Apoštol Pavel zdůrazňuje nezbytnost mrtvení svých přirozených hříšných sklonů velmi jasnými a důraznými slovy, jejichž váhu nelze nijak zamluvit nebo odvysvětlit: „Nebo budete-li podlé těla živi, zemřete; pakli byste Duchem skutky těla mrtvili, živi budete“ (Řím. 8:13). Podobných veršů bychom nalezli v epištolách i jinde mnoho. Jde o podstatnou součást zapírání sama sebe, ke kterému vyzývá sám Spasitel (Mt. 16:24).

Je smutnou skutečností, jak málo na tyto výzvy v praxi vyznávající křesťané dbají. Důkazy lze vidět v církvi všude kolem; kdyby všichni mrtvili skutky těla, jak mají, nemohly by tolik denominací tak prostupovat světskost s přizpůsobováním se tomuto věku. Pečování, tj. vyhovování tělu podle žádostí jeho (Řím. 13:14) formuje bídnou duchovní atmosféru na mnohých místech. Proto tak málo křesťanů zná v životě Boží moc a stálou radost Ducha Svatého.

O povinnosti umírat sám sobě, světu a hříchu nedávno vzácným způsobem psal na svém blogu kazatel Rev. Ivan Foster, který jej svým typickým způsobem efektivně shrnul v několika základních bodech. Mrtvit své tělo musíme proto, abychom zůstávali duchovně živí, vitální pro Hospodina, a mohli se těšit nepřerušenému obecenství s Ním – spolu se vším, co z takového plného společenství plyne. Když tak nečiníme, duchovně chřadneme, a naše křesťanská radost spolu s tím.

Br. Foster zmiňuje rovněž další podstatný aspekt spojený s nemrtvením své tělesnosti, a to ztrátu rozpoznání. Vnímání duchovních pravd není pouhá intelektuální záležitost, podobná běžnému porozumění sekulárním konceptům. Jakmile jednou někdo pochopí matematický či fyzikální princip, bude mu rozumět už napořád – nebo aspoň do té doby, dokud mu bude mysl sloužit. Ale jenom to, že jsme kdysi pochopili něco duchovního z Bible, neznamená, že se tomu rozpoznání budeme automaticky těšit stále. Můžeme na to duchovně zapomenout a upadnout zpět do zmatku. Apoštol Petr píše o těch, kdo zanedbají přidávat k víře své všechny jím zmíněné ctnosti, že takový „slepýť jest, toho, což vzdáleno jest, nevida, zapomenuv se na očištění svých starých hříchů“ (2. Pt. 1:9). Tím nechce vyjádřit, že dotyčný o odpuštění přišel; nepřišel, ale zapomněl na něj. Dříve věděl, že mu Pán odpustil, a znal i své povinnosti, které z odpuštění plynou, ale nyní mu to zůstává jako v mlze. Tato ztráta duchovního rozpoznání vysvětluje mnohé z bídného úpadku ve víře u moderní církve. I denominace, které dříve velmi dobře rozuměly evangeliu i cestě svatosti, nyní tápou a nechávají se točit každým větrem učení (Ef. 4:14).

Kazatel Foster tyto věci vysvětluje stručně, srozumitelně a biblicky. Rovněž předkládá vše základní, co křesťan potřebuje znát a činit pro toto umrtvování. Proto rozhodně stojí za to si jej důkladně a s modlitbou prostudovat. Musíme však upozornit na důležitý aspekt – je nebezpečné ohledně těchto věcí zůstávat na obecné rovině. Když si totiž teoreticky předložíme, že máme mrtvit svůj hřích, nepřipodobňovat se světu a vyznávat Pánu svoje viny, mnozí tomu budou přikyvovat, jaká je to pravda. Povšechné uznání se však nutně nerovná praktické aplikaci. O nepřipodobňování světu leckdy mluví i novoevangelikální církev, ale v praxi ze světa přejímá kde co – především hudbu – aby na to nalákala zástupy. Pak žádná obecná kázání proti světskosti nepomohou.

Skutečný souhlas s pravdami Božími se projeví v detailech. „Kdo jest věrný v mále, i ve mnoze věrný jest. A kdož v mále jest nepravý, i ve mnozeť nepravý jest“ (Lk. 16:10). Umrtvování hříchu v sobě zahrnuje i tichý postoj, když jsme napomínání z hříchu. Ten si však zachovává dnes málokdo. Standard představuje spíše uražení se ve stylu „co si to ten člověk dovoluje, ten je určitě hrozně pyšný“. I o tom kazatel Foster píše – a jeho biblické vyučování bychom měli číst s tímto aspektem na mysli, jinak nám nic neprospěje.

