“Protož království přijímajíce nepohnutelné, mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a uctivostí. Neboť Bůh náš jest oheň spalující“ (Žd. 12:28-29)

Nelze říci, že by se v církvích, které aspoň vyznávají, že chtějí stát na Bibli, vůbec nemluvilo o bázni Boží a úctě vůči Hospodinu. Jelikož se o ní v Písmu mnoho píše, nemůže to být téma, které by šlo zcela pominout, i když doba je tak zlá, že se o to leckde úspěšně snaží. Nicméně i v mnohých novoevengalikálních církvích, které adaptovali styl bohoslužby, jež pravou bázeň s vážností a uctivostí nejenže nepodporuje, ale přímo dusí, lze stále slyšet nějaká vyučování o bázni.

Problém je, že v novoeangelikálním pojetí je bázeň Boží vyprázdněný teoretický koncept, který v praxi není vidět vůbec nebo jen málo, ve vyhýbání se velkým extrémům. Přitom je to něco velmi praktického, co se projeví v jednání, mluvě, zjevu, oblékání, řeči, ve všem. Ovlivňuje, jak přistupujeme ke všem svým duchovním povinnostem a v posledku, jak hluboký vztah s Pánem budeme mít.

To zdůrazňuje ve své knize Worship in the Melting Pot (Bohoslužba v tavícím kotlíku, do češtiny nepřeloženo) dr. Peter Masters, kazatel sboru Metropolitan Tabernacle, kde dříve kázal Spurgeon, konkrétně v její kapitole Reverence Begins in the Place of Worship (Vážnost začíná na místě bohoslužby, v angličtině dostupné zde). Z té jsme čerpali již při zpracování první části, a nyní pokračujeme v praktické aplikaci.

Biblické pojmy

Slovo sloužit, užité v našem verši – „služme libě Bohu s uctivostí a vážností“ – je řecké λατρεύω, latreó, vyjadřuje jak službu, jak vzdávání náboženské úcty. Slyšíme jej například i v slovu idolatrie, modloslužba. V angličtině se často překládá jako worship, což vyjadřuje uctívání, ale v tom nejširším smyslu, ne jen v dnes často chápaném smyslu ‚zpěv bloku moderních chval s chválící skupinkou.‘ Worship je původně složenina worth + ship, stav důstojnosti, zasloužilosti, hodnoty; spadá pod něj ctění Hospodina přímé i nepřímé, při veřejné bohoslužbě i v soukromém životě, skrz modlitby, čtení Písem, naslouchání kázání, zpěv i praktickou službu v církvi i směrem ke světu. Vyjadřuje postoj, že Hospodin je hoden – totiž všeho, naší chvály, služby, lásky, celého života. Takto sloužit Pánu Bohu máme tedy nejen ve shromáždění nebo při sborových akcích, ale vždy.

„Světské pak a babské básně zavrz, ale cvič se v pobožnosti. Nebo tělesné cvičení malého jest užitku, ale pobožnost ke všemu jest užitečná, a má i nynějšího i budoucího života zaslíbení. Věrnáť jest tato řeč, a hodná, aby všelijak oblíbena byla“ (1. Tim. 4:7-9). Na tento verš kazatel Masters zvlášť v kontextu uctivé služby Pánu poukazuje. Pavel sám zdůrazňuje jeho důležitost – hodnost, aby byla všelijak oblíbena, cele přijata. Můžeme mít dojem, že klíčový termín, totiž pobožnost, odkazuje na obecnou spravedlnost a svatost života, aby se Timoteus vynasnažil žít tak, jak na křesťana náleží. Ale ve skutečnosti se jedná o specifické slovo se specifickým obsahem, εὐσέβεια eusebeia.

V 1. Tim. 6:11 je zbožnost, eusebeia, vyjmenována vedle dalších specifických vlastností křesťana: „Ale ty, ó člověče Boží, takových věcí utíkej, následuj pak spravedlnosti, pobožnosti, víry, lásky, trpělivosti, tichosti.“ I z toho plyne, že to není všeobjímající pojem pro správný křesťanský život, ale něco, co je třeba zvlášť pěstovat vedle jiných kvalit. Podobně ve specifickém smyslu užívá toto slovo apoštol Petr: „Na to tedy samo všecku snažnost vynaložíce, přičinějte k víře své ctnost, a k ctnosti umění, k umění pak zdrželivost, a k zdrželivosti trpělivost, k trpělivosti pak pobožnost, ku pobožnosti pak bratrstva milování, a k milování bratrstva lásku“ (2. Pt. 1:5-7).

