Skutky apoštolské se už dle svého názvu ve svém líčení zaměřují hlavně na činy těch, které Pán Ježíš vybral pro prvotní rozšíření evangelia a Jeho církve po tehdejší římské říši. Nicméně na několika místech zaznamenává rovněž jejich promluvy, byť pravděpodobně jde jen o zestručněné shrnutí mnohem rozsáhlejších sdělení. Podle toho, co v této knize máme zaznamenané, jeden bod apoštolové vždy zvlášť zdůraznili a neopomíjeli, totiž Kristovo vzkříšení. Toho zejména totiž byli učiněni zvláštními svědky: ukřižování Kristovo vidělo mnoho lidí, ale po svém zmrtvýchvstání se Pán zjevil jen hrstce vybraných jedinců.

Apoštolský důraz na vzkříšení ukazuje, o jak důležitou věc se jedná. U Pavla dokonce čteme, že „nevstal-liť z mrtvých Kristus, marná jest víra vaše, ještě jste v svých hříších“ (1. Kor. 15:17). To platí, i když již na kříži Spasitel osvědčil, že „dokonáno jest“ (J. 19:30). Vzkříšení je obdobně důležité jako ukřižování. Na kříži Pán Ježíš naše spasení vydobyl, ale vzkříšení naši spásu zapečeťuje, protože nám potvrzuje, že Otec Jeho oběť přijal, neboť skutečně naplnil veškerou spravedlnost. Kdyby Mistr zůstal v hrobě, museli bychom dospět k závěru, že ve skutečnosti umíral kvůli své vlastní nepravosti a že Otec žádnou zástupnou oběť neakceptoval. Vlastně by ukazovalo, že Ježíš Nazaretský žádným zaslíbeným Mesiášem nebyl. A vedle toho nám Kristovo zmrtvýchvstání dává závdavek našeho vlastního; On byl prvotinou vzkříšení: „Ale vstalť z mrtvých Kristus, prvotiny těch, kteříž zesnuli“ (1. Kor. 15:20). „Ještě maličko, a svět mne více neuzří, ale vy uzříte mne; nebo já živ jsem, i vy živi budete“ (J. 14:19).

S ohledem na tyto duchovní pravdy evangelikálové vždy chápali, jak důležité je hájit zmrtvýchvstání coby historický fakt, skutečnou dějinnou událost – nikoliv pouze mýtus či metaforu toho, že „Kristus žije dál ve svém učení“. A je pravda, že ani současný evangelikalismus, přes všechnu jeho bídu a úpadek, od tohoto přesvědčení neustoupil, jakkoliv se noví evangelikálové nekonzistentně spojují v ekumeně s liberály, kteří v doslovné, historické vzkříšení nevěří (i když se to leckdy snaží vágními slovy zamazat).

Rozličně potvrzená událost

Když tedy stojíme za biblickou pravdou vzkříšení, měli bychom vždy usilovat, abychom se v ní upevnili. Proto bychom se na prvním místě měli utvrzovat v pravé, absolutní, nepodmíněné víře v neomylnost Slova Božího – v tom nejlepším slova smyslu dětské víře (viz Mk. 10:15). Mimo Bibli o vzkříšení nic nevíme, a pevné implicitní přesvědčení o inspirovanosti Bible nás automaticky utvrdí i ve víře ve vzkříšení.

Nicméně naše spolehnutí se nemusí být pouze slepé; při důkladném zkoumání lze vidět, že zvěst evangelií je rozumná a sama sebe mocně potvrzuje. Hrob musel být prázdný, jinak by křesťanství nikdy nevzniklo. Apoštolská zvěst stála na faktu vzkříšení, a kdyby toto dokázali židovští vůdci vyvrátit, zadupali by nové hnutí do země hned na samotném počátku. První církev vznikla přitom v samotném epicentru událostí, v Jeruzalémě, kde nemohli nikomu nic namluvit; Jeruzalémští museli nejlépe vědět, zda hrob zůstal prázdný či nikoliv. (Což dokazuje i to, že si ženy s učedníky onu první neděli hrob nespletli; to by brzy vyšlo najevo.)