Umírání sobě samému, světu a hříchu – zapomenutá praxe

„S Kristem ukřižován jsem. Živť jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem, kterýž zamiloval mne, a vydal sebe samého za mne“ (Galatským 2:20).

Vzpomínám si, jak v roce 1968 – brzy poté, co jsme měli já a má manželka Ann svatbu a nakrátko jsme se přestěhovali do domečku v Brookeborough v okrese Fermanagh – jsem klekal na kolena v modlitbě nad tímto textem a prosil Pána, aby mi jej dal pochopit.

I. Duchovní porozumění, které jsme jednou obdrželi, je třeba udržovat a podporovat stále novou Boží milostí.

Abychom si udrželi fyzický život, musíme opakovaně a pravidelně jíst, pít i spát, a stejně je tomu i se silou a vitalitou naší duše.

Máme-li zůstat živi Hospodinu, Jeho záměrům a vůli pro náš život, musíme neustále čerpat z Jeho milosti skrze určené prostředky – totiž skrze modlitbu, četbu a rozjímáním nad Jeho Slovem. Jak řekl David: „Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, [tak že] jsem mluvil jazykem svým“ (Žalm 39:3). Slovo „přemyšlování“ má význam „šeptání nebo mumlání“. Ti, kdo čtou Bibli tímto způsobem, se snaží vychutnat a strávit každé slovo a jeho význam.

Ve Skutcích 8:30 se o setkání Filipa s Etiopanem na poušti píše: „A přiběh Filip, slyšel jej, an čte Izaiáše proroka. I řekl: Rozumíš-liž medle, co čteš?‘ Měli bychom zaznamenat, že onen muž četl nahlas. Přemýšlel a vyhledával smysl toho, co četl. Musíme vnímat, že takto čte Bibli jen málo křesťanů. Pro mnohé je to podobná činnost, jako když římský katolík počítá korálky růžence. Jinými slovy, pouhý rituál, který se musí vykonat.

Nikdy nemůžeme zůstat živi Hospodinu skrze neupřímné užívání nezbytných prostředků milosti a života pro naši duši. Jak často jen křesťané sami sobě – a někdy dokonce i druhým – přiznávají, že se cítí tak ‚mrtví‘!

To není přiznání, že v nich duchovní život zcela zanikl. To se Božímu dítěti stát nemůže, neboť mu byl darován ‚život věčný‘. Ne, je to uznání, že v nich poklesla dřívější úroveň duchovní energie v důsledku zanedbávání jejich duše a toho, co potřebuje. Stali se ‚smutnými’ nebo ‚sklíčenými’. „Proč jsi smutná, duše má, a proč se kormoutíš?“ (Žalm 42:5). Slovo ‚smutný‘ v originále nese význam „skloněný v slabosti, smutku a zoufalství“. Je použito také v Žalmu 35:14: „Jako k příteli, jako k bratru vlastnímu jsem chodíval; jakožto ten, kterýž po matce kvílí, smutek nesa, tak jsem se ponižoval.“

Přesně tak jsme sníženi a učiněni bídnými a nešťastnými, když zanedbáváme svou duši.

II. Když zanedbáváme udržovat své obecenství s Pánem Bohem, převezme otěže hřích.

Přesně to pak přináší pocit mrtvosti a s ním zármutek a zkourmoucení.

Jonáš řekl: „Když se svírala ve mně duše má, na Hospodina jsem se rozpomínal, i přišla k tobě modlitba má do chrámu svatého Tvého“ (Jonáš 2:7). Zjevně tím vyjadřuje, že když se na Hospodina zapomněl, jeho duše se v něm svírala, nebo také ‚zemdlela‘ a byla ‚přemožena‘. Duchovní obnovu a navrácení své síly zakusil až tehdy, když se „na Hospodina rozpomínal“ a modlil se.

Jedině ta duše se těší síle a vitalitě, která zažívá vítězství nad hříchem. Když se nacházíme v takovém blaženém stavu, těšíme se vítězství kříže.

„Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem. Nepanujž tedy hřích v smrtelném těle vašem, abyste povolovali jemu v žádostech jeho. Aniž vydávejte oudů svych za odění nepravosti hříchu, ale vydávejte se k službě Bohu, jako byvše mrtví, již živí, a oudy své za odění spravedlnosti Bohu. Nebo hřích nebude panovati nad vámi; nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí“ (Římanům 6:11-14).

