Základní zvěstí evangelia Božího je historický fakt, že Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, veliký a milostivý Spasitel, přišel nás, bídné lidi, zachránit z našeho hříchu tím, že za nás žil spravedlivým životem, poté se za nás obětoval na kříži, prolévaje pro naše ospravedlnění svou krev, a nakonec naši spásu zapečetil svým slavným vzkříšením z mrtvých, po němž vstoupil zpět k Otci do slávy, kde vedle Něj sedí na trůnu a neustále se za svůj vykoupený lid přimlouvá. Jak praví apoštol: „Věrnáť jest tato řeč a všelijak oblíbení hodná, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil, z nichž já první jsem“ (1. Tim. 1:15). A toto veliké spasení Kristovo nám aplikuje v životě Duch Svatý skrze pouhou víru, bez skutků Zákona: „Nebo milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami z sebe, darť jest to Boží), ne z skutků, aby se někdo nechlubil“ (Ef. 2:8-9). „Jestližeť pak kdo Ducha Kristova nemá, tenť není jeho“ (Řím. 8:9) „Toto bych jen rád chtěl zvěděti od vás, z skutků-li zákona Ducha jste přijali, čili z slyšení víry?“ (Gal. 3:2)

Pod toho shrnutí se má podepsat každý, kdo se vůbec chce nazývat evangelikálem a znovuzrozeným křesťanem. Mělo by jej chápat i dítě, které vyrůstá v křesťanské rodině a pod kazatelnou evangelia. Pro ty, kdo se hlásí k biblickému evangelikálnímu křesťanství, je zdánlivě vše jasné, a netřeba jim nic vysvětlovat. Mohou mít nejasno v některých složitých vedlejších otázkách ohledně vyvolení nebo proroctví, ale ty základy evangelia každý v evangelikálních církvích přeci dobře zná – řeklo by se.

Mnohé tedy jistě překvapí tvrzení, že většina křesťanů skoro nic neví minimálně o jedné části evangelijní zvěsti – totiž té „špatné zprávě“, o hříchu, z něhož nás Pán Ježíš přišel vysvobodit. Ano, evangelikál dobře rozumí, že všichni lidé jsou hříšní a směřují do pekla (i když to dnes už někteří začínají popírat), a že náš hřích a jeho trest zástupně nesl Kristus. Hříšní jsme kvůli pádu Adamovu, který následně všem svým potomkům (s výjimkou nadpřirozeně narozeného Mesiáše) předal svou hříšnou přirozenost.

Ano, to vše je pravda, ale neúplná. V Adamovi jsme se totiž nestali pouze hříšnými ve smyslu obdržení hříšné přirozenosti – stali jsme se v Něm rovnou a přímo odsouzenými. Odsouzeni jsme už tím, že zhřešil Adam, a ne toliko zprostředkovaně skrze hříšnou přirozenost, ale přímo a rovnou. Tak to totiž popisuje apoštol Pavel v druhé polovině 5. kapitoly epištoly Římanům. To je velmi důležitý oddíl a musíme mu správně rozumět, protože nám zároveň odhaluje vzácné věci o podstatě našeho spasení v Kristu. Proto se na verše 12-21 z tohoto oddílu zaměříme podrobněji. V detailech lze anglicky mluvící čtenáře odkázat na komentář Charlese Hodge (1797-1878) ke knize Římanům, z něhož také především vycházíme. Ten i zevrubně rozebírá odlišné výklady a ukazuje, proč se musí mýlit, a dále odpovídá na různé námitky proti jím předkládanému výkladu. Rovněž důkladně analyzuje řeckou gramatiku.

Obecný úvod

Abychom našemu textu správně rozuměli, musíme nejprve pochopit jeho základní strukturu; až pak se můžeme zaobírat jednotlivostmi.

Za prvé, smyslem oddílu je ilustrovat doktrínu o ospravedlnění hříšníků skrze spravedlnost Kristovu, a to jejím porovnáním s odsouzením lidstva skrze Adama. Ukazuje, že je mezi nimi velmi silná vzájemnost, totiž, že oboje funguje stejným způsobem, má stejnou „mechaniku“.

Za druhé, jádro oddílu tvoří verše 12, 18 a 19. Verše 13 až 17 jsou jen vsuvkou (mohli bychom si je představit v závorce), a 20 a 21 zase dovětkem. Mají ve stati samozřejmě své místo, nelze je vyškrtnout, protože obsahují důležité učení, ale hlavní Pavlovu myšlenku můžeme pochopit i bez nich. To pak hraje důležitou roli i při výkladu jednotlivých veršů – musíme při tom přihlížet k místu, ve kterém se právě nacházíme, zda patří k jádru, nebo k doplňujícím částem.

