Tam, kde Hospodin působí, je rovněž velmi aktivní satan, který se snaží dílo Boží překazit, nebo aspoň zasít semena hříchu a nevěry, která by vyklíčila později. A když se mu nepodaří ani to, aspoň se ve své ďábelské zlosti snaží jim způsobit co nejvíc zla, jak čteme ve Zjevení: „A když uzřel drak, že jest svržen na zem, honil ženu tu, kteráž porodila toho pacholíka. (…) I rozhněval se drak na tu ženu, a šel bojovati s jinými z semene jejího, kteříž ostříhají přikázaní Božích, a mají svědectví Ježíše Krista“ (Zj. 12:13.17). Proto – i když nejen proto – ti, v jejichž srdci Duch Boží mocně působí, snáší v životě mnoho těžkostí a protivenství. Kdybychom měli detailně hovořit o všech biblických příkladech, patriarších, Mojžíšovi, Davidovi, Jeremiášovi a apoštolech, nepostačily by nám k plnému vypsání ani desítky článků. Spokojme se s tím, že se jedná o univerzální jev, společný všem svatým, kteří se vyznačují upřímnou zbožností spojenou s živou vírou.

Zkoumáme-li proto životy velkých Božích mužů a žen minulosti, nemůže nás překvapit, budeme-li číst o mnohých trápeních a těžkostech. Nejinak je tomu s posledním biskupem staré, předbělohorské Jednoty bratrské, Janem Amosem Komenským. Od mládí až po starý věk se musel vyrovnávat s mnohými ztrátami a žaly. Už jako asi dvanáctiletý přišel o rodiče; později pak v životě postupně o dvě manželky, přičemž spolu s první podlehly moru i jejich dvě děti. Po hořkém zklamání z vítězství římskokatolických Habsburků a potlačení pravé víry musel opustit vlast. Větší část života prožil jako poutník po Evropě, stálého místa nemaje. Naděje na vysvobození českých zemí pohřbil Vestfálský mír. Milovaná církev ve vyhnanství na tom byla tak těžce, že coby její poslední představitel za ní personifikovaně napsal kšaft, čili závěť. A při požáru v Lešně v polovině 50. let 17. století přišel o značnou část životního díla, která jím přirozeně těžce otřásla.

Bolest a víra českého biskupa

Zklamání, se kterým se musel dobrý biskup znovu a znovu vyrovnávat, bylo nemalé. Mnohé dobré touhy jeho srdce zůstaly nenaplněny – touha, aby jeho vlast a církev ve všech ohledech prospívaly, touha po nápravě věcí lidských, nakolik to je jen v tomto padlém světě možné, touha po intelektuálním a mravním pozvednutí národa pro slávu Boží a v souladu s tím, k čemu vede Slovo Boží. Na závěr života, když se ohlížel nazpět, proto vyznával, sice ne bez bolesti, ale s přejistým a plným doufáním v Kristu:

„Díky zatím vzdávám Bohu mému, jenž mne mnohým k užitku potřebovati chtěl, že ač mne do rozličných zmatenin pustil, předce z mnohých zase vyvedl a vyvede naposledy, jak věřím, až k odpočinutí blahoslavenému v slávu svou. Vždy však vím, že každá žádost po dobrém jest potůček od pramene dobrého, totiž Boha, plynoucí a že spolu s cílem svým jest dobrá; jen že my lidé ne vždy umíme po potoku k pramenu jíti, aneb potok k moři obrátiti, kde plnost a sytost hojného veselí jest před obličejem Božím. Bohu ale buď sláva, jenž nás skrze rozličné průchody Labyrintů našich vede a skrze moudrost svou ze všech vyvésti umí a přivádí až k sobě, pramenu a moři všeho dobrého. Což že i mně se stalo, raduji se, že po nesčíslně mnohém dobrém toužení, jemuž konce nebývalo, až k sobě, k mezem všech dobrých žádostí, jak soudím, mne přivedl.“

