutky jsou vždy v souladu, jsou „jest, jest“ nebo „není, není“. Stejně jako o Synu i o Duchu smíme oprávněně říci slovy apoštola: „Nebo Syn Boží Ježíš Kristus, kterýž mezi vámi kázán jest skrze nás, skrze mne a Silvána a Timotea, nebyl: Jest, a není“ (2. Kor. 1:19). Když někomu chybí základní kvalifikace, můžeme bezpečně a automaticky učinit závěr, že jej Duch Boží do služby nepovolal.

Ostatně, pokud církev může legitimně ordinovat někoho i přesto, že nesplňuje biblická kritéria pro daný úřad, znamená to, že zkoumání Božího povolání do této služby ztrácí v praxi význam. Na základě čeho by pak vůbec bylo možné komukoliv, kdo tvrdí, že jej Pán povolává do služby, toto vyvrátit? Podle čeho jiného poznat, že se klame? Pro ordinaci pak postačí jeho tvrzení, že to tak cítí. Což jinými slovy znamená, že církev ustanoví do úřadu kohokoliv, kdo jen do něj chce vstoupit, protože říkat může kdokoliv cokoliv. To se pak vskutku nijak neliší od situace za doby Jeroboámovy, o němž čteme, že „kdo [jen] chtěl, posvětil ruky jeho, a ten byl knězem výsostí“ (1. Kr. 13:33).

Nicméně z výše uvedeného nemůžeme automaticky dovodit opačný extrém, že když někdo dané podmínky splňuje, už u něj osobní povolání nemusíme zkoumat, že takový může do kazatelské služby vstoupit kdykoliv. Když apoštolové vybírali, kdo má nahradit v jejich řadách zrádce Jidáše, kvalifikaci splňovali oba posuzovaní muži, Matěj i Jozef Barsabáš, ale Jozefa Hospodin do služby nepovolal. Můžeme se rozumně domnívat, že mezi oněmi Sedmdesáti, které Pán vyslal hlásat království Boží, a mezi Dvanácti nebyl zásadní rozdíl, pokud jde o osobní kvality, zbožnost a jiné kvalifikace – ale Kristus ty ostatní zkrátka nepovolal do apoštolského úřadu. Rovněž měl Pán Ježíš jistě více učedníků, kteří Jej následovali, než Dvanáct a Sedmdesát, také pravě věřících a oddaných, bez překážek, které by jim technicky vzato bránily být vysláni – ale On si je zkrátka pro zvěstování nevybral.

Biblické základy

Nezbytnost povolání do služby Hospodinem samotným se proplétá celým Písmem, hned od počátku. Ani Mojžíš, než jej k úkolu vyvést Izrael z Egypta Pán přímo a osobně vyslal, nic nezmohl. Když se pokusil své bratry vysvobodit sám, před tímto povoláním, naprosto selhal, ničeho praktického nedosáhl a musel na čtyřicet let utéci pryč. Až když se mu zjevil Pán Bůh v hořícím keři, získal moc shůry a mohl vykonat své určené dílo.

I velekněz Aron potřeboval být do svého úřadu ustaven od Hospodina, sám se do něj nemohl nijak tlačit, jak výslovně osvědčuje apoštol: „A aniž kdo sobě sám té cti osobuje, ale ten, kterýž by byl povolán od Boha, jako i Aron“ (Žd. 5:4). Pán Bůh si sám vybral i Mojžíšova nástupce Jozue: „I řekl Mojžíš Hospodinu, řka: Opatřiž Hospodin Bůh duchů, Bůh všelikého těla, shromáždění toto mužem hodným, kterýž by vycházel před nimi, a kterýž by vcházel před nimi, kterýž by vyvodil a zase uvodil je, aby nebylo shromáždění Hospodinovo jako ovce, kteréž nemají pastýře. I řekl Hospodin Mojžíšovi: Vezmi k sobě Jozue, syna Nun, muže, v kterémž jest duch můj, a vlož ruku svou na něj“ (Nu. 27:15-18).

