Je smutné vidět tolik vyznávajících křesťanů, o kterých se zdá, že Boží hněv považují za něco, zač se musí omlouvat, nebo alespoň že si přejí, aby nic takového nebylo. Zatímco někteří by nešli tak daleko, aby otevřeně přiznali, že jej považují za vadu na Božím charakteru, přesto na něj ani zdaleka nenahlížejí s potěšením, neradi nad ním přemýšlí a zřídkakdy, slyší-li o něm zmínku, se v jejich srdci proti němu nezvedá tajný odpor. Dokonce ani mezi těmi, kteří jsou střízlivějšího úsudku, není málo těch, kdo si, zdá se, myslí, že v Božím hněvu je taková přísnost, že je příliš děsivý na to, aby mohl tvořit téma pro užitečné rozjímání. Jiní v mysli chovají falešnou představu, že Boží hněv není v souladu s Jeho dobrotu, a tak se snaží jej vypudit ze svých myšlenek.

Ano, je mnoho těch, kteří se odvrací od představy Božího hněvu, jako by byli vyzýváni patřit na nějakou kaňku na Božím charakteru nebo nějakou poskvrnu na Boží vládě. Ale co praví Písmo? Když se k němu obrátíme, zjistíme, že Pán Bůh se vůbec nepokouší tajit skutečnost svého hněvu. On se nestydí uvádět ve známost, že pomsta a hněv patří Jemu. Jeho vlastní výzva je: „Pohleďtež již aspoň, že já jsem, já jsem sám, a že není Boha kromě mne. Já mohu usmrtiti i obživiti, já raniti i uzdraviti, a není žádného, kdo by vytrhl z ruky mé. Nebo já pozdvihám k nebi ruky své, a pravím: Živ jsem já na věky. Jakž nabrousím ostří meče svého, a uchopí soud ruka má, učiním pomstu nad nepřátely svými, a těm, jenž v nenávisti mne měli, odplatím“ (Deuteronomium 32:39-41). Studium konkordance ukáže, že v Písmu je více odkazů na hněv a zuřivost Boží, než na Jeho lásku a něhu. Protože je Pán Bůh svatý, nenávidí každý hřích; a protože nenávidí každý hřích, Jeho hněv plane proti hříšníku: Žalm 7:11.

Dokonalý hněv Boží

Tedy, Boží hněv je součástí Boží dokonalosti stejně jako Jeho věrnost, moc nebo milosrdenství. Musí to tak být, neboť v Božím charakteru není jakékoliv poskvrny ani sebemenší vady; ale bylo by, kdyby v něm chyběl hněv! Lhostejnost vůči hříchu je morální vada, a ten, o kom neplatí, že jej nenávidí, je morálně malomocný. Jak by mohl Ten, který je souhrnem vší dokonalosti, hledět se stejným zalíbením na ctnost a neřest, moudrost i bláznovství? Jak by mohl Ten, který je nekonečně svatý, přehlížet hřích a odmítat projevit svou „zůřivost“ (Římanům 11:22) vůči němu? Jak by mohl Ten, kdo má potěšení jen v tom, co je čisté a krásné, si neošklivit a neprotivit to, co je nečisté a ničemné? Samotná přirozenost Boží činí peklo zrovna takovou nutností, takovou bezpodmínečnou a věčnou nezbytností, jako je nebe. Nejen, že v Pánu Bohu není nedokonalosti, není v Něm žádné součásti Jeho dokonalosti, který by byla méně dokonalá než jiné.

