Už jen z četnosti a nekompromisnosti slov, jimiž Bible odsuzuje pokrytectví, můžeme vidět, jak důležitá je před Hospodinem opačná ctnost, totiž upřímnost. Jelikož na ni dává Boží Slovo takový důraz, někteří z ní činí ultimátní trumf proti jakékoliv kritice adaptace světských vzorů do církve. Pánu Bohu přeci záleží hlavně na upřímnosti, a proto nemá význam, jestli ve sborech hrajeme při Jeho uctívání třeba rockovou hudbu.

Tento protiargument má dvě slabiny, které moderní křesťané nevnímají. Jednak tu, že upřímnost sice představuje důležitý požadavek, který vůči nám svatý Bůh kladě, ale nikoliv jediný. Je to mnoho, ale není to vše. Ano, bez upřímnosti je vše marné, ale neplyne z toho, že s upřímností je automaticky vše přijatelné. Povinnost nepřipodobňovat se tomuto světu (Řím. 12:1-2) a ctít Hospodina v okrase svatosti – opaku světskosti – mají svůj obdobný nepominutelný význam.

Druhá slabina spočívá v nepochopení samotné podstaty biblické upřímnosti. Pravda, trochu k němu napomáhá samotná čeština, v níž dané slovo evokuje především upřímnost subjektivní, vnitřní srdečnost. Biblicky má však širší rozsah. Zřejměji to plyne například z anglického jazyka, který rozlišuje onu subjektivní upřímnost, sincerity, a upřímnost podle objektivního standardu, uprightness, ve kterémžto slově se ozývá jak správnost, tak rovnost, přímost. Ostatně kraličtí někdy užívali výraz upřímost (bez „n“), v němž také více cítíme onu přímost, rovnost, správnost. U upřímosti nejde toliko o subjektivně srdečný přístup sám o sobě, ale o srdečnost, která se vztahuje k nějakému objektivnímu standardu, v našem případě konkrétně ke standardu Božího Slova a řádů Hospodinových. Nejčastěji užívané slovo ostatně v hebrejštině doslova znamená „dokonalost“ nebo „úplnost“. Anglický překlad Autorizované verze (KJV) pro něj také užívá ekvivalent „integrita“.

Subjektivní upřímnost tedy sama o sobě k zalíbení Hospodinu nevede. Takový mormon může svou víru a vše, co domněle činí pro Pána Boha, mínit subjektivně zcela vážně, ale nebude biblicky vzato upřímný, protože jeho subjektivní upřímnost neodpovídá standardu Písem. To se ostatně stalo i Židům v době apoštolské: „Neboť jim svědectví vydávám, žeť horlivost Boží mají, ale ne podlé umění. Nebo neznajíce Boží spravedlnosti, a svou vlastní spravedlnost usilujíce vystaviti, spravedlnosti Boží nebyli poddáni“ (Řím. 10:2-3).

Jestliže tedy chceme zjistit, zda jsme před Hospodinem skutečně upřímní (či upřímí), musíme důkladně studovat biblické požadavky a biblické příklady upřímnosti. Jako ten nám nejlépe poslouží král David, muž podle srdce Božího (1. Sam. 13:14), v jehož Žalmech nám jeho upřímnost velmi jasně září – jakkoliv víme, že i on měl své chyby a nedostatky. Proto se zaměříme na 26. Žalm, kde svůj postoj srdce sladký žalmista izraelský popisuje, když v 1. verši uvádí: „Suď mne, Hospodine, nebo já v upřímnosti své chodím, a v [tě] Hospodina doufám, nepohnuť se.“ V něm vidíme, co všechno objektivního musí být s pravou upřím(n)ostí spojeno.

(Ne)spoléhání se na upřímnost

Tento Žalm, ve kterém David předkládá Hospodinu svou nevinnost a upřímnost, musíme brát v kontextu všech ostatních Žalmů. Na mnohých místech totiž můžeme vidět, jak si David uvědomoval svou vlastní nedostatečnost a hleděl k Hospodinu pro spasení z pouhé milosti, bez čehokoliv, co by bylo v něm. I když byl obecně upřímný, nešlo o upřímnost dokonalou a bez vady, jak ostatně král také dokázal při svém pádu s Betsabé. Proto jindy prosil: „Hospodine, slyš modlitbu mou, pozoruj pokorné prosby mé; pro pravdu svou vyslyš mne, [i] pro spravedlnost svou. A nevcházej v soud s služebníkem svým, neboť by nebyl spravedliv před tebou nižádný živý“ (Ž. 143:1-2). Také svou upřímnost potřeboval obnovit: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých“ (Ž. 51:12).