Tuto skutečnost potvrzuje analýza veršů – ten 12. začíná slovy „a protož,“, ale zdánlivě nikde nekončí; 13. verš tu myšlenku nijak nerozvíjí. Stejně tak 18. verš zdánlivě začíná odnikud, nemá dobrou gramatickou návaznost na verš předchozí – rozvíjí jej, ale jako „úkrok stranou“. Ale když si jej spojíme s veršem 12., rozvíjí jej smysluplně a přirozeně.

Z toho všeho mimo jiné vyplývá, že smyslem oddílu nemůže být pouze vyvýšit Kristovo dílo spásy poukázáním na to, že jeho užitky o mnoho převyšují následky pádu – jak tvrdili někteří vykladači. Ano, apoštol Pavel ve své stati uvádí, že ospravedlnění skrze Pána Ježíše je ještě mnohem větší, než pád skrze Adama, ale toliko ve vsuvce, nikoliv v nejpodstatnějších verších 12, 18 a 19. Sice tuto velikost spasení Kristova nemáme minout, ale jelikož hlavní verše onu vzájemnou velikost nijak nesrovnávají, nemůže jít o hlavní myšlenku celé pasáže.

Výklad verš po verši

¹² A protož jakož skrze jednoho člověka hřích na svět všel a skrze hřích smrt, a tak na všecky lidi smrt přišla, v němž všickni zhřešili.

Apoštol Pavel zde rozvíjí a dokládá obecné učení evangelia, že ospravedlněni nejsme na základě svých skutků, to jest, vlastní spravedlnosti, ale tím, co pro nás učinil Pán Ježíš Kristus na kříži, když umíral za naše hříchy a slavně vstal z mrtvých. Jelikož však myšlenka, že někdo může být ospravedlněn na základě skutků jiného, je člověku přirozeně cizí, apoštol ukazuje, že u hříchu to funguje stejně. S ohledem na to tedy začíná rozvíjející spojkou „a protož.“ Zároveň předkládá zjevně nějaké srovnání, viz slovo „jakož“, což následně rozvíjí v 18. a 19. verši, kde ukazuje, že s Kristovým ospravedlněním je to v principu stejné.

Oním jedním člověkem, skrze kteréhož přišel na svět hřích a tedy smrt, je samozřejmě Adam. Svět zde neznamená vesmír nebo všechny stvořené věci, protože hřích jako takový existoval už před Adamovým pádem, v podobě ďáblovy vzpoury – o níž máme v Písmu jen kusé informace. Termín zde označuje tedy svět lidský, naši Zemi.

Hřích zde máme chápat v jeho nejširším významu, zahrnujícím všechny smysly, v nichž se užívá. V některých kontextech jde o konkrétní přestoupení či nenaplnění Božího Zákona, jindy o obecný princip hříšnosti v padlém člověku, někdy metonymicky vyjadřuje vinu, která z hříchu vyplývá. Tak třeba u Ezechiele čteme, že „syn neponese nepravosti otcovy, aniž otec ponese nepravosti synovy“ (Ez. 18:20), tzn. že neponese jejich vinu a nebude za ně trestán. Především v tomto smyslu nesl Pán Ježíš naše hříchy, tzn. jejich vinu. V Adamově pádu se tedy v našem světě jak poprvé objevil individuální hřích, tak přišla všeobecná hříšná zkaženost i vina s ní spojená.

Skrze hřích přišla smrt, to znamená, hřích spolu se sebou přinesl odsouzení; smrt přišla coby trest za Adamovu vinu. Biblicky smrt znamená vlastně odloučení, na fyzické úrovni odloučení duše od těla, a na duchovní odloučení duše od Hospodina, zdroje pravého života. Proto čteme o odsouzených hříšnících v pekle, že „díl jejich v jezeře, kteréž hoří ohněm a sirou, jenž jest smrt druhá“ (Zj. 21:8) I když v hořícím jezeře budou stále existovat ve věčném trápení, jde o smrt, protože budou odloučení od všeho dobra a světla Božího.

