Boží Slovo vyhlašuje běda na každým, kdo převrací Hospodinem dané standardy dobra a zla: „Běda těm, kteříž říkají zlému dobré, a dobrému zlé, kladouce tmu za světlo, a světlo za tmu, pokládajíce hořké za sladké, a sladké za hořké. Běda těm, kteříž jsou moudří sami u sebe, a vedlé zdání svého opatrní.“ (Iz 5:20-21). Ono běda se vztahuje zejména k Božímu aktivnímu soudu nad takovými, ale částečně vůči nim platí i samo o sobě – to znamená, že toto převracení přináší negativní dopad i samo o sobě, aniž by byl nezbytně potřeba přímý trestající Boží zásah, byť ten přijde také.

Když někdo říká dobrému zlé a zlému dobré, dříve či později se z podstaty věci musí zaplést do sítě naprostých absurdit – vedle dalších mnohých negativních následků. To vidíme i v naší převrácené době v různých oblastech. Mezi jednu z nich patří i přístup k dětem. Západní společnost se sice zaklíná nejlepším zájmem dítěte, ale pro svou duchovní zaslepenost jej již nedokáže konzistentně uplatňovat. Na jedné straně tak podporuje právo matek vraždit své nenarozené děti nebo vytvořila systém, který zmatené mladistvé podporuje ke „změně pohlaví“ a podstupování operací vedoucích k jejich trvalému znetvoření a celoživotní neplodnosti (viz třeba případ britské kliniky Tavistock), na druhé straně zakazuje rodičům užívat pro dobro jejich dětí řádnou kázeň a trestání, které jim nastavují tolik potřebné mantinely, díky nimž pak můžou v životě prospívat. V posledních desetiletích bez těchto mantinelů vyrůstá čím dál více mladých, a čím dál více si jich také podle toho neví sama se sebou rady, takže více a více podléhá depresím a dokonce sebevražedným myšlenkám. U nás tyto jevy nejsou ještě tak dominantní, jako na Západě, ale trendy jdou stejným směrem.

Takové je ovoce světské moudrosti ohledně výchovy dětí. Jak pravdivě mluví 1. Žalm, když osvědčuje: „Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníků nestojí, a na stolici posměvačů nesedá, ale v zákoně Hospodinově [jest] líbost jeho, a v zákoně jeho přemýšlí dnem i nocí“ (v. 1-2). Každý dospělý věřící, kdo prošel řádnou rodičovskou kázní podle Božího Slova, má povinnost děkovat Hospodinu, že skrze ní byl uchráněn od dopadů, kterým nová generace čelí čím dál více, a osvědčovat požehnání, které mu z cest Božích konkrétně v této oblasti vzešlo.

A vedle toho každý rodič, který má zodpovědnost za své potomky, aby je vedl cestou věčného blaha a Božího požehnání, musí dbát na výzvy Písem ohledně řádného káznění a trestání svých dětí, aby skrze ně Pán dal tu milost, že na ně nedopadnou ony hrozivé důsledky, které vidíme dopadat na děti ve světě. Vzácné shrnutí povinností rodičů v této oblasti předkládá kazatel Svobodné presbyterní církve Rev. Ivan Foster, jehož několik článků jsme zde již v minulosti přeložili. Ten sám ve svém pojednání s názvem „Bláznovství, které se dnes vydává za zdravý rozum“ (The Lunacy That Now Passes as Sanity) komentuje situaci ve Velké Británii, která dospěla ještě dál, než zatím u nás, ale v jádru platí i pro naši zemi. V tom kontextu předkládá následující vyučování o tom, co mají věřící podle Bible činit, aby sebe a své rodiny od toho všeho uchránili.

Biblická výchova a trestání dětí

1. DŮKLADNĚ ZVAŽME, CO SE PRAVÍ O VÝCHOVNÝCH OPATŘENÍCH TOHO NEJLASKAVĚJŠÍHO A NEJDOKONALEJŠÍHO OTCE.

„A což jste zapomenuli na napomenutí, kteréž k vám jako k synům mluví: Synu můj, nepohrdej kázní Páně, aniž sobě stýskej, když od něho trestán býváš? Nebo kohož miluje Pán, [tohoť] tresce, a švihá každého, kteréhož za syna přijímá. Jestliže kázeň snášíte, Bůh se vám podává jako synům. Nebo který jest syn, jehož by netrestal otec? Pakli jste bez kázně, kteréž všickni účastni jsou, tedy jste cizoložňata, a ne synové. Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti, i zdaliž nemáme mnohem více poddáni býti Otci duchů, abychom živi byli? A onino zajisté po nemnohé dny, jakž se jim vidělo, trestali, ale tento v věcech přeužitečných, totiž k tomu, abychom došli účastnosti svatosti jeho. Každé pak trestání, když přítomné jest, nezdá se býti potěšené, ale smutné, než potomť rozkošné ovoce spravedlnosti přináší těm, kteříž by v něm pocvičeni byli“ (Židům 12,5-11).

