Oddíl o ženě syrofenitské, která si svou neodbytností na Pánu Ježíši Kristu vyprosila duchovní uzdravení pro svou nešťastnou dceru, každý křesťan velmi dobře zná. Patří mezi význačné pasáže, které nás povzbuzují a vyzývají k vytrvalému a neochvějnému prošení, které se nedá ničím odradit, dokud neobdrží vytoužené duchovní požehnání.

Zatímco jiné známé oddíly s obdobnou duchovní lekcí jsou buď podobenstvími – jako to o ženě vdově, která dosáhla svého u nespravedlivého soudce a o muži, který žádá v noci po svém příteli na lůžku zapůjčení chlebů – nebo přímými výzvami k takovým prosbám („Proste, a dánoť bude vám; hledejte, a naleznete; tlucte, a bude vám otevříno. nebo každý, kdož prosí, béře; a kdož hledá, nalézá; a tomu, kdož tluče, bude otevříno.“ Matouš 7:10-11, popř. „Bez přestání se modlte,“ 1. Tes. 5:17), tento text je popisem skutečné, historické události, kdy vytrvalost vedla k vyslyšení. To je velmi významné. Potvrzuje to, že ty ostatní verše nepředstavují pouhou teorii, abstraktní teologickou poučku, ale že jsou „Duch a jsou život,“ slovy Spasitele samotného. Jsou skutečným lékem na malomyslnost, když dlouho nevidíme, že by naše modlitby měly nějaký výsledek. Je proto dobré při dlouhodobém zápasení v prosbách k Pánu volat, aby nás vyslyšel jako ženu vdovu, jako muže, co prosil za chléb a jako ženu syrofenitskou.

Událost popisuje evangelista Matouš a Marek; ten druhý dává odlišné detaily, z nichž si můžeme rovněž vzít duchovní ponaučení, jak uvidíme dále: „A vyšed odtud Ježíš, bral se do krajin Tyrských a Sidonských. A aj, žena Kananejská z končin těch vyšedši, volala, řkuci jemu: Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův. Dceru mou hrozně trápí ďábelství. On pak neodpověděl jí slova. I přistoupivše učedlníci jeho, prosili ho, řkouce: Odbuď ji, neboť volá za námi. On pak odpověděv, řekl: Nejsem poslán než k ovcem zahynulým z domu Izraelského. Ale ona přistoupivši, klaněla se jemu, řkuci: Pane, pomoz mi. On pak odpověděv, řekl: Není slušné vzíti chléb dětem a vrci štěňatům. A ona řekla: Takť jest, Pane. A však štěňátka jedí drobty, kteříž padají z stolů pánů jejich. Tedy odpovídaje Ježíš, řekl jí: Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jakž chceš. I uzdravena jest dcera její v tu hodinu“ (Matouš 15:21-28).

„A vstav odtud, odšel do končin Týru a Sidonu, a všed do domu, nechtěl, aby kdo věděl, ale nemohl se tajiti. Nebo uslyševši o něm žena, jejíž dcerka měla ducha nečistého, přišla a padla k nohám jeho. (Byla pak ta žena pohanka, Syrofenitská rodem.) I prosila ho, aby ďábelství vyvrhl z její dcery. Ale Ježíš řekl jí: Nechať se prvé nasytí dítky; nebť není slušné vzíti chléb dětem a vrci štěňatům. A ona odpověděla a řekla mu: Ovšem, Pane, nebo štěňátka jedí pod stolem drobty synů. I řekl jí: Pro tu řeč jdi, vyšloť jest ďábelství z tvé dcery. I odšedši do domu svého, nalezla děvečku, ana leží na loži, a ďábelství z ní vyšlo“ (Marek 7:24-30). 