Tato smrt – ve všech jejích významech – se netýkala jen Adama, ale přišla na celé lidstvo, všechny jeho přirozené potomky. Návaznost je zřejmá: „a tak“. Smrt představuje nevyhnutelný následek hříchu, a jelikož Adam přivedl na všechny hřích, přivedl na všechny rovněž smrt. Hřích, který na nás Adam přinesl, neznamená pouze hříšnou přirozenost, ale i vinu s ním spojenou. Všichni zhřešili „v něm“. To samozřejmě Pavel nemyslí v doslovném smyslu; fyzicky jsme v něm zhřešit nemohli, protože jsme ještě neexistovali. Vyjadřuje tím, že on figuroval jako náš zástupce a vše, co přivedl svým pádem na sebe, totiž propadnutí fyzické smrti i odsouzení pekla, zcela automaticky a plně přenesl i na nás. Podobně jsme učiněni spravedlností Boží v Kristu (2. Kor. 5:21) – ačkoliv fyzicky, doslovně, jsme se na vykonání spravedlnosti s Kristem nepodíleli, On byl naším Zástupcem a vše, co získal, získal zároveň pro nás.

Pavel zde neučí, že Adam nám pro svůj hřích předal hříšnou přirozenost a my jsme pak odsouzeni pro své vlastní hříchy, které pro svou hříšnost sami pácháme. Ano, skutečnost, že se pro Adamův pád všichni rodíme s padlou přirozeností, nijak nezpochybňujeme. Jen ji zde apoštol nepředkládá jako pouhou nepřímou příčinu našeho odsouzení; to totiž plyne z Adamova pádu již rovnou a přímo. Pavel tyto věci jednak říká zde, a jednak jde o jediný výklad, podle kterého lze smysluplně vyložit následující verše.

Někteří se sice tomu snažili vyhnout s tvrzením, že „a tak“ znamená „stejně tak,“ tj. že stejně, jako Adam zhřešil a přivedl na sebe smrt, tak podobně i všichni ostatní zhřešili a přivedli na sebe smrt, ale to jednak nijak neplyne z řeckého originálu, a především tím zcela padá jakákoliv paralela s Kristem, o které čteme později. V celém textu se neporovnává Adam se svým potomstvem, ale s Pánem Ježíšem. Proto nelze v tomto smyslu natahovat ani 12. verš.

¹³ Nebo až do zákona hřích byl na světě, ale hřích se nepočítá, když zákona není. ¹⁴ Kralovala pak smrt od Adama až do Mojžíše také i nad těmi, kteříž nehřešili ku podobenství přestoupení Adamova, kterýž jest figůra toho budoucího.

Zde coby vsuvku Pavel předkládá důkaz hlavní teze, předložené v předchozím verši, totiž, že na celé lidstvo přišlo odsouzení a trest smrti již Adamovým pádem. Vlákno argumentu je následující: uvalení trestu, nadto trestu smrti, předkládá porušení zákona. Tam, kde nějaký zákon chybí, tam není zač trestat – hřích se pak nepočítá, doslova nepřičítá, neimputuje, tzn. bez zákona nelze komukoliv klást nějaký skutek na zodpovědnost a odsoudit jej zaň. Jde o stejnou myšlenku jako v Řím. 4:15, že „kdež není zákona, tu ani přestoupení.“

Ovšem tím zákonem, pro který na lidstvo přichází odsouzení, nemohl být zákon Mojžíšův, protože hřích a z něj plynoucí smrt zcela zjevně existovaly dávno před jeho vydáním. Osobní překročení Mojžíšova zákona ani jakéhokoliv jiného přirozeného zákona nemůže vysvětlit fakt, že trestu smrti podléhají všichni lidé, protože mnoho z nich – totiž děti, které zemřely dříve, než se v nich rozvinul rozum v dostatečné míře, aby mohly mít byť jen sebemenší mravní kapacitu – zemřelo, aniž osobně zhřešilo. Nikdo soudný nemůže říci, že novorozeňata spáchala osobně nějaký hřích, protože ta koncept přikázání a (ne)poslušnosti vůbec nemohou pochopit. Ta nezhřešila osobní vzpourou proti Hospodinu „ku podobenství přestoupení Adamova“, ale přesto umírají. Kdyby na člověka nepřišlo odsouzení smrti již pro přestoupení Božího příkazu Adamem, neexistuje způsob, jak to vše vysvětlit.