Z těchto veršů se naučme:

1. Pán trestá své děti. Ba, tam, když někde káznění od Pána chybí, je to důkaz, že takový člověk vůbec není dítětem Božím! Kázeň Páně představuje důkaz Jeho zvláštní lásky vůči tomu, koho trestá. Bezbožníkům Pán Bůh dovoluje pokračovat v jejich hříchu, ale toho, kdo Pánu skutečně náleží, On sám od jeho hříchu odvrátí svou svatou trestající rukou.

2. Boží trestání těch, které miluje, je často „smutné“. To slovo vyjadřuje v originále bolest, sténání, zármutek, truchlení. Boží ‚trestající metla‚, když ji uplatňuje, je všechno, jen ne ‚potěšená‚. Když David zhřešil a byl za to Hospodinem trestán, o ní řekl: „Dej mi slyšeti radost a potěšení, tak ať zpléší kosti [mé], kteréž jsi potřel“ (Žalm 51:10). Věta „kosti mé, kteréž jsi potřel“ nebo také „zlomil“ je, jak věřím, obrazná a metaforická. Hospodin nezlomil Davidovy kosti doslova, ale to utrpení, které na něj uvalil, David vnímal stejně bolestně jako lámání kostí. Jeho hříchy byly veliké, a proto byl velký i i trest od nebeského Otce. Při jiné příležitosti tak David řekl: „Nebo dnem i nocí obtížena byla nade mnou ruka tvá, tak že přirozená vlhkost má obrátila se v sucho letní. Sélah“ (Žalm 32:4).

3. Z trestání se rodí úcta a vážnost k Pánu Bohu. „Ano tělesné otce své měli jsme, kteříž nás trestali, a měli jsme [je] u vážnosti.“

V dnešní době jakákoli úcta nebo respekt k rodičům v podstatě naprosto chybí, protože chybí náležitá a biblická kázeň. Každý den to můžeme v naší zemi vidět v uličkách obchodů i na ulicích – i ty nejmenší děti se vzpírají pokynům rodičů a dělají jim přede všemi ostudu. Ovšem ti, které Pán Bůh trestá, k němu nalézají ve svých srdcích pravou úctu, bázeň a respekt.

Vrátíme-li se znovu k 51. Žalmu, spatřujeme, že Boží trestání Davida vedlo k obnovení jeho lásky vůči Němu a nové touze být opět v Jeho přítomnosti, aby se utěšil Jeho milosrdenstvím a láskou.

„Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých. Nezamítej mne od tváři své, a Ducha svatého svého neodjímej ode mne. Navrať mi radost spasení svého, a duchem dobrovolným utvrď mne. I budu vyučovati přestupníky cestám tvým, aby hříšníci k tobě se obraceli. Vytrhni mne z pomsty pro vylití krve, ó Bože, Bože spasiteli můj, a budeť s veselím prozpěvovati jazyk můj o spravedlnosti tvé. Pane, rty mé otevři, i budou ústa má zvěstovati chválu tvou“ (verše 12-17).

Zde máme člověka, jenž byl zbloudil a nyní se touží navrátit do Boží přítomnosti a přízně. To vše v něm vypůsobilo Boží potrestání. Jak blažené by byly naše rodiny, kdyby jen rodiče poslouchali Pána Boha a nakládali se svými dětmi podle příkladu nebeského Otce!

2. JASNĚ SI ZDŮRAZNĚME, CO PÁN BŮH ŘÍKÁ O TRESTÁNÍ DĚTÍ, KDYŽ JSOU NEPOSLUŠNÉ.

To, co ohledně toho předkládá Bible, je v naprostém rozporu s názory moderních institucí jako Královská kolej pediatrie a dětského zdraví. Nicméně tam, kde se vyskytuje takový protiklad, se coby křesťané hned přichyťme Bible a všechny protichůdné pohledy neváhejme označit, že pochází od ďábla.

Drazí rodiče, věnujte pozornost těmto veršům, snažíte-li se své dítě v lásce k němu nasměrovat na cestu do nebe a přinést do vašeho domova pokoj a radost.

„Vyučuj mladého podlé způsobu cesty jeho; nebo když se i zstará, neuchýlí se od ní“ (Přísloví 22:6). Podle způsobu cesty jeho zde znamená ‚cestou, kterou by měl jít, nikoliv kterou by chtěl jít‘.

„Bláznovství přivázáno jest k srdci mladého, [ale] metla kázně vzdálí je od něho“ (Přísloví 22:15).