Žádné z životních zklamání Komenského tedy nevedly k hořkosti ani reptání vůči svatému Bohu, který to vše ve své svrchovanosti dopustil: „Kam se ale teď po tak mnohých labyrintech, v nichž jsem ustal, obrátili mám? Mám-liž zvolati s Eliášem: ‘Dostit jest, vezmi duši mou, ó Hospodine! neboť nejsem lepší otců svých‘ (1. Král. 19:4); anebo raději s Davidem: ‘Až do starosti a šedin neopouštěj mne, až bych mohl vypraviti potomkům slávu tvou (Ž. 71:18)? Žádné z obojího; abych snad najednou příliš neustrnul, a po tom touže znovu nepokoj sobě nečinil. Než oddám se s životem i smrtí, s odpočinutím i s prací, Bohu svému a zavřenýma očima za Ním půjdu, kamkoli mne povede. Zatím pak v pokoře a doufanlivosti s Azafem vzdychati budu: ‘Podle rady své veď i doveď mne, a naposledy přijmi v slávu svou‘ (Ž. 73:24).“

„Žádá-li kdo něco více věděti o tomto mém posledním předsevzetí, oznámím, že palác mi býti má chaloupka, kteroukoli budu moci sobě opatřiti; aneb kdybych neměl míti nic svého, kde bych hlavu sklonil, trpělivě čekati budu (s Pánem mým), jest-li kdo pod střechu svou mne vezme. Mám-li pak pod širým nebem zůstati, i tu odpočinu, až mne andělé v společnost svou vnesou, jako Lazara někdy. Místo skvostných oděvů přestanu s Janem Křtitelem na prostičkém jakémkoli oděvu. Místo hojných a lahodných pokrmů chlebem a vodou se spokojili chci; a dá-li Bůh co více, jeho dobrotu v tom zakoušeti budu.“

O Komenském tedy jistě neplatilo slovo z Přísloví, že „bláznovství člověka převrací cestu jeho, ačkoli proti Hospodinu zpouzí se srdce jeho“ (Př. 19:3). Ve všem zůstal pokořený a poddaný, říkaje spolu s Elím: „Hospodinť jest, nechť učiní, což ráčí“ (1. Sam. 3:18).

Lekci, že Boží člověk má za všech okolností před Hospodinem setrvávat v poníženém stavu, bez reptání a pochybování o dobrotě Páně, se Jan Amos naučil velmi brzy, a neuchýlil se od ní ani když zstaral (Př. 22:6). Protože to bylo něco, co niterně znal a žil, mohl k tomu také coby povolaný kazatel nabádat a napomínat ostatní, na prvním místě své nejbližší. Proto pro povzbuzení a vyučení své mladé manželky, od níž byl nějakou dobu odloučen, napsal nedlouhý spis s dlouhým názvem „Přemyšlování o dokonalosti křesťanské, kterouž Bůh vyvoleným svým v Slovu svém ukazuje, Duchem svým vnitř vnuká a ji v nich k nevypravitedlnému jejich potěšení rozličnými potěšitedlnými i odpornými věcmi rozněcuje a k plnosti přivodí;“ to bylo v roce 1622, takže Komenskému bylo 30 let. Z toho vidíme, jak již v onom věku dosáhl vzácné křesťanské zralosti. Jestli manželka spis dostala před svou smrtí v morové ráně onoho roku, nevíme, ale Pán si jej v každém případě jistě bohatě použil v životech mnohých jiných.