Když tyto řádky čteme, obvykle v nich vidíme „pouze“ jeden zázrak, uzdravení ďábelstvím soužené dcery. Kde se v nich skrývá nějaký druhý, o němž hovoří nadpis? Inu, tím druhým zázrakem je zázrak milosti v srdci – totiž že se ta žena se nenechala od prošení ničím odradit. Když totiž pečlivě zvážíme její situaci a všechno, co teoreticky svědčilo proti ní a proč by v jednom smyslu neměla být vyslyšena, pak musíme žasnout nad tím, že to nevzdala. To nevypůsobilo tělo krev; stejný trojjediný Bůh, který její prosby skrze Krista vyslyšel, v ní předtím zapůsobil v srdci Duchem Svatým, aby ji pohnul k onomu nezviklatelnému volání. Velikost tohoto divu vynikne tím spíš, když zvážíme, jak my sami, vyznávající křesťané, často v prosbách velmi rychle umdléváme. 

Důvody k odrazení

Z našeho oddílu vidíme, s jakým odrazením se žena setkala, když přišla k Pánu Ježíši; ono ovšem začalo již předtím. Za prvé ji velmi snadno mohla demotivovat beznadějnost případu její dcery. Nebyla jen tak nějak nemocná, ale cele ovládaná satanem. Když máme co do činění s oním knížetem mocným vysoko, pak je na naší úrovni každý případ beznadějný. Naše moc na něj ani zdaleka nestačí. On dlí v srdci neznovuzrozených jako onen silný oděnec, který ostříhá síně své (viz Lk. 11:21), a my rozhodně nejsme silnější než on, abychom přišli, přemohli jej, odňali všechno jeho odění a rozdělili jeho loupeže.

To vše platí už jen pro „běžné“ případy neobrácených hříšníků. Apoštol Pavel na začátku 2. kapitoly Efezským píše o tom, že ti chodí „podlé obyčeje světa tohoto, a podlé knížete mocného v povětří, ducha toho, kterýž nyní dělá v synech zpoury“ (Ef. 2:2). Přirozený člověk je oklamán už sám v sobě, svým vlastním srdcem: „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jer. 17:9) Nadto jej však ďábel ještě dál duchovně oslepuje, aby neviděl svou věčnou potřebu: „Pakliť zakryté jest evangelium naše, před těmi, kteříž hynou, zakryté jest. V nichž Bůh světa tohoto oslepil mysli, [totiž] [v] nevěrných, aby se jim nezasvítilo světlo evangelium slávy Kristovy, kterýž jest obraz Boží“ (2. Kor. 4:3-4).

Každý věřící asi zná někoho, komu je evangelium, milost a moc Kristova spolu s nutností utéci věčné záhubě, předkládáno opakovaně, všemi možnými způsoby, a nijak to s ním nehne. Stačí jen pomyslet na to, jaké je lidské srdce a jak snadnou práci s člověkem ďábel má, abychom – v jednom ohledu přirozeně – propadli malomyslnosti. Když to vztáhneme k oné ženě kananejské, pak stav její dcery by byl beznadějný už tak, i kdyby neměla ďábelství, ale ona ho měla; byla posedlá, to znamená, ještě mnohem víc a příměji pod vládou satana, tedy pod jeho absolutní kontrolou se vším všudy. Když na naší úrovni nemá člověk naději na vysvobození se z nadvlády toho Zlého ani v běžných případech, pak je zázrak, že tuto matku předem neopustila všechna naděje v mnohem horším případě její dcery.

Dalším velikým odrazením byl její minulý život. Šlo o pohanku, tedy automaticky o hříšnici, která neměla podíl na smlouvě s Hospodinem a doposud Jej nehledala ustanoveným biblickým způsobem a nežila v poddanosti Jemu. Její postavení vystihovala slova apoštolova: „Vy jste byli onoho času bez Krista, odcizení od společnosti Izraele, a cizí od úmluv zaslíbení, naděje nemající, a bez Boha na světě“ (Ef. 2:12). Proč by tedy měla být nyní vyslyšená, když se nacházela v takovém duchovním stavu?

Navíc, i když neznáme z jejího minulého života žádné detaily, těžko se vyhnout závěru, že stav její dcery s jejím dosavadním životem v hříchu asi nějak souvisel. Lze to zvážit v kontextu 9. kapitoly Janova evangelia: „A pomíjeje, uzřel člověka slepého od narození. I otázali se ho učedlníci jeho, řkouce: Mistře, kdo zhřešil, tento-li, čili rodičové jeho, že se slepý narodil? Odpověděl Ježíš: Ani tento zhřešil, ani rodičové jeho, ale aby zjeveni byli skutkové Boží na něm“ (Jan 9:1-3). Toto však Pán Ježíš osvědčil ohledně fyzické nemoci. Ta vskutku nemusí plynout z konkrétního hříchu, jak vidíme na příkladu Joba.