„Neodjímej od mladého kázně; nebo umrskáš-li jej metlou, neumřeť. Ty metlou jej mrskávej, a tak duši jeho z pekla vytrhneš“ (Přísloví 23:13-14).

„Tresci syna svého, a přineseť odpočinutí, a způsobí rozkoš duši tvé“ (Přísloví 29:17).

„Syn moudrý obveseluje otce, ale syn bláznivý zámutkem jest matce své“ (Přísloví 10:1). „K žalosti [jest] otci svému syn blázen, a k hořkosti rodičce své“ (Přísloví 17:25).

Otec nebo matka, kteří těmito napomenutí a sliby opovrhnou, sklidí to, co sklidil David, když bláznivě ve všem vyhovoval svému synu Adoniášovi. „Adoniáš pak syn Haggity pozdvihoval se, říkaje: Jáť budu kralovati. I najednal sobě vozů a jezdců, a padesáte mužů, kteříž by běhali před ním. A nikdy ho nezarmoutil otec jeho, aby řekl: Proč jsi to učinil? Nebo byl i on velmi krásné postavy, kteréhož porodila po Absolonovi“ (1. Královská 1:5-6).

David Absolona i Adoniáše rozmazlil a oba se pak proti němu vzbouřili a přinesli na něj i na jeho království mnoho utrpení a hanby. Hanba, kterou musel podstoupit, je zaznamenána coby varování pro všechny rodiče naší doby.

3. KŘESŤANŠTÍ RODIČE SI MAJÍ PŘIPOMÍNAT, CO PODLE JASNÉHO BOŽÍHO OSVĚDČENÍ LEŽÍ PŘED VŠEMI, KDO SE PÁNU BOHU VZPÍRAJÍ.

Ti, kdo brojí proti fyzickému trestání neposlušných dětí a označují jej jako kruté týrání nebo projev naprosté bezcitnosti k dětem, tak činí zcela navzdory Slovu Božímu slovu a nadto projevují totální neznalost toho, co po celou věčnost čeká vzpurné a bezbožné hříšníky.

Spojené království se již brzy zcela sjednotí na odmítnutí Božího pohledu na výchovu dětí. Wales v březnu 2022 postavil mimo zákon jakýkoli druh tělesných trestů, včetně pohlavků, výprasku, facek a zatřesení, a Skotsko zavedlo podobný zákaz v listopadu 2020.

Rodinné časopisy již po mnoho let propagují odmítání tradičních výchovných metod a usilovně vedou rodiče, aby je nahrazovali nejrůznějšími hloupě naivními alternativami správné kázně, jako je posílat děti do kouta nebo jen prostě ignorovat jejich záchvaty vzteku apod. Výsledky takové frašky vidíme v domácnostech, obchodech, školách, na ulicích i soudech naší země každodenně.

Chci zdůraznit jednu věc. Ďábel se vždy snažil převrátit „cest Páně přímých“, a pokud jde o trestání dětí, do velké míry se mu to podařilo. Bible nijak nepodporuje skutečné týrání a kruté bití, které můžeme denně vidět ve zprávách – zprávách o strašlivém vraždění dětí těmi, kteří se nazývají jejich ‚otcové a matky‘. Stačí se podívat, jak tyto opilé, drogami otupělé a ďáblem ovládané bytosti vypadají, aby nám bylo jasné, že vůbec nejednají pod vlivem Bible. Naopak, naprosto vším potvrzují, že činí jako jejich „otec ďábel“, a že jejich srdce a mysl naplňují žádosti tohoto svého otce. Ke svým potomkům se chovají vskutku jako ďábel. „Vy z otce ďábla jste, a žádosti otce svého chcete činiti. On byl vražedlník od počátku, a v pravdě nestál; nebo pravdy v něm není. Když mluví lež, z svého vlastního mluví; nebo lhář jest a otec lži“ (Jan 8:44).

Nijak tedy neobhajujeme ani neschvalujeme týrání dětí, ale usilujeme prosazovat takovou formu káznění a trestu, která s Božím požehnáním poslouží k tomu, aby vysvobodila duši nepoddajného dítěte z pekla.

Hřích bude nakonec potrestán – to nechť všichni s jistotou zvědí. Pokud jde o křesťany, trest za jejich hřích snášel Kristus na kříži. On na se vzal na sebe naše hříchy a naše bolesti. Přijal je cele za své. Sám nesl břemeno až na Golgotu, kde trpěl a zemřel. To náš učí evangelium, které nám předkládá Krista coby zástupce hříšníků. Ti, kdo této pravdě uvěří a přijmou Kristovo utrpení a smrt jako oběť za ně samé, znají věčné vysvobození z onoho trestu za hřích. Kristus řekl: „Amen, amen pravím vám: Že kdož slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešelť jest z smrti do života“ (Jan 5:24).

