“Byl pak v škole člověk, mající ducha ďábelství nečistého. I zvolal hlasem velikým, řka: Ach, což jest tobě do nás, Ježíši Nazaretský?” (Lukáš 4:33-34)

Zejména když hledíme okolo sebe, jak se v naší době nesmírně rozvolnila stavidla hříchu, můžeme získat dojem, že ďábel je aktivní především ve světě, kde neznovuzrozené ponouká k páchání ohavností. Čím větší doupě neřeší, tím spíše tam bude satan přítomen, aby všechny přítomné stahoval ještě hlouběji do bažin záhuby. Nemýlíme se, že to kníže mocné v povětří vskutku na takových místech působí, neboť „nyní dělá v synech zpoury,“ kteří obcují „v žádostech těla svého, činivše to, což se líbilo tělu a mysli“ (Ef. 2:2-3). Není to však představa kompletní či vyčerpávající.

S neobrácenými má ďábel snadnou práci – a velkého spojence, totiž jejich vlastní srdce. Když „jeden každý pokoušín bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván. Potom žádost když počne, porodí hřích, hřích pak vykonaný zplozuje smrt“ (Jk. 1:14-15). Kde není srdce zapečetěno Duchem svatým, kde Duch neřebývá, tam chybí jakékoliv puzení k odpírání hříchu a satanu stačí předložit pokušení. Nemusí komplikovaně svádět se vší vychytralostí. „Tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu“ (Gal. 5:17) – ale kde není Ducha Svatého, tam pouze žádá tělo, které samo zachvacuje a oklamává člověka. Zde má ďábel lehkou práci, a může se více soustředit na jiné priority, totiž útokům na pravý lid Boží.

Nezvaný host

Ano, v církvi je satan mnohem aktivnější – především tam „jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sežral“ (1. Pt. 5:8). Apoštol Petr jej nazývá „vaším protivníkem“, protivníkem ne vás coby obecně lidí, ale vás coby křesťanů. Ty si ďábel vyprosil, aby směl tříbit jako pšenici (Lk. 22:31) – na bezbožných není co třídit, ty jsou jako plevy hnané větrem (Ž. 1:4). Satan je žalobníkem bratří, na které žaluje „před oblíčejem Boha našeho dnem i nocí“ (Zj. 12:10). Po pravici Boží se protivil Jozuovi knězi, a zpochybňoval upřímnost svatého Joba, ne těch, kteří Hospodinu nikdy nepatřili. Zde má satan své priority; bojuje, aby zničil ty, „kteříž ostříhají přikázaní Božích, a mají svědectví Ježíše Krista“ (Zj. 12:17). A když lid Boží nemůže zničit, aspoň naň útočí, aby jej trápil a zneklidňoval.

S ohledem na to nás nemůže překvapit, že ďábel je přítomen při setkávání lidu Božího, i když o tom často neuvažujeme. Víme a bereme potěšení, že jakkoliv je nás při setkávání církve třeba málo, i mezi dvěma či třemi je uprostřed přítomen Pán Ježíš Kristus (Mt. 18:20); možná si vzpomeneme, že na naše setkávání hledí Boží andělé (1. Kor. 1:10). Ale ďábel? Jak se tam dostane on?

Již jsme poukázali na Joba – v úvodu jeho knihy čteme, že se ten zlý duch vetřel i do dokonalého shromáždění synů Božích, totiž andělů, přicházejících před Boží tvář (Jb. 1:6). Proto nás nemůže překvapit, že totéž činí i mezi námi, nedokonalými lidmi, byť znovuzrozenými mocí Boží. A potvrzuje nám to i náš oddíl; dokonce i v synagoze, kde se nacházel – ba, kde kázal – samotný jednorozený Boží Syn, jednostejné moci a důstojnosti s Otcem, se vyskytoval ďábelník, a tedy i ďábel sám. A nemylme se – i když v daném případě popouzel k oponování věcem Kristovým člověka přímo posedlého démony, v principu chce činit totéž u každého posluchače, i těch, jenž nejsou tak přímou mocí temnosti, ba těch, kteří se znovuzrodili.