Tělo z hrobu rovněž nikdo nemohl vzít – židovští ani římští představitelé k tomu neměli motivaci, a i kdyby to udělali, jistě by ho po Letnicích opětovně vystavili, aby učedníky s jejich zvěstí o vzkříšení zesměšnili. Poražení učedníci by se na to ostatně ani nevzmohli; ti byli rádi, že mohou zalézt a schovat se. V tomto stavu by si netroufli se v noci postavit stráži a riskovat své životy. Tito slabí muži by se nedokázali jen o pár týdnů později statečně postavit předním vůdcům, vzdor bičování a hrozbě smrti, kdyby se nestalo něco zvláštního, mimořádného.

I kdybychom toto ignorovali, pak stále onu možnost, že tělo vzali učedníci, zcela vyvrací i to nejzákladnější pochopení lidské psychologie. Pokud by to učinili, pak by z jejich strany bylo celé křesťanství stoprocentní podvod – museli by sami subjektivně dobře vědět, že Kristus z mrtvých nevstal, nemohli by podlehnout omylu. Samozřejmě, lidé snadno dokážou lhát a podvádět, aby získali moc a postavení. Spousta lidí ve světě dnes se domnívá, že to případný podvod učedníků dobře vysvětluje. Jenomže to je anachronistický pohled, formovaný pozdějšími stoletími, kdy si římskokatolická církev vybudovala silnou mocenskou pozici a získala i značné bohatství. Učedníci se ve své době mocensky ani materiálně nemohli papežům rovnat. V materiálním hledisku nic žádoucího nezískali, ba naopak, přivedli tím na sebe ze strany světské moci pronásledování, chudobu, trýznění a nakonec ve valné většině případů i smrt. Kruté Neronovo pronásledování církve přišlo ještě za života většiny z nich.

Kdyby učedníci vše zosnovali, aby získali moc a postavení, brzy by si to rozmysleli – určitě pak před popravou; nezapomeňme, že odvoláním by si přitom mohli zachránit život. Těžko si představit vědomého podvodníka, který by dokázal pro svůj podvod položit i život, když by si ho přiznáním pravdy mohl zachránit. A i kdyby to nějak dokázali někteří učedníci, sotva bychom to mohli očekávat u všech.

Někdo by mohl namítnout, že třeba apoštolům nešlo o materiální zisk, ale o pouhou ryzí moc, kterou nad prvotními věřícími teoreticky vykonávat mohli. K tomu lze jednak říci, že apoštolové si žádnou zvláštní moc nad jednotlivci neuzurpovali (viz např. 2. Kor. 1:24 nebo 1. Pt. 5:1-3), a i kdyby ano, s ohledem na situaci pronásledované církve by takové mocenské postavení stejně za moc nestálo – určitě ne z pohledu ctižádostivých bezskrupulózních podvodníků. A za druhé s tím vůbec nesedí obraz, jaký nám o učednících předkládá Nový Zákon samotný, zejména evangelia. Jakkoliv je náležité, abychom si vůči apoštolům zachovávali uctivý přístup, nelze popřít, že v evangelijním líčení u nich nacházíme mnohé nedostatky a slabosti. Malá víra, nechápání mnohých slov Kristových, Jeho časté napomínání a nakonec i naprosté selhání při zatčení – včetně Petrovy zrady – jakož i skepse při zprávách o zmrtvýchvstání.

Nejedná se rozhodně o popis, který by po sobě chtěl zanechat kdokoliv, kdo bažil po moci, tím méně lháři, kteří by si své mocenské postavení zajistil hrubým podvodem. Přitom tento popis pocházel od učedníků samotných, a v každém případě by se nemohl v první církvi písemně zaznamenat nebo jakkoliv šířit proti jejich vůli (což platí tím spíš, kdyby je někdo skutečně považoval za mocichtivé podvodníky). Když si to vše tedy dáme dohromady, vyjde nám, že učedníci jednoduše museli zprávě o vzkříšení sami věřit, a oni sami přitom nemohli být kýmkoliv oklamáni, když zpráva pocházela přímo od nich. Nemohli být pomýlení, a absolutně nesedí, že by o tom lhali takže logicky vyplývá, že museli mluvit pravdu.