Křesťanská dokonalost

Dokonalostí křesťanskou nemyslí Komenský stav naprosté bezhříšnosti, která je v tomto těle, než ho Pán svou mocí promění (1. Kor. 15:50-55), nedosažitelná. I vyznání jeho Jednoty bratrské uvádí: „Sedmnácté učí o svatých a poctě jejich, předně tomu, že žádný nikdy od počátku světa sám sebou a skutky svými svatý nebyl, není a nebude, až se svět skoná, podle oné řeči Davida služebníka Božího, jenž dí: ‚Nevcházej Hospodine v soud s služebníkem svým, neboť by nebyl spravedliv před tebou nižádný živý‘ (Žalm 143:2). A v knize Jobově napsáno takto: ‚Což jest člověk, aby se mohl očistiti? (totiž před Bohem) aneb spravedliv býti, narozený z ženy? Ano při svatých Jeho není dokonalosti, a nebesa nejsou čistá před očima Jeho. Ovšem ohavný a neužitečný člověk, kterýž pije nepravost jako vodu‘ (Job 15:14-16). A že byli i jsou všickni lidé hned z přirození hříšní, tak že nebylo a není spravedlivého neb svatého (samého od sebe) nižádného, ale všickni se uchýlili od Boha a neužiteční, i také velmi nehodní učiněni jsou: to mnohá Písma Svatá zřetedlně ukazují (Žalm 14 a 53, Římanům 3 a Efezským 2).“

Dobrý biskup píše o tom, co někteří nazývali evangelickou či evangelikální dokonalostí, která nespočívá v naprosté bezhříšnosti, ale praktické svatosti a stálém růstu v milosti skrze ustavičné hledění a spění ke Kristu pro působení Ducha Svatého v srdci.

V tomto smyslu dokonalý křesťan usiluje, aby z moci Boží „k stálé, pravé, plné a dokonalé radosti a upokojení se v srdci svém přijíti mohl, tak aby s svatým Pavlem mohl, pro vyvýšenost toho Božího pokoje v sobě, cokoli svět za slavné i divné sobě počítá, všecko za lejno klásti, a pro sladkost tuto vnitřní zevnějších jakýchkoli, odkudkoli přicházejících utrpení za nic nevážiti a jich ani necítiti,“ jak píše Komenský. Že v tom i těm nejlepším mnoho schází, přitom nijak nepopírá: „To jest hle svatá ta a drahá vyvoleného člověka v životě tomto dokonalost, k níž a hledání jí když my lidé sami z sebe nezpůsobilí a váhaví jsme, Pán Bůh rozličnými útrpnostmi vyvolené své k tomu doháněti má obyčej; jakž se i nyní při nás děje.“

Dokonalost, o které Komenský hovořím spočívá „(I.) v plném Boha milování, (II.) v povolném Jemu se ve všem poddávání a (III.) v ustavičném s Ním se obírání,“ a to za všech okolností. Žádný křesťan, je-li k sobě aspoň trochu upřímný, nemůže nevnímat, že ve všech těchto oblastech má značné rezervy, i když jinak kráčí s Pánem a je Mu blízko. Proto je na místě pro lid Boží všech časů studovat tuto užitečnou knihu ke zburcování se ve věcech víry.

Moudrý Čech v ní rozebírá jak základy a principy, tak konkrétnější situace, kterým v různý čas křesťané musí čelit. Zejména kapitolky zabývající se povolným poddáváním se Boží svrchované vůli jsou v dnešní době nadmíru aktuální, jak o přijímání nemoci, které Pán dopustí, tak podstupování chudoby (ekonomické ztráty v důsledku koronavirové krize se zatím jen odhadují, ale je zřejmé, že budou značné), i případné snášení ztráty blízkých či přátel.

Komenského poznámky nejsou ani tak detailním rozborem dané problematiky, jako spíše teze či náměty k dalšímu duchovnímu rozvažování a rozjímání; k němu také ostatně vede i v kapitole o přemyšlování o Pánu Bohu, které v sobě zahrnuje i zvažování Jeho věcí a Jeho slov. Kéž i na základě této vzácné a užitečné pomoci našeho předka ve víře Pán dá, abychom v této době snad více než jindy přemyšlovali o pravé, biblické dokonalosti křesťanské, jak se modlil Žalmista: „Ó ať jsou slova úst mých [Tobě] příjemná, i přemyšlování srdce mého před Tebou, Hospodine skálo má, a vykupiteli můj“ (Ž. 19:15).

Přemyšlování o dokonalosti křesťanské (PDF, 212 kB)