Ve skutečnosti satan nemine žádné setkání církve, kde se rozsévají seménka Božího Slova. Jelikož je chce sezobat z lidských srdcí jako oni ptáci z cesty v podobenství o rozsévači, ani nemůže jinak. Jaké zahanbení pro mnohé křesťany, kteří možná jdou na jedno nedělní shromáždění, ale na modlitební chvíle či jiná setkání už nemají čas, že i satan je v tomto pečlivější, než oni!

Satanovi agenti…

Satana ovšem nenalezneme na jakémkoliv setkání viditelné církve. V ten den, o němž čteme v našem oddíle, se četl a vykládal Zákon na mnohých místech v Izraeli; není nám však řečeno, že by někde jinde dlelo ono kníže temnosti a oponovalo kazateli. Jestli někde jinde náhodou seděl posedlý ďáblem, zůstával tam v klidu. Pozdvižení a odpor se stal jedině v synagoze, ve které byl Pán Ježíš. Tam kde Pán Ježíš není přítomen, se ďábel nemusí obtěžovat. Na takových místech se totiž vůbec žádné símě věčného Slova nerozsévá, a není ani co ze srdcí sezobávat. Ďábel nepotřebuje nikomu a ničemu oponovat.

Mnohá místa se ďábel neobtěžuje navštěvovat, protože tam již svého agenta má. Tak jako se on sám proměňuje v anděla světlosti, jeho lidští služebníci ze sebe dělají služebníky spravedlnosti, kazatele pravdy (2. Kor. 11:14-15). Falešní kazatelé a svůdci nejenže nerozsévají semena pravého Božího Slova, které by mohly nést mnohý užitek v životech posluchačů, ale sami ho berou. „Protož aj já, dí Hospodin, proti těm prorokům, kteříž ukrádají slova má jeden každý před bližním svým“ (Jer. 23:30). Takoví nevarují lid před nebezpečím hříchu, tělesnosti, světskosti, duchovní dřímoty – a ani to neumí: „Strážní jeho jsou slepí, všickni napořád nic neznají, všickni jsou psi němí, aniž mohou štěkati; jsou ospalci, leží, milujíce dřímotu“ (Iz. 56:10). Jen cizoloží Slovo Boží, aby vyhověli lidem svrablavých uší: „Hojí potření dcery lidu mého povrchu, říkajíce: Pokoj, pokoj, ješto není žádného pokoje. Styděli-liž se pak co proto, že ohavnost páchali? Aniž se [lid] co styděl, aniž jich [proroci] k zahanbení přivesti uměli. Protož padnou mezi padajícími; v čas, v němž je navštívím, klesnou, praví Hospodin“ (Jer. 8:14-15).

Ve shromáždění, ke působí takoví nepraví učitelé, zůstávají lidé, kteří se nacházejí ve svém neznovuzrozeném stavu pod mocí ďábla, zcela v klidu – a stejně tak i ti, kteří se třeba snad v minulosti i vpravdě obrátili, ale nyní pro svůj kompromis zvlažněli a duchovně sklouzli zpět. V jejich sborech nezní nic, co by je rozrušilo ohledně jejich duchovního stavu, co by je obvinilo, co by je pudilo k pravému hledání Spasitele a činění pokání. Nevzejde jim světlo, aby se probudili, vstali z mrtvých a zasvítil se jim Kristus (Ef. 5:14). Takové ďábel nechce nijak burcovat, aby snad nepřišli k sobě a neuvědomili si svůj bídný stav. Proto je nepudí k žádnému oponování, jako pudil onoho ďábelníka v synagoze, v níž kázal Pán Ježíš. K jakému oponování by ostatně měl pudit, když sám dává svým služebníkům falešná slova, aby je kázali. Satan není sám v sobě rozdělen, aby vedl k oponování něčeho, co způsobuje.

…a služebníci pravdy

Jak už jsme uvedli, ďábel jitří nitro člověka k odporu jen tam, kde je přítomen Pán Ježíš Kristus a kde zní Jeho Slovo v moci a pravdě, jak ukazují verše, které předchází specifické události, o níž hovoříme: „I sstoupil do Kafarnaum, města Galilejského, a učil je ve dny sobotní. I divili se velmi učení jeho, nebo mocná byla řeč jeho“ (Lk. 4:31-32).