Liberálové, kteří ve vzkříšení nevěří, se to sice snaží obejít báchorkou zhruba v tom smyslu, že si učedníci po smrti Kristově uvědomili, že v nějakém metafyzickém smyslu Jeho smrtí nic nekončí a že Pán Ježíš žije dál ve svém učení, což pro ně měla být tak život měnící zkušenost, že pro její popis nenalézali slov, a jediný způsob, jako to vystihnout nebo zprostředkovat druhým, bylo hovořit o vzkříšení z mrtvých. Tato teorie však vede k pochybám, jestli lidé, co s ní přišli, vůbec někdy evangelia četli. V nich totiž vidíme, že skutečnosti, které apoštoly skutečně přesvědčili, že jejich Mistr žije, byly pozoruhodně přízemní a tělesné – totiž to, že je nechal se dotknout Jeho ran a že před nimi pojedl (viz Lk. 24:39-43). Jaké nesdělitelné metafyzické prozření chtěli učedníci obrazně vyjádřit takovými detaily, netuší nejspíš ani sami proponenti této bezvěrecké hypotézy. Tohle je skutečná pohádka, ne učení o doslovném, fyzickém vzkříšení.

Nesnadná harmonizace

O pravdě vzkříšení svědčí i další podrobnosti, jako třeba skutečnost, že se v hrobě nacházela plátna, jimiž Pána při pohřbu obvázali; kdyby někdo vzal Jeho tělo, musel by při takové operaci spěchat, a sotva by se tedy obtěžoval s komplikovaným rozvazováním, a už vůbec by zvlášť nesvinoval roucho vedle nich (J. 20:7). Skutečné vzkříšení tedy představuje nejrozumnější vysvětlení všech skutečností.

To neznamená, že líčení o onom slavném nedělním ránu nemá svoje obtíže. Sice se jím podrobně zaobírají všechna čtyři evangelia, ale každé z nich se soustředí na různé detaily, a jsou různé pohledy na to, jak všechny skloubit dohromady. Za asi nejlepší považujeme názor J. C. Rylea, který udává toto pořadí:

(1.) Všechny ženy, o kterých čteme, šly původně brzy ráno ke hrobu společně, to znamená Maria Magdaléna a druhá Maria (Mt. 28:1), Salome (Mk. 16:1) Johanna (Lk. 24:10) a snad ještě další. I když Jan píše pouze o Marii Magdaléně, nezakládá to žádný rozpor, protože v jeho líčení sama Maria Magdaléna mluví v plurálu: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kde jej položili“ (J. 20:2).

(2.) Když se přiblížily k hrobu a uviděly z dálky odvalený kámen, Marii Magdalénu napadlo, že někdo musel Mistrovo tělo vzít, a ihned se impulzivně rozeběhla za Petrem a Janem, aby jim to oznámila (J. 20:1-2).

(3.) Ostatní ženy šly mezitím ke hrobu blíž, zjistily, že tělo skutečně chybí, setkaly se s anděly, uslyšely od nich, že Spasitel vstal z mrtvých a že to mají oznámit učedníkům, což učinily (Mt. 28:5-8, Mk. 16:5-7, Lk. 24:47). Přitom se rozdělily: Marie a Salome šly s jednou skupinou, Johana s druhou. Učedníci, jimž měli zprávu vyřídit, se pravděpodobně v neděli ráno nacházeli na různých místech – to silně podporuje i skutečnost, že Petr a Jan byli zjevně sami, viz následující bod.

(4.) Mezitím Maria Magdaléna dorazila k Janovi a Petrovi a ti rozeběhli zpět ke hrobu, kde jej nalezli prázdný. Maria Magdaléna pospíchala za nimi, ale asi jim nestačila a přišla o něco později (Jan 20:3-6).

(5.) Dva učedníci vešli do hrobu, spatřili tam roucha a poté se vrátili domů; Maria Magdaléna mezitím plakala v zahradě (Jan 20:6-11).

(6.) Po Petrově a Janově odchodu spatřila Maria Magdaléna dva anděly v hrobu a ihned poté se jako první člověk osobně setkala se zmrtvýchvstalým Pánem Ježíšem, který ji vyslal k učedníkům se zprávou o vzkříšení (Jan 20:11-18).

(7.) Mezitím byly ženy, které spatřily prázdný hrob s anděly (viz bod 3) různě na cestě za jednotlivými učedníky; skupině, ve které se nacházela Marie Kleofášova a Salome, se zjevil Pán Ježíš ještě na cestě, nejspíše velmi brzy po Jeho setkání s Marií Magdalénou (Mt. 28:9).

