21. století je nepochybně dobou digitální. Informační a komunikační technologie se sice postupně rozvíjejí už několik generací, za poslední dekádu či dvě se jejich rozvoj a společenský dopad značně zrychlil a umocnil. Již jsme si zvykli coby na naprosté samozřejmosti na výrobky, které by dvě generace zpátky nikdo nepoznal – nejtypičtěji na chytré telefony, které vlastní již přes 3/5 světové populace, na Západě přirozeně ještě více.

Ačkoliv v duchovním smyslu není království Boží a Jeho lid z tohoto světa, tyto trendy se církvi na praktické úrovni nemohou vyhnout. Stejně jako sociální sítě a neustálý online přístup mění politiku, byznys i mezilidské vztahy, tak podobně ovlivňují i běžné fungování sborů a denominací. Vysílání bohoslužeb přes internet se stává běžnou záležitostí – což samozřejmě v roce 2020 významně ovlivnila pandemie covidu, kdy se často jednalo o jedinou možnost, jak se mohli věřící aspoň na dálku spojit k ctění Hospodina a naslouchání Slovu Božímu. Tyto změny před nás kladou výzvy, jak se k nim postavit a vyrovnat se s nimi.

V jednom ohledu však nejde o tak novou a bezprecedentní záležitost, jak by se mohlo stát. Online připojení je s námi sice jen něco málo přes jednu generaci, ale v jiné podobě se předchozí technologické posuny dotkly církve podobně. U nás jsme to za minulého režimu tolik nevnímali, protože pro celkové zaostávání „tábora míru“ jsme i v této oblasti měli o dost menší možnosti než lidé na Západě. V praxi čeští věřící před Sametovou revolucí nedospěli k ničemu o moc zásadnějšímu než k rozšiřování kazet nebo jiných nosičů a audionahrávkami kázání – aspoň pokud hovoříme o tom, k čemu měli přístup i běžní lidé.

Ovšem na Západě a zejména v Americe, kde panovala jak o hodně větší svoboda, společnost byla bohatší a lidé měli k dispozici více a lepšího technického vybavení, začaly denominace šířit svou zvěst – ať už pravou biblickou či různě falešně pokroucenou – různými mediálními kanály již před celými dekádami. Bohoslužby a kázání se tak na šťastnější straně Železné opony běžně vysílaly v rozhlase i přes televizi. Možnosti i problémy, které doba internetová klade před církev dnes, tam tedy existovaly již dříve, jakkoliv třeba ne ve zcela stejné podobě či se stejně intenzivním dopadem.

Základní biblické principy

Než přistoupíme k důkladnějšímu zvažování, jak se postavit ke změnám, jež nové technologie přináší, musíme si nejprve položit základy, připomenout si, co Boží Slovo o společenství církve říká. Z toho pak můžeme vycházet dále.

Předně musíme konstatovat, že podle Bible Pán Bůh zjevně chce, aby Jeho lid spolu měl obecenství, a i když ve své podstatě jde o obecenství duchovní, v praxi se má realizovat při fyzickém setkávání. Často užíváme pojem „shromáždění“, ale leckdy se nám z mysli vytrácí jeho původní význam, „shromáždit se“, sejít se dohromady na jednom místě. Takovému sejití dal Pán Ježíš svoje zaslíbení: „Opět pravím vám: Jestliže by dva z vás svolili se na zemi o všelikou věc, za kterouž by koli prosili, staneť se jim od Otce mého nebeského. Nebo kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já u prostřed nich“ (Mt. 18:20).

Nečteme sice výslovně, že ono svolení, shodnutí se na jedné věci, kterému dal Pán své zaslíbení o vyslyšení, nemůže být shodnutí se na dálku v individuálních, soukromých modlitbách, ale následující verš nám ukazuje, že tím Boží Slovo primárně myslí shodu při společných prosbách na jednom místě. Tam je On zvláštně přítomen a tam zvláštně vyslýchá. Kristus coby Bůh samozřejmě může být přítomný svým Duchem i tehdy, když by se z těch dvou neb tří každý nacházel u sebe doma a ve stejný čas se sami modlili za stejnou věc, ale jelikož On zřejmě nechtěl, abychom se s touto možností spokojili, zdůraznil nám to speciální požehnání, přijdeme-li společně na jedno místo.

