Jakožto Češi rádi vzpomínáme na Božího muže Jana Husa, kterému bylo z milosti Boží dáno prohlédnout aspoň některé bludy Říma a postavit se za pravdu Boží až ke smrti. Vskutku, jak příhodně se na něj trefuje verš ze Zjevení 12:9 o těch, kteří zvítězili skrze krev Beránka, a skrze slovo svědectví svého, a nemilovali duší svých až do smrti! Když myslíme na tohoto našeho vzácného předka u víře, neměli bychom zapomínat na člověka, skrze jehož dílo Mistr Jan poodhalil závoj svaté pravdy Božího evangelia, na Johna Wycliffa, muže, který předešel reformaci takřka o 150 let a svým neochvějným stáním za pravdou Písma tak vskutku coby jitřenka předznamenal tuto slavnou epochu Božího jednání s Církví.

Mládí, studia a obrácení

John Wycliffe se narodil roku 1324 v Yorkshiru. Od mládí byl zasvěcen církvi, která mladíku dychtícímu po poznání poskytla podle měřítek té doby skvělé vzdělání. Asi v 16 letech nastoupil na Oxford. Postupně se stal jedním z nejuznávanějších myslitelů a nejučenějších scholastiků na celé univerzitě a vyznal se se v těch nejhlubších a nejsložitějších filosofických otázkách své doby. Zabýval se také teologií, která v té době ovšem neměla s Písmem skoro nic co do činění. Byla to doba, kdy se učenci spíše vyžívali v prázdných spekulacích, místo co by se zabývali nějakým hodnotným zkoumáním a poznáním.

Když se blížila polovina 14. století, Evropu zasáhla strašná rána – mor, černá smrt. V létě roku 1348 dorazila i do Anglie, kde zanechala stejnou spoušť jako jinde. Pán Ježíš pravil, že mnohých vrabců dražší jsme my, v té době však měl lidský život hodnotu sotva pár takových ptáčků; smrt byla všude a přicházela tak rychle, že lidé vskutku nevěděli dne ani hodiny. Wycliffe viděl, jak tento Abaddon prochází zemí, a připadalo mu to jako předzvěst přicházejícího soudného dne a byl hluboce zasažen ve svém srdci, protože si uvědomil, že nemá odpovědi na ty nejzákladnější otázky života a smrti. Podobně jako za století a půl později Luther i on hledal, plakal a v zoufalství volal: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ Na tuto otázku scholastická filosofie nedovedla dát odpověď; na to mohla odpovědět jedině Bible. A vskutku, stal se zázrak v té době skutečně nevídaný – Wycliffe se obrátil se k Písmu svatému nikoli jako učenec, aby nad ním mudroval, polemizoval a obohatil tak své vědomosti, ale jako ztracený hříšník, aby nalezl odpověď na otázky věčnosti; jako Joziáš nalezl knihy Zákona a roztrhl nad nimi ne roucho, ale srdce. Jaká milost, že jej v této době tak nepředstavitelného duchovního temna Pán Bůh obrátil k jedinému zdroji pravého poznání a otevřel učencovu mysl k pochopení a srdce k přijetí!

Postoj vůči papežství

Když začal John Wycliffe poznávat pravdu z Písma, zaujal také silný a v té době vskutku hrdinský postoj vůči papeži. Anglie byla od dob Jana Bezzemka zavázána papeži platit roční poplatek, skrze který Řím po desetiletí vysával půdu a lid. V roce 1365 již tribut nebyl nějakou dobu papežem vyžadován, ovšem Urban V. o něj opět zažádal, čímž vlastně opět vyzval anglického krále k plnému podřízení se jeho moci. Král Edvard spolu s Parlamentem žádost odmítli, čímž předznamenali pozdější odtržení od Říma se vším všudy. Wycliffe tento postoj schvaloval – sám k tomu ostatně radil. Urbanu loajální mnichové se proti učenci srotili a dosáhli toho, že přišel o své správcovství na koleji. Svým stanoviskem a argumenty, že zemi nemohou vládnout dva časní suveréni najednou, však podpořil nezávislost své zemi na papeži aspoň ve věcech zemských, když už ne duchovních.