David si tedy zjevně nemyslel, že by obecně mohl ve své stále nedokonalé upřímnosti před Hospodinem sám obstát. Ostatně na závěr sice opakuje, že chodí ve své upřímnosti, ale ihned nato dodává: „Vykupiž mne, a smiluj se nade mnou.“ Očividně tedy své spasení na své upřímnosti nijak nezakládal, když ve stejném kontextu prosil za vykoupení z pouhé milosti. Jeho ostatní slova ve 26. Žalmu tedy musíme chápat, že se vztahují k nějaké konkrétní situaci.

Charles Spurgeon ve svém komentáři Pokladnice Davidova (Treasury of David) uvádí domněnku, že jej mohl složit po vraždě Izbozeta, jehož hlavu mu přinesli Rechab a Baana, domnívajíce se, že za to od něj obdrží odměnu. Spravedlivý muž Boží ovšem jejich zločin nenechal bez trestu (2. Sam. 4). Možná zde tedy předkládá Hospodinu svou nevinu v této konkrétní věci, že vskutku po takovém konci pro svého rivala Izbozeta netoužil ani k němu nezavdal žádnou příčinu. Nemáme dostatek důkazů, abychom na této myšlence mohli trvat dogmaticky, ale obecně můžeme dost bezpečně říci, že tak či onak, v tomto Žalmu David reagoval na nějaké nespravedlivé nařčení, ohledně něhož konkrétně předkládal přes Hospodina svou bezúhonnost.

I my tedy, když by na nás mělo ulpívat nějaké nespravedlivé, neoprávněné podezření, můžeme před Pána předkládat nevinu ohledně té konkrétní záležitosti; ale pokud jde o náš celkový život, je mnohem moudřejší a náležitější volat slovy 130. Žalmu: „Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí? Ale u tebe [jest] odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla“ (v. 3-4). Měli bychom totiž pamatovat na výstrahu proroka: „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější. Kdo vyrozumí jemu?“ (Jer. 17:9). Podobně dí nejmoudřejší muž pod sluncem Šalomoun: „Kdo doufá v srdce své, blázen jest; ale kdož chodí moudře, pomůže sobě“ (Př. 28:26). KJV zde překládá „kdo věří svému srdci, blázen jest.“

Petr si subjektivně zcela upřímně myslel, že by spolu se svým Pánem šel i na smrt, a za pár hodin poté se k Němu nedokázal přiznat ani před děvečkou, od které mu ve skutečnosti nejspíš vůbec nic nehrozilo. Proto musíme dbát na varování apoštola: „Viztež, bratří, aby snad v někom z vás nebylo srdce zlé [a] nevěrné, kteréž by odstupovalo od Boha živého“ (Žd. 3:12).

Prubířský kámen upřímnosti

Jakkoliv nemáme ve svou upřímnost doufat a spoléhat, neznamená to, že na ni máme rezignovat. Naopak, musíme po ní toužit a usilovat, i když na ní nic nebudeme zakládat co se týče své spásy a přijetí Hospodinem. V tomto směru je to s upřímností podobné jako se svatostí, jejíž je upřímnost ostatně také součástí.

Měli bychom rovněž vnímat, že David v tomto svém Žalmu nemluví o své upřímnosti jen nějak obecně, naopak, uvádí mnoho konkrétních věcí. Na ně tak můžeme nahlížet jako na specifické důkazy jeho srdečné upřím(n)osti. I když se tedy Žalm vztahuje k nějaké konkrétní situaci, tak – i s ohledem na to, že ji neznáme – můžeme brát tyto jednotlivosti jako součást obecné upřímnosti, o níž máme velmi stát. Sice se nejedná o seznam vyčerpávající, jako by mezi doklady upřímnosti určitě nepatřily žádné další aspekty, ale je rozhodně nepominutelný – pokud se u nás nevyskytují, nemůžeme si dělat naději, že by v našem srdci přebývala pravá biblická upřímnost, ať už se subjektivně cítíme jakkoliv.