Eusebeia označuje „dobrou oddanost, ctění“; oddanou uctivost v postoji, chování a skutku. V klasické klasické řečtině se používalo pro vyjádření správného přístupu k božstvům, a v Novém zákoně pak pro stejně specifický postoj vůči pravému Bohu, Stvořiteli vesmíru. A jak jsme rozebrali v předchozím článku, správný přístup k Hospodinu, našemu nebeskému Otci, je vážnost a uctivost. Ta se přitom nijak nevylučuje s důvěrností a blízkostí. „I budou lidem mým, a já budu jejich Bohem. Dám zajisté jim srdce jedno a cestu jednu, aby se mne báli po všecky dny, tak aby jim dobře bylo i synům jejich po nich. A učiním s nimi smlouvu věčnou, že se neodvrátím od nich, abych jim neměl dobře činiti; nadto bázeň svou dám v srdce jejich, aby neodstupovali ode mne“ (Jer. 32:38-40).

Původ a posila vážnosti

Jak píše dr. Master, jedním z kořenů problémů současného evangelikalismu je, že se biblická vážnost a uctivost zcela zhroutila. Na prvním místě se vytratila z bohoslužeb, a postupně zmizela i z každodenních životů. Bez přidávání pobožnosti, zahrnující vážnost a uctivost, k dalším křesťanským ctnostem, trpělivosti, zdrženlivosti, lásky a podobně, zůstaneme prázdní a neužiteční. Jedině, když při nás budou všechny a rozhojní se, „ne prázdné, ani neužitečné postaví vás v známosti Pána našeho Jezukrista“ (2. Pt. 1:8).

Moderní křesťanství se však vůči bázni a uctivosti, jak ji praktikovali naši předkové ve víře, staví negativně, jako k něčemu, co okrádá o křesťanskou radost. Pravá radost křesťana však plyne z působení Ducha Svatého, a ne těla. „Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá“ (J. 6:63). Snaha vypůsobit ji skrze tělesné prostředky, včetně tělem hýbající hudby, je nejenže marná, ale přímo kontraproduktivní. Ano, člověk se dokáže krátkodobě vybudit, při jímavé hudbě cítí silné emoce, ale nic z toho nevytrvá, protože je to falešné. Čím víc si na tyto způsoby křesťané navyknou, zejména mladí, tím víc jejich duchovní život připomíná horskou dráhu, rychle nahoře, rychle dole. Zralý věřící by se však měl vyznačovat stálostí, středmostí (zaznamenejme jádro slova: střed–most). I když v tomto životě všichni prožíváme časy, kdy jsme více nahoře a více dole, přesto se má podobat více postupně stoupající lineární křivce než divoké sinusoidě. „Stezka spravedlivých jako světlo jasné, kteréž rozmáhá se, a svítí až do pravého dne“ (Př. 4:18).

Je to Duch Boží, který produkuje v životě věřících pravou radost, patřící mezi ovoce Ducha. A když Duch vede k vážnosti a uctivosti skrze Slovo, které vdechl, nemůže vést k něčemu jinému při vnitřním působením v srdci. Jestliže kdo neví, jak ve svém životě spojit uctivost a bázeň s radostí, důvěrou a úzkým přátelským obecenstvím, ať prosí Pána, aby mu v tom pomohl. Písmo mluví o obojím, obé je nezbytné, a co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

Vážnost a uctivost by pro znovuzrozeného měly být přirozeným instinktem, něco, k čemu budou srdcem tíhnout automaticky, ale musíme se mít na pozoru. Jestliže podle něj nebudeme také jednat, tento instinkt může být zadušen. Proto je třeba jej stále pěstovat, jak píše Pavel mladému synu ve víře: „Cvič se v pobožnosti.“ „Cvič“ je zde řecké γυμνάζω, gymnazó, ze kterého máme slovo gymnastika. Podobně jako fyzické cvičení předchází atrofii svalů, duchovní cvičení ve zbožnosti předchází atrofii vážnosti a uctivosti. Fyzické cvičení nám svaly nevytvoří – museli jsme s nimi již narodit – ale posílí a zvětší. A stejně tak duchovní cvičení samo o sobě nevytvoří pravou vážnost a uctivost, která je produktem nového narození, ale posílí ji a zvětší.