Další velký konflikt, do kterého Wycliffe vstoupil, byl s domikánskými mnichy, kteří byli pod přímou autoritou papeže; ti jednak šířili skrze svá kázání římskokatolické doktríny a snažili se vracet „heretiky“ do náruče Říma (pro tento účel se jim všeobecně dostalo vcelku důsledného teologického vzdělání, samozřejmě podle norem své doby). Spor se týkal jednak zneužívání mnišské autority ve vztahu k řádům a suverenitě oxfordské univerzity – ten Wycliffe u papeže nepřekvapivě prohrál – a jednak samotného evangelia. Dominikáni totiž skoro každému hojně prodávali rozličné odpustky, skrze které budovali na lidech další závislost na papeži, a ostatně tím také v praxi podporovali nárůst zločinnosti a nemorálnosti. Wycliffe se proti tomu postavil ve svém pojednání Námitky proti mnichům, kde položil základní otázku – na kom spočívá odpuštění hříchů, na papeži a jeho odpustcích, nebo na Pánu Ježíši Kristu? A dá se koupit za peníze? Jelikož se spis zabýval takovými základními otázkami, spíše než teologickou disputací byl vysvětlením evangelia jako takového. Proto na základě toho odmítl papeženeckou praxi odpustků jako blud a rouhání, čímž byl o mnoho let později inspirován i náš Mistr Jan Hus. Po zpochybnění papežské světské moci nyní vystoupil proti papežově autoritě a moci duchovní.

Další vývoj ve Wycliffově chápání papežství přišel s královskou delegací do Avignonu, kde papež v té době sídlil, a jehož se učenec účastnil. Tato stížnost se týkala církevních benefitů, které stále odcházely z Anglie do zahraničí, jmenovitě do Itálie a Francie. Papež delegaci vůbec nepřijal a tak se zástupci jednali jen jeho nunciové. Dvouletá jednání přinesla jen kompromis – papež se nezřekl svého tvrzeného práva na tyto „prvotiny“, jen slíbil, že ho nebude využívat. Důležitější však byla pro Wycliffa, protože mohl na vlastní oči vidět zájmy a jednání nejvyšších římských reprezentantů, byť ne přímo papeže. Na základě toho pak zpět v Anglii na svých veřejných přednáškách papeže označil za „Antikrista, pyšného světského kněze římského, a nejprokletějšího ze střihačů a řezačů měšců“. Jeho slova se potvrdila, protože přes všechny sliby papež stále do Anglie posílal své výběrčí. I díky jeho postoji se Parlament proti tomu postavil a odmítl se papeži v těchto světských záležitostech podřídit.

Opozice Říma

Pro tento veliký vliv se proti Božímu muži rozhořel veliký hněv papeži loajálních mnichů a kněží. Byly zkoumány jeho spisy a nebylo v nich vskutku těžké najít „hereze“, protože Wycliffe popíral světskou moc a autoritu papeže, oprávněnost trvalých poplatků nebo třeba zvláštní pravomoc papeže exkomunikace nad rámec pravomoci obyčejných kněží. Toto učení bylo třeba umlčet, takže byly skrze buly zalarmováni jak biskupové a arcibiskup, tak král i univerzita, aby nedovolili bujet doktríně, která stála proti těmto římským dogmatům. Wycliffe byl tak postaven před biskupský soud, aby se zodpovídal ze svého učení. První líčení ztroskotalo na sporu předního biskupa s hrabětem s Lancasteru, který byl Wycliffovým příznivcem, a také kvůli vniknutí velkého davu na místo procesu, pro který nešlo pokračovat.