(8.) Druhá skupina žen v čele s Johannou živého Krista neviděla, a tak došla k učedníkům a vyřídila jim zvěst od andělů (Lk. 24:22-23). Markova slova, že „aniž komu co řekly, nebo se bály“ (Mk. 16:8) nejspíše znamenají, že pro strach neřekly nic nikomu, koho potkaly na cestě, dokud nepřišly k učedníkům. Po nich k některým učedníkům dorazila i Marie Magdaléna a vyprávěla jim o svém zážitku (Mk. 16:9-11).

(9.) Poté se Spasitel osobně zjevil Šimonu Petrovi (Lk. 24:33-34, 1. Kor. 15:5). J. C. Ryle se domnívá, že se ten po slyšení druhé zprávy od Marie Magdalény znovu vydal ke hrobu, kde se s ním Pán setkal.

(10.) Následně se tentýž den Kristus ukázal dvěma učedníkům na cestě do Emauz, kteří vyšli z Jeruzaléma poté, co jim Johanina skupina žen oznámily andělské vidění, ale ještě předtím, než se Pán zjevil Petrovi (Lk. 24:13-33).

(11.) A naposledy se téhož dne vzkříšený Mesiáš zjevil shromážděným apoštolům s výjimkou Tomáše (a samozřejmě Jidáše), ale nejspíš společně s dalšími učedníky. Evangelista Lukáš o tom sice uvádí, že jich bylo shromážděno jedenácte (Lk. 24:33), avšak nejspíše tím myslel apoštoly obecně jako celek.

Toto schéma snad není zcela bez svých obtíží, ale jak uvádí J. C. Ryle, vidí v něm o hodně méně problémů než v jakémkoliv jiném, a nenachází se v něm nic, co by bylo hrubě nelogické nebo zjevné nepoctivé natahování textu, ani nic, co by nešlo očekávat od svědectví čtyř nezávislých svědků.

Pokud jde o rozličná Kristova zjevení mezi Jeho zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením, podle J. C. Ryle Písmo zaznamenává 11 různých případů, konkrétně tyto: (1.) pouze Marii Magdaléně, viz Mk. 16:9 a Jan 20:14; (2.) některým ženám, které se vracely od hrobu, viz Mt. 28:9-10; (3.) pouze Šimonu Petrovi, viz Lk. 24:34; (4.) dvěma učedníkům, na cestě do Emauz, viz Lk. 24:13nn; (5.) deseti apoštolům v Jeruzalémě spolu s některými dalšími učedníky, ale bez Tomáše, viz Jan 20:19 nn; tato všechna zjevení se udála hned v neděli zmrtvýchvstání; (6.) dále se ukázal o týden později jedenácti apoštolům v Jeruzalémě, když mezi sebou již měli i Tomáše, viz Jan 20:26-29; (7.) sedmi učedníkům, kteří lovili ryby u moře Tiberiadského, viz Jan 21:1nn; (8.) jedenácti apoštolům na hoře v Galileji a snad i některým dalším s nimi, viz Mt. 28:16; (9.) více než pěti stům bratřím spolu, viz 1. Kor. 15:7; podle mnohých vykladačů šlo o stejné zjevení, jako v bodě 11., ale J. C. Ryle o tom pochybuje a proto jej uvádí samostatně; (10.) poté pouze Jakubovi, viz 1. Kor. 15:7; (11.) naposledy všem apoštolům a pravděpodobně i některým dalším na hoře Olivetské při Jeho nanebevstoupení (Sk. 1:6-12).

Tajemné večerní setkání

Líčení evangelistů o vzkříšení tedy jde dobře zharmonizovat, a dohromady dávají dost dobrých důkazů o jeho pravdivosti. Skeptik k tomu ovšem namítne, že kdyby se šlo spolehnout na pravdivost všech zmíněných detailů v líčení, tak by možná takový důkaz poskytovaly, jenže ty mohly být vymyšleny právě proto, aby takový důkaz zdánlivě poskytovaly. Taková slova nevěry nemohou vírou pravého křesťana otřást; nicméně existuje dobrý racionální důvod pro závěr, že se popis evangelií musí zakládat na skutečných událostech a že si jejich pisatelé svá svědectví nemohli vymyslet. Když si totiž dáme dohromady různé detaily z různých evangelií, můžeme z nich logicky dovodit další skutečnosti, o kterých se výslovně nezmiňuje ani jedno z nich.