V tomto kontextu musíme vnímat verše o důležitosti společných bohoslužeb: „A šetřme jedni druhých, k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích, neopouštějíce společného shromáždění svého, jako někteří obyčej mají, ale napomínajíce se, a to tím více, čímž více vidíte, že se ten den přibližuje“ (Žd. 10:24-25). Neopouštění společného shromáždění svého je nezbytným předpokladem toho, abychom se rozněcovali v lásce a dobrých skutcích. Když nejsme spolu, nemůžeme nad sebou vzájemně bdít a nemůžeme rozněcovat sebe i druhé v dobrém činění.

Verš bychom neměli chápat toliko coby výzvu, abychom v neděli šli vždy někam do shromáždění – podle apoštola nemáme opouštět společného shromáždění svého. Někam máme patřit – totiž do věrného, odděleného, biblického sboru vedeného Pánem povolaným kazatelem, který věrně stojí v stezkách starých. Nemáme putovat od sboru ke sboru, jednou jít tam a po chvíli zase jinam. To samozřejmě neznamená, že nemůžeme nikdy navštívit sesterské věrné sbory, ani v nejmenším. Ale obecně máme vnímat své místo, svůj sbor, kde nás Pán chce mít, a tomu místu zůstávat věrní – dokud ono samo zůstává věrné.

Po fyzickém společném obecenství bychom měli toužit ještě z jedno důvodu – oproti tomu na dálku u něj máme biblický doklad, že jej Pán požehnává svým rozvlažením. Ne, že bychom se neměli za probuzení modlit i soukromě a že by k takovým prosbám Hospodin nikdy nepřihlížel, ale apoštolové zakusili vylití Ducha a zmocnění při společných, nikoliv osobních modlitbách: „A všedše, vstoupili do vrchního příbytku domu, kdež přebývali, i Petr i Jakub, i Jan a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův a Šimon Zelótes a Judas Jakubův. Ti všickni trvali jednomyslně na modlitbě a pokorné prosbě s ženami a s Marií, matkou Ježíšovou, i s bratřími jeho. (…) A když přišel den padesátý, byli všickni jednomyslně spolu. I stal se rychle zvuk s nebe, jako valícího se větru prudkého, a naplnil všecken dům, kdež seděli. I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýž posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všickni Duchem svatým, a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati“ (Sk. 1:13-14, 2:1-4).

A dále: „A když se oni modlili, zatřáslo se to místo, na kterémž byli shromážděni, a naplněni jsou všickni Duchem svatým, a mluvili slovo Boží směle a svobodně“ (Sk. 4:31). I když osobní modlitby k tomu také mohou přispět, Pán Bůh zvláštním způsobem osvědčuje důležitost společného volání právě tím, že probuzení církve vylévá až k tomu druhému. Osobně zmocněni býváme i skrze soukromý čas s Pánem, ale u zmocnění celé církve nečekejme, že by plynulo pouze z něj bez účasti shromážděných věřících.

Pouhopouhá náhražka

Když tedy vnímáme tyto základní pravdy, musíme konstatovat, že u naslouchání kázání pouze zprostředkovaně skrze masmédia je vůči fyzické účasti na společné bohoslužbě či společné modlitební chvíli vždycky pouhou náhražkou. To může znít jako příliš tvrdý odsudek, vždyť ne vždycky se jedná o projev lenosti či jakéhokoliv zanedbání, mnozí naslouchají nahrávkám nebo online přenosům pouze z nutnosti, když se nemohou osobně dostavit kvůli nemoci nebo jiným objektivním důvodům. V minulosti lidé takovou možnost vůbec neměli a když jim nezbylo než zůstat doma, museli se obejít zcela bez kázání, což bylo přeci horší.