Osobně byl do služby Hospodinem vybrán rovněž každý soudce, a On vybral i Saule a Davida, kterému dal následně zaslíbení ohledně celé jeho linie. Totéž pak platilo o všech prorocích; Písmo jejich povolání vyjadřuje obvykle slovy „i stalo se slovo Hospodinovo“ k tomu a tomu. Detaily povolání máme u Jeremiáše, Izaiáše i Ezechiele: „Slova Jeremiáše syna Helkiášova, z kněží, kteříž byli v Anatot, v zemi Beniamin, k němuž se stalo slovo Hospodinovo za dnů Joziáše syna Amonova, krále Judského, třináctého léta kralování jeho. Byl i za dnů Joakima syna Joziášova, krále Judského, až do vyplnění jedenáctého léta Sedechiáše syna Joziášova, krále Judského, až do zajetí Jeruzaléma měsíce pátého. Stalo se, pravím, slovo Hospodinovo ke mně, řkoucí: Dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe“ (Jer. 1:1-5).

„Za tím řekl mi: Synu člověčí, jdiž k domu Izraelskému, a mluv k nim slovy mými. Nebo nebudeš poslán k lidu hluboké řeči a nesnadného jazyka, ale k domu Izraelskému. Ne k národům mnohým hluboké řeči a nesnadného jazyka, jejichž bys slovům nerozuměl, ješto, kdybych tě k nim poslal, uposlechli by tebe. Ale dům Izraelský nebudou tě chtíti poslouchati, poněvadž nechtí poslouchati mne; nebo všecken dům Izraelský jest tvrdočelný a zatvrdilého srdce“ (Ez. 3:4-7). O svém vyslání do služby mluvil i Amos: „Tedy odpovídaje Amos, řekl Amaziášovi: Nebylť jsem já prorokem, ano ani synem prorockým, ale byl jsem skotákem, a česával jsem plané fíky. Ale Hospodin mne vzal, když jsem chodil za stádem, a řekl mi Hospodin: Jdi, prorokuj lidu mému Izraelskému“ (Am. 7:14-15).

To samé potom nacházíme v Novém Zákoně. Byl to Kristus sám, který si vybíral své učedníky: „A chodě Ježíš podlé moře Galilejského, uzřel dva bratry, Šimona, kterýž slove Petr, a Ondřeje bratra jeho, ani pouštějí síť do moře, (nebo byli rybáři.) I dí jim: Poďte za mnou, a učiním vás rybáře lidí. A oni hned opustivše síti, šli za ním. A poodšed odtud, uzřel jiné dva bratry, Jakuba syna Zebedeova, a Jana bratra jeho, na lodí s Zebedeem otcem jejich, ani tvrdí síti své. I povolal jich. A oni hned opustivše lodí a otce svého, šli za ním“ (Mt. 4:18-22). „I vstoupil na horu, a povolal k sobě těch, kterýchž se jemu vidělo; i přišli k němu. I ustanovil jich dvanácte, aby s ním byli, a aby je poslal kázati, a aby měli moc uzdravovati nemoci a vymítati ďábelství“ (Mk. 3:13-15).

Apoštolům Pán výslovně osvědčil: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo, aby zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dal vám“ (Jan 15:16). A to stejné řekl o Saulovi z Tarsu, když mu měl Ananiáš vrátit zrak: „I řekl jemu Pán: Jdi, neboť jest on má nádoba vyvolená, aby nosil jméno mé před pohany i krále, i před syny Izraelské. Jáť zajisté ukáži jemu, kterak on mnoho musí trpěti pro jméno mé“ (Sk. 9:15-16). Totéž potvrdil při vyslání Pavla do misijní služby Duch Svatý: „A když oni služby Páně konali, a postili se, dí Duch svatý: Oddělte mi Barnabáše a Saule k dílu, k kterémuž jsem jich povolal“ (Sk. 13:2).