Podstata cvičení spočívá v tom, že své svaly prostě používáme. Kdo se chce vycvičit v běžce, musí hlavně prostě běhat; postupem času se bude zlepšovat. Jde jistě i o další věci, správnou techniku a podobně, ale toto je jádro. Není to vše; atlet by neměl cvičit zcela jednostranně, a ani my nemámě pěstovat jen vážnost a uctivost, ale i další ctnosti, o nichž mluvil Pavel i Petr (viz zmíněné 1. Tim. 6:11 a 2. Pt. 1:5-7). Vše se navzájem podporuje. Ale chceme-li mít správný postoj vůči Pánu Bohu, Písmo nás vyzývá především k praktikování zbožné uctivosti. A první místo, kde tak máme činit, je místo bohoslužby. Co začíná tam, dříve či později prostoupí i ostatní části života, v dobrém i špatném.

Chodit do shromáždění, kde se nepěstuje zbožně uctivý přístup ke ctění Hospodina, je každému ke značné duchovní újmě. Vůdčí v církvích, kteří dovolí, aby se převzaly moderní praktiky nahrazující historickou vážnost a uctivost, proto budou za mnohé zodpovídat.

Uctivost v různých oblastech

Dále kazatel Masters poukazuje na 3 oblasti, ve kterých se vážnost a uctivost projevuje, které je pro moderní církev potřeba obzvlášť mít na paměti.

1. Zacházení s Písmem. Když apoštol Pavel vedl Timotea k cvičení se ve zbožnosti, zároveň varuje před světskými a babskými básněmi, bájemi. Jak upozorňuje dr. Masters, tyto báje měly mnoho společného s moderními promluvami z pódií, typickými pro novoevangelikální a ještě více charismatické církve, kde se kazatelny čím dál víc přestávají používat. Ty báje nějak vycházely z Bible. Byly dobře, zajímavě podané schopnými řečníky. Ale biblické události a postavy v nich byly tak „rozvinuty“, že šly vysoce nad to, co se v Bibli opravdu píše, a co z ní lze legitimně vyložit. V něčem se daly připodobnit k fantastickým římskokatolickým vyprávěnkám o různých svatých.

„Světské“ básně zde stojí v přímém protikladu se zbožností, vážností. V řečtině to slovo doslova označuje „překračování prahu“, tj. postoj někoho, kdo vůbec nedbá na vyhrazené hranice, dělá si, co chce a vstupuje, kam chce. Jinými slovy, nemá zábrany, opatrnost, bázeň, respekt. Vystříhat se světských bájí znamená vystříhat se těch, kdo nemají žádný respekt vůči Slovu Božím a hranicím, které nastavuje, kdo jej překračují a doplňují si jej podle libosti, a coby neučení a neutvrzení natahují k svému vlastnímu zatracení (2. Pt. 3:15).

Je třeba si dávat pozor na kazatele, kteří jsou plní vlastních příběhů namísto seriózních výkladů vlastního biblického textu. Verš, na který se káže, nemá být pouhým odrazovým můstkem, z něhož si následně vytvoříme jakékoliv učení se nám zlíbí. A způsob předkládání má být zcela odlišný od toho, co vidíme ve světě. Kazatel s bázní Boží nebude napodobovat moderní řečníky, kteří pobíhají na pódiu a lehkým tónem říkají posluchačům kdovíco. Vždy bude dbát, aby nezapomněli, že nenaslouchají lidským řečem, ale je jim vykládáno neomylné Slovo živého Boha, jak to vystihuje Jan Amos Komenský ve své písni Moudrosti poklad z nebe:

Moudrosti poklad z nebe
je Slovo Boží nám,
jímž k poznání nám sebe
podává Pán Bůh sám.
(….)
Tou hřivnou se vší péčí
nám těžit velí Pán
a svaté Jeho řeči
skládati v srdce stan.
Když On, ten věčný Král,
své poselství nám děje,
chce, by naň každý dbal,
a zhyneť bez naděje,
kdož jím by pohrdal.