To je nepochybně pravda, a výše uvedeným nechceme vyjádřit, že nemocní věřící, kteří nemohou jít do shromáždění, takové nahrávky či přenosy nemají poslouchat. Jistě mají, a to s vděčností Pánu za tuto moderní vymoženost. To však nic nemění na jejich charakteru náhražky. Ať chceme nebo ne, něco jim chybí. Je to podobné jako s fyzickými náhražkami jídla. Pokud nám nic jiného nezbývá a máme na výběr pouze mezi náhražkou a hladem, pak bychom měli vzít s povděkem i tu náhražku, přes její sníženou kvalitu. Tím však náhražka nepřestává být náhražkou, a neznamená to, že již není obecně méně žádoucí a prospěšná než původní kvalitnější produkt.

Ano, pokud nám nic skutečně jiného nezbývá, pak se musíme spokojit s posloucháním kázání na dálku – Pán Bůh si to v takovém případě použije k duchovnímu nasycení, ale obvykle ne v takové míře, aby se nám to stalo plnohodnotnou alternativou. I v případě, že za absenci opravdu nemůžeme, Hospodin vždy chce, abychom nepřestávali toužit po plném obecenství Jeho lidu, a proto většinou nevynahrazuje nepřítomnost v plném rozsahu – nechá nás cítit určitý nedostatek. Když byl David zbaven přístupu ke službám Božím pro Saulovo pronásledování, Pán jej duchovně zachoval, aby jeho víra nezhynula – ale nevynahradil mu to natolik, aby mu dům Boží vůbec nescházel. Proto také volal: „Bože, Bůh silný můj ty jsi, tebeť hned v jitře hledám, tebe žízní duše má, po tobě touží tělo mé, v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody, abych tě v svatyni tvé spatřoval, a viděl sílu tvou a slávu tvou“ (Ž. 63:1-2).

Zkušenost a svědectví z Velšska

Veliký muž Boží a kazatel 20. století, Martyn Llyod-Jones (1899-1981) žil v době, kdy již lidé mohli naslouchat kázáním na dálku skrze rádio a televizi. On sám měl přímo zkušenosti s vedením bohoslužby vysílané přes dlouhé vlny – i když vůči ní měl velké výhrady, zejména kvůli nutnosti se přesně vejít do časového limitu, což vnímal jako značně omezující. Jeho vhled do naší problematiky má tedy svou hodnotu, a to jak pro jeho duchovní smýšlení, tak praktické zakušení toho, co nové možnosti s sebou nesou. Ne všechny věci totiž dokážeme odhadnout předem; možná by sice odhadnout teoreticky šly, ale nedojdou nám. Některé aspekty věci proto zjistíme až skrze přímé vyzkoušení – a kazatel Lloyd-Jones už si leccos v této oblasti prakticky vyzkoušel.

I na základě své zkušenosti zdůrazňoval, že při setkávání lidu Božího je přítomná zvláštní moc, o níž jsme na dálku nutně ochuzeni. Nelze ji úplně vystihnout ani přímým přenosem. Velšský služebník uváděl příklad jedné ženy, která působila jako spiritistické médium a vydělala si tak slušné peníze. Jednoho dne se však kvůli nějakému zdravotnímu problému nemohla dostavit na svou pravidelnou nedělní seanci, ale když seděla doma, viděla, jak jde mnoho lidí na bohoslužbu, kde sloužil právě Martyn Lloyd-Jones. Z nějakého důvodu zatoužila poznat, co ti lidé mají, šla tedy s nimi a brzy uvěřila, činíce pokání ze svého ohavného hříchu. Když se jí náš muž Boží poté zeptal, co cítila, když prvně přišla, odpověděla: „„Hned, jak jsem vešla do vašeho shromáždění a posadila se mezi lidi, byla jsem si vědoma moci. Byla to podobná moc, na jakou jsem byla zvyklá ze svých spiritistických setkání, ale byl tu jeden velký rozdíl: vnímala jsem, že moc ve vašem shromáždění je čistá.“