Vzpomínám si, jak jsem od Pána usilovně hledal porozumění toho, co přesně znamená ono slovo „mít za to“, protože jde zjevně o bránu k vítězství nad hříchem a vítěznému životu.

Řecký originál

Toto řecké slovo se vyskytuje ještě na několika dalších místech, což nám, jak věřím, pomáhá pochopit, co zde v Římanům Duch Svatý skrze Pavla říká. V Markovi 11:31 je přeloženo jako „rozjímat“ nebo „rozvažovat“, v Markovi 15:28 jako „být počten“. Objevuje se také ve Skutcích 19. kapitole: „A protož strach jest, netoliko aby se nám v živnosti přítrž nestala, ale také i veliké bohyně Diány chrám aby za nic nebyl jmín, a aby nepřišlo k zkáze důstojenství její, kterouž ctí všecka Azia i světa okršlek“ (Skutky 19:27). Zde je přeloženo slovy „za nic nebyl jmín“. Zlatník Demetrius si zde stěžoval svým kolegům modloslužebníkům, že Pavlem hlásané evangelium způsobí, že lidé zavrhnou uctívání Diany a pohrdnou jím.

Můžeme přidat ještě jeden odkaz: „Zdali se domníváš, ó člověče, kterýž soudíš ty, kdož takové věci činí, a sám totéž čině, že ty ujdeš soudu Božího?“ (Římanům 2:3). Zde je naše slovo přeloženo jako „domnívat se“.

Rozumění

Věřím, že když zvážíme všechny tyto různé překlady, můžeme plně pochopit, co Pavel mínil, když napsal: „Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem.“

Rozvažujme, že z milosti Boží jsme zemřeli hříchu, byli pro něj učiněni mrtvými, a stali se živými Pánu Bohu. Připočtěme se k těm, v jejichž srdci byl tento zázrak milosti vykonán. Mějme za to, že to je to, co v nás Pán Bůh učinil když jsme se znovuzrodili, a co musíme vírou uchopit a každodenně uplatňovat v praxi. Tuto pravdu musíme přijmout do svého srdce a mysli a neustále o ní rozjímat a žít podle ní.

Žijeme-li každý den s takovým vnímáním a porozuměním, že jsme byli učiněni mrtvými hříchu, jsme tím zmocněni k žití pro Pána Boha ve svatosti a smíme si uvědomit, že již nejsme otroky hříchu.

Pouze vroucí modlitba a neustálé sycení naší duše a mysli Slovem Božím nám umožní vidět a porozumět, že se s námi stalo právě toto, když jsme se znovuzrodili. Víra se chápá, drží pravdy, kterou Pavel uvádí v Římanům 6:14: „Hřích nebude panovati nad vámi“. Máme tedy tuto víru uvádět do praxe a nedopustit, aby hřích panoval „v smrtelném těle našem, abychom povolovali jemu v žádostech jeho“ (Římanům 6:12).

Když však tuto pravdu nebudeme skrze víru denně žít, pak to umožní hříchu ‚panovat’ a my mu podlehneme. Křesťané mohou hřešit. To je naprostá pravda. „Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není“ (1. Jan 1:8). Když nerozpoznáme, že některé naše činy jsou hříšné a nic s nimi tedy neděláme, dovolujeme tím hříchu, aby nad námi panoval.

Vládní režim v Ulsteru v posledních desetiletích umožnil, aby terorismus IRA zůstal z velké části nepotrestán, a nyní jsme se ocitli pod jejich správou. Z toho se můžeme nepochybně poučit a pochopit, že chceme-li zůstat svobodni od moci hříchu, je nezbytné, abychom se mu postavili na odpor.

Jak to můžeme učinit?

1. Rozpoznat své hříchy.

2. Předložit je před Pána Boha, aby je odpustil. Jak říká apoštol Jan: „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest [Bůh] a spravedlivý, aby námodpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti“ (1. Jan 1:9.) Kolik jen křesťanů žije pod panováním hřícha, protože nedokáží nebo nechtějí ve svém životě hřích vidět, přiznat si ho a vyznat jej Pánu?

Hřích popíraný a hřích nevyznaný zotročuje mnohé křesťany. Je to důvod, proč dnes církvi schází vše, čemu se dříve tak hojně těšila. Tuto radost však nikdy nezískáme zpět, nepostavíme-li se k hříchu čelem, nevyznáme ho a neodložíme.

Často vzpomínám, jak byla v dřívějších dobách mnohokrát kladena církvi na srdce známá slova z 2. Paralipomenon: „A ponižujíce se lid můj, nad nímž jest vzýváno jméno mé, modlili by se, a hledali by tváři mé, a odvrátili by se od cest svých zlých: i já také vyslyším je s nebe, a odpustím hřích jejich, a uzdravím zemi jejich.“ (2. Paralipomenon 7:14).