Dcera této ženy kananejské měla ovšem ďábelství. Ano, fyzická nemoc může přijít do rodiny „jen tak“, bez zjevné příčiny či předchozího pádu. Zvažme však, jestli může něco obdobného platit za situace když se někdo v rodině dostane pod přímou, absolutní moc ďábla. Opravdu se toto může přihodit z ničeho nic, bez předchozího hříchu a selhání? To sotva. Rodiče nemohou své děti spasit, ale to neznamená, že je nemohou uchránit mnohého ďábelského vlivu. Tam, kde činí vše, co podle Bible mají, se dítky nachází pod zvláštní Boží ochranou. Toto vše neznamená, že by ona žena syrofenitská musela být horším hříšníkem, než kdokoliv jiný, ale bez jakékoliv viny na smutném stavu své dcery byla jen těžko. A vzhledem k tomu, jak pokorně snášela tvrdá Kristova slova, se zdá, že si to uvědomovala.

S ohledem na to si mohla velmi snadno – a v jednom smyslu oprávněně – říkat, proč by ji měl Pán vyslyšet, když to s ní bylo tak špatné a když si bídu do své rodiny v nějakém ohledu přivodila sama? Jedna věc je pomoci někomu nevinnému, ale proč by na ni Boží Syn měl pohledět za těchto okolností? Nezapomeňme, že na rozdíl od nás neměla a neznala žádné Boží zaslíbení o vyslyšení modliteb. Nakonec, i Pán Ježíš řekl, že při své pozemské službě měl úkol sloužit jen v Izraeli, nikoli jít k pohanům. Když zvážíme, jak snadno se necháme od vytrvalého modlení odradit my, které k němu Písmo Svaté neustále vyzývá a na mnohých stránkách zdůrazňuje, že nás dobrotivý Otec vyslyší, je veliký zázrak, že své prosby nevzdala žena mimo obecenství s Hospodinem, nepatřící do Jeho duchovní rodiny a bez Bible, z níž by mohla čerpat povzbuzení.

Dále zvažme, jaký div, že ji neodradilo ani mlčení Pána Ježíše, které zdánlivě potvrzovalo všechny možné předchozí obavy. Vžijme se do té situace. Nedovodili bychom na jejím místě z toho, že stav dcery byl opravdu beznadějný, nebo že pro svůj předchozí život vyslyšení opravdu nezasloužíme? V jiných případech sice lidé, kteří toužili po Kristově uzdravení (například slepý Bartimeus), museli překonat nějaké překážky i odpor, ale ne lhostejnost či odmítnutí Jeho samotného. Jejich vytrvalost došla svého naplnění již tím, že se dostali k samotnému Mistrovi z Nazareta – ovšem pak již vesměs hned obdrželi, když jen měli víru.

Žena kananejská musela slyšet o Pánu Ježíši nějakou pověst, a ta vzhledem k tomu, co víme z evangelií, musela zahrnovat i líčení o tom, jak ochotně pomůže každému pokorně prosícímu. V Lukáši čteme, jak Spasitel uzdravil i některé z Týru a Sidonu: „I sstoupiv s nimi, stál na místě polním, a zástup učedlníků jeho, a množství veliké lidu ze všeho Judstva i z Jeruzaléma, i z Týru i z Sidonu, kteříž při moři jsou, kteříž byli přišli, aby jej slyšeli, a uzdraveni byli od neduhů svých“ (Lukáš 6:17). Ale ona sama zakouší odmítnutí – což to nevypadalo, že musí být horší, než všichni ostatní?