Martyn Lloyd-Jones to komentoval slovy: „To je to tajemství. Je to přítomnost Ducha v srdci Božích dětí a Božího lidu, a člověk zvenčí to vnímá. Nikdy to nebudete mít, budete-li jen sedět sami a číst si. Jistě, Duch Boží může užít i knihu, ale s ohledem na naši samotnou konstituci – na náš charakter společenských bytostí a způsob, jakým se jeden o druhého opíráme a navzájem si pomáháme, aniž jsme si toho leckdy vědomi – je to ten nejdůležitější faktor. Platí to i v přirozeném smyslu, ale o to víc, když je přítomen Duch. V žádném případě neobhajuji davovou nebo masovou psychózu, kterou považuji za nesmírně nebezpečnou, zvláště je-li vybuzena uměle. Tvrdím jen, že když vstoupíte do shromáždění, do společnosti, do obecenství lidu Božího lidu, hned na vás začíná působit faktor, který je ještě znásoben, když kazatel z kazatelny vykládá Slovo Boží; a proto osobní přítomnost na kázání nikdy nelze nikdy nahradit četbou, sledováním televize ani ničím jiným.“ Zdůrazněme je, že zde velšský kazatel nemluví o žádných charismatických nesmyslech, ale o čisté, klidné moci a působení Božím při klasické bohoslužbě.

Duchovní švédský stůl

Další negativní aspekt pouhého spojení na dálku, na který poukazoval Martyn Lloyd-Jones, spočívá v tom, že při něm má člověk celou věc příliš pod kontrolou. Když jej něco duchovně „štípne“, může snadno otočit vypínačem, přepnout na jiný kanál (nebo dnes kliknout na jiný odkaz). Ovšem když už se někdo dostaví na bohoslužbu fyzicky, už většinou v průběhu neodejde. I pro soustředění samotné je lépe být ve shromáždění, doma se nachází přeci jen příliš rozptýlení. Zvláštní riziko to představuje pro děti.

Nemiňme, že s internetem se aspekt přílišné kontroly ještě zhoršuje. Pokud se nepřipojí přímo na online přenos, člověk si na něm může vybrat kázání na libovolné téma, což u poslechu nedělního kázání v rádiu nebo v televizi přeci jen člověk nemohl. Ano, v Americe mohl přepnout na jiný kanál s bohoslužbou, ale i tam byl odkázán na to, o čem dotyčný teleevangelista zrovna hovořil. K online databázi kázání může posluchač přicházet jako ke švédskému stolu.

Nemusí přitom ani jít o to, že si schválně vybere, co by mu šimralo svrablavé uši. I když bude hledat mezi biblickými, hutnými tématy, pořád může snadno vynechat něco důležitého pro svůj život. Může cítit či se domnívat, že by mu prospělo slyšet kázání na to a to téma – jenže my sami neumíme dost dobře ohodnotit, co skutečně v danou chvíli potřebujeme. Může se nám zdát, že naše situace vyžaduje utěšující zvěst o lásce Boží, a přitom potřebujeme připomenout své hříchy, abychom z nich činili pokání – a podobně. Duch Svatý ví vše lépe, než my sami. Pokud jsme součástí věrné, oddělené biblické práce, kde slouží Pánem povolaný muž Boží, můžeme se spolehnout na Boží každotýdenní působení, kdy svému služebníku každou neděli dává právě to slovo, které potřebujeme – ať už nám to v tu chvíli tak připadá či nikoliv.

Když si někdo místo toho vybírá sám kázání, i třeba těch nejlepších kazatelů, ochuzuje se o tento důležitý aspekt Božího působení. A i když si slovo nevybírá sám, ale připojuje se pouze na online přenosy – třebas i ze skutečné nezbytnosti, nikoliv z pouhé neochoty vynaložit úsilí na to, aby se tam dostavil osobně – stále o něco přichází. Nelze se tomu vyhnout. Pokud chceme plné Boží požehnání, potřebujeme se přímo, fyzicky účastnit bohoslužeb, které splňují výše uvedené předpoklady. Proto musíme prosit, aby nám Pán jak to jen lze, umožnil, a vynaložit sami maximální úsilí, abychom na ně přišli každý týden.