Hněv Boží hněv je Jeho věčné ošklivení si každé nepravosti. Je to nelibost a rozhořčení Boží spravedlnosti vůči zlu. Je to svatost Boží pohnutá k činění vůči hříchu. Je to hybná příčina toho spravedlivého odsouzení, které vynáší nad činiteli zla. Bůh se hněvá vůči hříchu, protože je vzpourou proti Jeho autoritě, křivdou učiněnou Jeho nedotknutelné svrchovanosti. Vzbouřenci proti Boží vládě budou nuceni pocítit, že Hospodin je Pán. Budou nuceni pocítit, jak veliký je ten Majestát, kterým pohrdají, a jak hrozný je ten hněv, kterým hrozil a na který tak málo brali zřetel. Ne, že by byl Boží hněv zlovolná a zákeřná odplata, škodící jen pro škození samo nebo jako odplata za utrpěnou křivdu. Ne; ač Pán Bůh obhájí svou nadvládu jako Vládce vesmíru, nebude pomstychtivý.

Důkazy Písma

To, že Boží hněv je jedním z projevů dokonalosti Boží, je zřejmé nejen z úvah uvedených výše, ale je to také jasně potvrzené výslovnými prohlášeními Jeho vlastního Slova. „Zjevuje se zajisté hněv Boží s nebe“ (Římanům 1:18). Robert Haldane komentuje tento verš takto:

Byl zjeven, když byl nejprve vyhlášen trest smrti, země prokleta a člověk vyhnán z pozemského ráje; a poté takovými příklady trestu jako při potopě nebo zničením měst roviny ohněm z nebe; ale zejména vládou smrti na celém světě. Ta byla vyhlášena v kletbě zákona vůči každému přestoupení, a byla naznačena zavedením obětí. V 8. kapitole Římanům apoštol vede pozornost věřících k tomu, že celé stvoření bylo poddáno marnosti, a spolu lká a spolu ku porodu pracuje v bolestech. To stvoření, které vypovídá, že Pán Bůh existuje a vyhlašuje Jeho svou slávu, také vypovídá, že je nepřítelem hříchu a mstitelem lidských zločinů. (…) Ale především se hněv Boží zjevuje z nebe, když Syn Boží sestoupil zjevit Boží charakter, a když byl ten hněv manifestován v Jeho utrpení a smrti, a to hroznějším způsobem než všechny ostatní projevy Jeho nenávisti vůči hříchu, které Pán Bůh ukázal předtím. Kromě toho je budoucí věčný trest bezbožných nyní zjeven vážnějším a výslovnějším způsobem než dříve. V rámci nové dispenzace jsou dvě zjevení z nebe, jedno hněvu, druhé milosti.

Znovu; to, že hněv Boží je součástí Boží dokonalosti, je zjevně prokázáno tím, co čteme v Žalmu 95:11, „Jimž jsem přisáhl v hněvě svém.“ Jsou dva případy, kdy Pán Bůh „přisáhl“: při činění slibu (Genesis 22:16) a v odsuzujícím varování (Deuteronomium 1:34). Při tom prvním přísahá v milosrdenství vůči svým dětem; v druhém případě přísahá, aby bezbožné naplnil hrůzou. Přísaha je pro slavnostní potvrzení: Židům 6:16. V Genesis 22:16 Pán Bůh řekl: „Skrze sebe samého přisáhl jsem.“ V Žalmu 89:35 prohlašuje, „Jednou jsem přisáhl skrze svatost svou.“ Zatímco v Žalmu 95:11 potvrdil, „Jimž jsem přísáhl v hněvě svém.“ Tak veliký Hospodin se sám odvolává na svůj „hněv“ jako na součást Jeho dokonalosti rovnající se jeho „svatosti“: přísahá při jednom stejně jako při druhém! A dále, jako v Kristu „přebývá všecka plnost Božství tělesně“ (Kolosenským 2:9), a jelikož jsou všechny součásti Boží dokonalosti Jím slavně vypraveny, zjeveny (Jan 1:18), proto čteme o „hněvu Beránka“ (Zjevení 6:16).