Poté Wycliffe skrze biblické argumenty dále posiloval rozhodnutí anglického Parlamentu se postavit proti Římu. Anglické zlato bylo zkrátka anglické a mělo se použít pro anglické zájmy a národní ochranu. Papež nemá královskou autoritu, protože ji neměl od koho získat – apoštol Petr, jehož nástupnictví si nárokuje, žádnou takovou autoritu neměl. Papež si musí vybrat, chce-li být králem sui generis nebo si nárokovat apoštolskou posloupnost; nemůže mít obojí. Proto v roce 1378 musel předstoupit před arcibiskupský soud, kde ho již na rozdíl od předchozího procesu nepodpořil žádný mocný přítel. Reformátor se tak mohl spoléhat jen na svého Boha, který jej ovšem podle Své věrnosti neopustil a dal mu obstát v oné výhni nepřátelství a opozice. Poznal na vlastní kůži, co zažil apoštol Pavel: „Při prvním mém odpovídání žádný se mnou nebyl, ale všickni mne opustili. (…) Pán pak byl se mnou, a posilnil mne, aby skrze mne utvrzeno bylo kázaní, a slyšeli je všickni národové. I vytržen jsem byl z úst lva.“ (2. Tim. 4:16-17)

Další převratné myšlenky

Přes všechna pronásledování a odpory se Wycliffe nebál s tím, co vyčetl z Písma, jít najevo, jakkoliv kontroverzní to bylo a jakkoliv to stálo v rozporu s oficiální římskou doktrínou. Bez ohledu na to, jak rozšířené a všeobecně uznávané některé pozice byly, neváhal jimi otřást, poznal-li na základě studia Bible něco jiného. Naprostým šokem byl pro mnohé kněží dozajista jeho postoj vůči církevnímu majetku. Římskokatolická církev činila všechno možné, nejen aby získala majetek, ale aby si ho i udržela. Co bylo dáno církvi, bylo dáno Bohu, bylo to „svaté“ a nešlo to tedy jen tak vrátit nebo zcizit. Jen dobrou vůlí kněží mohlo být něco z toho použito pro potřeby země, jinak to mělo navždy zůstat v suverénní moci církve. Podle Wycliffa nebylo církevní vlastnictví – které bylo ostatně stejně jen „promrháno v okázalosti a pýše, obžerstvích a dalších marnostech“ – v její moci, byla jen jeho správcem. Skutečným vlastníkem je národ; církev má svůj majetek využít k vymezeným cílům a zneužije-li ho či použije na něco jiného, má král právo žádat jej zpět. Podobně jako Mistr Jan Hus tak Wycliffe napadl okázalý a světský život tehdejších kněží v přebytku.

Druhá zásadní oblast, na kterou se reformátor zaměřil, byly římské ceremonie a jmenovitě doktrína transsubstanciace, tedy nauky, že když kněz provede správně rituál (konsekraci), chléb a víno se fyzicky změní na reálné tělo Pána Ježíše. Tato nauka je silně ovlivněná aristotelovskou filosofií. Podstatně ji rozpracoval Tomáš Akvinský a Řím se jí drží dodnes. Wycliffe učencům z Oxfordu adresoval 12 bodů, ve kterých odmítl, že by při večeři Páně nebyl chléb chlebem a víno vínem. V té době byla již však římskokatolická nebiblická dogmata tak hluboce zakořeněná, že jeho argumenty nikdo nepřijal a všichni tento postoj označili za herezi. Dokonce se kvůli tomu konalo v Londýně soudní líčení, do kterého zasáhlo zemětřesení. Soud se však nenechal varovat. Wycliffa odsoudil jako bludaře a vyhostil ho z Oxfordu. Učenec se proto na závěr života uchýlil do Lutteworthu.

Překlad Bible a kázání evangelia

Mezi mnohými spisy, které Wycliffe napsal, významně figuroval spis O pravdě a významu Písma, ve kterém obhajoval vskutku reformační teze o nadřazené autoritě Písma a právo každého studovat Bibli sám pro sebe. Byl zde však problém – všechny tehdejší verze Písma byly v obyčejným lidem nesrozumitelných jazycích. Předtím se vyskytlo jen pár velmi nedokonalých pokusů o vyložení nebo parafrázi některých částí, ale anglický překlad jako takový zde nebyl. Wycliffe se tedy rozhodl opatřit obyčejným lidem překlad Písem v jejich jazyce, což byla myšlenka a touha na onu dobu a místo vskutku převratná.