Tam, kde si různí lidé nezávisle na sobě vymýšlí různé jednotlivosti, se nic takového stát nemůže. Když chtějí svědci lhát u soudu, snaží se říkat pokud možno absolutně to samé, a nakonec jim jejich příběh stejně nesedí. Ovšem když každý popisuje událost ze svého unikátního pohledu, dává různé detaily a dohromady jim vše přesto logicky sedí, soudce ví, že museli mluvit pravdu.

Konkrétně u evangelií jde o to, že z různých drobností lze mít rozumně za to, že než židovští vůdci vyslali zástup do Getsemane zatknout Pána Ježíše, tak předtím večer navštívili Piláta, aby se s ním domluvili na Jeho odsouzení. Ano, v Bibli o tom přímo nikde nečteme, ale jak uvidíme, dává to smysl, a dokonce to vysvětluje i některá tajemná místa z evangelií. Na to poukazuje zajímavá kniha z r. 1930 s názvem Who Moved the Stone? (Kdo odvalil kámen?) novináře Franka Morrisona, původně skeptika, který se však rozhodl prozkoumat svědectví evangelií a zjistil, že nemá jiné vysvětlení, než že Kristus musel vstát k mrtvých.*

Ohledně tohoto bodu Morrison nejprve klade otázku, co se stalo mezi tím, když Jidáš odešel z poslední večeře a tím, kdy na Pána přišel zástup. Z relativně stručného popisu se nám to nemusí zdát, ale ve skutečnosti musely uplynout mnohé hodiny. Zůstává určitou otázkou, zda Jidáš odešel ještě před ustanovením večeře Páně, (ale spíš asi ano), a každopádně po ní měl Pán Ježíš ještě dlouhou promluvu, zaznamenanou v Janovi 14.-16. kapitole, po které šel ještě do Getsemane a měl tam svůj zápas na modlitbách. O tom sice čteme jen v pár verších, ale musel trvat dost dlouho, když v jeho průběhu učedníci stihli třikrát usnout a probudit se. Sice byli dost unavení a navíc předtím vypili nějaké víno, ale přesto třikrát usnout a být probuzen – to se nestane za 15 minut. I Mistr samotný již při prvním návratu Petrovi vyčetl, že s Ním nemohl bdít jedinou hodinu (Mt. 24:40). To nám ukazuje něco o časovém rámci. Co však mezitím dělal Jidáš a velekněží? Pokud by šlo jen o to, vyslat zástup k zatčení, měli na to více než dost času, víc, než by potřebovali. Pokud však předpokládáme, že šli za Pilátem, lépe to časově sedí.

Máme však k dispozici ještě podstatnější argumenty, zejména poněkud překvapivou odpověď židovských vůdců na Pilátův první dotaz ohledně Krista: „I vedli Ježíše od Kaifáše do radného domu, a bylo ráno. Oni pak nevešli do radného domu, aby se neposkvrnili, ale aby jedli beránka. Tedy vyšel k nim Pilát ven a řekl: Jakou žalobu vedete proti člověku tomuto? Odpověděli a řekli jemu: Byť tento nebyl zločinec, nedali bychom ho tobě“ (Jan 18:28-30). Měli bychom vědět, že když se Pilát zeptal, jakou žalobu proti Pánu Ježíši vedou, šlo o formální zahájení římského soudního procesu. Z textu je však zřejmé, že na neměli připravenou odpověď. Odpovědět na formální výzvu k předložení žaloby slovy „byť tento nebyl zločinec, nevydali bychom ho tobě,“ byla vysloveně ostuda, to není žádná žaloba. Když dnes začne trestní řízení, soudce vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu, a ten musí všechno hned perfektně vysypat. Absolutně neexistuje, aby dal odpověď, jakou dali židovští vůdci zde.