Nutnost rozjímání

Boží hněv je součástí dokonalosti Božího charakteru, nad kterou musíme často rozjímat. Za prvé, aby byla naše srdce náležitě zasažena tím, jak si Pán Bůh oškliví hřích. Máme stále sklon mít nízký pohled na hřích, přecházet jeho ohavnost a omlouvat jej. Ale čím více budeme studovat a přemýšlet nad tím, jak si Pán Bůh oškliví hřích a nad Jeho hroznou odplatou vůči němu, tím větší je pravděpodobnost, že si uvědomíme, jak je hřích ohavný. Za druhé, abychom vypůsobili v našich duších skutečnou bázeň Boží: „Mějmež milost, skrze kteroužto služme libě Bohu, s vážností a bázní [kral. uctivostí]; neboť Bůh náš jest oheň spalující.“ (Židům 12:28-29). Nemůžeme Mu sloužit „libě„, pokud nemáme náležitou „vážnost“ vůči Jeho vznešenému Majestátu, a „bázeň“ před Jeho spravedlivým hněvem, a ty se nejlépe podněcují častým připomínáním toho, že „Bůh náš jest oheň spalující.“ Za třetí, abychom vzbudili naše duše k vroucí chvále za to, že nás vysvobodil „od hněvu budoucího“ (1 Tesalonicenským 1:10).

Naše připravenost nebo zdráhání rozjímat nad Božím hněvem se stává bezpečným testem toho, jak si naše srdce skutečně stojí v lásce k Němu. Neradujeme-li se opravdově v Pánu Bohu pro to, co je sám v sobě a ze všech součástí Jeho dokonalosti, které v Něm věčně přebývají, kterak pak láska Boží zůstává v nás? Každý z nás musí být modlitebně velmi na pozoru, abychom ve svých myslích nevytvářeli obraz Boží modelovaný podle svých vlastních zlých sklonů. Zdávna si Pán si stýskal: „Měl-liž jsi ty se domnívati, že já tobě podobný budu?“ (Žalm 50:21), Když se neradujeme „v památce Jeho svatosti“ (Žalm 97:12), když se neradujeme ve vědomí brzkého příchodu dne, kdy Pán Bůh nanejvýš slavně zjeví svůj hněv v pomstě vůči všem, kdo se Mu protiví, je to jasný důkaz, že naše srdce nejsou Jemu poddána, že jsme ještě ve svých hříších, na cestě do věčných plamenů.

„Veselte se pohané s lidem jeho, neboť pomstí krve služebníků svých, a uvede pomstu na nepřátely své“ (Deuteronomium 32:43). A opět čteme: „Potom jsem slyšel veliký hlas velikého zástupu na nebi, řkoucího: Halelujah. Spasení, a sláva, a čest, i moc Pánu Bohu našemu. Neboť jsou praví a spravedliví soudové jeho, kterýž odsoudil nevěstku tu velikou, kteráž byla porušila zemi smilstvem svým, a pomstil krve služebníků svých z ruky její. I řekli podruhé: Halelujah“ (Zjevení 19:1-3). Veliká bude radost svatých v ten den, kdy Pán obhájí svůj majestát, uplatní svou velebnou a hrůzu vzbuzující vládu, zvelebí svou spravedlnost a svrhne pyšné vzbouřence, kteří se Mu odvážili vzdorovat.

Hrůza a vážnost hněvu Božího

„Budeš-li nepravosti šetřiti (přičítati), Hospodine Pane, kdo ostojí?“ (Žalm 130:3). Právem se může každý z nás ptát tuto otázku, neboť je psáno, „neostojí bezbožní na soudu“ (Žalm 1:5). Jak těžce byla Kristova duše zkoušena myšlenkami na to, jak Pán Bůh šetří nepravosti svého lidu, když byly na Něm! „Počal se lekati a velmi teskliv býti“ (Marek 14:33). Jeho strašná muka, jeho krvavý pot, jeho veliké volání a ponížené prosby (Židům 5:7), jeho opakované modlitby („jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento“), jeho poslední hrozné zvolání („Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“) to vše ukazuje, jakou úzkost měl z toho, co bylo pro Pána Boha „šetřením nepravostí.“ Právem mohou bídní hříšníci volat, „Pane, kdo ostojí,“ když i sám Syn Boží se třásl pod vahou Jeho hněvu? Jestli ses, můj čtenáři, neutekl ke Kristu, jedinému Spasiteli, „což pak spravíš při tom zdutém Jordánu?“ (Jeremiáš 12:5).