(Když jsme u tématu umírání novorozeňat, je vhodné se krátce dotknout otázky, co se s takovými děje na věčnosti. Celá řada významných teologů se domnívá, že děti, které zemřely před dosažením věku mravní zodpovědnosti, jsou zahrnuty do oběti Kristovy a nejdou do pekla. Někteří se domnívají, že v jejich případě „není zákona“, když ho nejsou schopny na žádné úrovni vnímat a chápat, a tedy jim Hospodin hřích nepřičítá k věčnému odsouzení, a tím pádem přičítá spravedlnost Kristovu. Charles Hodge zase uvádí, že „pokud jsou všichni lidé poddaní smrti bez osobní účasti na Adamově hříchu, nemůžeme snad doufat, že všichni, kdo umírají v útlém dětství, jsou spaseni bez osobního přijetí Kristovy spravedlnosti?“

Takový závěr považujeme za pravděpodobný. Nevyvrací jej ani skutečnost, že nemluvňata pro Adamův hřích fyzicky umírají – to přeci platí i o všech znovuzrozených, kteří pro Adamův hřích také fyzicky skonávají a následně jdou do nebe. Jedná se ovšem o tajemný předmět, o němž toho z Bible moc nevíme. V každém případě však můžeme říci, že jsou-li novorozeňata nakonec spasena, pak je to v posledku stejně jen pro zásluhy a oběť Kristovu, mimo Nějž není spásy. )

¹⁵ Ale ne jako hřích, tak i milost. Nebo poněvadž onoho jednoho pádem mnoho jich zemřelo, mnohemť více milost Boží a dar z milosti toho jednoho člověka Jezukrista na mnohé rozlit jest. ¹⁶ Aniž jako skrze jednoho, kterýž zhřešil, [tak] milost. Nebo vina z jednoho [pádu] ku potupení, ale milost z mnohých hříchů k ospravedlnění.

Pavel klade mezi Adamův pád a Kristovo ospravedlnění zjevnou paralelu, ale nemíní tím, že by byly stejné do sebemenšího detailu. Udělení milosti skrze Krista je ještě mnohem jistější, než odsouzení skrze Adama, protože se více slučuje s charakterem milostivého a dobrotivého Boha. Když tedy platí už to první o pádu a smrti, tím více to bude platit o milosti skrze Pána Ježíše pro všechny, kterým se On stane Hlavou a Zástupcem. Když jsme odsouzeni na základě toho, co spáchal Adam, tím více se můžeme spolehnout na to, že budeme ospravedlněni na základě toho, co učinil Kristus.

Nadto Kristovo ospravedlnění je mnohem větší, než Adamův hřích. Adamův pád byl jen jeden, a už z něj přišla smrt na všechny. Ale Spasitelova milost ku ospravedlnění nesmazala pouze tento jeden pád našeho praotce, ale i všechny ostatní hříchy, které jsme spáchali my sami. Proto to s hříchem není zcela tak, jak s milostí. Principiálně to funguje stejně, ale milost je větší a jistější.

Nemiňme jinak, že i zde Pavel výslovně potvrzuje, že smrt přišla už přímo skrz Adamův pád. Bylo by natahováním a doplňováním textu jej vykládat tak, že skrze pád jednoho člověka, totiž toho prvního, lidé získali hříšnou přirozenost a následně zemřeli až kvůli svým hříchům z ní plynoucím. Smrt přichází coby trest za provinění, a vina z jednoho pádu přišla na mnohé k odsouzení. Když čteme, že vina z jednoho skutku vedla k odsouzení, neslučuje se s žádnou rozumnou metodou výkladu mezi to vkládat ještě další, bezprostřednější příčinu odsouzení. Pokud řekneme, že na někoho přišlo odsouzení pro skutek A, nikdo rozumný by z toho nevyvodil, že skutek A nejprve zapříčinil jiný skutek B, a odsuzující výrok pak ve skutečnosti padl za skutek B. Takový neadekvátní výklad bychom však museli zaujmout, kdybychom tvrdili, že Adamův pád nám „jen“ dal hříšnou přirozenost a my jsme ve skutečnosti odsouzeni až za naše vlastní následná přestoupení.

¹⁷ Nebo poněvadž pro ten pád jeden smrt kralovala pro toho jednoho, mnohemť více, kteříž rozhojněnou milost a dar spravedlnosti přijímají, v životě kralovati budou skrze toho jediného Jezukrista.

Zde apoštol předkládá další důvod, proč je milost větší a jistější. Pokud dáme důraz na slovo „přijímat“ milost a dar spravedlnosti, pak by Pavel především zdůrazňoval, že pokud jsme propadli smrti již na základě Adamova skutku, na kterém jsme se osobně nepodíleli, tím spíše získáme ještě rozhojněnější a bohatší milost, když osobně přijmeme dílo spravedlnosti Kristovy, vykonané jak v Jeho životě, tak zejména na kříži.