Překlad nebyl dle dnešních měřítek zdaleka dokonalý už jen proto, že Wycliffe sám neuměl žádný z původních biblických jazyků, jen latinsky. Překládal tedy s pomocí dalších učenců Vulgátu, Jeronýmův latinský překlad z přelomu 4. a 5. století. Nebyly zde podmínky a ještě nenastala doba pro překlady z originálů. Byla to doba, kdy se začaly zbytky rozbitého chrámu teprve pomaličku obnovovat. A stejně jako v dobách návratu Zorobábel a kněz Jozue, když nemohli obětovat v chrámě, postavili na začátek aspoň provizorní oltář, tak nyní Wycliffe připravil pro svůj národ v jistém smyslu provizorní překlad Bible, než podmínky z Boží milosti dospěly do bodu, kdy mohli reformátoři přeložit Písmo do národních jazyků se vším všudy z originálů. Přes všechny nedostatky byl tento počin pro duchovní obnovu národa a církve zcela zásadní, a jak už tomu u Pánem požehnaných překladů Písma bývá, významně ovlivnil i národní jazyk samotný.

Z milostí Boží se tento překlad šířil relativně rychle, vezmeme-li v úvahu, že v té době Evropa ještě neznala knihtisk. To dohánělo Wycliffovy oponenty k zuřivosti. Někteří tvrdili, že dáním Biblí laikům hází perly před svině. Wycliffe v těchto bouřích stál takřka sám, ale pevně. Překlad Bible hrál zásadní roli v šíření evangelia. Wycliffe zorganizoval skupinu cestujících kazatelů, kterým se začalo říkat lollardi. Tito kazatelé procházeli zemí a hlásali Boží slovo, kde mohli. Hnutí daleko přetrvalo Wycliffovu smrt, přestože bylo intenzivně pronásledováno. Reformátorem znovuobjevené pravdy se tak šířily dál, a to i v našich zemích.

Konec života a smrt

Závěr svého života strávil John Wycliffe v Lutteworthu, kde studoval Písmo a sepisoval kázání a teologická pojednání. Je vskutku velký div Boží Prozřetelnosti, že zemřel přirozenou smrtí a ne upálením – sám reformátor očekával, že skoná u kůlu. Vidíme zde, že život a smrt člověka je plně v rukou Božích. Ten, koho se Hospodinu zalíbilo zachovat až do plného stáří, zemře přirozeně, i kdyby o jeho život usilovali všichni lidé i všichni ďáblové. Papež – vlastně oba papežové – by si dozajista jeho upálení přáli a měli k tomu dost světské moci. Pán Bůh jim to však nedovolil a tak by jim k tomu nepomohla ani všechna moc světa. Podobně si můžeme být jisti, že Mistr Jan Hus byl upálen proto, že Pán Bůh určil, aby své svědectví završil mučednickou smrtí.

Pár dní před koncem roku 1384 Wycliffa postihla mrtvice. 30. prosince se okolo jeho postele shromáždil zástup kleriků, většinou jeho nepřátel, ve snaze přivést jej k odvolání svého učení. Je nanejvýš nepravděpodobné, že by tak tento statečný Boží muž učinil, nicméně slabost těla někdy může oslabit sílu vůle i u těch nejlepších; v tomto případě však čekali odpůrci tak jako tak marně, protože mrtvicí skolený stařec nemohl mluvit. Zemřel následujícího dne.