Když zvažuji, jak veliká část lidstva zneužívá Boží dobrotu, nemohu než smýšlet stejně jako ten, jenž řekl, že největší zázrak na světě je Boží trpělivost a štědrou velkomyslnost vůči nevděčnému světu. Jestliže se knížeti do nějakého z jeho měst dostanou nepřátelé, neposílá jim zásoby, ale obléhá to místo a činí co může, aby jej vyhladověl. Ale veliký Bůh, který by mohl zahubit své nepřátel mrknutím oka, je snáší a denně vynakládá je živit. Právem nám může přikazovat, abychom žehnali těm, kteří nám zlořečí, Ten, který sám dobře činí zlým a nevděčným. Ale nemyslete si, hříšníci, že tedy uniknete; Boží mlýny melou pomalu, ale jistě; a čím obdivuhodnější je nyní Jeho trpělivost a velkomyslnost, tím hroznější a nesnesitelnější bude ta zůřivost, která se vzedme pro zneužívání Jeho dobroty. Nic není klidnější než moře, ale když se rozbouří, nic nezuří víc. Nic není tak sladkého jako trpělivost a dobrota Boží, a nic není tak hrozného jako Jeho hněv, když vzplane.

(William Gurnall, 1660)

Pak se tedy, můj čtenáři, uteč ke Kristu; „uteč budoucího hněvu“ (Matouš 3:7), dříve, než bude příliš pozdě. Nepředpokládej, snažně tě prosíme, že je tato zpráva určena pro někoho jiného. Je pro tebe! Nespokoj se s tím, že domníváš, že ses ke Kristu již utekl. Ujisti se! Pros Pána, aby zkusil tvé srdce a sám ti to zjevil.

Slovo kazatelům

Bratří, kážeme v rámci naší služby Slova na toto vážné téma, jak bychom měli? Starozákonní proroci často svým posluchačům říkali, že jejich bezbožné životy provokují Svatého Izraele, a že si pro sebe shromažďují hněv ke dni hněvu. A poměry ve světě nejsou dnes o nic lepší, než byly tehdy! Nic tak neprobouzí lehkomyslné a nevede tělesné vyznávající křesťany k tomu, zkoumat svá srdce, jako když se rozhovoříme o skutečnosti, že „Bůh silný hněvá se na bezbožného každý den“ (Žalm 7:11). Jan Křtitel varoval své posluchače, aby „utekli budoucímu hněvu“ (Matouš 3:7). Spasitel vybízel své posluchače: „Bojte se toho, kterýž, když zabije, má moc uvrci do pekelného ohně. Jistě pravím vám, toho se bojte.“ (Lukáš 12:5). Apoštol Pavel řekl: „Znajíce tu hrůzu Páně, lidem k víře sloužíme“ (2 Korintským 5:11). Věrnost vyžaduje, abychom o pekle mluvili stejně jasně jako o nebi.

——————————–

Arthur Walkington Pink (1.4.1886 – 15.7.1952) byl anglický reformovaný teolog a autor mnoha spisů. V mládí se zabýval teosofií, ale z Boží milosti poznal prázdnotu a marnost této filosofie a obrátil se celým srdcem k Pánu Ježíši a pravdě Písma. Nějakou dobu působil v Kentucky, později však pro kompromis a duchovní úpadek církve stál odděleně sám a věnoval se studiu Písma a sepisování duchovní literatury, to vše v duchu starých puritánů. Za svého života nebyl příliš známý, natožpak populární, ale po jeho smrti začaly být jeho knihy vydávány ve větším měřítku.

Původní text v angličtině je dostupný zde. Jedná se o kapitolu z Pinkovy knihy The Attributes of God (Vlastnosti Boží).