V tom ovšem ve skutečnosti důvod Spasitelova mlčení nespočíval, což je patrné z toho, že nakonec ji vyslyšel. Zaznamenejme, že i když nejdřív mlčel a pak i navenek tvrdě odpověděl, jednu věc neučinil – neodehnal ji, jak žádali učedníci. Z toho si máme vzít, že ať už je to s námi jakkoliv, ať už je naše hříšnost a bída jakákoliv, pokud jsme si jí však jen vědomi a vyznáváme ji, pak nám nikdy nebrání v pokoře a ve víře prosit, volat a tlouci. Modlit se v upřímnosti můžeme doslova kdykoliv a v jakémkoliv stavu, s výjimkou toho, pokud se ve svém srdci nechceme vzdát svého hříchu („Bychť byl patřil k nepravosti srdcem svým, nebyl by vyslyšel Pán“, Žalm 66:18, nebo: „Kdo odvrací ucho své, aby neslyšel zákona, i modlitba jeho [jest] ohavností“, Př. 28:9). Jinak v tom nikomu nebrání ani ty nejhorší zločiny. Volat směl i odsouzený lotr na kříži. 

Důvody mlčení Spasitele

Pán Ježíš se v tomto oddíle na první přečtení vskutku zdá necharakteristicky příkrý, aspoň tedy vůči někomu upřímně prosícímu – nejdřív nereaguje, pak má jen ta nejtvrdší slova. Ano, když bylo potřeba, tak vůči nevěřícím a nepoddaným neváhal užít nejpřísnější odsudky, jako proti farizeům a saduceům, ovšem vůči nuzným se vždy skláněl v lítosti, i k těm nejbídnějším hříšníkům, jako třeba k ženě přistižené při cizoložství. O pozadí ženy syrofenitské jsme již hovořili, a přes všechny nedostatky asi nebyla řádově horší než jiní hříšníci, o nichž čteme, že se nad nimi ihned smiloval, jako třeba Zacheus.

Proč tedy Pán mlčel? Inu, jistě, aby ji vyzkoušel a pokořil, poukázal na její přirozenou bídu. Tomu jako křesťané rozumíme, a měli bychom vnímat, jak je to pro nás vždy potřeba. Čím více se ponížíme před Pánem, tím více získáme, protože „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“ (Jk. 4:6). Nadto nám ta větší milost bude o to dražší a vzácnější. To představuje nejpodstatnější lekci; v našem líčení se však skrývá víc, ještě hlubší vyučování.

Nejlépe nám na danou otázku snad odpoví, když si představíme, co by se stalo, kdyby ji Pán vyslyšel ihned. Z Matouše nám plyne, že žena kananejská zjevně nejprve nějakou dobu volala zdálky. Až postupně se dobrala k tomu, že přišla přímo ke Spasiteli do onoho domu, o němž psal Marek, a poklekla před Ním. Kdyby na ni Pán Ježíš ihned zavolal, „dobře, staniž se tobě, jakž chceš, tvoje dcera je zdráva“, tak by ona žena nejspíš zdálky poděkovala a odešla. Ovšem Jeho mlčení ji vedlo k tomu, že ve svých prosbách k Němu přistoupila, přišla k Němu blíž, do bezprostřední přítomnosti. Bez toho by se k Němu tak nepřiblížila. Když se zdá, že nás Pán Ježíš nevyslýchá, že nás ignoruje, pak je to patrně proto, abychom se k němu při modlitbách více přiblížili. Rodiče dobře ví, jak dětem neprospívá obdržet vždycky všechno hned, a náš nebeský Otec to ví vůči nám tím spíš.

To je vzácné ponaučení, ale neměli bychom se zde zastavit. Kristus totiž ihned nevyslyšel ani v okamžiku, kdy se k Němu žena dostala tak blízko, jak jen mohla. Řekl přitom, že není poslán „než k ovcem zahynulým z domu Izraelského.“ V tom se odkázal na úkol, který pro svou pozemskou službu od Otce dostal, který primárně musel naplnit a který měl neustále před očima – totiž před dokonáním vykoupení na kříži být na prvním místě „služebníkem obřízky pro Boží pravost, aby potvrdil slibů otcům“ (Řím. 15:8). To patřilo do onoho díla, jež vykonal, kteréž Mu Otec dal, aby činil, a tím oslavil Jej na zemi (Jan 17:4). A tito také chtěl v tomto kontextu zdůraznit – svůj úkol pro slávu Boží. Když prosíme za nějaké duchovní požehnání, Pán Ježíš chce, abychom měli na mysli rovněž tento aspekt, že budeme vyslyšeni do té míry, do které je to kompatibilní s Jeho prostřednickým úkolem pro slávu Boží. Milost a láska vůči nám bídným, ano, to platí, ale na oslavení Otce nesmíme též zapomínat. Kristus je při vyslýchání veden obojím.