Vymezení povolání

Povolání člověka do kazatelské služby je tedy zjevně něco velmi osobního, co činí Pán svým Duchem. Nejedná se o něco, co by činila církev – ta povolání rozpoznává a skrze ordinaci potvrzuje, ale sama nepovolává, to činí věčný Pán církve. Jak píše ve svém komentáři ke 4. kapitole Efezským kazatel Martyn Llyod-Jones, role církve je tak především negativní, aby zkoumáním rozlišila, které muže Hospodin do služby staví a které nikoliv. Přitom musí dbát na některé základní principy.

Za prvé, povolán do služby nemůže být nikdo neznovuzrozený. I když jde o zdánlivou samozřejmost, musíme si ji zdůraznit, protože v praxi je to žel něco naprosto nesamozřejmého. Kolik teologických učilišť se vůbec zajímá o svědectví o obrácení těch, kteří se na ně hlásí? (Ostatně, kdyby semináře toto zkoumaly, pak by na nich obvykle neměl ani kdo učit.) Na těch zcela odpadlých studenti teologie nemusí snad vůbec věřit v Pána Boha, ani v tom nejobecnějším slova smyslu. Ale nejde jen o to, zda někdo vyznává, že uvěřil v Pána Ježíše – musí též nést ovoce pokání, jak osvědčoval Jan Křtitel (Mt. 3:8). Pakli je nenese a o jeho znovuzrození panují pochybnosti, o nějakém povolání do služby nemůže být vůbec řeč.

Za druhé, vstup do kazatelské pozice nesmí plynout z pouhého osobního rozhodnutí člověka. Tím míníme, že nejde o výběr zaměstnání, na stejné úrovni, jako když se dospívající člověk rozhoduje, zda se stane lékařem, dělníkem, novinářem nebo čímkoliv jiným. Když vstup do úřadu zdegeneroval do této podoby, přineslo to vždy do církve mrtvost; nebo naopak, mrtvost církve přinesla tuto formu úpadku. Martyn Llyod-Jones proto silně kritizoval dřívější anglický zvyk lepších rodin, že nejstarší syn šel do námořnictva, prostřední do pěchoty a z nejmladšího se stal anglikánský farář.

Ano, Bible sice praví, že „žádá-li kdo biskupství, výborné práce žádá“ (1. Tim. 3:1), ale nikde neříká, že samotná tato tužba kohokoliv opravňuje do dané pozice vstoupit. V tom bychom měli varovat a vyučovat i děti v církvi, které někdy na otázku, co by chtěly jednou dělat, odpovídají, že kazatele. Ta tužba sice není hříšná sama o sobě, ale musí vědět, že něco takového neleží vůbec na nich – že k tomu by je Pán nejdříve musel osobně povolat. A už vůbec se nemůže jednat jen o „jednu z variant“, jakási záloha, kdyby nevyšlo to ostatní. Jak pravil kazatel Spurgeon, jestli někdo cítí, že by mohl dělat i něco jiného, než kázat, ať to dělá; do služby má vstoupit, pokud v něm Duch pracuje tak, že by nic jiného než kázání dělat nemohl. To s sebou povolání nese.

Za třetí, povolání nenahrazuje pouhá potřeba kazatelů, jakkoliv opodstatněná. Ano, když Pán někoho skutečně povolává, takový bude nejspíš vnímat, jak církev potřebuje muže, jenž by vstoupili do kazatelské služby, ale pouhé vnímání této nezbytnosti není povoláním do služby. To jasně ukazují slova Spasitele samotného: „A pravil jim: Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou“ (Lk. 10:2). Zaznamenejme, že zde Kristus neříká, že žeň je veliká a dělníků málo, proto vyjděte na tu žeň. Ano, máme být ochotni jít, když On zavelí, ale nemáme se tam vydávat sami. Musí to být sám Pán žně, který je tam pošle a vypudí. Malý počet dělníků na tom nic nemění – ten představuje pouze důvod pro intenzivnější modlitební zápas za další pracovníky na vinici Boží.