Ohledně pravé upřímnosti a integrity tedy zaznamenejme následující:

1.) Nebojí se být prozkoušena. „Zprubujž mne, Hospodine, a zkus mne, přepal ledví má i srdce mé“ (v. 2). V tom se Žalmista odkazuje na způsoby, kterým se ověřovala pravost zlata – především přepálením v peci. David zmiňuje tří slova – zprubovat, zkusit, přepálit. Kazatel Spurgeon k tomu uvádí, že podle některých vykladačů vyjadřují zkoušku dotykem, zkoušku čichem a zkoušku ohněm. Ať už je to jakkoliv, každopádně můžeme říci, že se zde mluví o kompletním přezkoušení. David se nebál žádného testu, žádné zkoušky, žádného způsobu, kterým by se měla jeho upřímnost ověřit. To rovněž ukazuje, že vše vztahoval k nějaké konkrétní situaci, nikoliv k obecnému kráčení v celém životě, protože ohledně toho si dobře uvědomoval, že je určitě vinen i mnohými věcmi, o kterých ani nevěděl: „[Ale] poblouzením kdo vyrozumí? [Protož i] od tajných očisť mne“ (Ž. 19:13).

Nicméně povšechně si z toho můžeme vzít, že pravá upřímnost se prozkoušení nebojí. Zejména se tedy nevyhýbá prostředkům milosti, které zjevují myšlení srdce, tedy kázání Slova Božího. „Ale kdyby všickni prorokovali, a všel by někdo nevěřící neb neučený, přemáhán by byl ode všech, [a] souzen ode všech. A tak tajnosti srdce jeho zjeveny budou, a padna na tvář, klaněti se bude Bohu, vyznávaje, že jistě Bůh jest mezi vámi“ (1. Kor. 14:24-25). „Živáť [jest] zajisté řeč Boží a mocná, a pronikavější nad všeliký meč na obě strany ostrý, a dosahujeť až do rozdělení i duše i ducha i kloubů i mozku v kostech, a rozeznává myšlení i mínění srdce“ (Žd. 4:12). Když někdo nemá rád odhalující službu Slovem, v níž jej kazatel vede k důkladnému sebezkoumání a varuje před hříchy, pravá davidovská upřímnost mu schází.

2.) Cele se spoléhá na Boží milosrdenství. „Já v upřímnosti své chodím, a v [tě] Hospodina doufám, nepohnuť se. (…) Milosrdenství tvé zajisté před očima mýma jest“ (v. 1 a 3). Už jsme hovořili o tom, že hříšný člověk, i ten ospravedlněný, na svou upřímnost nemůže spoléhat. Rovněž David, jakkoliv si byl jist svou upřímností ohledně dané záležitosti, přesto neopouštěl své doufání, totiž pravou víru, v Hospodina a Jeho milosrdenství. Kdo nedoufá cele v Boží milost, ale byť jen z části na své vlastní skutky a zásluhy, není upřímný před Hospodinem. Saul z Tarsu před svým obrácením sice svou náboženskou víru myslel vážně, ale protože se coby rigidní farizej pro svou spásu nespoléhal na Mesiáše, nebyl pravě biblicky upřímný.

Musíme ještě zdůraznit, že David zde nehovoří o svém doufání v nějaké obecné Boží milosrdenství, že mu Hospodin prokáže milost pro svou všeobecnou lásku a dobrotu k celému lidstvu nebo k celému židovskému národu. Ne, velmi specificky zde vyjadřuje spoléhání se na milosrdenství skrze evangelium o spáse skrze víru v krvavou oběť Kristovu. O víře hovoří již první verš – viz slovo doufám, nebo také důvěřuji či spoléhám se. A o oběti na kříži mluví verš 6., kde čteme o tom, jak se postavoval při oltáři. „Postavování se při oltáři“ sice v jednom smyslu hovoří obecně o bohoslužbě, ale centrum židovské bohoslužby představovaly právě krvavé oběti. Ty ovšem neočisťovaly od hříchu samy o sobě, protože to krev zvířat ani nemůže (viz Žd. 10:4), ale poukazovaly coby typus na jedinou Oběť, v níž měl Bůh Otec kdy zalíbení, totiž oběť Jeho věčného, jednorozeného Syna.