Další aspekt mlčení a nucení k intenzivnějšímu volání spočívá v tom, že díky němu získala žena mnohem větší odměnu, než vůbec tušila a mohla tušit. Nejenže vyprosila zdraví své dceři, ale byla velmi vyvýšena po všechny další věky, když se posléze dostala do Písma coby tak veliký vzor neutuchajících přímluv, které se nenechají ničím odradit. Platí o ní něco podobného, co Kristus řekl o ženě, jenž Mu pomazala nohy mastí: „Kdežkoli kázáno bude evangelium toto po všem světě, takéť i to bude praveno, co učinila tato, na památku její“ (Mt. 26:13). Přitom když odcházela, nemohla vůbec vědět, že vůbec vzniknou nějaká psaná evangelia, a že se do nich ona sama dostane.

S tím souvisí i aspekt, že Pán Ježíš to vše neučinil jenom kvůli prospěchu ženy syrofenitské samotné, ale pro všechny věřící do budoucnosti. Jen trojjediný Hospodin sám ví, kolik lidí její příklad povzbudil, aby se při svých prosbách a přímluvách nenechali odradit a vytrvali. To platí i pro nás, jakkoliv se již samozřejmě nedostaneme do Bible; přesto naše vlastní zkušenosti prospívají nejen nám, ale i bratřím a sestrám okolo nás, pokud jen na ně reagujeme správně. Často nedokážeme pochopit, proč Pán dopouští, abychom procházeli tím či oním, ale pokud si ve svých zápasech a souženích zachováváme víru, pokoru a očekávání na Hospodina, pak to povzbuzuje křesťany okolo nás, aby ve svých trápeních činili podobně. Nejspíš ani netušíme, jak je tento aspekt významný a důležitý, protože se o mnohých takových případech nikdy nedozvíme. Žena kananejská nejspíš nikdy nezjistila, jak mnoho to platilo právě o ní.

Převeliká víra v převelikého Mesiáše

Detailně jsme se zabývali tím, co musela ona žena překonat, aby si vyprosila vytouženou milost. Co jí v tom pomohlo? Na to odpovídá Spasitel sám: „Ó ženo, veliká jest víra tvá. Staniž se tobě, jakž chceš.“ To je veliká věc, ale neměli bychom se s tím spokojit na obecné úrovni. Víra má nějaký objekt, k něčemu se musí vztahovat. V čem tedy konkrétně spočívala víra této ženy, která přemohla i dlouhé mlčení a tvrdá slova Kristova?

Jistě na prvním místě věřila v moc Pána Ježíše. Kdyby pochybovala, zda vůbec něco takového může učinit, byť by chtěl, nevytrvala by. Řekla by si, že snad také mlčí, protože zde pomoci ani nedokáže. Jak čteme u Jakuba: „Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá. Nedomnívej se zajisté člověk ten, by co vzíti měl ode Pána“ (Jk. 1:6-7). A jedním z důvodů, proč pochybující od Pána nic nevezme, bývá snad i to, že se svými prosbami příliš brzy přestává.

Další aspekt víry spočíval v tom, že brala vážně hrozný duchovní stav své dcery. O beznadějnosti na samovolné zlepšení jsme hovořili – ale ta žena tomu rovněž musela pevně věřit. Pokud nezasáhne nějaká vyšší moc, tak se její dceři nemůže dařit lépe. Matka nic nezmůže, a samo to nepřejde. Pokud dostatečně nevnímáme vážnost stavu kohokoliv, nad kým vládne ďábel – a nyní nemyslíme posedlého, ale již každého neznovuzrozeného – pak se za něj nebudeme přimlouvat dostatečně vytrvale a intenzivně; ne jako ona žena kananejská. Musíme si plně vštípit v srdce beznadějnost a zoufalost situace našich blízkých, abychom se obrátili k té jediné a pravé Naději, a abychom se nenechali odradit tím, že se navenek dlouho nic neděje. Nehovoříme zde přitom jen o nějaké intelektuální přesvědčení, o pouhý souhlas s nějakou by ortodoxní doktrínou, ale živé a intenzivní přiložení si všeho k srdci.