Bylo to vskutku řízení Prozřetelnosti, že odešel takto. Papeženci, kdyby to záleželo na nich, by jeho klidný odchod ze světa nepřipustili. Potvrzuje to skutečnost, že kostnický sněm (ten samý, co upálil Husa) přikázal jeho ostatky vykopat, spálit a vysypat do řeky. John Foxe, autor známého díla Foxe’s Book of Martyrs, k tomu píše toto: ‚Ač vykopali jeho tělo, spálili jeho kosti a utopili jeho prach, přece Slovo Boží a pravdu jeho učení s jeho ovocem a prospěchem nemohli spálit, a do tohoto dne zůstávají.‘ Spolu s Abelem o něm tedy platí: „Již umřev, ještě mluví.“ (Žd. 11:4)

Zavírka

John Wycliffe žil v době nepředstavitelné duchovní temnoty, obklopen neuvěřitelným množstvím bludů, které svými nánosy překryly pravdu evangelia. Je vskutku zázrak, že mu bylo z Boží milosti znovu objevit základní pravdy Písma. Každá doba má však své apostáze (odpadnutí od víry) a kompromisy. Ve 14. století takřka výhradně souvisely s římským katolicismem. Dnes se to týká zejména liberalismu, Barthovy neoortodoxie (i když přesnější termín by byl neoliberalismus), ekumeny, antinomianismu, charismatických šaškáren lidí jako je Benny Hinn a pronikání feministických a psychologizujících přístupů. Křesťané se musí vyrovnat s novým evangelismem, který se odmítá od takových věcí a od lidí toto zastávajících jasně oddělit; musí se také nějak postavit k moderním existenciálním „chvalám“, které odsunuly stranou pravou biblickou rozumnou bohoslužbu v Duchu a pravdě.

Není toho málo, a to jsme zdaleka nezmínili vše. Každá doba s něčím zápasí, protože ďábel v každé době zasévá semínka nového odpadnutí a zároveň sklízí ovoce svého předchozího úsilí. Kéž bychom však mohli také říci, že každá doba má svého Johna Wycliffa, který by se proti apostázi své doby postavil třeba proti všem, jestliže se většina odchýlila od pravdy Boží. To, že John Wycliffe prozřel a zaujal svá stanoviska, je velký zázrak a milost Boží. Wycliffe sám by toho nebyl schopen. V jeho životě můžeme jasně vidět moc Ducha Svatého, který osvěcuje mysl i srdce a zmocňuje bídného člověka k stání za pravou evangelia, zjeveného v Božím slově. Dnes stejně jako tenkrát životně potřebujeme tuto moc zbožnosti a takovéto vylití a zmocnění Duchem, ne žádné emocemi hnané uzdravovací show.

Jednání Boží se nepozná podle množství zástupů. Noe po 120 letech kázání vešel do archy jen se svou rodinou. Boží jednání se pozná podle vytrvalosti a podle ovoce. Lidmi vytvořené a světskými metodami vyvolaná „probuzení“ nemohou mít dlouhé trvání (Sk. 5:38). Pán Bůh se však přiznává k dílu lidí, skrze které činil On sám, protože „práce naše není daremná v Pánu“ (1. Kor. 15:58) Proto požehnal a nedal zapadnout i dílu Johna Wycliffa, pro což se Mu zalíbilo použít si i české země a české muže, jmenovitě na úvod vzpomínaného Mistra Jana Husa, který převzal prapor a zástavu pravdy, které Wycliffe pozdvihl. V Anglii až do Reformace také zůstávaly skupiny lollardů, které na Wycliffovo učení navazovaly. Skrze studium historie tedy můžeme vidět slavné a mocné Boží jednání třeba i skrze jednotlivce, na čemž ještě slavněji a důrazněji manifestoval Svoji sílu. Můžeme vidět, že světlo Kristova evangelia vždy svítilo i v těch největších temnostech. Kéž Pán sám dá i v naší době povstat mužům jako Wycliffe, aby pravda Boží v naší zlé době opět jasněji vzplála. On sám ví nejlépe, jak toho potřebujeme. Buď nám proto, Pane, převelice milostiv. Amen.

…………..

Historické informace byly čerpány zejména z knihy History of Protestantism od J. A. Wylieho.