Subjektivní pocit upřímnosti tedy nemá absolutně žádnou hodnotu, nespojuje-li se s vírou v evangelium Kristovo o spasení skrze pouhou víru v jedinou, dokonalou zástupnou oběť Boha Syna, jíž On sám usmířil hněv Otce planoucí vůči nám hříšníkům, kdy skrze přičtení Jeho dokonalé spravedlnosti bereme dědictví ve slávě, vše bez našich jakýchkoliv skutků či zásluh. Kdo spoléhá na apostátní liberální učení liberálů nebo římských katolíků, může svou víru myslet vážně, ale pravá biblická upřímnost mu chybí.

Také nemiňme, jak David zdůrazňuje stálost tohoto hledění k milosrdenství Božímu. Nejde zde tedy toliko o ono první spásné pohlédnutí víry, ale ustavičné patření k ní. Když ochladneme v našem dennodenním hledění k milosti Boží pramenící z Pána Ježíše Krista, nutně také brzy začne vadnou naše upřímnost. Ani ta není daná jednou provždy, jako všechny ostatní součásti svatosti musí být znovu a nově sycena, jinak v ní začneme upadat.

3.) Projevuje se svatým životem. Vůbec bychom si měli povšimnout, že David svou upřímnost – jakkoliv o ní mluví coby o něčem srdečném – nepopisuje ani tak jako nějaký pocit, ale podle vnějších projevů, skutků. „Já v upřímnosti své chodím, (…) chodím stále v pravdě Tvé“ (v. 1 a 3). To může někomu znít zvláštně, vždyť přeci všechny vnější projevy upřímnosti lze pokrytecky napodobit, jak to činili farizeové. To je pravda, ale v našem Žalmu máme tento aspekt zvláštně zdůrazněný, abychom věděli, že bez nich nelze o žádné upřímnosti hovořit. Když se někdo navenek projevuje hezky, může uvnitř zůstávat zkažený; ale když někdo dobré ovoce upřímnosti neprojevuje ani navenek, pak to víme s jistotou.

David však nehovořil jen tak o nějaké obecné svatosti, ale rozvinul ji i v konkrétních oblastech, v nichž se upřímná svatost projevuje, viz následující body.

4.) Má zvláštní líbost v Božích ustanoveních a prostředcích milosti. Jelikož je jimi naše upřímnost živena, musí po nich také ustavičně toužit. Lidské tělo projevuje touhu po jídle a pití, protože skrze ně získává novou sílu a očerstvení, a když takové signály nevysílá, obvykle něco není biologicky v pořádku; ostatně jedním z projevů stáří bývá i to, že člověk například přestává cítit žízeň a snadněji se kvůli tomu dostává do stavu dehydratace. Podobně má naše duše ve své upřímnosti cítit touhu po tom, skrz co získává novou sílu a očerstvení ona – a pokud to vnitřní puzení nepociťuje jako duchovní žíznění po věcech Božích, značí to nějaký problém, nějaké duchovní chátrání.

Pro Davida však něco takového neplatilo. I v jiných Žalmech vyjadřoval svou touhu po Božích příbytcích, a zde osvědčoval, že na ně velmi dbá: „Postavuji se při oltáři tvém, Hospodine. (…) Hospodine, jáť miluji obydlí domu tvého, a místo příbytku slávy tvé. (…) V shromážděních [svatých] dobrořečiti budu Hospodinu“ (v. 6,8,12). Nešlo ani o zvyk, ani o formální plnění si povinností, ale srdečná účast.

Už jsme se zabývali tím, jak pravá upřímnost hledí k milosrdenství Božímu skrze oběť Kristovu, a to souvisí i s tímto bodem. David miloval Boží příbytek právě proto, že zde byly předkládány oběti zvířat, které typizovaly budou oběť přicházejícího Mesiáše. V angličtině překládají 6. verš tak, že žalmista oltář „obkličuje,“ jako by se k němu tím nejužším způsobem upínal. Podobně my máme milovat dům Boží zejména proto, že je nám v něm v kázáních předkládán před duchovní zrak Kristus ukřižovaný, a k těmto kázáním Slova Božího máme především lnout. Pokud takový vztah ke službám Božím – k celým službám Božím, ve všech aspektech a součástech, nikoliv jen k vybraným částem, jako třeba k bloku jímavých chval – pak naší upřímnosti přinejmenším ještě mnoho chybí k dokonalosti.