Nebo mohl mít Pavel na mysli především aspekt kralování v životě, a pak by vyjadřoval, že milost a ospravedlnění Kristovo jsou větší než Adamova nepravost, protože nejenže ruší odsouzení k věčné smrti, jenž plyne z pádu, ale nadto dává spaseným i to, že se svým Pánem a skrze Něho budou jednou v slávě kralovat. A opět můžeme říci, že když pro Adamův pád kralovala smrt, tím spíše máme mnohem jistější, že pro Kristovu spravedlnost budeme kralovat my, protože On a Jeho dílo jsou mnohem větší.

Není nejpodstatnější, ke kterému výkladu se přikloníme, hlavní smysl oddílu tím zůstává nedotčen. Možná že verš zahrnuje obě myšlenky najednou.

¹⁸ A tak tedy, jakž skrze pád jeden na všecky lidi [přišla vina] ku potupení, tak i skrze jediné ospravedlnění na všecky lidi [přišla milost] k ospravedlnění života.

Zde Pavel pokračuje, resp. uzavírá myšlenku, kterou započal ve 12. verši a kterou dokazoval ve své vsuvce. Když začal porovnávat, jak je to s odsouzením a ospravedlněním, musel nejprve předložit důkaz, že už pro Adamův pád samotný k nám svatý Hospodin přistupuje coby k hříšníkům, odsouzeným rebelům, nemajícím slávy Boží. Když tak apoštol učinil, může to nyní shrnout. Platí, že odsouzení docházíme pro jediný skutek prvního praotce, a ospravedlnění skrze jediný skutek Mesiáše. Takže stejným způsobem, jakým je člověk odsouzen do pekla, je i ospravedlněn, aby mohl vstoupit do nebe a věčného života. Jakkoliv v detailech mezi obojím nalézáme určité rozdíly, v tom základním, v principu, fungují úplně stejně.

Potupení, čili odsouzení, i ospravedlnění, jsou zde soudní termíny. Odsouzen je ten, koho soudce shledává vinným, ospravedlněn ten, koho shledává nevinným. Na duchovní úrovni musí vinný do pekla a spravedlivý má naopak nárok na vstup do slávy. Povinnost podstoupit trest plyne z našeho přirozeného vztahu s Adamem, právo na věčný život z duchovního spojení s Kristem.

Musíme zároveň podotknout, že slova o tom, že „skrze jediné ospravedlnění na všecky lidi [přišla milost] k ospravedlnění života“ nelze biblicky chápat v univerzalistickém smyslu, totiž že nakonec budou všichni spaseni. Pán Ježíš i Pavel výslovně potvrdili, že někteří lidé věčně zahynou: „Potom i těm na levici dí: Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu i andělům jeho“ (Mt. 25:41). „…kterýž pomstu uvede na ty, ješto neznají Boha, a neposlouchají evangelium Pána našeho Jezukrista. kteříž pomstu ponesou, věčné zahynutí, od tváři Páně a od slávy moci jeho“ (2. Tes. 1:8-9). I v našem oddíle v 17. verši mluvil apoštol o tom, že milost k ospravedlnění přichází na ty, kdo přijímají milost a dar spravedlnosti. Podle toho musíme vykládat i 18. verš.

Pojem „všichni“ nebo „celý“ musíme chápat různě podle různých kontextů, v nichž se objevuje. Když v 2. kapitole Lukáše čteme o sčítání, při kterém měl být „popsán celý svět“, pak to zjevně nevyjadřuje celou planetu, ale nanejvýš římskou říši, a spíše pouze Judeu s Galileou. Ostatně ani slova o Adamově pádu nemůžeme vykládat tak, že přinesl odsouzení na doslova všecky lidi – existuje jedna výjimka, totiž Pán Ježíš samotný. Podle toho všeho tedy „ospravedlnění na všecky lidi“ musí znamenat „na všecky, kteří jsou v Kristu“. Nebo to můžeme zobecnit tak, že „Adam přinesl odsouzení na všechny, kteří zůstávají v něm coby své hlavě a zástupci, a Kristus přinesl ospravedlnění na všechny, kteří Jej učinili svou Hlavou a Zástupcem.“

¹⁹ Nebo jakož skrze neposlušenství jednoho člověka učiněno jest mnoho hříšných, tak i skrze poslušenství jednoho spravedlivi učiněni budou mnozí.