To však neplatí pro ty, kdo žijí ve vzpouře vůči Pánu Bohu.

Pavel napsal církvi v Korintu následující: „Ješto kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom souzeni. Ale když býváme souzeni, ode Pána býváme poučováni, abychom s světem nebyli potupeni“ [tj, odsouzeni] (1. Korintským 11:31-32).

Apoštol tím říká, že pravý křesťan bude stále zkoumat a odsuzovat své hříchy a přestoupení, nebo – pokud tak neučiní – bude Pánem kázněn a trestán. To se děje proto, aby věřící nebyli „se světem nebyli potupeni,“ tj. odsouzeni. Ano, na svět přichází den jeho odsouzení.

„Onť soudí sám okršlek v spravedlnosti, a výpověd činí národům v pravosti“ (Žalm 9:9).

„Před tváří Hospodina; neboť se béře, béře se zajisté, aby soudil zemi. Budeť souditi okršlek světa v spravedlnosti, a národy v pravdě své“ (Žalm 96:13).

„Před Hospodinem; neboť se béře, aby soudil zemi. Budeť souditi okršlek světa v spravedlnosti, a národy v pravosti“ (Žalm 98:9).

„Proto že uložil den, v kterémž souditi bude všecken svět v spravedlnosti skrze toho muže, kteréhož k tomu vystavil, slouže k víře všechněm, vzkříšením jeho z mrtvých“ (Skutky 17:31).

Většina lidí na tuto pravdu reaguje podobně jako ti, kterým Pavel kázal v Aténách, jak máme zaznamenáno v úryvku ze Skutků 17. kapitoly: „Uslyševše pak o vzkříšení z mrtvých, někteří se posmívali, a někteří řekli: Budeme tě slyšeti o tom podruhé“ (verš 32).

Lidský posměch a úšklebky však nic nemění na skutečnosti, že Pán Bůh ustanovil den, v němž bude souditi bezbožníky a potrestá je za jejich neposlušnost vůči Němu.

1. Tento trest bude nevýslovně hrozivý. „I viděl jsem trůn veliký bílý, a sedícího na něm, před jehož tváří utekla země i nebe, a místo jim není nalezeno. I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před oblíčejem Božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha [také] jest otevřína, to jest [kniha] života, i souzeni jsou mrtví podlé toho, jakž psáno bylo v knihách, [totiž] podlé skutků svých. A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli, i souzeni jsou jeden každý podlé skutků svých“ (Zjevení 20:11-13).

„Strašlivým [tj. zbabělcům] pak, a nevěrným, a ohyzdným, a vražedlníkům, a smilníkům, a čarodějníkům, a modlářům, i všechněm lhářům, díl jejich v jezeře, kteréž hoří ohněm a sirou, jenž jest smrt druhá.“ (Zjevení 21:8).

2. V tomto světle je ono vcelku mírné trestání, ke němuž Bible nabádá rodiče, aby vykonávali na svých neposlušných dětech, aby zachránili jejich duše před peklem, nanejvýš moudrým, laskavým a milujícím jednáním! Kolik rodičů, i těch křesťanských, nevědomky vychovává děti pro peklo tím, že ignorují Boží učení o trestání dětí a místo toho naslouchají bláznivým lidským názorům, jejichž plody dnes naplňují naši domovinu!

Odpadnutí posledních dnů v sobě zahrnuje mnoho různých projevů neposlušnosti, vzdoru vůči Pánu Bohu a odmítání Jeho Slova. Jedním z nich je, jak onu dobu apostáze, totiž „časů nebezpečných“ shrnuje apoštol Pavel, také „rodičů neposlušnost“ (2. Timoteovi 3:2). Vzpoura v rodinách, živená tím, že sami rodiče nechtějí poslouchat Pána Boha a následovat Jeho způsob výchovy a kázně, se rozšířila do všech koutů země.

Ti skončí u „velkého trůnu“ soudu. Tam Bůh ukončí lidský vzdor a navěky ho potrestá v ohnivém jezeře. Troufám si říci, že v tomto místě věčných muk bude znít všeobecné volání: „Proč mne můj otec a matka nepotrestali a nezkrotili mou svéhlavost náležitou kázní a neodvrátili mě od cesty, která mě sem přivedla?“

Křesťanští rodiče, uzavřete své uši pošetilým lidským představám a otevřete své oči tomu, co říká Pán Bůh ve svém Slově; tím spravujte a řiďte své domovy, a tak vy i vaše děti sklidíte onu věčnou radost, pramenící z poslušnosti Hospodinu.