Bázeň Boží nás vede, abychom dávali na Písmo pozor. Bude-li k němu tak přistupováno z kazatelny, projeví se to i v osobním čtení. Budeme se více varovat jej číst ve spěchu, budeme se hlouběji snažit mu porozumět s zkoumat jej coby Berejští – ale zároveň mít pozor na svoje divoké teorie. Pokud něčemu nerozumíme nebo se nám zdá v Bibli něco zvláštního, povede nás neskákat k ukvapeným závěrům, ale s modlitbou a zkoumáním konzultovat spolehlivé rádce, zejména prověřené komentáře. Taková uctivost chrání před spadnutím do mnoha bludů a nesmyslů. Ano, každý má v tomto odpovědnost sám za sebe, ale na kazatelně rovněž mnoho záleží. Když takový postoj nebude k vidění na ni, pak jej těžko nalezneme v lavicích.

2. Posvěcení. Vážnost podporuje náš pokrok ve svatosti, ba, jak zdůrazňuje dr. Masters, znamená všechen rozdíl. Bez něj bude naše pokání z různých hříchů povrchní a lehoučké, ale když budeme pocvičeni v pobožnosti a budeme vůči Božím věcem přistupovat s uctivostí, bude mnohem vážnější a odhodlanější. Povede k pokání, které popisuje apoštol Pavel v 7. kapitole 2. Korintským: „Ano hle, to samo, že jste podlé Boha zarmouceni byli, jakou v vás způsobilo snažnost, nýbrž omluvu, nýbrž zažhnutí hněvu, nýbrž bázeň, nýbrž žádost vroucí, nýbrž horlivost, anobrž pomstu?“ (v. 11)

Taková uctivost povede k postoji: „Musím tohoto hříchu zanechat. Musím získat Boží odpuštění, než se pustím do čehokoliv dalšího, neboť Pán Bůh mne vidí.“ Povzbuzuje píli a úsilí v pokání, opět jak jsme četli u Jeremiáše: „Nadto bázeň svou dám v srdce jejich, aby neodstupovali ode mne.“ A takové pravé pokání časem svým přinese pravou radost Ducha Svatého.

3. Chování před světem. Svět okolo nás pozoruje a hodnotí – nejen nás, ale podle našeho způsobu, mravů a celého života i našeho Boha. Když věřící hřeší, činí před nevěřícími útržku Hospodinu: „Nebo jméno Boží pro vás v porouhání jest mezi pohany, jakož psáno jest“ (Řím. 2:24). Jestli máme hlubokou bázeň a úctu vůči svému Pánu, budeme vnímat, že jsme vždy „ve službě“ a nebudeme Jej chtít zklamat.

Takový postoj vede k pamatování na svou zodpovědnost před Pánem i světem. Povzbuzuje k většímu sebeovládání, abychom neztratili vládu nad sebou samými, kterou dává Duch Svatý – nejen co se týče hněvu, ale třeba i malomyslnosti ve zkouškách. Svět bude hledět, jak reagujeme v těžkých časech, když se věci navenek nedaří. Úcta vůči Hospodinu připomíná Jeho svrchovanost, moudrost a dobrotu a brání nám, abychom se oddávali trpkým myšlenkám, natožpak řečem, které by mohly v ostatních vzbudit dojem, že Pán Bůh v takových časech nepomáhá. Jak píše dr. Masters, zbožná vážnost a uctivost vůči Pánu nás provede mnohým temným údolím do časů jasu a vnímání Jeho přítomnosti.

Takový postoj potom přináší požehnání do všech oblastí života. Manžely povede, aby si vážili Božího daru, který z milosti obdrželi, a povede k píli, aby jejich manželství zůstávalo za všech okolností láskyplné, čisté a Hospodinu oddané. Rodiče povede, aby vedli děti příkladem i vyučováním k víře a poslušnosti Pána Boha, a aby je skrze biblickou kázeň (Př. 23:13-14) vystříhali hříchu, jak jen to je v jejich možnostech. Děti vede k poslušnosti rodičů, protože je to libé před Otcem v nebesích. A tak podobně. Ale kde není tato vážnost a uctivost prvně aplikována při bohoslužbě, nebude kvést ani v jiných oblastech života.