Zde máme předložené učení zopakované, resp. předložené z mírně odlišného úhlu pohledu. V 18. verši se Pavel zaobírá tím, že pro skutek Adama, resp. Krista, s námi Pán Bůh nakládá coby s hříšníky, resp. Spravedlivými, a zde potom, že na nás takto nahlíží. Jedno vlastně plyne z druhého, Hospodin tak s námi nakládá právě proto, že na nás tak nahlíží – že jsme učiněni hříšnými, resp. spravedlivými. Učiněni hříšnými a spravedlivými zde ve striktním smyslu znamená „zařazeni do kategorie hříšníků či spravedlivých.“ Jde zde o stejnou soudní perspektivu, jako v 18. verši.

Tento verš zcela vylučuje teorii, že Adam na nás pouze přenesl hříšnou přirozenost, a my jsme odsouzeni do pekla až následně pro naše osobní hříchy, které z ní plynou. Pak bychom totiž s ohledem na jasnou předloženou analogii museli tvrdit, že spaseni skrze Krista jsme tak, že nám pouze dává novou, svatou přirozenost, ale právo na vstup do slávy získáváme až následně na základě dobrých skutků, které plynou zase z této nové přirozenosti. A to už bychom byli v tom nejhrubším, nejzákoničtějším římském katolicismu. Jestli někdo chce zastávat pravé evangelium o spasení v Kristu pouhou vírou bez jakýchkoliv skutků zákona, předešlých či následných, pak musí rovněž uznat učení o automatickém odsouzení již pro Adamův pád. Pavlova analogie mu jinou možnost nedává – s výjimkou papeženeckého skutkaření.

I když tedy učení předkládané v našem oddílu přirozeného člověka uráží a ponouká k mnohým námitkám, pro duchovní mysl představuje utěšení a ujištění, protože z něj zároveň plyne absolutní jistota v Kristu – pokud se skryjeme v Něm a učiníme svého Zástupce a Hlavu z Něj, pak se o svůj věčný život nemusíme bát, protože zcela a stoprocentně plyne z Jeho jediného ospravedlnění, bez jakýchkoliv našich skutků. Jelikož jsme si svou spásu žádnými svými skutky nevysloužili, nemůžeme si ji ani sami pokazit a zrušit, jsme-li pravě znovuzrození. Kdo však trvá na tom, že přeci nemůže být odsouzen na základě skutků jiného, nemůže ani doufat, že bude ospravedlněn na základě skutků jiného. A i s ohledem na to, že on sám všemi svými skutky pokračuje v hříchu otce Adama, nebude mít si na základě čeho stěžovat, když pak skončí v pekle.

²⁰ Zákon pak k tomu přistoupil, aby se rozhojnil hřích, a kdež se rozhojnil hřích, [tu] ještě více rozhojnila se milost, ²¹ Aby jakož kraloval hřích k smrti, tak aby i milost kralovala skrze spravedlnost k životu věčnému, skrze Jezukrista Pána našeho.

V dovětku odpovídá apoštol na námitku či dotaz, které přirozeně plynou z předchozího. Pokud jsme odsouzeni či ospravedlněni nikoliv na základě vlastní poslušnosti či neposlušnosti, proč byl tedy vůbec dán Mojžíšův zákon? K čemu vlastně slouží?

Na to dostáváme odpověď, že k tomu, aby se ještě více rozhojnil hřích. Když jsou nám předložena přikázání, která detailněji ukazují naši povinnost a zodpovědnost před Pánem Bohem, stáváme se tím horšími přestupníky, když je neposloucháme. „Služebník pak ten, kterýž by znal vůli pána svého, a nebyl hotov, a nečinil podlé vůle jeho, bit bude velmi. Ale kterýž neznal, a činil hodné věci trestání, bit bude méně“ (L. 12:47-48). Vedle toho Boží přikázání v našem srdci produkuje větší vzpouru a touhu hřešit; ovoce se zdá sladší už jen tím, že je zakázané. Jak Pavel píše o 2 kapitoly později: „Hříchu jsem nepoznal, než skrze zákon. Nebo i o žádosti byl bych nevěděl, kdyby byl zákon neřekl: Nepožádáš. Ale příčinu vzav hřích skrze přikázaní, zplodil ve mně všelikou žádost“ (Řím. 7:7-8).

Pro vydání Zákona jsme se v jednom smyslu stali ještě mnohem hříšnějšími, dostali jsme příležitost k ještě rozsáhlejší neposlušnosti a plně jsme ji také využili. O to víc pak vyniká milost Boží, která nezachraňuje pouze z Adamova hříchu, ale i našich vlastních rozhojněných přestoupení. I když hřích vládl nade všemi, milost vládne nad spasenými ještě mnohem mocněji a bohatě převyšuje a překonává všechny následky, které přinesl pád.