Závěr

Ve své knize věnované kázání (Preaching and Preachers, 1971), hovoří Martyn Llyod-Jones o tom, že hodně problémů v současné církvi lze vysledovat k úpadku kázání – čímž mínil kázání v rámci osobně navštěvovaných bohoslužeb. Ten má bezpochyby vícero příčin i projevů. Nepomohlo mu rozšíření zvyku vydávat psaná kázání jako knihy – i když ve skutečnosti šlo spíše o eseje než o cokoliv jiného – ani nové nápady, jak zaujmout posluchače, zejména ty z nevěřícího prostředí. Větší důraz se začal dávat na rétoriku než na obsah, začaly se zavádět nové, zábavnější elementy, čas na kázání začaly ukrajovat moderní chvály, a problém samozřejmě představuje také stále znovu a znovu se vynořující liturgický přístup. Je zaznamenáníhodné, že mezi zábavný element řadil velšský muž Boží také vydávání svědectví různými známými osobnostmi, herci, zpěváky a jinými věřícími celebritami, které přitáhnou davy.

O tom všem by se daly napsat celé statě. V kontextu našeho tématu si však musíme zdůraznit, že byť by se to na první pohled mohlo zdát opačně, šíření audio a videozáznamů kázání problém úpadku kázání neřeší. Teoreticky by mělo pomoci, a za určitých okolností je skutečně pomocí, pokud někdo na bohoslužbu skutečně nemůže nebo pokud poslouchá kázání v týdnu nad rámec pravidelné účasti na bohoslužbě. Ale když Martyn Lloyd-Jones hodnotil celkový přínos těchto nových kanálů, musel konstatovat, že je spíše zklamáním – právě pro problémy, které s sebou nese, o nichž jsme hovořili výše.

I když tedy nevoláme po naprostém vypuštění poslouchání kázání na dálku v popsaných legitimních případech, máme tento způsob užívat obezřetně. Musíme se vyvarovat, abychom si na to zvykli tak, že to začneme považovat za (téměř) plnohodnotnou alternativu; tou to totiž není ani náhodou. Do té míry, do které v nás tyto nahrávky vzbuzují hlad a touhu po osobní účasti na bohoslužbě s věrným výkladem Slova Božího, je lze brát jako užitečný doplněk. Ale velmi lehce se může stát, že v nás naopak tento přístup začnou postupně dusit.

Snadná přístupnost kázání na jedno kliknutí myši až příliš mnohé demotivuje od vynaložení úsilí, aby se do shromáždění dostavili osobně. Zvlášť nebezpečné je to pro izolované křesťany, kteří v místě svého bydliště nemají žádný dobrý sbor, a tak se někam připojují přes internet. Co jiného taky mají dělat, když dobré církve jsou tak daleko? Ale jak řekl jeden dobrý muž Boží, lidé, co si takto postěžují, to mají úplně naruby: ve skutečnosti jsou oni příliš daleko od dobré církve – a asi by měli učinit více, aby se jí přiblížili, třeba i tak, že se přestěhují. Věci věčnosti mají diktovat, jak si zařídíme věci časné, a nikoliv časné okolnosti, jak se zařídíme ohledně věci Božích. Kvůli zdánlivě rovnocenným možnostem, které online spojení nabízí, to však mnohé již nenapadne, a na takové vynaložení úsilí tedy rezignují. A o tom si nemůžeme dělat naděje, že by to Pán požehnal.

Máme tedy mnoho důvodů, užívat těchto moderních vymožeností se střízlivostí a opatrností, ostříhajíce sami sebe, abychom si skrze ně v sobě nevypěstovali nezdravý přístup k pravému, biblickému, osobně navštěvovanému shromáždění. To byl Boží způsob budování a navštěvování svého lidu od počátku věků, a nemůžeme si myslet, že ho Hospodin nahradí a odsune stranou jen proto, že jsme si vyvinuli nové technické možnosti. Kéž tedy vždy máme srdce Žalmisty, když vyznával: „Veselím se z toho, že mi říkáno bývá: Poďme do domu Hospodinova“ (Ž. 122:1), což tak jasně mluví o osobní, fyzické přítomnosti. A o tom můžeme směle říci slovy apoštola, byť vyřčenými původně v jiném kontextu, že „kteřížkoli tohoto pravidla následují, pokoj [přijde] na ně a milosrdenství, i na lid Boží Izraelský“ (Gal. 6:16).