Skrz svou víru dále viděla, že má jen omezené okno příležitosti. Spasitel do Týru a Sidonu téměř nechodil, soustředil se spíše na Galileu, s občasnými cestami do Judeje. Do její vlasti přišel jen na skok, a žena se nespoléhala na to, že když přišel jednou, tak snad přijde i podruhé, a když neuspěje teď, tak si může počkat na příště. Aniž by měla k dispozici Bibli, jednala podle maximy apoštola Pavla: „Protož napomáhajíce, i napomínáme vás, abyste milosti Boží nadarmo nebrali, neboť praví: V čas příhodný uslyšel jsem tě, a v den spasení spomohl jsem tobě. Aj, nyníť jest čas příhodný, aj, nyní dnové spasení“ (2. Kor. 6:1-2). A stejně tak Izaiáše: „Hledejte Hospodina, pokudž může nalezen býti; vzývejte ho, pokudž blízko jest“ (Iz. 55:6).

První aplikace je vůči nám samotným, abychom činili pokání hned a neodkládali jej – nicméně stejný princip platí i pro naše neobrácené blízké. Ani o nich nevíme, jestli budou mít nějakou šanci zítra, za týden, za měsíc nebo za rok. Jejich bídný stav vyžaduje zásah dnes, a za to se tedy musíme modlit. Zejména bychom se měli s nejvyšší intenzitou modlit za všechny nespasené, kteří se nachází v domě Božím, kde se káže evangelium v čistotě a pravdě. Tam je Pán Ježíš zvláštně přítomen, tehdy nás zvláštně navštěvuje, jako tehdy navštívil Týr a Sidon – a tehdy bychom měli zvlášť usilovat, aby ta vzácná příležitost nepřišla nadarmo.

Závěr

Víra ženy syrofenitské, která si na našem Mistru vymohla neodbytností milost pro svou dceru, představuje zvláštní příklad a povzbuzení k usilovnému prošení. Když Pán Ježíš vyslyšel pro neodbytnost jí, které nesvědčilo žádné zaslíbení a která se nemohla domáhat smluvního vztahu s Ním, tím spíše v to budeme moci doufat my, Jeho lid a údy, které zahrnul do věčné smlouvy milosti. Tuto víru potřebujeme, takové věření musíme napodobovat.

Podle čeho však poznat, zda má naše víra stejnou kvalitu? Jistě, podle naší vytrvalosti. Tu však nemůžeme krátkodobě posoudit, protože nevíme, jak dlouho vydržíme. Nyní se třeba modlíme, ale bude to o nás platit za půl roku? Pokud jen trochu známe své srdce, spoléhat na svou duchovní stálost nemůžeme. „Duchť zajisté hotov jest, ale tělo nemocno“ (Mt. 26:41). Existují tedy nějaké další známky, podle kterých můžeme doufat, že kráčíme v jejích stopách? Vskutku, ano; poukazuje na to náš oddíl samotný.

Na prvním místě se víra ukázala v tom, že nijak nepolemizovala se slovy Páně. On jí odvětil nejostřejším odsudkem, jako by byla pes – doslova. Silnější a více ponižující slova v tehdejší době a společnosti snad ani neexistovala. Ale i na ně věřící matka odpověděla: „Ovšem, Pane, tak jest, Pane.“ Ať už nám Boží Slovo o nás odhaluje to nejhorší, staví nás do pozice nejhorších hříšníků, poukazuje nám na naši absolutní nehodnost a ohavnost před Bohem, naše odpověď musí být přesně taková. Kdo se to snaží jakkoliv relativizovat, nevěří. Tečka. Nemůže se domnívat, že si na Pánu vyprosí to, co ona žena, když nemá stejný postoj a z Božího Slova cokoliv zpochybňuje nebo s tím polemizuje. 