Další poznámky

Učení o imputaci, přičtení pádu Adamova nám, potomkům – totiž přímé viny z něj, a nikoliv toliko hříšné přirozenosti – je jistě kontroverzní a mezi mnohými i v církvi budí odpor a odmítání (pokud o ní tedy kdy slyšeli). Nicméně jasně plyne z poctivé a důkladného výkladu oddílu podle všech pravidel hermeneutiky. Charles Hodge na více místech uváděl, že to uznávají i ti vykladači, kteří onu doktrínu jinak nepřijímají.

Jak již plyne z výše uvedeného, tím vším však rozhodně nechceme popřít, že od Adama skutečně přijímáme hříšnou přirozenost, a že z té hříšné přirozenosti plynou naše vlastní hříchy, pro které si zasloužíme odsouzení do pekla i bez Adamova hříchu. Ten, kdo dosáhne věku zodpovědnosti a začne páchat vlastní nepravosti, si nemůže stěžovat na to, že mu Pán Bůh přičítá Adamův hřích nespravedlivě, protože on sám se na vzpouře a neposlušnosti svého prvního otce dobrovolně podílí a pokračuje v ní. A děti, které zemřou před dosažením takového věku, si také stěžovat nemohou, protože – jak věříme – k nim dosahuje milost Boží v Kristu.

Nevyvrací však toto učení jiné části Písma? Co třeba již citovaný verš z Ezechiele o tom, že „syn neponese nepravosti otcovy“, který ostatně plyne z Mojžíšova příkazu: „Nebudou na hrdle trestáni otcové za syny, ani synové trestáni budou na hrdle za otce, jeden každý za svůj hřích umře“ (Dt. 24:16)? K tomu lze říci, že za v Desateru samotném Hospodin osvědčil, že je „Hospodin Bůh tvůj, [Bůh] silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého [pokolení] těch, kteříž nenávidí mne“ (Ex. 20:5). Jak se tyto dvě věci slučují, vysvětluje teolog Robert Lewis Dabney (1820-1898) ve své knize Christ Our Penal Substitute (Kristus, náš Zástupce v trestu), kde uvádí:

„Co máme říci, když slyšíme Pána Ježíše, tak tichého a pokorného, jak důrazně prohlašuje, že zákon přičtení viny stále platí i v křesťanské dispenzaci a že bude na hrozivě vykonán právě na této generaci Židů? „Aby požádáno bylo od tohoto pokolení krve všech proroků, kteráž vylita jest od ustanovení světa, od krve Abelovy až do krve Zachariášovy, kterýž zahynul mezi oltářem a chrámem. Jistě, pravím vám, požádáno [jí] bude od pokolení tohoto“ (Lk. 11:50-51). Je tedy Ezechiel, když uvádí, že „duše, kteráž hřeší, ta umře“ (k. 18:4) ohledně tohoto principu v rozporu s Mojžíšem i Kristem? Pokud ano, pak upřímný člověk nemůže učinit nic jiného, než že odmítne Ezechielovu inspirovanost. Ale ten, kdo správně chápe chápe teokratickou smlouvu Hospodina s Izraelem a její dějiny, zde nevidí žádnou obtíž.

Ezechiel slyšel, jak zajatá židovská knížata v kaldejské zemi hrubě překrucovala pravdu tím, že natahovala staré přísloví, že „otcové jedli hrozen trpký, a zubové synů laskominy mají“, tj. trnou jim zuby. V této jasné linii je vedena debata mezi kazatelem a odpadlým lidem, jenž mu byl svěřen: Ezechiel: — „Máte neodkladnou a naléhavou povinnost činit pokání.“ Židé: — „Proč, Ezechieli?“ Ezechiel — „Protože jste velcí hříšníci.“ Židé — „Jaký pro to máš důkaz?“ Ezechiel — „Důkazem jsou všechny hrozivé časné bídy, kterými nyní trpíte: zajetí, vyhnanství a nadvláda pohanů.“ Židé — „To ale samo o sobě nic nedokazuje, protože přeci můžeme trpět pouze pro zděděné viny z velikých hříchů našich otců.“

A právě v reakci na tyto vytáčky Ezechiel s mocným důrazem předkládá správný smysl teokratické smlouvy mezi Bohem a Izraelem. Bylo to právě toto: Hospodin měl vůči svému vyvolenému lidu zastávat pozici Krále v jeho politickém, doslovném smyslu. Pro Izrael mělo být velikým znamením přízně, milosti a požehnání, že striktní princip Božího panování nad pohanskými národy, podle něhož Bůh navštěvuje vinu rodičů částečně i na jejich vinných dětech, byl vůči Izraeli skrze tuto smlouvu ve zvláštní milosti pozastaven; stejně jako ve smlouvě milosti s věřícími hříšníky všech ras a věků mají být tito zbaveni všech vin, přičítaných nebo osobních, přijmou-li Krista a Jeho milostivé zásluhy a přímluvy.