Pán Ježíš je přítomen tam, kde se lidé schází v Jeho jménu, totiž pod Jeho autoritou, ve spoléhání se na Jeho milost, spásné dílo a prostřednictví, a v poslušnosti a oddělenosti pro Něj. A Jeho Slovo zní tam, kde káží celou radu Boží, neomylnou pravdu Písma Kristovi služebníci, které On sám povolal, zmocnil a vyslal. Pán Ježíš vyslal své učedníky coby kazatele v této autoritě: „Tedy řekl jim Ježíš opět: Pokoj vám. Jakož mne poslal Otec, tak i já posílám vás“ (Jan 20:21). „Amen, amen pravím vám: Kdo přijímá toho, kohož bych já poslal, mneť přijímá; a kdož mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal“ (Jan 13:20).

Tak Pán poslal své apoštoly, vybavené Jeho autoritou. Odpírat jim, když hlásali Jeho zvěst, bylo odpírat Spasiteli samotnému: „A kdož by koli vás nepřijali, ani vás neposlouchali, vyjdouce odtud, vyrazte prach z noh svých na svědectví jim. Amen pravím vám: Lehčeji bude Sodomským a Gomorským v den soudný než městu tomu. Tedy vyšedše, kázali, aby pokání činili. (Mk. 6:11-12). Tato pravda se nevztahuje jen na apoštoly samotné, ale na všechny jejich následníky v apoštolské posloupnosti. Tím nemáme samozřejmě na mysli falešnou apoštolskou posloupnost, kterou si lživě přivlastňuje papež, ale posloupnost těch, kteří stojí v učení apoštolů a vykazují se stejnou mocí v životě a službě. Jistě, kazatelé dnes nemají onu moc činit divy a zázraky, ale mají mít stejnou moc zbožnosti v životě a stejnou moc Ducha Svatého v kázání evangelia k zasažení srdcí (viz 1. Tes. 1:5).

Pod kazatelnou, na níž nestojí takový služebník Boží, nemá křesťan co dělat, nic z ní nemůže přijmout. Že je takových zejména v české kompromisem zasažené církvi nesmírně palčivý nedostatek, je snad ještě mírné vyjádření. To však nikoho neomlouvá, pokud je nehledá a pokud není ochoten učinit oběti, aby pod takovou kazatelnu přišel. I z těchto důvodů jsme s očekáváním na Boží pomoc a milosrdenství započali duchovní práci Svobodné presbyterní církve.

Zápas o požehnání ze slova

Avšak ani když se nacházíme pod kazatelnou, kde máme být, kde je duchovně přítomen Pán Ježíš a kde slouží Jím povolaný služebník v pravdě Písem a mocí Ducha Svatého, nemáme vyhráno. Ano, je to nejnadějnější místo, místo požehnání, místo působení Božího. Jedině tam si můžeme dělat naděje, že pokročíme ve spasitelné a posvěcující známosti Hospodina. Ale právě proto je přesně tam ďábel aktivní, aby jak jen může tomu všemu zabránil. Takové místo byla ona synagoga, kde kázal Pán Ježíš, a tam ďábel popouzel onoho nešťastníka, aby se Mu protivil.

Ano, v daném člověku ďábel pracoval velmi přímým způsobem, v nadvládě nad všemi jeho schopnostmi. To jistě není něco, co můžeme běžně očekávat, a u znovuzrozených křesťanů, zapečetěných Duchem Svatým, to ani není možné. Nicméně to, co zde satan činil v posedlém, chce na nějaké úrovni vyprovokovat ve všech, dokonce i v obrácených – pokud mu dají prostor.

Satan přesně ví, na jakou strunu u nás zabrnkat, aby dosáhl svého. Často tak činí skrze lechtání naší pýchy, k níž máme přirozený sklon. Zejména, když zní obviňující kázání o hříchu, snadno nám vyvstanou myšlenky stejného druhu: „Ach, což jest tobě do nás? Co se do nás navážíš, kazateli? Myslíš, že jsi sám dokonalý? Soustřeď se na sebe, a nás nech na pokoji.“ Ďábel nechce, abychom taková kázání brali jako slovo od Pána, ale jako pouhé slovo lidské. Tak se nenecháme proměnit jeho mocí a ten svůdce dosáhne svého.