Zvažme kupříkladu, jak apoštol Pavel popisuje náš přirozený stav před obrácením: „Byliť jsme zajisté i my někdy nesmyslní, tvrdošijní, bloudící, sloužíce žádostem a rozkošem rozličným, v zlosti a v závisti bydlíce, ohyzdní, vespolek se nenávidíce“ (Titovi 3:3). Francouzský reformovaný kazatel Adolphe Monod (1802–1856) o tom napsal, že v mládí – i jako vyznávajícímu křesťanovi – se mu to zdálo trochu přehnané, ale postupně zjistil, že to o jeho přirozeném srdci platilo naprosto, a stejně dosud tuší jen matně, jak moc jej to vystihuje.  I když tedy něčemu z toho, co nám Bible o nás samotných zjevuje, nerozumíme nebo se nám to tak úplně nezdá, musíme na to stejně vždy říci: „Tak jest, Pane; i když to sám ještě nedokážu vidět, jistě to tak je, pomoz mi vnímat, jak moc je to pravda.“ A totéž platí i o všem ostatním, co Bible učí, ať už se to týká vystižení lidské přirozenosti nebo ne. Kdo ji nebere na sto procent, nevěří, a i kdyby se modlil sebevytrvaleji, vyslyšení se nedočká. 

V tomto si na své srdce musíme dát veliký pozor. Dokonce i apoštol Petr, nadto poté, co právě modlil, dokázal Hospodinu na Jeho výzvu říci: „Nikoli, Pane“ (Sk. 10:14). Stejnou tendenci máme tedy jistě i my, a musíme ustavičně prosit, abychom z ní byli vysvobozeni. Když projevujeme tohoto ducha, projevujeme tím zároveň svou nevěru, aspoň v daném momentu.

Dále vidíme, že i když se cele poddala hodnocení Kristovu, nevedlo ji to k zoufání, ale naopak všechno dokázala obrátit ve svůj prospěch. Nevěra a strach všechno naopak obrací ve svůj neprospěch, jako když se například Josefovi bratři se zbytečně báli poté, co zjistili, že se jim navrátily peníze v pytlích. To plynulo z Jozefovy skryté přízně, ale oni to vzali opačně: „I stalo se, že, když vyprazdňovali pytle své, a aj, jeden každý měl uzlík peněz svých v pytli svém. Vidouce pak oni i otec jejich uzlíky peněz svých, báli se“ (Gn. 42:35). Ne však tato žena; ta i odmítnutí vzala coby argument, proč by měla obdržet, zač prosila: „Takť jest, Pane. A však štěňátka jedí drobty, kteříž padají z stolů pánů jejich.“ Tím nechtěla nijak zlehčit dar, který žádala obdržet, ale naopak tím vyvýšila velikost Jeho moci a milosti; z jejího pohledu žádá učinit velikou věc, ale z hlediska Božího i to je jen maličkost, protože Jeho milosrdenství je až do nebes, a pravda Jeho až do nejvyšších oblaků (Ž. 36:6).

Podobný duch nacházíme u Davida, když se modlí: „Pro jméno své, Hospodine, odpusť nepravost mou, neboť jest veliká“ (Ž. 25:11). Řekli bychom, že velikost jeho nepravosti hovoří proti tomu vyslyšení a raději by na ni tedy neměl moc poukazovat, ale on to předkládá právě jako důvod, aby byl vyslyšen: velikost hříchu ukazuje na velikost jeho nouze a potřeby, a zvyšuje tím Boží slávu a milosrdenství, když i z toho dokáže a chce vysvobodit.

Kéž nám tedy Pán dá milost, abychom měli stejnou víru, stejnou pokoru a stejnou vytrvalost, když se k Němu modlíme o milost pro sebe a pro své blízké. Při kom budou všechny ty věci, o nichž jsme hovořili, může si dělat na základě Bible dobrou a jistou naději, že obdrží, jak čteme: „Nebo každý, kdož prosí, béře; a kdož hledá, nalézá; a tomu, kdož tluče, bude otevříno.“ Amen i amen.