Národní smlouva mezi Hospodinem a Izraelem byla taková: Pán Bůh bude trestat národní přestoupení skrze časné bídy, ale onen lid, který tak obdařil svou milostí a přízní, bude svoboden od přičítání viny otců a od té bědné substituce, v níž Pán Bůh stále spravuje všechny ostatní hříšné pohanské národy.“

Vedle toho ještě nemiňme, že z našeho oddílu vyplývá, že pokud někdo nevěří v historickou existenci Adama, celé evangelium se mu rozsype pod rukama. Pokud Adam ve skutečnosti nikdy neexistoval a je pouhou mytickou figurou, pak v žádném případě nemůže platit, že jsme odsouzeni na základě jeho pádu. Nemůžeme být odsouzeni skrze skutek někoho neexistujícího, který se nikdy ve skutečnosti nestal. V takovém případě bychom museli Pavlova slova o Adamově pádu chápat nanejvýš jako nějakou metaforu našeho vlastního osobního hříchu. Jenže pak by se nám zase naprosto rozpadla předkládaná analogie mezi Adamem a Kristem (resp. to, že odsouzení i ospravedlnění docházíme principiálně stejným způsobem) a museli bychom se vrátit k tomu, že jsme-li odsouzeni na základě našeho vlastního pádu, musíme dojít spravedlnosti pouze na základě naší vlastní spravedlnosti (viz výklad k v. 19). Pro toho, kdo nevěří v Adamovu historicitu, nezůstává žádné evangelium o spáse bez skutků na základě pouhého díla Kristova, náš oddíl to logicky zcela vylučuje.

Závěr

Hlavní aplikace pro nás z našeho oddílu je tato: To, kde strávíme věčnost, záleží nikoli na našich osobních skutcích, ale na tom, kdo nám bude zástupcem a hlavou – totiž, jestli zůstaneme ve svém prvním otci Adamovi, a pak budeme snášet věčný trest v pekle, nebo jestli přijme za svou Hlavu a Zástupce Pána Ježíše Krista, a pak pro Jeho zásluhy budeme s Ním kralovat ve slávě. Nemá smysl se zalíbit Hospodinu skrze vlastní činění, protože už od samotného počátku našeho života jsme na straně rebelů proti Němu, a bez osobního přijetí Krista se z této pozice nemůžeme vymanit, neboť, jak řekl puritán Thomas Brooks, „dokud lidé neuvěří v Krista, jejich nejlepší služby jsou jen skvostné hříchy.“

Naše skutky nejsou zcela bezvýznamné, ale jen v tom smyslu, že slouží za důkaz toho, kdo je naší skutečnou hlavou. Hlava ovládá svoje údy, když do nich z mozku přicházejí nervové signály, a podle toho se údy hýbou. Podle toho, na jaké signály noha či ruka reaguje, můžeme usoudit, ke které hlavě je skutečně nervy připojena. Proto Jan říká: „Synáčkové, nižádný vás nesvoď. Kdož činí spravedlnost, spravedlivý jest, jakož i on jest spravedlivý. Kdož činí hřích, z ďábla jest; nebo ďábel od počátku hřeší.“

Není to však tak, že ruka si svými pozitivními reakcemi na signály nějak vysluhuje právo být považována za součástí těla spojeného s danou hlavou. Její poslušné reakce jsou jen přirozeným a nevyhnutelným důkazem jejího napojení na hlavu, plynoucím ze samotné podstaty věci. Podobně poslušnost znovuzrozených vůči své Hlavě, Krisu, nepředstavuje žádný záslužný čin, který by jim dával právo se považovat za součást Jeho duchovního těla, ale logicky a nevyhnutelně plyne z již učiněného napojení na Něj Duchem skrze víru. Pokud však v našem životě chybí důkaz o tom, že jsme takto Kristem ovládáni, pak je nanejvýš pravděpodobné, že naší hlavou zůstává první otec Adam, a jeho odsouzení na nás zůstává.