A i v případech, kdy nespadneme do této léčky, satan připraví mnoho dalších důvodů, proč tomu či onomu slovu oponovat, zejména, jedná-li se o silné slovo. Jak varuje zbožný J. C. Ryle, mnoho lidí nemá silná slova rádo, a na každém najde nějakou chybu. Veliký důraz na svatost života a růst v posvěcení a oddělení od světskosti se zamítne jako zákonictví. A naopak kategorické kázání o ospravedlnění z milosti bez jakýchkoliv skutků zákona zase jako lacinou milost; silná slova o pouhé víře jako antinomianismus a povzbuzení k duchovní lenosti, důraz na skutky coby jediný spolehlivý důkaz pravosti víry zase jako skutkaření; a podobně. Nevěra si důvod vždy najde, a ďábel ji chce co nejvíce živit.

Proto je třeba i při kázání dbát na varování Slova Božího: „Nedávejte místa ďáblu“ (Ef.: 4:27). „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost. Poddejtež se tedy Bohu, [a] zepřete se ďáblu, i utečeť od vás. Přibližte se k Bohu, a přiblížíť se k vám“ (Jk. 4:6-8). „Jemuž odpírejte, silní [jsouce] u víře, vědouce, že tatáž utrpení bratrstvo vaše, kteréž na světě jest, obkličují“ (1. Pt. 5:9). Toto odpírání vyžaduje, abychom bděli na modlitbách, pamatovali na svoje nebezpečí a v moci Ducha si uložili mrtvit všechny takové impulzy vzdorovat Božímu Slovu. Potřebujeme k němu vzít štít víry a meč Ducha. Když jej budeme ve víře používat, pak se naplní slova nejznámější Lutherovy písně Hrad přepevný jest Pán Bůh náš:

Kníže světa toho, ač bouří mnoho,
co chce, nespraví, soud Boží ho dáví,
slovíčko jej porazí.

Ďábel, svět musejí jistě ustoupit Slovu Jeho,
neb s námi jest v každém místě Pán s dary Ducha svého.

Závěr

Před každým shromážděním tedy musíme, abychom obstáli, přicházet k Pánu s modlitbou, aby jednak zmocnil kazatele ke kázání čistého Slova Božího, bez lidských výmyslků a falše, a aby nám dal pokorné a měkké srdce k jeho přijetí a činění. Ďábel se bude snažit učinit vše, aby nás okradl o požehnání z tohoto prostředku milosti – což se stane vždy, když se před věrně vykládaným a nepřekrouceným Slovem Božím nepokoříme a neuvěříme mu. V tom se musíme onomu nepříteli našich duší vzepřít, a bez modlitby k tomu nebudeme mít sílu. Jestli tento zápas v srdci o požehnání z kázání, vedený se svou tělesností a pýchou, podporovanou satanem, dlouhodobě vůbec neznáme, je na místě zvážit, jestli se nacházíme ve shromáždění, kde je přítomen Pán Ježíš a hlásá se Jeho pravda. Protože vůči té se nás ďábel bude snažit popudit, tak či onak. A kde nikdy takto nepopouzí, tam asi nic z toho není.

Na takových místech k získání požehnání nepomůže ani modlitba. Prostředky milosti nejsou vzájemně nahraditelné, musíme je využívat všechny. Když si nečteme Bibli, hodiny na modlitbách nám to nevynahradí, a stejně tak nám hodiny a hodiny studia Písma nevynahradí, když se nemodlíme – a tak to platí o všem ostatním. Kázání Božího Slova ve shromáždění lidu Božího je samostatným prostředkem milosti, který nenahradíme jiným. Kde je vada, faleš, pro které Pán daný prostředek nemůže použít, tam budeme vždy duchovně strádat. A kompromis s pravdou Bible, mrtvé kazatelny bez moci Ducha, je takovou mrtvou muchou, nakažující mast apatekářskou (Kaz. 10:1). S Boží pomocí učiňme vše, abychom se toho vyvarovali. Amen i amen.