Tohoto zaslíbení se můžeme chopit i dnes.

III. Panování hříchu vede k tomu, že křesťan, který sklouzává zpět, se připodobní světu.

„A nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměňtež se obnovením mysli své, tak abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá“ (Římanům 12:2). Přesně to se stane sklouzávajícímu křesťanovi, který se poddá panování hříchu. Připodobní se světu. Stejně jako je oděv ušitý podle určitého vzoru, tak i ‚přizpůsobený‘ křesťan na sebe bere formu a podobu světa.

Zvažme, jak Petr nakrátko padl, když se schylovalo k ukřižování Spasitele.

(1) Usedl se světským houfem (Marek 14:54).

(2) Opakovaně lhal a zapíral Pána (Marel 14:67).

(3) Osvojil si ohavný jazyk světa (Marek 14:71).

Stejně se v té či oné míře stane každému, kdo duchovně sklouzne. Toto připodobnění mohou vykazovat dokonce i kazatelé. Ano, možná se nemusí doslovně stýkat se světskými lidmi ani užívat nevhodný jazyk, ale mohou si osvojit myšlení světa s jeho modernistickými představami, a snažit se je z kazatelny vštěpovat svým ovečkám. Tím způsobem se dostaly do současného stavu odpadnutí hlavní presbyterní církev v Irsku, irská episkopální církev i zdejší hlavní metodistická denominace.

Jestliže se takové duchovní sklouznutí přihodilo Petrovi, pak vězme, že to může stát komukoli v jakékoliv církvi; a když to stane a nebudeme to řešit, pak se taková denominace ocitne na cestě, která ji zavede do stejné pozice nevýslovně bezbožnosti, kde se dnes nacházejí hlavní denominace všech zemí: ty dovolují, aby se z jejich kazatelen hlásaly i ty nejhorší bludy a popírání Slova Božího, a ba, ve svých lavicích tolerují i ty nejhorší životní styly.

Vzpomeňme na Pavlova společníka Démase, o němž apoštol pravil: „Nebo Démas mne opustil, zamilovav tento svět, a šel do Tessaloniky“ (2. Timoteovi 4:10). Tento navenek vyznávající křesťan opustil i takovou svatou společnost apoštola Pavla, a to proto, že „zamiloval tento svět“.

Čím to, že se tolik lidí hněvá a častuje hanlivými slovy každého, kdo usiluje na tyto pravdy poukázat? Inu, jelikož vědí, že to, co se o nich říká, je pravda, a nechtějí to slyšet. Mluvit zle o Božích služebnících za to, že kážou Boží Slovo, jen dokazuje, že se takoví vskutku „připodobnili“ tomuto světu zlému. Činí to, co je zakázáno. „Nemilujtež světa, ani těch věcí, kteréž na světě jsou. Miluje-liť kdo svět, neníť lásky Otcovy v něm. Nebo všecko, což jest na světě, [jako] žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, [toť] není z Otce, ale jest z světa. Svět pak hyne i žádost jeho, ale kdož činí vůli Boží, tenť trvá na věky“ (1. Jan 2:15-17).

Charakter světa

Připomeňme si, co o světě a jeho postojích pravil Spasitel: „Jestližeť vás svět nenávidí, víte, žeť mne prvé než vás v nenávisti měl. Byste byli z světa, svět, což jest jeho, miloval by; že pak nejste z světa, ale já z světa vyvolil jsem vás, protož vás svět nenávidí“ (Jan 15:18-19). „Tyto věci mluvil jsem vám, abyste ve mně pokoj měli. Na světě ssoužení míti budete, ale doufejtež, jáť jsem přemohl svět“ (Jan 16:33).

Mnoho smrtelných nemocí začíná nepatrně, a pokud jsou včas rozpoznány a řešeny, lze je vyléčit. Stejně je tomu i s hříchem u křesťanů. Ovšem pokud se s ním nevypořádáme, a to jak u jednotlivců, v rodinách, ve sboru i v denominaci, pak ten hřích povede ke smrti.

Zesnulý Carl McIntyre (1906-2002), který ve své době statečně bojoval o víru, kteráž jest dána svatým, napsal knihu s názvem Smrt církve. Týkala se úpadku Presbyterní církve v USA, od níž se v roce 1936 oddělil. Přesně to se stane jakékoliv církvi, která se rozhodne ignorovat duchovní sklouzávání, světkost a modernismus v kazatelnách i lavicích.