Proč tedy byli Židé tak nepřipraveni? Když chtěli, aby římský místodržitel Pána Ježíše odsoudil, za normálních okolností museli počítat s tím, že povede běžné soudní řízení, zvlášť, když by o záležitost nic předem nevěděl. Ale oni s tím zjevně nepočítali. Jak je to možné? Jako nejlogičtější odpověď se nabízí, že večer předtím za ním přišli, aby se na tom domluvili. Dává to i smysl s ohledem na jejich motivaci – Židé původně o svátcích nechtěli nic učinit (Mt. 26:3-5), a když se nyní přesto rozhodli Jej zajmout, lze čekat, že by se snažili pojistit si, aby jim Ho Pilát taky odsoudil. Kdyby Jej totiž náhodou propustil, znamenalo by to pro židovské vůdce velkou blamáž. Všechno tedy nasvědčuje, že si Židé mysleli, že si jdou – moderním jazykem – do Pilátovy síně jen pro „razítko,“ glejt o odsouzení bez nějakých procesů, a proto, když je Pilát vyzval k formálnímu přednesení žaloby, nevěděli v prvním okamžiku, co odpovědět.

Na to lze ale přirozeně namítnout, že pokud se Židé s Pilátem večer předtím dohodli, že jim ono „razítko“ dá, proč tedy nyní místodržitel začal vést běžné soudní řízení? Zde nám však obrázek doplňuje tajemná poznámka z Matouše 27:19 o Pilátově ženě: „A když seděl na soudné stolici, poslala k němu žena jeho, řkuci: Nic neměj činiti s spravedlivým tímto, nebo jsem mnoho trpěla dnes ve snách pro něho.“ Tento verš odpadlí teologové zpochybňují coby legendu, kterou si Matouš musel vymyslet, protože na první přečtení se to zdá přijít absolutně odnikud; o Pilátově ženě nikde předtím nečteme a zde najednou oroduje za Krista.

Ovšem když vše důkladně zvážíme, tak to dohromady velmi dobře sedí. Můžeme si to velmi živě představit. Pilát večer odpočívá ve svém paláci s manželkou a najednou sluha ohlásí, že přišli židovští vůdci chtějí s Pilátem o něčem mluvit. Pilát tedy za nimi jde, oni ho poprosí o odsouzení Pána Ježíše, a asi mu přitom nedávají moc detailních informací, nebo si vysloveně vymýšlejí nejhorší zločiny. Pilát snad ani o celé záležitosti moc neví a proto jim to odsouhlasí; možná se jim chce zalíbit nebo se chce vyhnout nepokojům. Členové velerady tedy spokojeně odchází provést zatčení.

Pilát se vrací za manželkou a ta se ho logicky ptá, o co šlo, protože taková návštěva byla nanejvýš nezvyklá. Pilát jí tedy vše vylíčí, načež mu zřejmě manželka začne o Pánu Ježíši říkat něco víc. Jak o Pánu Ježíši Pilátova žena věděla, nevíme, ale něco zjevně věděla, když o Něm ve své zprávě psala jako o spravedlivém muži. Můžeme podotknout, že jedna z žen, která se starala Pána Ježíše, byla Johanna manželka Chuzova, úředníka Heródesova (Lk. 8:3), která jistě měla přístup do nejvyšších kruhů („úředník“ tehdy vyjadřovalo mnohem významnější pozici, než jakou si z toho slova představíme dnes); povědomí o Nazaretském se mezi vysoce postavenými ženami v Palestině mohlo nějak rozšířit třeba od ní. Jde však toliko o jednu z možností. Každopádně noční návštěva židovských vůdců u Piláta by dobře vysvětlovala, proč měla Pilátova žena ohledně Pána Ježíše tu noc zlé sny – protože ji trápilo vědomí, že by měl manžel zítra jen tak bez soudu potvrdit Jeho odsouzení. A vysvětluje to rovněž, proč Pilát nakonec vedl normální soudní řízení, i když předtím Židům slíbil něco jiného: jeho žena jej aspoň trochu zviklala, aby – když už nic – tak případ aspoň detailněji prozkoumal. Ráno mu to pak ještě znovu rychle připomněla a zmínila svůj sen coby další silný důvod, proč Židům nevyhovět. Pilát se od ní večer teoreticky také mohl dozvědět, že mu velerada vydává Krista ze závisti (viz Mt. 27:18).