Jak k tomu píše Martyn Lloyd-Jones, zde si musí kazatelé dávat pozor, hovoří-li na téma služby. O potřebě povolání dalších mladých mužů se jistě mluvit k kazatelny má, ale nemá se to zvrhnout v psychologický nátlak. To se často může stát, právě při zdůrazňování oné potřeby. Je málo dělníků, tak se vydejte do služby. Výsledkem je, že tomu leckdy podlehnou i ti, které nikdy Hospodin sám nepovolal. Výsledky potom hovoří za vše. V minulosti to byl podle kazatele Lloyda-Jonese zejména problém misií. Mladí muži se pod vlivem plamenné výzvy vydali na misionářskou dráhu, ale bez skutečného povolání shůry v ní nevydrželi a za nějakou dobu přišli zpět domů, aby se již do služby nevrátili. Někdy takových byla většina. Tím pak často na místě, kde předtím misijně působili, nadělali více škody než užitku, protože tamní nevěřící se o tom přirozeně dozvěděli a jméno Hospodinovo tím upadlo v pohanění.

To je tedy negativní vymezení povolání, s čím ho nemáme zaměňovat. Jak jej ovšem rozpoznat pozitivně? Inu, na prvním místě tak Pán činí skrze své Slovo. Povolání proroků Bible popisuje slovy „stalo se slovo Hospodinovo k tomu a tomu.“ Když si Kristus někoho vyvolil do kazatelské služby, časem svým se k němu zvláštně promluví nějakým veršem a svým Duchem mu skrze něj položí na srdce vstup do služby. Náš kazatel Miloš Šolc byl povolán veršem ze 3. kapitoly Ezechiele: „Za tím řekl mi: Synu člověčí, jdiž k domu Izraelskému, a mluv k nim slovy mými. Nebo nebudeš poslán k lidu hluboké řeči a nesnadného jazyka, [ale] k domu Izraelskému. Ne k národům mnohým hluboké řeči a nesnadného jazyka, jejichž bys slovům nerozuměl, ješto, kdybych tě k nim poslal, uposlechli by tebe. Ale dům Izraelský nebudou tě chtíti poslouchati, poněvadž nechtí poslouchati mne; nebo všecken dům Izraelský jest tvrdočelný a zatvrdilého srdce. (…) Synu člověčí, strážným jsem tě postavil nad domem Izraelským, abys slyše slovo z úst mých, napomínal jich ode mne“ (Ez. 3:4-7.17). Současně, aniž to tušil, stejně a stejným slovem promluvil k jeho manželce, což se dozvěděl Božím řízením až poté, jako zvláštní potvrzení. A před mnohými lety stejným oddílem povolal Pán jeho dědečka, již zesnulého kazatele Miloše Šolce st.

Konkrétní způsoby se samozřejmě individuálně velmi liší, podobně jako se liší osobní svědectví o spasení. Co se však neliší, je ovoce. Koho Pán povolá, toho si zároveň připraví a vystrojí. Pravé povolání musí dotyčný následně potvrdit životem. Proto věrné a obezřetené církve dávají na zkoumání povolání velký důraz. Na prvním místě chtějí slyšet o tomto povolání svědectví, než vůbec dotyčnému umožní zahájit teologická studia, a dále jej zkoumají ve světle všeho následujícího ovoce. Někdy se ukáže, že povolání nebylo pravé, až na fakultě nebo dokonce i po ní. Kde však takové pečlivé prověřování schází, tam se kazatelny naplní nepovolanými muži nejspíš dříve, než vůbec tušíme – se všemi hořkými důsledky pro duchovní zdraví církve.

Závěr

Osobní povolání kazatele do služby představuje stejně nezbytný předpoklad pro jeho výkon, jako splnění obecných biblických podmínek. Bez obojího nemá nikdo v kazatelském úřadu co dělat. Když je někdo ordinován do tohoto úřadu bez něj, staví sebe i sbor do velmi nebezpečné situace; pak on ani shromáždění nemohou duchovně prosperovat a přichází o Boží požehnání. Varovný příklad představuje král Uziáš, jinak dobrý muž, který se ale pokusil osobovat úřad, jež mu nepřináležel, a Hospodin jej za to potrestal:

„Ale když se zmocnil, pozdvihlo se srdce jeho k zahynutí jeho, a zhřešil proti Hospodinu Bohu svému; nebo všel do chrámu Hospodinova, aby kadil na oltáři, na němž se kadívalo. I všel za ním Azariáš kněz, a s ním jiných kněží Hospodinových osmdesáte, mužů udatných. Kteříž postavili se proti Uziášovi králi, a mluvili jemu: Ne tobě, Uziáši, náleží kaditi Hospodinu, ale kněžím, synům Aronovým, kteříž posvěceni jsou, aby kadili. Vyjdiž z svatyně, nebo jsi zhřešil, aniž to bude tobě ke cti před Hospodinem Bohem. Pročež rozhněval se Uziáš, (v ruce pak své měl kadidlnici, aby kadil). A když se spouzel na kněží, ukázalo se malomocenství na čele jeho před kněžími v domě Hospodinově u oltáře, na němž se kadilo. A pohleděv na něj Azariáš, nejvyšší kněz, a všickni kněží, a aj, byl malomocný na čele svém. Protož rychle jej vyvedli ven, nýbrž i sám se nutil vyjíti, proto že ho ranil Hospodin. A tak byl Uziáš král malomocný až do dne smrti své, a bydlil v domě obzvláštním, jsa malomocný; nebo byl vyobcován z domu Hospodinova“ (2. Par. 26:16-21).

Ano, kazatelé sice dnes nejsou kněží, kteří by stáli coby prostředníci mezi Pánem Bohem a člověkem, ale obecný princip se na kazatelský úřad vztahuje obdobně. Nemá si jej osobovat nikdo, koho k tomu Pán osobně nepovolal. Kdyby nebyly dnes kazatelny plné nepovolaných mužů – nadto k tomu leckdy i neznovuzrozených, i když to nemusí platit o každém nepovolaném kazateli – vypadaly by církve jinak.

Že nijak nepřeháníme, potvrzuje i to, kolik mužů vstoupí do služby, aby z ní za nějakou dobu zase odešli. Když Pán někoho povolává, tak je to na život. (Což samozřejmě neznamená, že takový nemá právo na odpočinek v důchodu; levítové také měli přisluhovat jen do stanoveného věku. Druhou výjimku představuje nějaký pád, pro který dotyčný ztratí obecnou kvalifikaci pro úřad.) Předčasný odchod ze služby sice nedokazuje zcela automaticky, že dotyčný nikdy nebyl povolán – prorok Jonáš se také snažil od svého úkolu utéci, a o jeho povolání Hospodinem nelze pochybovat – ale rozhodně to vzbuzuje velmi oprávněné podezření. Můžeme s dost velkou jistotou říci, že většina takových povolána nebyla – a určitě to platí o každém, kdo se nakonec vůbec do služby nikdy nevrátil. Protože ti, kteří povolání byli, nemohou vůbec duchovně fungovat, dokud neučiní pokání a nevstoupí zpět do služby, v níž je Pán chce mít; a Duch Boží je nenechá na pokoji, dokud jako Jonáš nezačnou opět hlásat Boží zvěst. Pokud však budou moci po celý zbytek života v klidu pokračovat dál, potvrdí, jak to s nimi od počátku ve skutečnosti bylo.

Jak ukazuje varovný příklad Uziáše, v situaci, kdy si uzurpujeme pozici, jež nám nenáleží, se opravdu nikdo nacházet nechce. Platí zde výstraha, kterou máme na mnohých chráněných objektech: Nepovolaným vstup zakázán! Kéž Pán Bůh sám naše kazatelny ochrání od lidí, kteří tam nemají co dělat – a kéž ochrání nás samotné, abychom se bez Jeho výslovného povolání cpali někam, kam nepatříme. „Nebuďtež mnozí mistři, bratří moji, vědouce, že bychom těžší odsouzení vzali“ (Jk. 3:1). „Neboť pravím (skrze milost, kteráž dána jest mi), každému, kdož jest mezi vámi, aby nesmyslil více, než sluší smysliti, ale aby smyslil v středmosti, tak jakž komu Bůh udělil míru víry“ (Řím. 12:3). Amen i amen.