5.) Usiluje o oddělení od hříchu a světa. To jednak David osvědčil, že činí, a jednak za to dále prosil, aby to Pán utvrdil: „S lidmi marnými nesedám, a s pokrytci [v spolek] nevcházím. V nenávisti mám shromáždění zlostníků, a s bezbožnými se neusazuji. Umývám v nevinnosti ruce své. (…) Nezahrnujž s hříšnými duše mé, a s lidmi vražedlnými života mého“ (v. 4-6a.9).

Pokud na něm záleželo, nechtěl se sdružovat s těmi, kdo neměli stejně živou víru jako on. Marní lidé jsou lidé prázdní a falešní, jak vyjadřuje hebrejské slovo. Do jejich přítomnosti se bez své vůle žalmista dostat mohl, ale usedat s nimi nebo se dokonce těšit z jejich přítomnosti, to už by bylo jeho dobrovolné rozhodnutí, za něž by odpovídal. Neměli bychom rovněž minout i druhou skupinu – pokrytce, s nimiž nevcházel v spolek. Někdo by mohl říci, jak to David mohl napsat, vždyť pokrytci svou neupřímnost přeci skrývají a snaží se navenek vypadat dobře. Ale pokrytec se dříve nebo později odhalí – něco v jeho životě nebude sedět, projeví se nějaká nekonzistence. A duchovní člověk má pro působení Ducha Svatého dost ostrý zrak, aby to dříve nebo později odhalil.

David se oddělil od světskosti vskutku srdečně. Nejenže se vystříhal zlých sdružování navenek, ale měl k nim i ten nejhlubší vnitřní odpor: „V nenávisti mám shromáždění zlostníků.“ Někdo může uznávat, jaké nebezpečí se ve světských kruzích skrývá, ale v srdci ho k nim něco aspoň trochu láká. Ne tak Davida. K oné „nenávisti“ napsal Charles Spurgeon, že jde o příkrý odsudek, ale ne příliš příkrý; neboť ten, kdo hluboce nenávidí zlo, příliš nemiluje ani dobro. Shromáždění zlostníků, tedy těch, u nichž nekontrolovaně bují hřích, musí mít pravý věřící v ohavnosti – i kdyby se náhodou nazývalo církví.

Podle toho, v jaké společnosti se rádi sdružujeme a z jaké se nejvíce těšíme, lze poznat mnohé. Jak říkal J. C. Ryle, „ukaž mi, s kým žiješ a trávíš čas, a já ti řeknu, kdo jsi.“ Jelikož oddělení je pro lidi v moderní církvi neznámé slovo, hodně to sděluje o tom, nakolik v nich vládne pravá davidovská upřímnost.

Závěr

Na to, jak mnoho se na upřímnost dnes vyznávající odvolávají, její pravé biblické podstatě překvapivě málo lidí rozumí. Nejde totiž v žádném případě o pouhý pocit. Upřímně se může cítit kdekdo. Subjektivně upřímně myslí svou víru leckteří, u nichž o její falešnosti nemůže být pochyb – russelité (jehovisté), mormoni, a v jednom smyslu to lze říci třeba i o islámských sebevražedných teroristech; kdyby ti nemysleli svou víru vážně a srdečně, sotva by za ní položili svůj život.

Biblicky však upřímnost vyjadřuje více než pouhou srdečnost; ta v ní jistě figuruje také a je nezbytná, ale patří k ní i něco nad to: jde o vnitřní princip, pevné ustavení se v tom, brát věci Boží vážně a uvádět do praxe vše, co po nás Pán Bůh chce. Bez toho o biblické upřímnosti nelze mluvit. Vždycky ji tedy musíme vztahovat a poměřovat se standardy Písma Svatého. Upřímnost, která zůstává u pocitů a neprojevuje se v praxi, není upřímností. David to věděl, a podle toho také svou upřímnost před Hospodinem osvědčoval. Kéž Duch Boží působí v každém srdci, aby v něm vládla ta pravá upřímnost davidovského typu, a ne žádné falešné napodobeniny.