Tento příběh dává velmi dobrý smysl. Má svou logiku a odpovídá tomu, co bychom od všech zúčastněných stran očekávali; například právě u kněží dává naprostý smysl, že by si Kristovo odsouzení chtěli předem pojistit. Jistě, nelze bezpečně tvrdit, že se všechno muselo stát úplně přesně, jak jsme si předložili, v každém sebemenším detailu – ale aspoň zhruba tak nějak ano. Což silně podporuje pravdivost evangelií, protože pokud by byla plná legend, kdy by si Matouš samostatně vymyslel zprávu Pilátovy ženy a Jan vyfabuloval, že kněží neuměli zprvu říci, z čeho Pána Ježíše žalují, tak by to nikdy nemohlo dávat dohromady takový smysluplný příběh. Vidíme rovněž, že ty části, kterým se nevěrci nejvíce vysmívají, že musí být vymyšlené – jako verš o zprávě Pilátovy ženy – nakonec pravdu Bible nejvíc potvrzují.

Lze zmínit ještě jeden aspekt. Ve 4. kapitole Skutků čteme, jak se apoštolové modlili slovy, že „právěť se jistě sešli proti svatému Synu tvému Ježíšovi, kteréhož jsi pomazal, Heródes a Pontský Pilát, s pohany a lidem Izraelským, aby učinili to, což ruka tvá a rada tvá předuložila, aby se stalo“ (v. 27-28). U toho si můžeme na první přečtení říkat, proč byl mezi ty, co se sešli proti Pánu Ježíši, zařazen i Pilát, který sice Pána Ježíše nespravedlivě odsoudil, ale v jednom ohledu proti své vůli, takže ono scházení se může působit zvláštně. Ale pokud se ten večer předtím s Židy domluvil, že jim potvrdí odsouzení, tak by to zařazení sedělo výborně a představovalo by to další nepřímé potvrzení. Neznamená to, že jde o jediné vysvětlení a že bez teorie o noční návštěvě u Piláta by římský místodržitel nemohl být dán na jednu úroveň s ostatními aktéry; ale jako dobré možné objasnění bychom to zaznamenat měli.

Závěr

Apoštol Pavel dává na vzkříšení takový důraz, že kdyby zvěst o něm měla být falešná, padá s tím podle něj celé křesťanství: „A nevstal-liť z mrtvých Kristus, marná jest víra vaše, ještě jste v svých hříších. A takť i ti, kteříž zesnuli v Kristu, zahynuli. Jestližeť pak v tomto životě toliko naději máme v Kristu, nejbídnější jsme ze všech lidí“ (1. Kor. 15:17-19). Tomu evangelikálové sami pro sebe velmi dobře rozumí; zůstává jen otázka, co s tím učiní ve vztahu k liberálům, kteří pravou biblickou zvěst nahradili bláznivými teoriemi o „vzkříšení“ ryze metafyzickém. Můžeme se totiž cele spolehnout na to, že „vstalť z mrtvých Kristus, prvotiny těch, kteříž zesnuli“ (1. Kor. 15:20), protože svědectví Bible to potvrzuje tak mocně, že o tom nemůže být pochyb.

———————————-

* Ohledně Morrisonovy knihy je však nutno upozornit, že jakkoliv představuje zajímavé svědectví o pravdě vzkříšení, nelze ji brát za bernou minci ve všech ohledech. Ostatně zůstává otázkou, zda se její autor – přes intelektuální přesvědčení o zmrtvýchvstání – někdy skutečně znovuzrodil. Problém představuje zejména závěr, kde se zabývá andělskými zjeveními, vůči nimž zaujímá skeptický postoj a snaží se je vysvětlit racionalisticky. Ačkoliv byl Morrison nepochybně inteligentní a přemýšlivý člověk, zde jeho logika selhala a argument, že ženy místo andělů ve skutečnosti v hrobu potkaly onoho mladíka (ztotožňovaného s Janem Markem, autorem evangelia), který následoval zajatého Krista a poté utekl a zanechal na místě své oblečení (viz Mk. 14:51-52), nepůsobí ani trochu přesvědčivě.

Morrisonově postoji zejména chybí vnitřní konzistence. Pokud někdo dospěje k závěru, že Kristus vstal z mrtvých, musí rovněž nezbytně akceptovat, že existuje také všemohoucí Bůh – jinak by se něco takového nemohlo stát. A pokud někdo uzná existenci Boží, sotva již má logický důvod pochybovat, že by se při zázraku vzkříšení mohli vyskytovat taky nějací andělé; to už je ostatně mezi všemi ostatními neuvěřitelnými událostmi to nejmenší.