Závěr

Již se se zmínili o cvičení v pobožnosti a paralelách, které jsou mezi jím a cvičením fyzickým. Dr. Masters poukazuje ještě na jednu paralelu, kterou ostatně zmiňuje i apoštol Pavel, totiž, že atlet musí mnoho obětovat. „Zdaliž nevíte, že ti, kteříž v závod běží, všickni zajisté běží, ale jeden béře základ? Tak běžte, abyste dosáhli. A všeliký, kdož bojuje, ve všem jest zdrželivý. A oni zajisté proto, aby porušitelnou korunu vzali, ale my neporušitelnou“ (Ef. 9:24-25). Cvičení v pobožnosti zahrnuje, že se mnohého vzdáme.

Na prvním místě nás zde může napadnout potřeba se vzdát mnohých hříšných žádostí, které rytěřují proti duši – což s tím také souvisí, ale není to vše. Atlet by měl také obětovat nejen drogy, cigarety a alkohol, ale i mnoho neutrálního. Pro nás to znamená ochotu obětovat pro Pána a pro růst v milosti své právo činit, co se mně zlíbí a co mně přináší potěšení, pokud to není v souladu s vážností a uctivostí v celém svém životě.

Atlet obětuje své právo nosit, co by chtěl, a přizpůsobuje svůj dres potřebám svého sportu. A i křesťan má obětovat své právo nosit oblečení dle libosti, aby i v tom podporoval svou vážnost a uctivost vůči Pánu. Boží člověk má dbát, aby jeho oblečení formovala mravnost a decentnost; Písmo to obvykle zdůrazňuje ženám, které s tím mohou mít více problém, ale platí to obecně. Máme se ozdobovat „oděvem slušným s stydlivostí a s středmostí“ (1. Tim. 2:9); mnohé moderní oblečení jde přímo opačným směrem, a máme se mu vyhýbat. V naší době, která se snaží naprosto zrušit rozdíly, které Pán učinil mezi pohlavími, je pak o to důležitější dbát na to, abychom tomuto trendu nepodléhali, ale důsledněji rozlišovali mezi mužským a ženským oblečením, a každý nosil, co mu náleží, a tím prakticky demonstroval biblickou pravdu, že „Ten, kterýž stvořil s počátku, muže a ženu učinil je“ (Mt. 19:4).

Máme obětovat svůj sklon, aby bohoslužba sloužila primárně k našemu emočnímu sebeuspokojení; ne snad, že je špatné toužit přijmout požehnání z našich shromážděních, ale ta touhu musí být duchovní, abychom na prvním místě rostli v poznání svého Boha a ve svatosti; Pán musí být ve všem na prvním místě. Musíme být připravenější ke slyšení, než přinášení obětí, byť i obětí chval (Kaz. 5:1). Musíme kategoricky obětovat veškerou světskost. Vážnost a uctivost nás má vést, k tomu, abych si řekl: „Nechci, aby mé myšlení bylo dominováno a cvičeno nemorální kulturou, a nepodpořím ji ani nepřímo spojením se s ní. Obětuji to.“ Musíme ve svém denním programu obětovat i mnohé aktivity, které samy o sobě nejsou hříšné, ale zabírají místo tomu, co nás posouvá blíže k nebi. Odpočinek má jistě své místo, ale i ten musí být veden duchovními ohledy. Charles Spurgeon ostatně řekl, že nejlepší způsob odpočinku je buď modlitba nebo čtení dobrých knih. Když bude naše myšlení vedeno bázní, vážností a uctivostí, Pán sám nás povede svým Duchem k činění Jeho vůle.

Na závěr citujme dr. Masterse přímo: „Jaká je naše uctivost? Neminuli jsme tuto zásadní součást křesťanského života? Jak jsme opakovaně uvedli – uctivost při bohoslužbě je nezbytný startovací bod. Odeberme ji, a není žádná naděje, že budeme byť jen trochu připomínat takové lidi, které z nás chce Pán Bůh mít.“ Kéž Pán sám dá své církvi návrat k pravé biblické vážnosti a uctivosti, o níž mluví Slovo Boží, a skrz ní přivede k větší podobnosti vůči našemu svatému Králi a Spasiteli – k čemuž musí být prvním krokem návrat k vážné a uctivé bohoslužbě našich předků ve víře.